Ve volbách do sněmovny tradičně hlasují i Češi žijící v zahraničí. Takto se třeba v roce 2010 hlasovalo na české ambasádě v etiopské Addis Abebě. Foto: iDNES.cz / Profimedia

Emigrovat, když vyhraje Babiš? Slyším to opakovaně, říká Češka ze Švýcarska

Napsal/a Robert Břešťan 5. října 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

V zahraničí v posledních parlamentních volbách odevzdalo svůj hlas přes deset tisíc Čechů. Mezi nimi také Iva Kabosch, která po Británii, Lucembursku a Kuvajtu zakotvila v roce 2011 ve Švýcarsku. Tam také začala natáčet s expaty z celého světa svůj podcast Exlander právě o tom, jak se cizincům v zahraničí žije.

Češi žijící v zahraničí by ve své většině uvítali možnost hlasovat ve volbách korespondenčně, to však stále není možné. „Je to ukázka toho, že zatímco tady ve Švýcarsku vám stát a priori důvěřuje, Česko je nastavené na to, aby to nikdo nemohl lidově řečeno očůrat,“ říká Iva Kabosch, která pracuje na částečný úvazek na Univerzitě v Curychu, soukromě také vyučuje angličtinu a němčinu. O životě cizinců v zahraničí ví mnohé nejen díky vlastní zkušenosti, ale i díky rozhovorům, které s nimi pravidelně natáčí ve svém podcastu Exlander.

Hodně lidí – zatím více či méně s nadsázkou – říká, že „když zase vyhraje Babiš“, tak radši emigruje… Setkáváte se s takovými výroky vy sama?

S tím se setkávám často. Je to často navázané na to, že když jste jako Čech někde na Západě, třeba jako já ve Švýcarsku, lidé rychle nabudou dojmu, že to se tam přece máme skvěle, nic neřešíme, jsme za vodou. Lidé si často představují, že jinde je tráva zelenější. Ale ne všude na vás čekají, a docela snadno se bez nás obejdou. Střetávají se myslím dva pohledy: že všechno je hrozné a nejraději bychom zmizeli někam pryč a taková ta česká malost ve stylu – všechno znám, všude jsem byl a všechno vím nejlíp.

Iva Kabosch Foto: archiv Ivy Kabosch – se souhlasem

Dá se ale podle vás dneska vůbec mluvit o emigraci? Není to prostě přestěhování, aspoň v rámci EU, kde je to zatím velmi snadné?

Souhlasím, že slovo emigrace mám mnohem spíše spojené s lidmi, kteří třeba sem do Švýcarska přišli po roce 1968. Dnes jsou to dědečci, jsou nostalgičtí, jsou to velcí vlastenci. Často proti nim bylo vedeno trestní stíhání, svoji emigraci dodnes vnímají hodně emotivně. Dnes Češi mohou vycestovat svobodně v podstatě kamkoli, takže bych to jako emigraci určitě nenazývala. Je to přestěhování, i když i na to musíte mít odvahu. Babiš, jakkoli bych ho nikdy nevolila, není diktátor, který za politické názory zavírá lidi do vězení. Koneckonců trestní řízení je vedeno naopak proti němu.

Když se podíváme na to, jak jsou jednotlivé národy připraveny svou zemi skutečně opustit a jít třeba za prací do ciziny, tak ve srovnání s Poláky jsme my Češi ti, co rodnou hroudu opouštějí dost neradi.

To je pravda. Hodně lidí z Polska nebo z Balkánu se zvedne a zkusí jít za lepším, Češi tolik ne, i když samozřejmě jsou třeba přeshraniční pendleři. Myslím, že to ukazuje na to, že se máme v Česku vlastně dobře. Samozřejmě jsou lidé, kteří žijí – jak se říká – z ruky do huby, ale viděno z výšky má i člověk ze sociálně slabší vrstvy získat vzdělání, podporu od státu, má zdravotní péči… Mám v tom srovnání třeba z Británie nebo Blízkého východu. Plus se ve svém podcastu bavím třeba s lidmi z původem ze Srbska či Chorvatska – kde si lidi díky dovoleným myslí, jak se tam žije krásně – odkud, podobně jako z pobaltských států, odcházejí vzdělaní lidé skutečně raději na Západ, protože pro sebe doma nemůžou najít uplatnění. A v Česku je trh práce atraktivní už i pro cizince z některých západních zemí.

Váš podcast je o zkušenostech expatů z různých zemí se životem v cizině, o tom, na co narážejí, s čím se potýkají. Nacházíte v jejich vyprávěních a postřezích nějaké spojující body, i když jde často o různé národnosti i země, kde žijí?

Je to určitě to, že na vás nikdo nečeká a vy musíte začínat znovu. Často se sice bavím spíše s lidmi, kteří jsou v akademických pozicích, v diplomacii nebo v byznysu, co obvykle odcházejí za zajímavou kariérou, ale i tihle vám řeknou, že jejich život v zahraničí začínal od znova. Musíte si budovat novou sociální bublinu, získáváte nové přátele, rodina je daleko… Člověk si musí znovu stanovit priority, v mnohém ustoupit, ale stejně se často cítíte izolovaný. To je ten spojující prvek.

Často se život v cizině a stesk po domově zužuje na banality typu – chybí mi český chleba… Jaká je vaše zkušenost?

To jsou normální věci, s nimiž se člověk musí smířit. Jsou na to i různé studie, na to, že máte nejprve takzvaný expat šok, potom kulturní šok a nakonec obrácený kulturní šok u lidí, kteří se vrací domů třeba po pěti letech a připadají si doma po návratu trochu jako cizinec. To jsou psychologické jevy, které se zkoumají, a projevuje se to právě i těmi banalitami, že vám chybí vaše oblíbené jídlo, věci, na které jste zvyklí ze své země. Ale u Čechů v zahraničí si všímám jiného zajímavého pojícího prvku – chybí jim český humor, jistý nadhled, udělat si legraci ze sebe, takový Hrabal nebo Cimrman… V západní Evropě se lidé berou hrozně vážně. Jiné národy, typicky Poláci, často vytvářejí svoje větší komunity, svoje obchody, a tak si tu identitu udržují, i když nevím, jestli je to dobře.

Vždycky je užitečné podívat se na svou zem z nadhledu, pohledem ze zahraničí, třeba i na politickou situaci. Jak Česko vidíte z ciziny vy?

Sleduji to, co se u nás děje, není mi to jedno, pořád je to moje vlast, mám tam rodinu, ale musím říct, že poprvé v životě nevím, koho teď v říjnu volit. Ze zahraničí všechny ty nuance domácí politiky nepochytíte, vnímáte, že situace je to zvláštní, na druhé straně to ještě není Balkán. Tím, že v Česku nežiju, nemluvím s lidmi, mám to vše zprostředkované z médií, tak to na mne působí poněkud zmatečně. Až si říkám, že když nepůjdu volit, tak se nic nestane, což bych si nikdy dříve neřekla.

Což může být zejména pro liberální, demokratické strany škoda, protože dlouhodobě platí, že Češi v zahraničí volí spíše pravicové strany, které nezpochybňují členství Česka v NATO nebo v Evropské unii…

Tak to je. Asi to souvisí s tím, jaký typ lidí má to odhodlání a odvahu se zvednout a jít do ciziny, kde se musejí umět starat sami o sebe. V tom mám jasno i sama u sebe. Ale působí na mne matoucím dojmem to spojení do koalic, kde mi přijde, že jde o docela nesourodé strany a člověk už to nestíhá sledovat.

Uvítali byste – vy expati – korespondenční volbu?

Jednoznačně ano, o to se snaží spousta lidí v zahraničí, tady ve Švýcarsku, pokud vím tak i v USA. My jsme na korespondenční volbu zvyklí i tady ve švýcarských volbách. Je to ukázka toho, že zatímco tady vám stát a priori důvěřuje, Česko je nastavené na to, aby to nikdo nemohl lidově řečeno očůrat. Rozumím tomu, že zvednout se a jít k volbám je akt občanské aktivity, ale když žijete někde v odlehlejších místech, tak by korespondenční hlasování, ideálně pak digitalizované, rozhodně pomohlo. Digitalizace státní správy v Česku je obecně dost hrozná. Když jsem nedávno vyřizovala své dceři český pas, musela jsem osobně čtyřikrát na ambasádu a je tam strašně moc byrokracie. Jen to martyrium, když jsme chtěli, aby měla dcera v pase příjmení bez -ová. Ne proto, že bych jela na nějaké módní vlně, ale ryze prakticky, protože i já jsem Kabosch a dcera má švýcarský pas také bez -ová. Neflexibilita a nezájem ze strany českých úřadů jsou velké a lidem rozhodně život nezjednodušují.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)