Český stát se po letech soudních tahanic dočkal hned dvojnásobného silného odsudku Ústavního soudu za to, jak zneužil svoji moc. Což je situace mimořádně varovná, zejména vezmeme-li v potaz kategorie jako „právní stát“ a důvěru ve spravedlnost. 

Za absurdní a porušující zásadu „žádný zločin bez zákona“ označil Ústavní soud přístup státu k trestnímu stíhání dvou bývalých úřednic pražského magistrátu. Ty již v roce 1999 rozhodly ve věci českého občanství pro někdejší hraběnku Czernínovou, což rodu otevřelo možnost restitucí. Stát propásl všechny lhůty na odvolání a věc chtěl zvrátit prostřednictvím trestního stíhání obou úřednic. To mu nyní ústavní soudci tvrdě vyčetli.

Na počátku byla snaha potomků Josefiny Czerninové domoci se potvrzení, že někdejší hraběnka byla českou, respektive československou občankou. Razítko na to, že ano, daly již v roce 1999 Ivana Odarčenková, tehdy vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. města Prahy, a Markéta Svobodová, v té době hlavní městská matrikářka.

Umožnily tím, aby potomci jindřichohradecké větve starého aristokratického rodu Czerninů z Chudenic zažádali o restituci majetku svých předků.

V té době obě dámy nemohly tušit, jaké budoucí problémy si tím způsobí. Dlouho se také nedělo nic. Trestní oznámení na ně přišlo až 14 let poté, v době, kdy si samy případ už ani pořádně nevybavovaly.

Stát se touto cestou snažil zvrátit restituční rozhodnutí. Místo toho se po letech soudních tahanic dočkal hned dvojnásobného silného odsudku Ústavního soudu za to, jak zneužil svoji moc.

Když stát zbystřil

Do celé kauzy se promítají poválečné události, Benešovy dekrety i úspěšně uplatněné restituční nároky po roce 1989 – konkrétně ze strany potomků Josefiny Czerninové, rozené Schwarzenbergové. Nejprve jejího syna Rudolfa Czernina a po jeho smrti vnuka původní majitelky Karla-Eugena Czernina.

Už počátkem milénia stát vrátil Czerninům rozsáhlé majetky v jižních Čechách a na Karlovarsku – asi tisíc hektarů pozemků, zámek Velichov („péčí“ státu dosti zchátralý) u Karlových Varů a další nemovitosti.

Restituce umožnil právě fakt, že Hlavní město Praha v roce 1999 potvrdilo, že někdejší majitelka nemovitostí Josefina Czerninová byla československou občankou, respektive že své občanství nepozbyla.

Poté, co Czerninové začali úspěšně rodový majetek restituovat, stát zbystřil. Protože však propásl všechny zákonné lhůty, jak rozhodnutí o občanství zvrátit, jako jediná možnost, jak „s tím něco udělat“ byla snaha s odstupem mnoha let prokázat, že úřednice, jež v roce 1999 o občanství rozhodly, se dopustily trestného činu.

Jak píše v odůvodnění svého verdiktu Ústavní soud, návod, jak postupovat, poskytlo ministerstvo vnitra.

„Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že mezi policejním orgánem a Ministerstvem vnitra probíhala písemná komunikace, jejímž cílem bylo zjistit, jak ministerstvo nahlíží na správnost předmětného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, a jaké kroky k nápravě po jeho vydání učinilo. (…) Dále Ministerstvo vnitra sděluje, že v současné době by bylo možné uvažovat o obnově řízení v případě, že rozhodnutí ve věci bylo dosaženo trestným činem,“ upozornil Ústavní soud.

Stát má však podle něj v právním řádu zakotven systém opravných prostředků, který „nelze – natožpak ze strany státních orgánů – nerespektovat a hledat jiný způsob, jak dosáhnout nápravy pravomocného rozhodnutí“.

Jinými slovy – protože ministerstvo vnitra propáslo tříletou lhůtu, kdy se mohlo odvolat proti rozhodnutí magistrátu, že Josefina Czerninová byla československou občankou, zvolil stát a jeho orgány (včetně policie a státního zastupitelství) jako cestu, jak věc ještě zvrátit, trestní oznámení na dvě úřednice.

Pokud by se prokázalo, že trestný čin – ve vztahu k potvrzení občanství Czernínové – spáchaly, bylo by možné ještě restituce vzít zpět.

Z verdiktu Ústavního soudu:

(…) trestní řízení proti stěžovatelce bylo zahájeno téměř patnáct let poté, co vydala předmětné rozhodnutí, ačkoli jí po tuto dobu nebylo nikým vytýkáno, že by snad toto rozhodnutí, jež bylo veřejně známé, mělo být nesprávné, ani nebyly proti tomuto rozhodnutí nikým podány opravné prostředky.

Po dvaceti čtyřech letech od spáchání skutku, jenž byl stěžovatelce kladen za vinu, bylo trestní řízení zakončeno odsouzením stěžovatelky k trestu odnětí svobody v délce trvání 24 hodin, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Takový průběh trestního stíhání a zejména jeho zakončení se jeví (i s ohledem na množství spisového materiálu, jež činí přes 2500 stran) absurdním.

Rozhodné pro věc však je, že jednání, které bylo stěžovatelce kladeno za vinu, nepředstavuje maření důležitého úkolu, není tedy prokázána objektivní stránka trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 tr. zákona, a tím jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, mající svůj odraz v čl. 39 Listiny, a vyjadřující princip zákonnosti, právní jistoty, zákazu libovůle a rovnosti před zákonem v oblasti trestního práva.“ ( nullum crimen sine lege znamená „žádný zločin bez zákona“ a nulla poena sine lege „žádný trest bez zákona“, jde o jeden z pilířů právního státu, pozn. red.)

Absolutní neomylnost? Nelze

Podle přesvědčení policie se úřednice dopustily trestného činu „maření úkolu úřední osoby z nedbalosti“. Obvinění a následně obžaloba přišla až v roce 2013, 14 let po rozhodnutí o občanství pro Czerninovou.

Žalobci dávali úřednicím pražského magistrátu za vinu, že změnily původní negativní rozhodnutí matriky Prahy 1 a že „nezjistili přesný a úplný stav věci a že ignorovaly některé dostupné dokumenty“.

To ale Ústavní soud jednoznačně vyvrací. „Je-li stěžovatelce vyčítáno, že neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, je již z obsahu jejího rozhodnutí na první pohled patrné, že z hlediska nároků kladených na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a spolehlivě zjištěného stavu věci toto vykazuje vyšší kvalitu, než pro věc zásadní rozhodnutí Úřadu městské části,“ píše ve svém verdiktu ústavní soudce Tomáš Lichovník s tím, že ze spisového materiálu „nevyplývá závěr, že by obžalované při své činnosti postupovaly nedbale bez řádného zjišťování skutkového stavu, jak je jim kladeno za vinu“.

„Nelze připustit, aby de facto jakýkoliv jiný právní názor, který by se posléze ukázal nesprávným, zakládal trestní odpovědnost úřední osoby, která jej v určité době učinila. (…) Po nikom, byť vybaveném rozhodovací pravomocí, není možno vyžadovat absolutní neomylnost,“ dodává soudce.

Stát má podle ÚS uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní: „Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné.“

Bez zajímavosti není, že i u nižších soudů byly obě ženy původně opakovaně osvobozovány. Důsledkem byl ale doslova ping-pong s Nejvyšším soudem, který tyto rozsudky vždy vracel zpět.

Pokaždé to bylo po dovolání tehdejšího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ten kvůli tomu a faktu, že byl v přátelském vztahu s farmářem, který původně na pozemcích vrácených Czerninům hospodařil, čelil kárnému řízení; kárný senát však u něj žádné provinění neobjevil.

Odsouzení obou úřednic vyšlo až v září 2020, na čtvrtý pokus, kdy Městský soud pod tlakem Nejvyššího soudu konstatoval vinu.

Zpět k Městskému soudu

Co si o „povinnosti odsoudit“ soudkyně skutečně myslela, naznačuje fakt, že trest byl nevídaný: odnětí svobody v trvání jednoho dne s podmínkou na jeden rok.

Stejná soudkyně obě ženy původně – o rok dříve – osvobodila, navíc s jasným odsudkem přístupu státu: „Nelze přehlédnout, že trestní stíhání zjevně nebylo zahájeno za účelem odhalení pachatele trestného činu a jeho spravedlivého potrestání, ale účelem bylo zrušení vytýkaného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999,“ napsala v původním osvobozujícím verdiktu předsedkyně senátu Eva Brázdilová. S jejím tehdejším závěrem se nyní Ústavní soud ztotožnil.

V prvním případě Odarčenkové již v květnu, v případě Svobodové nyní na konci července.

Ústavní soud nezkoumal to, zda úřednice v roce 1999 rozhodly správně, či špatně. Zabýval se tím, zda „stěžovatelka při výkonu své pravomoci porušila své povinnosti tak závažným způsobem, který by naplňoval skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti“. A dospěl k jasnému závěru, že nikoli.

Trestní řízení nyní bude pokračovat, vrací se opět k Městskému soudu v Praze. Nevyžaduje už ale další dokazování a nižší soudy jsou vázané tímto nálezem Ústavního soudu.

Možnost, že by stát, respektive Státní pozemkový úřad, původní restituční rozhodnutí otevřel a pokusil se jej zvrátit na základně toho, že „mělo dojít při rozhodnutí o státním občanství k trestnému činu“ s ohledem na dvojí nález Ústavního soudu, s vysokou mírou pravděpodobnosti padá.