Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Vojtěch Šíma. Foto: Se souhlasem Post Bellum
,

Farářovo dilema mezi svědomím a ústupky režimu. „Moc na sebe neupozorňuj,“ slýchával

V revoluční době roku 1989 přišla na otrokovickou faru za farářem Vojtěchem Šímou babička, že chce ke zpovědi: „Pane faráři, já jsem se moc provinila!“ „A co jste, babi, udělala,“ zeptal se pater Šíma. „Pane faráři, já nevěděla, co za hrůzy ty komunisti udělali.“ No, ale babi,“ skočil jí farář Šíma do řeči. „Vy jste ale neudělala nic, ne?“ „Já jsem tam byla! Členkou KSČ. Já mám na tom všem vinu!“ vyznávala se slzami v očích stařenka.

Skutečná revoluce musí být doprovozena osobním opravdovým přiznáním viny, a to se nestalo, říká v rozhovoru pro Paměť národa Vojtěch Šíma, pětasedmdesátiletý kněz na Velehradě.

Vojtěch Šíma se narodil 11. prosince 1946 v katolicky vedené rodině drobného zemědělce v Heřmanicích u Oder. Rodina pocházela ze Spálova, sousední vesnice. V Heřmanicích si jeho rodiče vytipovali větší chalupu po odsunutých Němcích:

„Tatínek si přál hospodařit. Z vyprávění vím, že naše rodina nějakou chvíli bydlela s původní německou rodinou. Musela to být pro obě strany lidsky velice těžká situace. A zajímavé je, že žili v přátelství. Vícero německých rodin věřilo, že si budou moct vzít svůj nábytek. Shromáždili ho do jedné chalupy. A někdo z našich lidí to podpálil,“ popisuje Vojtěch Šíma poválečnou dobu tak, jak mu vyprávěli rodiče.

Něco se říká jen doma…

Kolem roku 1950 Šímovi s nechutí souhlasili se vstupem do místního JZD, tak jako většina místních sedláků. Tatínek nastoupil do kravína jako zootechnik za měsíční plat 360 korun.

Rodina nežila v bídě, ale na rohlíky neměla, říká Vojtěch Šíma, který se šesti sourozenci chodíval tatínkovi do JZD pomáhat: „Museli jsme makat. Nakládali jsme hnůj na vozíky a vyváželi ho. Dojičky nám říkaly: ,Ale chlapci, dyť vás ani za těma karavincema není vidět.‘ Museli jsme pracovat i doma na zahradě. Pořád bylo co dělat. Když byla chvilka, utekli jsme hrát fotbal nebo lyžovat. Žádná nuda. Teď kolikrát rodiče hledají, jak zaměstnat děti, u nás to problém nebyl,“ vypráví pater Šíma.

Šímovi měli sedm dětí. Vojtěch vzhlížel k o sedm let staršímu bratrovi, který se po teologických studiích v roce 1969 stal knězem. Zvláštní je, že spolu o touze po kněžství bratři takřka vůbec nemluvili.

Náboženská praxe patřila k jeho životu takřka automaticky – pravidelně se společně v rodině modlili, navštěvovali mše, tatínek pracoval nejen v JZD, ale i jako kostelník.

Když byla maminka nařčena ředitelem místní školy, že je krkavčí matkou, protože chce své děti přihlásit do náboženství, musel ředitelnu navštívit rozčilený tatínek a pro své děti náboženství ve škole vyhádat.

Vojtěch v dětství pochopil, že něco se na veřejnosti neříká: „Doma jsme mluvili o všem. Táta to dovedl všechno takovým svým chlapským způsobem vysvětlit. Třeba proč nebudeme příliš smutnit nad smrtí Gottwalda. Člověk pochopil, že názor rodiny na veřejnosti nevysvětlujeme, ale u nás doma máme jasno. Ve škole, když chtěli, aby se přihlásil, kdo chodí do náboženství, tak jsem ji s těžkou rukou zvedl, a už z vás dělali zpátečnického nevzdělance, který nepatří do této nové doby. Víte, člověk byl za tu víru tepán. Když se k ní přihlásil, tak nějakým způsobem dostal,“ vzpomíná pater Šíma.


Karel Marx v polovině 19 století napsal: „Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí.“. Odtud soudruzi opakovali, že náboženství je opium lidstva a je třeba ho vymýtit pro blaho lidu.

Komunisté usilovali o ovládnutí církví, chtěli je donutit ke spolupráci, věřící různě šikanovali, mnohé kvůli jejich vážnosti a postavení, protestům proti komunistickým praktikám a za spolupráci s odbojem pronásledovali, zavírali do pracovních táborů a kriminálů, uzavřeli kláštery a řeholníky a řeholnice internovali. Pro loajální duchovní soudruzi organizovali od roku 1951 tzv. Mírové hnutí katolického duchovenstva, za normalizace na to navázala kolaborantská kněžská organizace Pacem in terris.


Máte svědomí?

Vojtěch Šíma si z dětství pamatuje rozhovor, který náhodou nechtěně vyslechl v kostele mezi nějakým úředníkem a farářem. Onen úředník se svěřoval faráři, že má strach, že ho kvůli víře a chození do kostela vyhodí z práce:

„Pan farář mu řekl, že má přeci svědomí a ať se chová podle něj. No a ten člověk přestal chodit do kostela,“ vzpomíná Šíma, kterému tenkrát došlo, že pro víru se člověk musí rozhodnout a být ochotný pro ni i něco obětovat. I když se člověku nechce, má nechuť, přinese mu to potíže, má zůstat věrný vztahu k Bohu: „Pater Pavlík říkával, že život není ,cochcárna‘, že si děláš, co chceš. Máš přeci nějaké zásady a ty uskutečňuješ,“ vysvětluje pro Paměť národa Vojtěch Šíma.

Po základní škole mohl pokračovat pouze na zemědělský učňák nebo rovnou nastoupit jako dělník do JZD, i když si vysnil kněžství.

Soudruzi mu studium nedovolili, i když měl předpoklady pokračovat na škole s maturitou, která byla podmínkou pro studium teologie. Vojtěch si tedy vybral učňák nevalné úrovně. Učitelé, kteří si všimli jeho studijního talentu, mu umožnili přestoupit na zemědělskou střední školu s maturitou. Po ní ho čekala dvouletá vojna u tankistů v Českých Budějovicích.

Velitel Ivan už nechtěl být Ivanem

Dva roky vojny v letech 1968–1970 Vojtěchu Šímovi pro budoucí kněžské povolání mnoho nepřinesly: „Pochopil jsem, že ti velitelé jsou prostě bezcharakterní banda,“ vypráví Šíma, který prožil v uniformě i 21. srpen 1968.

Vojáci, kteří měli bránit Československo, když bylo přepadeno Sovětským svazem, nedostali příslušné rozkazy. Měli zvláštní a těžko uskutečnitelný pokyn, že se nesmí nechat odzbrojit, kdyby přišla sovětská vojska, ale přitom nesmí klást odpor. Českobudějovičtí tankisté provedli jediné opatření – postavili tank do brány, aby se Sověti nedostali do kasáren.

A jak se v té době choval jeho velitel roty? „Jmenoval se Ivan. Byl to Slovák. A 21. srpna 1968 prohlásil: ,Odo dneška už nie som Ivan! Odo dneška som Martin! A už píšte: rozkaz podpísal Martin!‘ Tak jsem si říkal, to je hezké, že nesouhlasí. Ani ne za týden přišel takový naštvaný ze štábu a povídá: ,Píšte Ivan! Už nepíšte Martin!‘ Tak jsem si pomyslel, aha, už dostali instrukce, už vědí, čí jsou,“ vypráví se smíchem Vojtěch Šíma.

Jako vojenský staršina zajišťující materiální zabezpečení roty mohl ve službě nenápadně nahlédnout do svého kádrového spisu. Dočetl se o sobě pozoruhodné hodnocení: „Stálo tam, že jsem náboženský chanatik! Chanatik!,“ směje se kněz Vojtěch Šíma.

Co je to ta „krásná země, kde vody hučí“

V roce 1970 byl Vojtěch Šíma přijatý do kněžského semináře v Litoměřicích. Cyrilometodějskou katolickou teologickou fakultu vedl páter Josef Poul, kterého zatkla StB už v prosinci 1948.

Tento bývalý politický vězeň v uvolněnějších 60. letech udržel i na začátku normalizace v semináři významné profesory. V roce 1974 Poula vyhodili a ze semináře museli odejít další.

Vojtěch Šíma si pamatuje pátera Olejníka, který bohoslovce učil zpěvu. Na jednom studentském shromáždění s vedením školy a církevními tajemníky v kraji měli přítomní zazpívat hymnu.

Zasedání Sdružení katolických duchovních Pacem in Terris v roce 1981 v Praze. Foto: Profimedia

A páter Olejník si vzal před zpěvem slovo: „On tu hymnu dokonale rozebral. Říkal, abychom se zamysleli nad tím, co to je ta krásná země?! To jsou ty charaktery, které se nedají ohnout! Voda hučí po lučinách. To jsou ty křestní prameny, milost Boží, která všechny prostupuje. My jsme pak tu hymnu zpívali nadšeně! No a potom vyletěl,“ vypráví Vojtěch Šíma.

Už na semináři ho spirituál oslovil, když se konalo první zasedání Pacem in terris v roce 1971, zda by se ho neúčastnil.

Vojtěch Šíma zprvu neodmítal, jen si chtěl nechat čas na rozmyšlenou: „A mně to nesedělo. Modlil jsem se a prosil Pána, co mám dělat? Představení to chtějí, ale mně to nesedí. V té chvíli mi bylo jasné, že ne. Šel jsem za spirituálem, že na ten sjezd nemohu. On se tvářil překvapeně, co že tak najednou. Tak jsem mu řekl, že jsem se modlil a jasně jsem vnímal – ne. A on na to, tak to nechoď! No, šel tam jiný,“ vzpomíná Šíma.

Přemýšlí tak o ústupcích režimu, které ve svém životě udělal. Vybavuje si, že mu tenkrát nepřišlo kontroverzní podepsat na národním výboru v kanceláři církevního tajemníka prohlášení, že nebude podrývat autoritu socialistického státu.

To byla podmínka, aby dostal souhlas k výkonu duchovní služby. Z dnešního pohledu se mu to zdá až příliš velký ústupek, byť to tenkrát nijak kompromisně nebral. Tento formální „závazek“ loajality k socialismu podepisovali všichni kněží.

Moc na sebe neupozorňuj

Po vysvěcení v roce 1974 odsloužil první mši svatou, tedy „primici“, v 6 hodin ráno v Uherském Hradišti v kostele sv. Františka Xaverského. Vzpomíná na milé překvapení, kostel byl plný. To ze Sudet neznal.

Na faře trávil čas se starými kněžími, kteří mu vyprávěli o pracovních táborech, komunistických kriminálech.

Slýchával od nich: „Moc na sebe neupozorňuj“. Kněz Šíma se za normalizace zúčastňoval tajných schůzek s ostatními důvěryhodnými moravskými faráři.

Kromě společné modlitby promýšleli, jak distribuovat zakázanou duchovní literaturu, pomáhat mládeži a podobně. Vzpomíná na některé kolegy, kteří, aby mohli působit v pionýru a jiných mládežnických organizacích, vstoupili do Pacem in terris. To pro otce Vojtěcha Šímu bylo zcela nepřijatelné.

Prošel farnostmi v Uherském hradišti, Starém městě, Prostějově, nejdéle – šestnáct let – působil v Otrokovicích. Dnes žije na Velehradě v tamním Poutním domě Stojanov, kde vede pro věřící duchovní cvičení.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

4 komentáře

  1. Ivan napsal:

    Kam se hrabe komunismus, který ostatně nikde nebyl, na zločiny kapitalismu! Miliardy lidí v chudobě, vyvraždění celých národů, zotročení a vykořisťování pracujicich v celém světě!!! To by se museli kapitalisti zpovídat 100 000 let, za ty zločiny.

  2. A.S. Pergill napsal:

    1. Dnes máme EU, takže pomáhání dětí rodičům v zaměstnání končí likvidační pokutou. O takových případech informovaly i naše sdělovací prostředky (např. maminka nechala dítě staršího školního věku pohlídat u pultu a informovat případné zákazníky, že si jen odskočila a dostala pokutu pro její živnost zcela likvidační). Děti se podle této legislativy mají až do 18 flákat, aby z nich vyrostli s EU konformní pobírači sociálních dávek.

    2. Náboženství „opiem lidu“ nenazval první Marx, ale jeden z katolických filosofů, který to mínil jako pozitivní charakteristiku (opium jako univerzální prostředek pro tišení bolestí – v jeho době), zatímco za Marxe se tatáž charakteristika dala použít v negativní souvislosti, protože se už víc vědělo o negativních účincích opiátové narkomanie.

    MMCH, při řadě chorobných stavů podávání tišících prostředků, nejen toho opia, může vyvolat zastření chorobných příznaků a zanedbání skutečně účinné léčby. Výsledkem může být i smrt (a taky to explicitně učebnice medicíny zapovídají). Z pohledu této analoge je náboženství, byť by bylo bráno coby „opium“ v tom původním, pozitivním, smyslu, přinejmenším kontraverzní.

  3. Machálek Miroslav napsal:

    Otce Šímu znám. Má jistě pravdu, že přiznání viny, máme to v podobenství o dvou bratřích. Ale stálé naříkání a přenášení viny na komunisty nepomůže Kdy uslyšíme přiznání těch, kteří zlikvidovali Desetiletí duchovní obnovy, nesplnění výzvy pana arcibiskupa Vaňáka při nástupu do funkce „Přestaňme slavit začněme pracovat“, Likvidace Plernárního sněmu vypuštěním analýzy a Studium dějin. Kdo je ochoten přiznat znehodnocením práce tisíců. V tom poznání viny, uznání viny, litování viny, vyznání viny a napravení musíme jít příkladem. To ukjazuje ten počet odchodů z církve. Když mě vyhazovali z VŠB, postavil se celý ročník asi 130 spolužáků za mě, ve svém civilním placeném zaměstnání jsem nezažil jediný podraz, ve své dobrovolné neplacené práci v církvi bych je nespočítal. Tak už skutečně pravdu ne pouze hlásejme, ale uvádějme do každodenníhoi života.

  4. petrph napsal:

    O to přece go, a jak v článku uvedeno „..l. Tento formální „závazek“ loajality k socialismu podepisovali všichni kněží.“
    A to z toho jednoduchého důvodu, že celá církev byla tehdy kontrolovaná státem, komunistickým režimem. Faráři byli placeni státem (sic bídně, ale tehdy byly platy obecně malé), fary byly taky pod kontrolou státu. Takže když dotyčný adept nesouhlasil s tím že „..že nebude podrývat autoritu socialistického státu.“, tak potom (by) jako farář na faře, v kostele, oficiálně v církvi skončil. Jestli by pak chtěl kázat slovo Boží, tak leda ilegálně, večer po své civilní práci a někde po privátních bytech. I tací obětaví, se u nás našli. Ale to je zase jiná story…

Přidávání komentářů není povoleno