Proč by neměli být (někteří) podnikatelé v politice, co chtěla od majitelů antivirové firmy čínská vláda a jak zlepšit umírání v České republice. Rozhovor se spolumajitelem a zakladatelem antivirové firmy Avast Pavlem Baudišem.

V Česku se zrodily hned dvě globální firmy, jež jsou špičkou v oboru antivirové ochrany: Avast a AVG. Vloni v létě ta první koupila tu druhou a velmi pravděpodobně se v roce příštím takto posílený Avast objeví na londýnské burze. Více o tomto tématu v první části rozhovoru.

Firma Avast si ale zaslouží speciální pozornost i v čase předvánočním – na dobročinné účely, do Nadace Avast jde pravidelně 2,5 % provozního zisku společnosti, vloni to bylo 91 milionů korun.

V rozhovoru pro HlídacíPes.org a pořad Řečí peněz Českého rozhlasu Plus se Pavel Baudiš, spoluzakladatel a spoluvlastník antivirové a softwarové firmy Avast, nebrání ani hodnocení aktuálního společenského a politického dění: „Pokud jde o pana Babiše, fascinuje mne na něm, jak dokázal 30 % lidí přesvědčit, že těch dvacet let před tím, než vstoupil do politiky, se toho dění u nás vlastně vůbec neúčastnil,“ říká.

Avast má z českých firem nejvíce zákazníků na světě, nyní už zhruba 500 milionů klientů. Sídlo má Avast formálně v Nizozemsku, daně ale odvádíte v Česku, i ústředí firmy je v Praze. Vybrali jste Nizozemsko kvůli podnikatelskému a právnímu prostředí?

Je to z několika důvodů. Investoři chtěli investovat spíše do holandské společnosti než přímo do české. Ta holandská ze 100 % vlastní českou. Je to i z hlediska rizik arbitráží, vyvlastnění a podobných věcí. V tom je výhodnější, když společnost sídlí v zahraničí. Rozhodně to není z daňových důvodů, protože daně se opravdu platí tady u nás v Česku.

Pavel Baudiš, Avast

Je z vašeho hlediska Česko dobrou zemí pro podnikání?

Je to tak, že byrokracie a zátěž pro podnikatele je tu obrovská a bohužel se to nelepší, spíše naopak.

Na druhou stranu jsou tu šikovní lidé, dá se odtud dobře obchodovat s EU, dá se odtud, jak je vidět, řídit firma, která je naprosto globální, takže to není tak špatné.

Globální firmy mají obvykle jeden hlavní cíl, a tím je velký a stále rostoucí čínský trh. Dá se na něj ale proniknout bez dohody s tamním režimem?

Je to nesmírně těžké. Čínský trh je veliký, ale my se na něm prakticky neúčastníme. Když jsme se před pár lety snažili v Číně prosadit, čínská strana požadovala přístup ke zdrojovým kódům i databázi virů a to jsme odmítli. Nicméně jsme v Číně měli dost uživatelů. I když máme i verzi zadarmo, v Číně byla většina uživatelů placené verze, ovšem cracklé, ukradené. Když jsme pak zvýšili zabezpečení, oni nepřešli na tu verzi zadarmo, ale počet uživatelů klesl.

Další problém je, že nabízíme i program, který umožňuje uživatele chránit i na veřejných sítích, třeba někde v kavárně či hotelu. Ta data jsou šifrována až k našemu serveru, takže nějaký odposlech není možný, chrání vás to třeba i před státním dozorem. A z tohoto důvodu byl Avast v Číně odříznut a trvalo nám tři čtvrtě roku, než jsme se tam vůbec mohli vrátit. Z čínské verze pak tahle část musela být odstraněna.

Vadí vám ten velmi viditelný obrat české politiky k Číně?

Myslím, že morální hodnoty jsou důležité pro to, abychom věděli, že jsme součástí Evropy, že do ní patříme, že nejsme ve východní Evropě, ale v Evropě střední. Tohle ukotvení mizí, a to je škoda. I firmy ze západní Evropy nebo z Ameriky se na nás už začaly dívat tak, že se stáváme opravdu jejich součástí a teď mi to připadá, že se bohužel vracíme zpět.

Známí byznysmeni se v poslední době více angažují v politice či alespoň ve veřejném prostoru – Babiš, Hlavatý, Juříček, Jančura, chvíli pan Dědek i další… Vás to neláká?

Mne to rozhodně neláká. Jsem spokojený se životem, jaký žiju, a práce mám dost. Avast je v Česku v poměru ke globálnímu působení angažovaný méně než jedním procentem, vztah se státem máme naprosto minimální, nemáme třeba nic společného s dotacemi. Pokud ale někdo podniká v oblastech, kde tyto věci jsou, tak konflikt zájmů je naprosto obří. I kdyby byl třeba jen potenciální, tak situace, kde si člověk vybírá mezi státem a svou firmou, je dosti nešťastná.

Z tohoto hlediska tedy asi politické angažmá takových podnikatelů moc nevítáte?

Pokud jde o pana Babiše, fascinuje mne na něm, jak dokázal 30 % lidí přesvědčit, že těch dvacet let před tím, než vstoupil do politiky, se toho dění u nás vlastně vůbec neúčastnil. Že žil v nějakém vzduchoprázdnu, že se státem a státní správou neměl nic společného. To považuji za naprosto neuvěřitelné.

Ale i vy nakonec do toho veřejného prostoru vstupujete. Aspoň skrze Nadační fond Avastu. Do něj šlo doposud asi 2,5 % z provozního zisku firmy. Vloni nadace rozdělila bezmála 91 milionů korun… S tím už se dá v Česku leccos změnit, ne? Vám se to podařilo v paliativní léčbě, v hospicové péči o umírající.

Těší mne, že se nadačnímu fondu daří. Když jsme ho zakládali, tak jsme tak velké ambice neměli. Věnovali jsme se charitativní činnosti i dříve, ale nárazově a bez koncepce. Nadační fond vznikl v roce 2010, začaly se tomu věnovat naše manželky. Fond si získal dobrou reputaci, podporujeme zavedené organizace zaměřené na sociální práci a kromě toho má fond velké téma – paliativní péči. V té době bylo téma umírání naprosté tabu a nikdo se tomu nevěnoval.

Nadačnímu fondu se podařilo to, že dostal k jednomu stolu odborníky z této oblasti a hospice naučil, jak dělat fundraising. Také se podařilo přimět ministerstvo zdravotnictví a pojišťovny, aby se tím začaly zabývat. Podařila se změna legislativy, to, že hospicová péče a domácí hospicová péče je už součástí našich životů. I v nemocnicích dnes začínají vznikat hospicová lůžka. Donedávna většina umírajících byla na normálních nemocničních lůžkách, přitom většina z nich by ráda umřela doma.

Je to hezká ukázka toho, jak se dá na důležitou změnu tlačit zdola. Co by si takovou změnu ještě zasloužilo, máte i vy sám nějaké téma, které je podceněné a přitom důležité?

Je to třeba péče o předčasně narozené děti. To je oblast, která je velice složitá a podpora v tom je potřeba. Důležité je i vzdělávání, takže teď zkoumáme možnosti podpory této oblasti. Tomu se sice věnuje řada organizací, ale rádi bychom našli nějaký unikátní přístup, abychom přinesli něco nového.

Náladě ve společnosti nerozumím

Vy i váš kolega a spoluzakladatel Avastu Eduard Kučera patříte do první desítky nejbohatších lidí v Česku – s jakými pocity se vám takové žebříčky čtou?

Já všechny tyto žebříčky považuji za takové legrační hrátky, protože řada těch peněz je naprosto virtuálních. Považuji se sice za celkem bohatého člověka, ale ani ne tak kvůli penězům, jako spíš kvůli tomu, co se nám podařilo vybudovat, kvůli tomu, že mám výborné kolegy, výbornou rodinu a že to všechno dohromady funguje. To je důležitější než peníze na kontě.

Úspěch není zadarmo, i vy jste někdy před 15 lety byli ve fázi, kdy firmě hrozil krach. Vidíte ten rozdíl mezi sebou jako self-made-manem a lidmi, kteří zbohatli třeba na privatizaci nebo na byznysu se státem?

Ten rozdíl tam samozřejmě asi je. Já se s těmi lidmi sice osobně neznám, a tak se s nimi ani neporovnávám, ale člověk má dobrý pocit, když se mu něco povede vlastními silami. Takže z tohoto hlediska jsem spokojen.

Nicméně i s ohledem na to, že patříte mezi nejbohatší Čechy, střežíte si o to více své soukromí?

Naštěstí žijeme v zemi, kde to nějak zvlášť nemusím řešit, a mám i tu výhodu, že mne moc lidí ani nezná.

Žijeme ale i v zemi, o které se nepříliš hezky říká, že je plná závistivých lidí…

Určitě existuje spousta závistivých lidí, ale na druhé straně existuje i spousta lidí, kteří jsou sami aktivní, věnují se dobročinnosti, pomáhají jiným. Lidé se v současné době mají asi nejlépe v historii a věřím, že většina z nich si ten život nyní docela užívá.

Jedna věc jsou makroekonomická data, růst platů, nejnižší nezaměstnanost v Evropě, dalo by se asi čekat, že lidé budou spokojeni. Přesto ta atmosféra ve společnosti nevypadá úplně ideálně. Máte taky ten pocit?

Je to takový paradox. Vezměme si 20. století a to, jaké hrůzy v něm proběhly, a přece ti lidé brali život takový, jaký byl. V současné době se lidé mají relativně velmi dobře, žádné bezprostřední ohrožení tu není. A přitom je nálada ve společnosti špatná a strachy z toho, co by mohlo nastat, jsou paradoxně mnohem větší než v době, kdy to mělo své jasné opodstatnění.

Máte čas při svém pracovním nasazení o těchto věcech vůbec přemýšlet?

Člověk nežije v bublině, samozřejmě to vnímám. Ale přiznám se, že si ten stav vlastně neumím pořádně vysvětlit. Asi je za tím nespokojená lidská povaha… Společnost je velice rozdělená, tak jsem také zvědav, jak dopadnou prezidentské volby.

Proč nemají Rusové americký software

Vraťme se k soukromí, nyní ne vašemu, ale k uživatelskému…. Antivirové firmy bývají podezřívány, že viry samy vyrábějí, aby měly byznys. Že skrze své programy sledují obsah počítače a podobně. Je na tom něco pravdy?

Fámu o tom, jak antivirové firmy vyrábějí škodlivé programy, jsem slyšel už tolikrát, že mi to už ani nepřijde vtipné. Samozřejmě to není pravda. Virů je u nás dostatek i bez toho. To nejdůležitější pro antivirovou firmu je důvěra, kterou má u svých uživatelů. Je strašně těžké si důvěru vybudovat a naopak velice jednoduché o ni přijít. Pokud by se na nějaký takový problém přišlo, tak je celá důvěra okamžitě pryč.

O to více v čase sociálních médií, kdy se podobné informace rozšíří obrovskou rychlostí do celého světa…

Když se podíváme, co se teď děje s firmou Kaspersky, tak vidíme, jak se důvěra tímto způsobem ztrácí. Osobně si myslím, že neoprávněně, protože kdyby tam nějaká zadní vrátka v programu byla, tak už jsou dávno objevena. Neříkám, že Kaspersky třeba úžeji nespolupracuje s ruskou vládou, to je možné, ale důvěru nyní ztrácí neuvěřitelným způsobem.

Pro vás, jako pro konkurenci, je to dobře?

Oni se zajímají trochu o jiný segment. My jsme zaměřeni na koncové uživatele, zatímco oni spíše na firmy. Zajímavé nicméně je, že v Rusku tamní státní instituce rozhodně nepoužívají americké antivirové programy, ale v USA až dosud používali ruské.

Kdo jsou dnes autoři virů?

V 90. letech byli autory virů většinou mladí muži, které fascinovalo, že stvoří v uvozovkách něco živého, že se to bude dále šířit nezávisle na nich, a užívali si svých patnáct minut slávy, někdy i nechtěné. Většinou se to projevovalo ve velkých epidemiích, mělo to nějaké grafické efekty, ale nebylo to zaměřené na finance.

Od roku 2002 se to radikálně změnilo a dnes je už 99 % veškerého existujícího malwaru zaměřeno na získávání informací, peněz, případně na ovládnutí počítače a jeho zneužití na nějakou další činnost. V tom jsou na straně pachatelů velké peníze, pracují na profesionální úrovni.

Ještě jsem se ptal na to sbírání údajů o uživatelích. To asi není nic špatného natož nelegálního. Pokud se nemýlím, vy to děláte také.

My těch dat máme neuvěřitelné množství, protože v současné době máme víc než 500 milionů uživatelů. Data tedy máme, dokonce máme dceřinou firmu Jumpshot, která se vyhodnocováním těchto dat zabývá. Ale klademe důraz na to, že ta data jsou anonymizovaná, že se v žádném případě nedá vysledovat chování a činnost jednoho konkrétního uživatele, to prostě možné není.

Jsou tahle uživatelská data dobrý byznys? 

V současné době se ta firma Jumpshot spíše rozjíždí. Podobná nebo větší množství dat má třeba i Facebook nebo Google, ale ty většinou výstupy těch dat nedávají vůbec k dispozici. Takže zájem velkých firem tu je. Mají velký zájem o data o tom, jak se chovají uživatelé na síti, jak reagují na jednotlivé kampaně, jak reagují na konkurenci…

Umíte tedy firmě na míru ukázat, jak reagují její zákazníci v nějakém konkrétním segmentu a v místě na zemi.

Ano, zhruba tak to je.

Počítačovým virům se věnujete od roku 1988. Jaké výzvy z hlediska ochrany uživatelů před viry a jiným nebezpečím počítačového světa vidíte do budoucna? Je to třeba segment internetu věcí, možnost napadení samořiditelných aut a podobné trendy?

Samozřejmě se svět kolem nás mění a PC, tak jak je známe, jsou s námi už přes dvacet let. Je jasné, že tu s námi nebudou na věky. Nové platformy, jako jsou mobily, mají jinou koncepci a dostat tam nějaký škodlivý kód je trochu složitější. Nicméně škodlivé programy tu budou i v budoucnosti.

Pokud jde o internet věcí, problém je v tom, že jde o spotřební zboží, které výrobce obvykle už dále nepodporuje. Na dva roky starou věc, která je připojena k internetu, nikdo žádné opravy dělat nebude. Ať jde o televize, kamery, dětské chůvičky.,.. Bezpečnost je na druhé koleji už při vzniku návrhu výrobku. V tom je obrovská časovaná bomba, která se nám může v budoucnosti pěkně vymstít.