Robert Kagan
BrookingsInst on Foter.com, zdroj

Džungle v Evropě se rozrůstá proto, že jsou USA nečinné. Ničí to demokracii i v Česku

Napsal/a Aspen 19. listopadu 2019

Takzvaný liberální světový řád prosazovaný pod vedením Spojených států amerických nikdy nebyl bezchybným systémem. Veškeré jeho alternativy ale byly ještě horší, tvrdí americký historik a expert na mezinárodní vztahy Robert Kagan. Dnes ale tento řád, který stojí na transatlantickém spojenectví Ameriky a Evropy, čelí podle Kagana ohrožení zvnějšku i zevnitř.

Zatímco „neliberální“ mocnosti jsou na vzestupu, liberální demokracie nejsou s to na jejich výzvu zareagovat. Více než kdykoliv dříve potřebují Evropa a Amerika posílit svou vlastní liberální demokracii a utvrdit transatlantické vazby, říká Kagan v rozhovoru pro Aspen Institute.

Text původně vyšel v publikaci Aspenia vydávané organizací Aspen Institute Italia v červnu 2019. HlídacíPes.org ho zveřejňuje se souhlasem vydavatele.


Následující text je i pozvánkou na výroční konferenci Aspen Institute Central Europe Kam kráčíš, Česko? 2019, která proběhne 27. listopadu v Pražské křižovatce.


Ztráta nevinnosti

Jak moc liberální onen „liberální světový řád“ vlastně je? Po značnou část období, které bychom mohli nazvat Pax Americana, čili „americký mír“, probíhala tzv. studená válka a existovaly jasné hranice toho, kde byl tento „mír“ vynutitelný. Západ ostatně často uzavíral různé dohody s autoritářskými (a zcela určitě neliberálními) režimy, pokud to sloužilo jeho zájmům. Není tato nekonzistence jedním z důvodů, které stojí za současnými problémy liberálního Západu – v tom smyslu, že dvojí metr a kompromisy v otázce základních hodnot poškodily pověst Západu ve světě?

To, čemu lidé říkají liberální světový řád, nemá dnes nejlepší pověst. Jednou z námitek proti tomuto řádu je tvrzení, že jej často silou prosazovaly sobecké, pokrytecké a často neschopné Spojené státy. Něco na tom bude. Liberální řád ostatně vytvořili a udržují pouze lidé – a lidé chybují. Nicméně i pokud má Amerikou vedený liberální světový řád chyby, otázkou je, s čím jej chceme porovnávat?

Vytvoření tohoto řádu často vnímáme optikou studené války. Cíle liberálního řádu však obnášely mnohem více než se jen vymezovat proti Sovětskému svazu. Zapomíná se, že většina Američanů nový internacionální přístup ke světu přijala ještě předtím, než bylo zřejmé, že se Sovětský svaz stane naším nepřítelem. Trvalé rozmístění amerických vojenských jednotek v Evropě i východní Asii přineslo geopolitickou revoluci, jelikož v těchto regionech ukončilo či omezilo dosavadní konflikty. V rámci nového systému došlo k praktickému zániku tradičního geopolitického soupeření. Státy spolu v rámci tohoto řádu nesoupeřily vojensky, neutvářely spojenectví jeden proti druhému a nesnažily si budovat vlastní sféry vlivu. Jelikož rovnováha moci již na rozdíl od minulosti nebyla potřeba k zachování míru mezi státy, mohly tyto země přerozdělit zdroje a úsilí z vojenské oblasti na hospodářské a sociální priority. Tento řád byl až donedávna velmi úspěšný.

Cena za dosažení tohoto úspěchu však nebyla malá. Prosazování a udržování liberálního řádu je úkolem, který nikdy nekončí. Politika nevyhnutelně trpí slabostmi, které jsou vlastní všem lidským bytostem, bez ohledu na jejich dobré úmysly. Lidem často chybí dostatečný přehled a prozíravost, jednají egoisticky či sobecky, nebo jsou zkrátka jen nekompetentní. Cenou za třímání moci byl vstup do morální „země nikoho“, kde lidé ztrácejí to, co Reinhold Niebuhr nazval „nevinností bezmocných“. Přes všechno, co jsem právě řekl, nebyla americká hegemonie nikdy natolik nesnesitelná, aby se z ní ostatní země snažily vymanit. Právě naopak – další a další země se k tomuto řádu chtěly připojit. Země, které byly a jsou jeho součástí, sdílí nevyslovený předpoklad, že ačkoliv má Amerikou vedený liberální světový řád své chyby, veškeré jeho realistické alternativy by byly ještě mnohem horší.

V jakých ohledech mohou nové technologie ovlivnit směr, kterým se ubírá mezinárodní politika? Je možné, že digitální technologie naprosto změní povahu států, takže tradiční principy rovnováhy (či nerovnováhy) moci přestanou platit? Na vnitrostátní úrovni je v jistém smyslu samotná povaha demokracie ovlivňována způsoby, kterými občané získávají informace, na jejichž základě pak utváří své názory. Bude toto mít nějaký dopad na vztahy mezi velmocemi nebo na regionální geopolitiku?

Technologický vývoj bude ovlivňovat prostředky, pomocí kterých lidé a státy interagují. Lidská povaha však zůstává stejná. Jestli nás minulé století něco naučilo, je to fakt, že vědecký a technologický pokrok a růst lidských znalostí, jakkoliv zlepšuje naše životy po materiální stránce, nemá zásadní vliv na lidské chování.

Technologické předpovědi často předpokládají rozsáhlé změny. Na začátku 20. století se věřilo, že technologický pokrok transatlantický svět zcela promění. Předpokládalo se, že globalizované světové hospodářství a revoluce v komunikačních a dopravních prostředcích povede ke sblížení lidí i celých národů. Množství demokracií ve světě se zvýšilo z pěti na deset. Mnozí souhlasili se slovy Williama Jenningse Bryana, že „myšlenka vlády lidu“ se stala „natolik univerzální“, že nelze pochybovat o jejím „konečném vítězství“. Pak však vypukla 1. světová válka.

Podobně na konci 20. století mnozí odborníci předpokládali, že národní státy se v nastupujícím kosmopolitním a propojeném světě stanou anachronismem. Nyní však pozorujeme opětovný vzestup nacionalismu a národovecké politiky. Ukazuje se, že se těmto směrům v onom novém úžasném světě internetu celkem daří.

Pokrok v oblasti kybernetiky, umělé inteligence a automatizace otevírá nové arény geopolitického soupeření, či – jak říká kolega Tom Wright – nabízí „všechny prostředky kromě války samotné“. Nejzásadnější otázkou mezinárodních vztahů je však to, jestli budou Spojené státy i nadále hrát svou poválečnou roli mocnosti, která je schopna nasadit vojenskou sílu za účelem potlačení konfliktů v Evropě a východní Asii. Pokud by Amerika toto své působení ukončila, pak budou zmíněné technologie nasazeny v silně konkurenčním prostředí.

Proč demokracie vypadá neefektivně

Ústřední prvek mezinárodního řádu, který popisujete a který se dost možná chýlí ke konci, se zakládá na jedinečné schopnosti USA kombinovat tvrdou a měkkou sílu, využívat hospodářskou i vojenskou moc a svůj myšlenkový vliv. Značná část amerického úspěchu však závisí na ekonomickém pokroku Spojených států a výhledu na další růst jejich hospodářství. Vnímáte vzestup Číny a dalších „neliberálních“ států s globálním či alespoň regionálním vlivem jako zásadní posun oproti minulosti? Jinými slovy, ztrácí americký model (myšlenky a ideály) svou přitažlivost právě v době, kdy se radikálně mění ekonomická a demografická rovnováha ve světě? A pokud ano, jaké vidíte hlavní výzvy pro příštích několik let či desetiletí?

Jsou to právě minulá desetiletí, spíše než ta budoucí, která představují zásadní změnu oproti minulosti. Oněch více než sedm dekád od konce 2. světové války bylo obdobím svobodného obchodu, rostoucího respektu k právům jednotlivce a relativně mírové spolupráce mezi státy – toto vše však představuje z historického hlediska naprostou výjimku.

Svět nikdy předtím nezažil setrvalý pokrok směrem k liberalismu. Vláda na liberálním principu se poprvé objevila až koncem 18. století. S tím, jak se liberalismus rozšiřoval, se však šířil i koncept moderního policejního státu. Liberální hnutí v Německu, Itálii a Polsku byla v 19. století opakovaně silou rozdrcena absolutistickými vládami za pomoci represe a cenzury. I ve 20. století jen málo lidí věřilo, že je liberalismus na vzestupu, když docházelo k rozšiřování fašismu, nacismu a komunismu.

Tento vývoj však americká moc potlačila. Nejprve dočasně po konci 1. světové války a poté na mnohem delší dobu po konci 2. světové války. Ani tehdy však „liberální myšlenka“ nezvítězila natrvalo. Světový řád nepřebíral principy liberalismu, demokracie a kapitalismu jenom proto, že jsou tyto myšlenky inherentně správné a lépe fungují v praxi, ale především kvůli tomu, že nejsilnější stát po roce 1945 byl liberálně-demokratickou kapitalistickou společností.
S tím, jak jsou dnes na vzestupu země jako je Čína, se autoritářské mocnosti vrací zpět ke starým zvykům a tradicím. Tyto zvyky a tradice utvářejí mocné síly jako jsou neměnné geografické faktory a sdílená historická zkušenost.

Čína k sobě stoupence přitahuje svým ekonomickým úspěchem, ale staví také na skutečnosti, že nejistota a nedostatek bezpečnosti v dnešním světě lidi přirozeně svádí k tomu hledat bezpečí a ochranu v rámci svého kmene, rasy či národa. Ve srovnání s tím se demokracie může jevit méně energická a efektivní, obzvláště, když je společnost rozdělená a politický proces se často zadrhává v patových situacích. Může se zdát, že liberalismus nenabízí žádné odpovědi, a je snadné svádět vinu na osvícenské ideály svobody a kosmopolitismu. Hlavní výzvou v příštích desetiletích bude právě to, jak se Západ popasuje s dvojím útokem na svůj světový řád, který přichází zevnitř i zvenku.

Finanční a hospodářská krize v roce 2008 měla svůj původ v americkém finančním systému. Do jaké míry toto představovalo bod zvratu? Ztratili tehdy náhle američtí voliči i političtí představitelé část své důvěry v onu unikátní americkou kombinaci měkké a tvrdé síly? Změnil se vnímaný poměr nákladů k užitku částečně oprávněně?

Finanční krize z roku 2008 prohloubila nespokojenost a nedůvěru v odborníky. Nepřekvapuje proto, že tak zeslábla i víra v liberální světový řád a potřebu americké síly, na které spočívá. V bublině liberálního světového řádu žijeme už tak dlouho, že si stěží dokážeme představit jiný svět. Domníváme se, že jde o normální a přirozený řád světa, ke kterému všichni nevyhnutelně směřují.

Vnímáme chyby současného systému a chceme, aby fungoval lépe, ale už nám nedochází, že jeho pravděpodobné alternativy mohou být mnohem horší. Obyvatelé Západu dějiny vnímají, jako by měly nějaký cíl, ke kterému směřují. Věříme třeba v „modernizaci“, v postupný hospodářský a politický vývoj a v to, že existuje souvislost mezi prosperitou a demokracií. Jako dědicové osvícenství věříme, že růst znalostí a materiální pokrok jdou ruku v ruce s lepším lidským chováním a morálním pokrokem. Proto jsme se naučili předpokládat, že je pokrok nevyhnutelný, ačkoliv se na cestě k němu mohou vyskytnout i určité překážky a problémy. Bohužel je nutno konstatovat, že tento příběh o lidském pokroku je pouhým mýtem. Po skončení studené války pouze chyběl někdo, kdo by tento mýtus zpochybňoval. Světový řád je jedna z věcí, kterou lidé moc nevnímají, dokud nezmizí.

Trumpem to nezačalo

Tvrdíte, že americká politická kultura nebyla nikdy skutečně izolacionistická, nicméně je možné, že se americká administrativa pokusí o jistý druh úmyslného a systematického ústupu ze světové scény? Pokoušel se o něco podobného již Barack Obama? A pokud ano, do jaké míry v tom uspěl či selhal? V jaké míře rozdíly mezi Obamou a Trumpem jako prezidenty pouze zakrývají existující strukturální trendy?

Termín „izolacionismus“ není vhodný k popisu toho, co se dělo ve 30. letech 20. století. Ani dnes se ten termín nehodí. V obou případech prakticky nikdo netvrdil, že by se měly Spojené státy opevnit za pomyslnými hradbami a přerušit veškeré vazby s okolním světem. Většina kritiků americké zahraniční politiky a další skeptici zkrátka chtějí, aby se Spojené státy chovaly více jako „normální stát“.

Baracka Obamu v roce 2008 lidé zvolili i na základě slibu, že se americká zahraniční politika opět vrátí do určitého normálního stavu. Obama sdílel názor vyskytující se od konce studené války, že přehnané intervence ve světě již nejsou nutné a jsou naopak neudržitelné a kontraproduktivní. Vytyčil si tedy cíl poněkud zredukovat roli Spojených států tak, aby lépe odpovídala nové éře ve světové politice. Ze strany republikány ovládaného Kongresu se Obamově snaze o udržování liberálního světového řádu dostalo jen malé podpory, což ho utvrdilo v tom, že Američané už původní aktivní roli USA ve světě nepodporují.

Výsledkem bylo, že s tím, jak liberální světový řád odhaloval slabiny a začal se na svých okrajích drolit, Obama dělal jen to, co američtí voliči evidentně chtěli – čili téměř nic. Například po ruské invazi na Ukrajinu a anexi Krymu omezil americkou odpověď pouze na hospodářské sankce. Obama také omezil americké angažmá na Blízkém východě, když v regionu vypuklo a následně odeznělo tzv. arabské jaro, Egypt byl zachvácen nepokoji, v Jemenu vypukl válečný konflikt a tzv. Islámský stát ovládl rozsáhlá území. I poté, co krize v Sýrii začala eskalovat a vedla ke statisícům mrtvých a milionům uprchlíků mířících do Evropy, zůstával Obama rozhodnutý nenasazovat v oblasti americké síly a americká veřejnost s tím neměla problém.

Zvolení Donalda Trumpa tento trend jen posílilo. Nehledě na Trumpa je však skutečností, že ze čtyř hlavních osobností americké politické scény v roce 2016 (Obama, Bernie Sanders, Trump a Hillary Clintonová) se za dřívější americkou strategii ve světě postavila jen jediná. Prezidentské volby v roce 2016 tak představovaly odmítnutí tradiční role Ameriky ve světě, to však Trump sám o sobě nezpůsobil. Spíše jen profitoval z celonárodních nálad.

Trump otevřeně odmítl většinu zahraničněpolitických kroků svého předchůdce v úřadu, nicméně jeho nejzásadnější rozhodnutí se zřejmě týká Číny. Tím, že přetíná téměř symbiotické hospodářské vazby mezi oběma státy, ruší i vzájemnou ekonomickou závislost, která vztahy mezi USA a Čínou posledních třicet let určovala. Je toto oblast, kde se rozhodne budoucnost světového řádu (s tím, že ostatní regiony a vztahy budou spíše vedlejší)?

Vztahy mezi USA a Čínou nejsou jedinou důležitou oblastí. Osud Evropy jako skupiny liberálních, otevřených a demokratických společností je pro budoucnost našeho světového řádu nesmírně důležitá. Evropa je však jen jeden z pilířů současného světového řádu. Tím druhým je východní Asie. Trumpova politika vůči Číně se bohužel omezuje pouze na geoekonomickou rovinu a opomíjí její geopolitický rozměr.

Čína, tak jako jiné dřívější mocnosti, si uvědomuje propojení geoekonomického a geopolitického rozměru světové politiky. Obchod, finance, diplomacie a vojenská síla představují jednotlivé aspekty celkové moci národního státu. Pokud se soupeřící mocnost pokusí omezit schopnost Číny generovat bohatství, bez ohledu na důvody či použité prostředky, v principu se to neliší od jakéhokoli jiného geopolitického napadení. A pokud se výhoda Spojených států v ekonomické rovině ukáže nepřekonatelně velká, pokusí se Peking na tyto kroky odpovědět v oblasti, kde si Washington konfrontaci nepřeje, tedy ve vojenské rovině. Zatím není jasné, jestli představitelé Trumpovy administrativy chápou, že tvrdá obchodní politika může vést až k potenciálnímu vojenskému střetu.

Věci by se možná měly jinak, pokud by Trumpova obchodní politika byla součástí širší geopolitické strategie k tomu, jak se vyrovnat s rostoucí Čínou, jenže tak tomu není. Trump se nesnaží posilovat vazby se spojenci v Evropě a Asii, aby společně čelili problematickému chování Číny. Právě naopak, Trump aktivně oslabuje americké možnosti, jak na čínskou výzvu odpovědět.

Americká nečinnost pomohla Orbánovi

Zdá se, že pozitivní vliv Spojených států jako vlídného hegemona působil nejlépe v rámci západní aliance, kdy západním (tj. liberálním tržním) demokraciím poskytl prostor, ve kterém mohly vzkvétat. Evropa, Japonsko a další státy se nemusely příliš zabývat širšími otázkami bezpečnosti a tzv. tvrdé síly, která je k jejich řešení potřeba. I v rámci „západního bloku“ však mnozí začali mít k americkému „opatrovnictví“ odpor. Po konci studené války se tak v některých oblastech objevily tendence a snahy o získání určité míry autonomie. Abychom použili váš příměr, šlo o nárůst jiné (a lépe zvladatelné) vegetace, nebo předzvěst toho, že se vrací podmínky džungle? Jak bychom mohli opětovně nastartovat transatlantické spojenectví, aby lépe fungovalo v nové éře světové politiky? Nebo je na to již příliš pozdě?

Transatlantické spojenectví leží v samém srdci liberálního světového řádu, ohledně kterého se však vždy objevovaly i spory a třenice. Evropané si přáli řád, který se více zakládá na pravidlech a funguje prostřednictvím OSN. Americká vize toho, jak má tento řád vypadat, na druhou stranu spočívá na jistém strategickém výměnném obchodě, kdy ostatní liberální mocnosti přijmou strategickou hegemonii Spojených států, které však na oplátku této hegemonie nebudou zneužívat k omezení ekonomického růstu ostatních. To znamená, že USA nemohou trvat na tom, že v každé obchodní transakci budou mít navrch. Musí zde existovat relativně rovné hrací pole, které místy dokonce svědčí ostatním liberálním mocnostem.

Toto aranžmá nebylo dokonalé, avšak na rozdíl od východního bloku americká hegemonie nikdy spojence nerozčilovala natolik, aby se z ní pokoušeli vymanit. Jak jsem zmínil, evropské a asijské země doslova tloukly na dveře, aby se mohli připojit k síti amerických spojenectví a ekonomických partnerství. Uznávaly, že Amerikou vedený světový řád má sice své chyby, nicméně je stále mnohem lepší než jakékoli jiné realistické uspořádání.

A jistě, Evropané někdy odmítali konkrétní kroky americké zahraniční politiky. Vietnamem počínaje a Irákem konče považovaly některé americké zásahy za chybné, přehnaně agresivní a motivované sobeckými zájmy. Džungle se ale v Evropě opět rozrůstá nikoli proto, že by Spojené státy byly příliš aktivní, nýbrž proto, že jsou prakticky nečinné. Počínaje Barackem Obamou USA omezily svou přítomnost v Evropě i své závazky v oblasti její regionální stability. Obama odmítl použít přiměřenou sílu, aby v Sýrii nastolil alespoň nějaký pořádek, když místní občanská válka spustila migrační vlnu uprchlíků hledajících útočiště na evropském kontinentě. Výsledná krize, více než jakýkoli jiný faktor, pak přispěla k nárůstu popularity nacionalistických, národoveckých i otevřeně fašizujících politických stran v mnoha evropských zemích. S tím, jak upadala jistota, že jsou Spojené státy ochotny liberální světový řád dále prosazovat, začalo být pro lidi jako je Viktor Orbán snazší oslavovat „neliberální stát“ a umožnilo to i erozi demokracie v Polsku, Česku či na Slovensku.

Pokud má být transatlantické spojenectví v dalších dekádách opět utvrzeno a obnoveno, je v první řadě potřeba se vyrovnat se současnou vlnou populismu a nacionalismu, a to jak v Evropě, tak i v Americe.

Snaží se Trump cílevědomě Evropu oslabit, tedy omezit roli Evropské unie jakožto svébytného politického hráče? Jak by se měli Evropané kolektivně postavit k současným krokům Washingtonu, obzvláště v kontextu světové nestability?

Stejně jako v případě Číny i Evropu Trumpova administrativa vnímá pouze prizmatem geoekonomiky. Trump chce prostě „vyhrát“ při uzavírání obchodních dohod, a to i nad dlouholetými americkými spojenci. Tyto spojence nyní vnímá jako konkurenty, které je třeba porazit. Kvůli tomuto přístupu, kdy je obchod kladen na první místo, mnozí Američané, včetně prezidenta Trumpa, Evropskou unii nemají o nic raději, než mnozí Britové či někteří lidé na kontinentě.

Zapomínají však přitom na důležitost EU a transatlantických vazeb, které v Evropě krotí mnohé geopolitické problémy. Evropská unie spojuje evropské země způsobem, který sice občas obtěžuje a působí spory, nicméně také zmenšuje pravděpodobnost, že v Evropě dojde k úplnému rozkladu. Američané někdy zapomínají, že to není pouze NATO, ale i EU kdo pomáhá udržovat stabilitu evropského kontinentu. Tyto organizace poskytují jistoty německým sousedům i Němcům samotným a klidní územní a národnostní spory mezi východoevropskými či středoevropskými zeměmi. Stěží si lze představit, že by se v Evropě bez Evropské unie udržel současný postmoderní mír.

V této době, kdy Evropa čelí tlaku Spojených států i krizi demokracie v jednotlivých evropských zemích, musí Evropané nejprve posílit sami sebe. Ačkoliv populisté jako Marine Le Pen ve Francii či Geert Wilders v Nizozemsku volby prohráli, samotný fakt, že výsledek nebyl předem jistý, ukazuje, jaké nebezpečí tyto pravicově-nacionalistické strany v současnosti představují. Evropané musí posílit své instituce i svou jednotu, aby mohli vyřešit „otázku demokracie“, která podle Ivana Krasteva představuje „jádro evropských potíží“. Spojené státy musí přijmout svůj díl odpovědnosti za to, co se v Evropě stalo, a to jak za Obamy, tak za Trumpa. Jedině Evropané samotní však mohou posílit liberální demokracii na domácí scéně a uchovat ji ve světě, který je pro ni čím dál tím méně přátelský.


Robert Kagan je vedoucí výzkumný pracovník v rámci Project on International Order and Strategy (Projekt pro mezinárodní řád a strategii) při Brookings Institution. Píše pravidelné komentáře pro deník Washington Post a působí jako externí redaktor v The New Republic a The Weekly Standard. Pravidelně přispívá i do The New York Times, Foreign Affairs, The Wall Street Journal, Commentary, World Affairs a Policy Review. V letech 1984 až 1988 působil jako poradce pro politické plánování na americkém ministerstvu zahraničí, kde byl také hlavním autorem projevů ministra zahraničí George P. Shultze, i jako náměstek pro politiku v odboru pro meziamerické záležitosti.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

10 komentářů

  1. Pavel Liška napsal:

    „Věříme třeba v „modernizaci“, v postupný hospodářský a politický vývoj a v to, že existuje souvislost mezi prosperitou a demokracií. Jako dědicové osvícenství věříme, že růst znalostí a materiální pokrok jdou ruku v ruce s lepším lidským chováním a morálním pokrokem…“ .
    No … nevím , nevím . Jak do toho zapadá prudký nárůst prosperity Číny ? Připustí si pan Kagan, že jeho víra může být chybná a nikoliv jediná , dogmaticky správná ? Bude respektovat právo jiných na svoji jinou víru a názor anebo bude tu svoji víru šířit dále jako správný misionář ? A bude ji prosazovat případně i silou ?
    Jinak mi dalo dost fušku článek přelouskat, dočíst a neztratit nit … A taky nevím, zda pan Kagan mluví o liberalismu v původním „americkém“ významu tohoto slova anebo v tom nyní zprofanovaném progresivistickém „evropském“ pojetí.
    A taky nevím, ani po přelouskání článku, proč by za problémy Evropy měly být zodpovědné USA.
    Evropa taky za problémy Spojených států nemůže. Nebo ano ? Obávám se, že pan Kagan nijak nevybočuje z řady američanů, kteří vidí svoji zemi jako privilegovanou a vyvolenou.

    • Svatopluk Otava napsal:

      Pan Kagan připouští jen jedno. A jasně to říká v tom smyslu, že všichni se USA musí porobit a že USA mají „právo“ jakéhokoli použití síly.

  2. ČERT napsal:

    Tak tady k tomu by se toho dalo jistě poznamenat hodně, ale to základní je asi jasné. Že prostě to jen potvrzuje to tvrzení, že pokud by mělo dojít k nějakému přerušení těch těsných transatlantických spojeneckých svazků mezi USA a (historicky nejprimárněji západní) Evropou, které jsou produktem teprve konce druhé světové, resp. začátku studené války, Evropa má strach, a samozřejmě, pod vlivem řady taky jiných vnějších okolností, sama ze sebe…

    • Admirál napsal:

      Kagan v kostce říká, že ta jeho parta v Americe chce zůstat pány světa, bez ohledu na to, že to ničí běžného Američana. A že se na to nemá brát žádný ohled. Tím méně ohledů k těm, co by se jim to nelíbilo v cizině

      Ti ostatní na jejich dvorku mají šoupat nohama a starat se, aby se u toho nikdo neflákal.

      Ten pán je manžel Nulandové, která se chlubila, jak a za kolik zorganizovala puč na Ukrajině a vyjádřile velmi pregnantně postoj k zájmům Evropanů . On ještě drze protestuje proti tomu, že když jim do části jejich plánů Rus hodil vidle, že na něj jen uvalili sankce.

      Je to nebezpečný člověk, být po jeho, už by byla jaderná válka a my měli už jiné nebo žádné starosti.

      Pokud takoví jako Kagan v Americe zvítězí, potěš koště.

      • ČERT napsal:

        Tak to je zase jiná věc… Tady jde totiž taky o to, že obavy z nějakého návratu USA k tomu relativnímu izolacionismu, aspoň ve vztahu k Evropě, se objevují právě i na té evropské (nebo i konkrétně naší) straně… Samozřejmě, Evropa (a zase tedy v první řadě ta západní část) si na ty těsné spojenecké svazky s USA za těch více než 70 let zvykla, a víme tedy, že je prožila v relativním klidu (do čehož můžeme zahrnout i období studené války)… Samozřejmě taky, není to jen záležitost Evropy, ale třeba i východní Asie, nebo toho asijsko-pacifického prostoru, kde ale tedy ukazování se USA jako nějaké velmoci má přece jen starší tradici než v případě Evropy, a kde to ve srovnání s Evropou ani za těch uplynulých cca 70 let tak v klidu nebylo (viz korejská nebo vietnamská válka), ale… Jinak jasně, perspektiva jaderné války mezi USA a SSSR, kterou by odnesla hlavně Evropa, ta už tady taky byla v době studené války… Ale pokud tu jsou obavy z nějaké destabilizace Evropy (která sice je ekonomicky úzce vázaná EU, ale přece jen ta se nezdá být tak silným celkem politickým, a je tady celá řada faktorů, které by tu destabilizaci mohly ovlivnit), a zvlášť ještě v případě, že by se z ní USA stáhly jako nějaká rozhodující velmocenská síla…(???) Možná by se o tom dalo polemizovat, kdyby si třeba najednou (samozřejmě, v důsledku zase vývoje jiných faktorů) nejen Rusko nebo třeba Turecko, ale i některé státy EU (Německo, Francie atd.) začaly dělat co chtěly… Jen nástin takové hypotézy, s otazníky…

  3. Evropan napsal:

    Chybou americké vlády bylo odstěhování rozhlasové stanice Svobodná Evropa z Mnichova. Svobodná Evropa dovedla východní Evropu k převratu, což byl jen první krok na cestě ke svobodě, ale potom ji hodila na pospas postkomunistickým mediím, která ji nahradit nikdy nemůžou. Na tento omyl doplácí Evropa i USA.

    • josef napsal:

      Také jsem čas od času poslouchával Svobodnou Evropu. ale že by „šla“ odsud jen samá pravda, tak to tedy ne… Nikdy předtím a ani teď jsem nezjistil, že by třeba také vysílala do Saudské Arábie, SAE, Bahrajnu, apod. Vysílá stále jen do Iránu a Iráku (tam už ale jsou vojáci USA více jak 15 let – tak to zřejmě bude jen pro ně)….

  4. petrph napsal:

    Když se nad tím hlouběji zamyslíme, tak i to ukazuje ohromný paradox současně hlásané západní demokracie.
    Protože liberalismus jakožto vojenská doktrína znamená posílat své občany do cizího státu zabíjet a umírat. Což se samozřejmě řadě občanů nemusí líbit, takže je k tomu musí demokracie
    přinutit i pod vysokými tresty. Jenže i to má svoje limity, protože v demokracii mohou občané proti takovému přístupu protestovat. Jen pro představu, ve válce ve Vietnamu padlo 60 000 amerických vojáků — a už tehdy si vynutili američtí občané na svých politicích odchod svých armád z Vietnamu – a to i za tu cenu, že pak připadl ke komunistickému bloku.
    Řešením takového paradoxu jsou západní profesionální armády, a pak se to „běžných občanů“ vlastně netýká . Jenže tyto jsou limitovány do počtu lidí, kteří se na zabijení (i umírání) dobrovolně přihlásí. Což pak zpětně limituje do kolika konflitků lze současně zasahovat. No a taky do velikosti – globální konflikt si dovolit nemohou.
    No a taky to má dosti vysoké nároky na média i elity – jak to vysvětlit těm občanům, že se najednou „pravda a láska“ musí změnit na zabij nebo budeš zabit..Kór když třeba u nás se jako nelegitimní nyní označují i domobrany,..

  5. liberal shark napsal:

    Dovolím si článek poněkud korigovat. To, čemu se dnes říká liberální demokracie, není ani liberální, ani demokratické. Je to smutný výsledek mocenské symbiózy US a evropských socialistů s velkými korporacemi, které financují levicové strany a hnutí a ony je za to nechávají monopolizovat jedno odvětví za druhým. Obě strany tohoto duumvirátu mají společný cíl – zničit konkurenci a svobodný trh jak v hospodářství, tak v politice. Proto to neustálé hysterické tažení proti politické pravici a její lživé spojování s německým nacionálním socialismem a italským fašismem.
    Za tento vývoj nelze paušálně vinit celé USA, ale tamní Demokraty a s nimi spojené korporace. Trump není součástí tohoto totalitního hnutí, ale reakcí na něj. V Evropě tvoří politický mainstream socialisté, kteří ovládají administrativu EU a schovávají se za „Evropskou unii“. Orbán a PiS jsou opět reakcí na tuto plíživou totalitu, nikoliv její součástí. Proto na ně „EUů tak zuřivě útočí a snaží se je trestat za údajné hříchy, které v Německu, Francii, Španělsku nebo Řecku toleruje a omlouvá.
    Západní svět nutně potřebuje návrat politické pravice s jejím důrazem na prosazování individuálních občanských a lidských práv, a zejména podřízenost státu občanům. Bez toho nebude svoboda, demokracie ani prosperita.

  6. Miroslav Schleier napsal:

    Myslím, že nejlepší a nejpovedenější byl vývoz liberálně tržní demokracie se povedl v Chile. Tam byly americké zájmy plně ochráněny.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama