Ještě nedávno byla jedním z hlavních mediálních témat kritická situace s uprchlíky na řecko-turecké hranici. Postupující pandemie koronaviru sice migraci ze zpravodajství do značné míry vytlačila, problém s desítkami tisíc lidí, kteří buď už jsou na hranicích EU, nebo sem míří, ale zůstal.

Helena Bauerová (Foto: Archiv HB / Euractiv)

Evropská sice odmítla Orbánův přístup k migraci, nyní se ale chová v podstatě stejně, protože nebyla schopna přijmout jiná pravidla, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz Helena Bauerová z Metropolitní univerzity Praha, která se zaměřuje na migrační politiku Evropské unie. EU by podle ní neměla v případné revizi migrační dohody s Tureckem příliš ustupovat.

„Věřila bych tomu, že současná migrační vlna je opravdu řízená a Erdogan ji „vypustil“ právě proto, aby na Evropu zatlačil, a ta pak byla ochotna smlouvu revidovat,“ říká Bauerová. Mluví mimo jiné o tom, proč Evropskou unii mnohem víc pálí situace na pevninské hranici s Tureckem než nepokoje související s migranty na řeckých ostrovech.

Pat nejen pro EU, ale i Erdogana

Turecký prezident Erdogan minulý týden prohlásil: „Mezi tím, co dělali nacisté, a těmito záběry z řecké hranice, není žádný rozdíl.“. Proč podle vás sáhl až k takové rétorice?

Erdogan se ocitl v patové situaci. I z těch záběrů, když se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová jela podívat na řecko-tureckou hranici, bylo vidět, jak jsou migranti tlačeni jak ze strany Řecka, tak ze strany Turecka, kterým jsou na hranice uměle naváženi. Erdogan to vidí, a byť Evropa podle mě není připravená na další migrační krizi, přesto se dokáže bránit před těmi, kteří na její území vstupují. Těmito výroky se prezident snaží Evropu přesvědčit, že Řekové připraveni nejsou. Bývají označováni za ty, kteří v první migrační krizi významně selhali, a kvůli jejich nepřipravenosti se do Evropy měly dostat tisíce a tisíce migrantů. Podle mě se jednalo o snahu vyprovokovat Evropany, přesněji evropské instituce, aby si splnily své povinnosti.

Text Ondřeje Pleváka vyšel původně na serveru Euractiv.cz, s nímž HlídacíPes.org spolupracuje.

Ankara svůj záměr „otevřít bránu do Evropy“ obhajovala tím, že EU neplní dohodu z roku 2016. Skutečně je tomu tak?

To je ošemetná otázka, protože Evropa dohodu v zásadě plní. Finanční částka, kterou slíbila, do Turecka skutečně plyne. Realizuje se řada projektů, v loňském roce jich bylo okolo 80. Opravdu je to těch 6 miliard eur, a Evropa navíc dnes slibuje, že tu částku ještě navýší, když se bude Erdogan chovat „hezky“ k uprchlíkům.

Součástí dohody je nicméně i klauzule o vízové liberalizaci, a pak také o přistoupení Turecka k Evropské unii, respektive obnovení přístupových rozhovorů. To dnes Erdogana až tak nezajímá, ale vízová liberalizace ano. Proto tlačí Evropu, aby s ním dále vyjednávala. Na jednání mezi vysokými představiteli EU a Erdoganem v podstatě zaznělo: Evropa si trvá na svém, vy jste neudělali, co jste slíbili, a my Turecku peníze platíme.

Evropa dokonce kdysi řekla, že peníze do Turecka budou plynout obecně jako do země, která má nejvyšší počet migrantů. Když tam došlo v roce 2016 k převratu a Turecko se transformovalo v autoritářský režim, tak Evropa přístup změnila. Peníze už nejdou státu, ale na podporu tamní občanské společnosti, tedy i uprchlíků a migrantů. Toto v té dohodě sice napsáno není, ale evropské projekty dnes skutečně směřují k občanské společnosti, a nikoliv přímo na podporu Erdoganova režimu.

Samozřejmě je to dvousečné. Erdogan bude tvrdit, že Evropa není ochotná ustupovat a reagovat na aktuální situaci, kdy do Turecka směřují další uprchlíci.

Zmínila jste jednání tureckého prezidenta se špičkami EU minulý týden. Došlo tam podle vás k nějakému posunu?

Podle mě šlo spíše o oťukávání. Další kolo jednání proběhne na úrovni tureckého ministra zahraničních věcí a vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Řekla bych, že tam teprve zazní, co si přeje EU, což asi tušíme, ale hlavně co si přeje Turecko. Erdoganova cesty do Evropy či evropských zástupců do Ankary jsou podle mě jen demonstrativní gesta, aby se obnovil dialog. To zásadní padne neveřejně a dozvíme se to až posléze.

Zmíněný turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu později uvedl, že dohodu z roku 2016 je kvůli současným okolnostem potřeba aktualizovat. Přistoupila by podle Vás EU na něco takového?

Tady bych byla opatrná, protože Turecko bude tlačit hlavně na zmiňovanou vízovou liberalizaci. Na tu ale Evropané nikdy nepřistoupí v okamžiku, kdy Turecko nesplňuje tři nebo čtyři body podmínek, které si Evropská unie klade. Jsou to klíčové body typu uznávání určitých teroristických organizací, dodržování lidských práv, to znamená věci, které nejsou momentálně slučitelné s ústavním nastavením Turecka. Z toho Evropa neustoupí.

Druhá velmi zajímavá věc je, že dnes jsou v patové situaci nejen Evropané, ale i Erdogan. Evropa byla totiž Tureckem dlouhodobě vydíraná, ostatně i touto dohodou, protože ji vnímala jako nástroj, jak eliminovat migrační vlnu. Dnes už tomu tak není a v zásadě je otázkou cti Evropy, jestli tento dialog s Erdoganem ustojí, a pokud dojde k revizi dohody, tak jestli nebude pro Evropany nevýhodná.

Původní dohoda, pomineme-li ty finanční částky, Evropě skutečně přinesla významné snížení počtu migrantů. Vloni jich už bylo víc, a kdyby se spustila lavina migrantů, tak by dohoda pozbyla účinku. Věřila bych tomu, že současná migrační vlna je opravdu řízená a Erdogan ji „vypustil“ právě proto, aby na Evropu zatlačil, a ta pak byla ochotna smlouvu revidovat. To, co se zreviduje, je opravdu otázka evropské cti, protože pokud si chce Evropa udržet svoji tvář demokratického aktéra, tak by ze svých podmínek neměla ustupovat.

Merkelová to dnes vidí jinak

Jak EU Řecku pomáhá? Dělá toho podle vás dost?

Podle slov předsedkyně Evropské komise se jedná o technické vybavení, které je Řecku zapůjčeno. Jde asi o sedm lodí, tři zařízení s termovizí, letadlo, na hranice dorazilo zhruba 100 vojáků nebo policistů v rámci mise Frontexu, a jsou tam i zdravotníci. Jedná se tedy o pomoc řeckým vojákům a policistům tu hranici reálně chránit.

A jestli je to dost? To je otázka, protože Řecko tvrdí, že to je málo. Na druhou stranu, evropská zkušenost není moc dobrá. Když EU v roce 2016 poskytla Řecku poměrně vysoké částky na výstavbu hotspotů, tak ty peníze někam plynuly, ale hotspoty dodnes nejsou dostavěny v takové podobě, jak si Evropa představovala. Dnes už jsme samozřejmě u jiné Evropské komise, ale i ta bude poměrně opatrná například v tom, jak vysoké částky Řecku poskytne. Proto se dnes jedná hlavně o zmíněné technické zázemí.

Evropa podle mě posledních pět let promarnila a nenastavila opravdu fungující mechanismy, jak se podobné krizi bránit. Řekové jsou dnes takový „testovací“ stát, jak budou případné kroky fungovat. V Evropě ale nemáme potřebnou legislativu, abychom věděli, co uděláme teď a co třeba za dva měsíce.

Vypadá to, že současná řecká vláda je v přístupu k ochraně své hranice podstatně ostřejší než ta předchozí. Podle některých například porušuje mezinárodní právo, když nyní nepřijímá žádosti o azyl. Jak se na kroky Řeků díváte?

To je opravdu věc interpretace, tato vláda zvolila kroky velmi akční oproti předcházejícímu kabinetu. Na druhou stranu se jí nelze divit, protože v minulosti byli Řekové za nedostatečnou aktivitu kritizováni.

Žadatel o azyl má samozřejmě právo, aby stát přijal jeho žádost o azyl a vyhodnotil, jestli je, či není uprchlíkem. Na druhou stranu Řekové tuší, že jakmile tohle udělají, tak se už do nyní přecpaných hotspotů nevejde vůbec nikdo a dojde k daleko závažnější humanitární krizi. Turecko toho trochu zneužívá a ukazuje na to, jak se Řekové chovají necitlivě. Turci se ale nechovají o nic lépe. Navíc, dnes se k tomu přidává aspekt dětí, což je podle mě způsob, jak zajistit, aby si situace více všímala média a veřejnost. „Chytilo“ se hlavně Německo, které je ochotné se o malé děti postarat. Můžeme se ostatně podívat na porovnání, co dělala Angela Merkelová před lety, kdy v podstatě zvala syrské uprchlíky do Německa s tím, že se o ně postarají. Tentokrát zve jenom děti.

Dotkli jsme se změn v migrační politice u Řecka a u Německa. Maďarský premiér Viktor Orbán se nechal nedávno slyšet, že „postoj Maďarska k ilegální migraci se stal v Evropě obecně přijímaným“. Nasvědčuje tomu něco?

Troufla bych si říct, že ano. Zatímco dříve bylo Maďarsko na pranýři jako špatný příklad toho, jak se stát chovat nemá, tedy že nemá například stavět ploty, tak dnes představuje výstavba plotů naprosto běžnou věc. Evropa dnes navíc není schopná přijmout pravidla relokace. Orbán kdysi populisticky říkal, že nechceme migranty přerozdělovat a že nechceme zásahy do státní suverenity. I když to Evropané obecně nepřijali a v zásadě ho odsoudili, tak dnes se Evropa v podstatě tak chová, protože jiná pravidla nebyla schopna přijmout.

Evropská komise má po Velikonocích představit očekávaný pakt o azylu a migraci. Podaří se podle vás eurokomisařce Johanssonové, která jezdila napříč Unií a zjišťovala postoje států, nějak překonat stávající pat a nalézt kompromisní podobu migrační a azylové politiky?

Trochu se obávám, že i v kontextu nákazy koronavirem a v kontextu tlaku na řecko-turecké hranici kompromisu nedosáhne. Nejspíš půjde o nějaký polovičatý plán ve smyslu „byla jsem v X zemích a toto mi z toho vyplynulo“, ale nepůjde o finální plán. Klonila bych se spíše k analýze z Německa, podle které nás čeká dlouhodobější proces, přičemž plán by mohl být na stole do konce první poloviny roku 2020.

Trnem oku řady zemí je především otázka „solidarity“ a „sdílení břemene“ uprchlíků. Je podle vás vůbec reálné, aby v konečném paktu byl zahrnut nějaký mechanismus na přerozdělování žadatelů o azyl?

Z výroků předsedkyně Evropské komise jsem pochopila, že ona trochu posunula EU z toho ryzího přerozdělování migrantů. V zásadě je ochotná jít „na ruku“ státům, které nechtějí přijmout migranty, a raději poskytnou finanční pomoc nebo personální či technické zabezpečení zemím, které migranty ochotny přijmout jsou. Předsedkyně to ostatně říkala ve své inaugurační řeči a je znát, že se toho drží. Je velmi opatrná v tom, jak se v jednotlivých zemích chová. Úplně jinak si počíná a mluví v zemi, která má vstřícnou migrační politiku, a úplně jinak se chová a mluví v zemi, která je velmi restriktivní, jako například Česko nebo Maďarsko.

Ostrovy jsou daleko, důležitá je pevnina

Proč podle Vás EU nedokáže nic dělat s alarmující situací na řeckých ostrovech, kde se nachází dlouhodobě přeplněné uprchlické tábory? Závisí to opět na tom zmíněném patu mezi státy?

Řecko-turecká hranice podle mě pálí Evropany daleko více než ostrov typu Lesbos, který je od kontinentální Evropy relativně vzdálený. Ta situace na ostrovech je jednak velmi nepřehledná, a zadruhé už na začátku zde EU investovala poměrně velké částky na výstavbu hotspotů a na technické vybavení, což se ne vždy realizovalo. Samozřejmě nelze soudit jen Řeky, protože neexistuje mechanismus, kterým by Evropská unie kontrolovala, jak státy s těmito penězi naloží. Absence nástroje trestu trápí Unii dlouhodobě. Řecko je exemplární, nejen v případě migrantů, ale i v případě krize eurozóny. Řecké ostrovy tak zůstávají problematické jednak z geografických důvodů, a samozřejmě i z hlediska financí, které se tam už vynaložily.

Řecké ostrovy jsou přece v evropských vodách, i geograficky je to blíže než Turecko…

Zásadní je ten aspekt pevniny. Zároveň když se podíváme na Frontex, tak ten je sice velmi aktivní ve Středozemním moři, nicméně EU operaci Sophia prodloužila pouze do konce března, čili se zde nabízí otázka, čeho chce Unie na moři dosáhnout. Italové tvrdí, že původní čistě italská mise po převzetí ze strany EU nebyla adekvátně připravená na realitu Středozemního moře. Teď nechci soudit, jestli to tak bylo, či nebylo. Evropa se zkrátka vrhla na moře, začala realizovat námořní operace, ale pak se dostávala do problémů. Lodě kotvily i několik dnů u maltského pobřeží a Evropa se dohadovala, jestli migranty na Maltu pustí, nebo jestli pojedou do Itálie.

Aspekt geografie je tedy opravdu důležitý, řecké ostrovy jsou svým způsobem daleko a komplikace se objevují i v souvislosti s mezinárodním právem. Na rozdíl od toho, situace na řecko-tureckém pomezí je o tom, jestli migranti dokáží fyzicky přejít hranici.

EU sice oznámila, že Sophii nahradí jiná námořní operace, známe však zatím jen její hrubé obrysy.

Dnes je realita jiná než v roce 2015. Migranti ještě loni směřovali spíše do Španělska než do Řecka, a dneska jsme zpátky v Řecku. Takže Evropa bude muset najít nějaký nový model, jak Středozemní moře chránit, pokud tedy vůbec.

Pak existuje ještě jeden aspekt, který jsme vůbec nezmínili, a to je vztah ke třetím zemím. EU chce dnes migrační krizi řešit investováním peněz do třetích zemí, včetně Turecka. Pokud sáhnu k ryzí spekulaci, tak je tady otázka, jestli Unie nesáhne k nějakým společným aktivitám například se severoafrickými státy, případně se zeměmi Blízkého východu, které by mohly mít zájem na regulaci migrace. Z uzavřených smluv ale zatím nic takového neplyne.

Komise minulý týden zveřejnila novou Strategii EU-Afrika, v rámci které avizuje snahu o rovnocenné partnerství s africkými zeměmi.

To je velmi diskutabilní, četla jsem analýzy a komentáře různých odborníků, kteří tvrdí, že by byli opatrní z hlediska podpory nedemokratických režimů ve třetích zemích. Když by jejich „vládci“ zjistili, že Evropa je ochotná, velmi velkorysá a chce v rámci dialogu pouštět peníze, tak je potřeba dávat pozor na to, jestli finance nebudou spíše zneužity, a nedojde k nějaké eliminaci migrantů nebo k prevenci migrace z afrických států do Evropy.