ROZHOVOR. To, co účinně zafungovalo ve Spojených státech, tedy rozpumpování ekonomiky podporou inovativního průmyslu spojeného s čistými technologiemi, by ráda v rámci svých pravidel zopakovala i Evropská unie. Pomoct k tomu má Net Zero Industry Act, tedy nařízení na „podporu technologií pro nulové čisté emise“. To znamená finanční podporu fotovoltaiky, tepelných technologií, baterií, vodíkových technologií, bioplynu, ale i jádra. A výčet tím nekončí.

Předpis vstoupil v účinnost vloni 29. června a protože jde o nařízení, je již přímo účinný v celé Evropské unii, tedy i v Česku.

„Do jisté míry je to reakce na americký balíček opatření Inflation Reduction Act, neboli zákon o snižování inflace, byť to nemá s inflací tak moc společného. IRA je obsáhlý zákonný předpis, který se zaměřuje na podporu amerických podniků a amerického technologického rozvoje právě v oblasti čisté energie, obnovitelných zdrojů, ale obecně energetiky a průmyslu v širším slova smyslu,“ připomíná Kamil Blažek, partner právní kanceláře Kinstellar.

„Uvidíme, do jaké míry se to změní s nástupem Donalda Trumpa, který není úplně příznivcem snižování emisí, ale ty investice skutečně vyvolaly investiční boom a ekonomický růst a pomohly i snížení americké inflace, takže věřím, že pragmatismus převáží a většina opatření poběží dál,“ dodává.

Rozhovor je textovou verzí podcastu Bruselská setba, který upozorňuje na nové nařízení a zákony s původem v Bruselu a na jejich dopady na Česko. Připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Je to evropské nařízení tedy přímá inspirace, případně reakce Evropské unie na tenhle úspěšný americký krok?

Spíše to vznikalo paralelně a řekl bych, že inspirace tam bohužel velká nebyla. Mohli jsme se určitě inspirovat víc. Jde každopádně o to, že do podpory těchto technologií má jít spousta veřejných peněz, které nakopnou poptávku a popoženou technologický pokrok dál. Je to vidět právě na té Americe, kam zamířila spousta nových projektů, když firmy zjistily, že mají možnost participovat na obrovských příležitostech, spojených s investičními pobídkami, které v rámci toho Inflation Reduction Act jsou. A těch firem a investorů byla opravdu řada, z Asie i z Evropy. Je spoustu evropských energetických firem, například francouzský Total nebo britsko-nizozemský Shell a další, které dnes v USA investují. Evropa chce jít podobnou cestu.

Řada lidí je kritická vůči všemu, co se tváří jako „zelený plán“ a regulace, očekává spíš, že to bude zase něco svazujícího, potenciálně likvidačního. Ten fungující americký příklad ukazuje, že to tak být nemusí. Nicméně, v čem by teda mělo spočívat to zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu v Evropské unii v souvislosti právě s důrazem na „průmysl pro nulové emise“?

Jedním z východisek je, že velká většina technologií, které souvisejí s rozvojem moderních obnovitelných zdrojů energetiky, se dnes vyrábí a vyvíjí v Číně a do Evropy se pouze dováží. Evropští výrobci, kteří se to snažili dělat, jsou nekonkurenceschopní. Dokonalou ukázkou jsou solární panely, kde Čína masivně vede. Jedním z cílů Net Zero Industry Act je tohle změnit, aby se významnější podíl těchto technologií vyráběl a vyvíjel v Evropské unii, čili nedováželo se to z Číny. Jde o to, aby přišla změna v průmyslové základně. To se neudělá ze dne na den a neudělá se to samo od sebe, protože je prostě fakt, že levnější, i když méně bezpečné, je to nyní dovážet ze zemí mimo EU.

Žádnou elektrárnu či jinou výrobu nepostavíte, pokud nebudete mít kovy, beton, těžbu nerostných surovin, kvalitní pracovní sílu, což znamená i kvalifikovanou migraci z neevropských zemí. To všechno je špunt na potrubí, kterým mají proudit investice.

Co přesně do oblasti podpory spadá?

Převážná část se týká energetiky: soláry, větrná energie, bateriové technologie pro úložiště, tepelná čerpadla, geotermální i vodíkové technologie, výroba bioplynu, biometanu, technologie pro ukládání CO2, přenos elektrické energie, ale i jaderný průmysl a výroba energie z jaderného štěpení, což je pro záměry České republiky určitě důležité. Patří tam i alternativní paliva, hydroelektrárny, energetická účinnost, teplárenství a to, čemu se říká transformativní průmyslové technologie a myslí se tím technologie, které pomohou modernizovat výrobní technologie a procesy celé škály výrobků od hliníku po ocel nebo hnojiva, i když třeba ještě nejsou vymyšleny, a to za účelem dekarbonizace výroby. Čili je to zaměřené trošku úžeji, než v Americe, ale určitě to míří na situaci, která dneska Evropu pálí jak z pohledu snižování emisí, tak z pohledu vlastních kapacit a soběstačnosti ve výrobě energie.

A příběh je tedy ten, že do toho všeho mají směřovat veřejné peníze a pobídky soukromým firmám, aby se v tom více angažovaly?

Mají tam primárně směřovat veřejné peníze. I v Česku máme koneckonců už nějakou dobu schválený národní klimatický plán, který počítá s tím, že se tu ztrojnásobí instalovaný výkon z fotovoltaiky a větrné energie, což je ale při současném vývoji nereálné. Pokud to tedy nedostane velký kopanec, jak finanční, tak systémový v podobě výrazného urychlení povolovacích procesů. Což nebude v českých poměrech jednoduché prosadit.

Tady je dobré zmínit, že česká vláda na konci roku 2024 schválila program právě na inovace a výrobu v těchhle oblastech, jako jsou baterie, solární panely atd. Od roku 2025 do roku 2033 má být na podporu vyčleněno nejméně 24 miliard korun veřejných peněz s předpokladem, že soukromý sektor doplní investice na minimálně 100 miliard korun, což je dost peněz. Přiznám se, že nevím, zda je to již přímá reakce na toto evropské nařízení, každopádně je zjevné, že ty veřejné peníze v tom být mají…

Určitě to plní jednu z těch povinností, které členské země ve vztahu k tomuto typu podpory průmyslu mají. Dodal bych ale to, co mi tam chybí. Vlastě tam toho chybí hodně, protože ta úprava není komplexní a věnuje se hlavně právě energetice, respektive obnovitelným a bezemisním zdrojům. Jenže to nereflektuje, že žádnou elektrárnu či jinou výrobu nepostavíte, pokud nebudete mít kovy, beton, těžbu nerostných surovin, kvalitní pracovní sílu, což znamená i kvalifikovanou migraci z neevropských zemí. To všechno je špunt na potrubí, kterým mají proudit investice. My si můžeme říkat, co všechno chceme dělat, ale pokud nebudeme mít suroviny a procesy jejich zpracování tak, aby se vyrábělo se ziskem, tak to bude váznout. Další věc, kterou tam postrádám, byť jsem nečekal, že by tam byla, je podpora výzkumu a technologií pro ovlivňování klimatu.

V jakém smyslu?

On to není pořád nikdo ochoten na plnou pusu přiznat, ale s tempem snižování emisí, které máme, je nereálné dosáhnout stanovených cílů. Není to možné ani ekonomicky a společensky, ani technologicky a už vůbec ne v daných časových horizontech. Současně je vidět klimatický dopad, ať už je způsobený čímkoliv, každým rokem čím dál tím víc. Dneska požáry v Kalifornii, vloni na Sicílii nebo ve Španělsku… Poptávka po tom, s tím něco dělat, určitě poroste, netvrdím, že metody ovlivňování klimatu je nutně správná cesta, ale moc se nezkoumá a ani se do ní neinvestuje. Myslím tím způsoby, jak bránit oteplování země nikoli jen pasivním snižováním spotřeby, ale aktivními opatřeními v atmosféře. Do toho zatím státy přinejmenším v Evropské unii skutečně nijak neinvestují.

Na druhou stranu, pokud jde o myšlenku sociálního blahobytu, asi nenajdeme v jakékoliv demokracii vládu, která by řekla, že nechce blahobyt svých občanů. To by asi moc dlouho vládou nezůstala.

S tím by jistě mnozí příznivci konspiračních teorií nesouhlasili, protože ti rádi hovoří o manipulacích s počasím a třeba právě ty velké požáry dávají za vinu vládám, které to údajně způsobují. Každopádně téma zní zajímavě…

Myslím, že na myšlenkové nebo výzkumné úrovni ty úvahy jsou, ale poptávka po tom není a ani se do toho neinvestuje s pocitem, že to není přirozené. Na druhou stranu třeba umělé oplodnění je něco, co také není „přirozené“, ale v civilizovaných zemích je to již běžným jevem, protože to dost často prostě jinak nejde. Takže si myslím, že i k tomuto dospějeme. Kupříkladu ke konci loňského roku probleskla informace, že Spojené státy reorganizují své státní agentury, aby mohly lépe sledovat globální pokusy ovlivňovat počasí, respektive klima a to, zda některé státy se o to náhodou nepokoušejí. Což je i otázka obrany a bezpečnosti, protože pokud by byl někdo někde schopen cíleně  vyvolat třeba dlouhodobé sucho, tak by to byl jistě problém. Ale dávalo by smysl zkusit řešit globální oteplování pozitivně touto formou. Respektive zkusit aspoň zjistit, jestli to jde, protože je to nepochybně velmi komplexní a složité a velký argument proti tomu je, jestli budeme schopni alespoň odhadnout, že to, co uděláme, způsobí to, co chceme.

Třeba se za nějaký čas budeme společně bavit o nějakém nařízení Evropské unie, které se tímhle bude zabývat, i když to by vyvolalo nepochybně veliké debaty a obavy. Pojďme ale zpátky k Net Zero Industry Act, o němž se bavíme. On se vztahuje i na výrobce v energeticky náročných odvětví, jako je ocelářství, chemický průmysl, cementářství, které jak jsme řekli nutně potřebujeme a potřebovat budeme. Nehrozí, že budou penalizovány za to, že jsou energeticky náročné a že se celý tento byznys vlivem dalších regulací, plánů a přání negativně změní?

Tyhle obory už dnes penalizovány jsou systémem emisních povolenek, který máme nastaven už přes dvacet let, takže to není nic nového. Jen se ty parametry pořád nějakým způsobem upravují a mění a u energeticky náročných znečišťujících oborů je zvýšená regulace. Ta také vedla k tomu, že se musely přizpůsobit, investovat do filtrů a nových technologií, které nepochybně velmi zlepšily životní prostředí v celé Evropě, včetně České republiky. Tomu jsou tedy tato odvětví vystavena dlouhodobě, už desítky let. Faktem ale také je, že ten finanční tlak řada z firem neunesla a některá výroba už dnes v EU skoro není, typicky třeba výroba hliníku. Takže bych neřekl, že zrovna toto nařízení jim tolik ublíží. Ostatně spousta těch podporovaných technologií nelze instalovat bez toho, aniž byste měli ten základ, jímž jsou cihly, beton a ocel. Takže by jim to mohlo spíše i pomoct.

Já v těch dokumentech čtu i obraty, že naplnění těchto ambicí povede k sociálnímu blahobytu. To zní dosti vznešeně, řekl bych ale s nádechem sociálního inženýrství. Co myslíte vy?

Já bych to bral spíš pozitivně. Tedy, že ta opatření, která se věnují dekarbonizaci, by neměla snižovat blahobyt evropských občanů. Měla by ho zvyšovat, ale přiznejme si, že se to zatím ne tak úplně děje, rozhodně si to většina lidí nemyslí. A ono to tak reálně asi opravdu není, protože se ta opatření realizují bez toho, aby to bylo pro dotčené firmy ziskové, aby jim pomáhalo k růstu. A když růst dusíte, tak to samozřejmě nemůže vést ke zvyšování blahobytu. Na druhou stranu, pokud jde o myšlenku sociálního blahobytu, asi nenajdeme v jakékoliv demokracii vládu, která by řekla, že nechce blahobyt svých občanů. To by asi moc dlouho vládou nezůstala. Sám o sobě ten záměr kombinovat blahobyt s rozvojem moderních technologií, ani ta formulace, nejsou špatné, i když nad řadou věcí dnes třeba kroutíme hlavou.

Rozhodně to vyžaduje výkon od české státní správy a stát by se toho měl chopit a říct, dobře, pojďme to aplikovat tak, aby ty povolovací procesy opravdu takhle krátké byly, pojďme zkusit zapomenout na zbytečnou byrokracii.

Součást té zamýšlené podpory má být i výroba vodíku. O něm se hodně mluví, ale že by v realitě vznikaly nějaké vodíkové čerpací stanice, auta na vodíkový pohon nebo autobusy či nákladní vozy, v tom žádný boom není. Nicméně EU chce, aby se v Unii vyrábělo v roce 2030 alespoň 20 milionů tun vodíku z obnovitelných zdrojů. Jeví se to reálně právě ve vztahu k tomu, že to vyžaduje i poptávku zdola?

Problém jsou dnes náklady na výrobu takzvaně zeleného vodíku, vyráběného definovaným způsobem z obnovitelných zdrojů energie. Výroba u stávajících jaderných elektráren se do té definice nevejde. Je to ale pár měsíců, co Spojené státy začaly (právě v rámci daňových kreditů podle Inflation Reduction Act) podporovat výrobu „zeleného vodíku“ právě i ze stávajících jaderných zdrojů. To by byla správná cesta i pro Česko. Ta výroba má pořád svoje náklady, plus skladování, přeprava a při dnešních cenách elektřiny by se to nevyplácelo. Smysl to má ve chvíli, kdy jste schopen vodík vyrábět v době přebytků elektřiny, které nejste schopni jinak spotřebovat. Hodně se teď psalo o mařičích elektřiny, gigantických fénech. Logická cesta by ale byly elektrolyzéry a právě výroba vodíku. Řada off-shore mořských větrných elektráren v Severním moři už tímto způsobem funguje. Lze si i představit velké fotovoltaické farmy na Sahaře, výrobu vodíku tam a jeho dopravu do EU tankery a pak potrubím na zemní plyn, což je scénář, který už je taky nakreslený.

Na evropské úrovni se slibuje vznik takzvané vodíkové banky, speciálního finančního nástroje právě na podporu vodíku z obnovitelných zdrojů a má tam být 800 milionů eur na dotace na kilogram vyrobeného vodíku po dobu až na deset let provozu. Nekouká z toho riziko vzniku nových vodíkových baronů po vzoru solárních baronů, které jsme zažili i v České republice?

U takzvaných solárních baronů bylo podstatou téma nepřiměřeného zisku vlivem rozšíření nůžek mezi silně klesajícími náklady na fotovoltaické technologie a neustále vysoce zůstávajícími cenami výkupů energie z těchto zdrojů. Šlo o ukázku špatné regulace, prostě ty nůžky byly chybně nastaveny. Neměly zůstat rozevřené, měly se postupně zavírat tak, jak klesaly ceny. Podmínky dotací pro vodík musí být konstruovány tak, že ve chvíli, kdy technologie budou zlevňovat, což by v principu měly dlouhodobě vždycky, tak se budou dotační peníze snižovat, až třeba zmizí úplně.

Když ten celkový záměr podpory průmyslu zaměřeného na nulové emise shrneme, vidíte v tom příležitost i pro Českou republiku, kde se často mluví o tom, jak musíme opustit to pejorativní slovo montovny a musíme investovat do těch nových technologií?

Je tam řada věcí, které se týkají rozvoje technologií, o kterých jsme mluvili, od tepelných čerpadel přes teplárenské systémy až po fotovoltaiku, vítr a jádro. V Česku je třeba několik firem, které se zabývají vývojem malých jaderných reaktorů, možností je dost. Ale zdůraznil bych, že nejen pro jakýkoliv rozvoj obnovitelné energetiky v Česku je zásadní urychlení povolovacích procesů. Přes řadu zlepšení za poslední dva tři roky v oblasti liniové infrastruktury, je to pořád velký problém. To nařízení požaduje lhůty povolení se vším všudy do 12 měsíců od požádání, u větších instalací 18 měsíců, byť je tam řada výjimek. Ale rozhodně to vyžaduje výkon od české státní správy a stát by se toho měl chopit a říct, dobře, pojďme to aplikovat tak, aby ty povolovací procesy opravdu takhle krátké byly, pojďme zkusit zapomenout na zbytečnou byrokracii. Plus to dává možnost české vládě, ať už bude jakákoliv, se od toho odpíchnout a řadu investičních opatření rychle uvést do provozu, respektive do přípravy výstavby, což umožní ekonomiku nakopnout a dělat něco i s cenami energií.