Digitální stopa dětí vzniká mnohdy i dříve, než se vůbec narodí. Začíná to snímkem ultrazvuku, pokračuje fotografiemi z důležitých životních etap jako jsou narozeniny či první den ve škole. Tam je jejich veškerá aktivita zaznamenávána do elektronické třídní knihy. Žijí pod neustálým a nevyžádaným digitálním dohledem dospělých, kteří tak nevědomky tvoří jejich digitální složky. A podílí se na tom i sami rodiče – takzvaným „sharentingem“.

Sdílení informací o potomcích je ve společnosti běžné od pradávna. Nejdříve šlo o mluvené příběhy, které byly směřovány do rodinného kruhu a většinou neopustily hranice bydliště. S příchodem a rozvojem fotografie přišla možnost jejich vizualizace, která se však málokdy dostala k širšímu publiku.

To změnila digitalizace společně s nástupem internetu a sociálních sítí. Dnes může každý díky chytrému telefonu vyfotit svého potomka v různých – i citlivých – situacích a sdílet to okamžitě na sociálních sítích mezi své blízké. A s nimi i mezi možné kamarády dítěte, jeho budoucí kolegy, zaměstnavatele, ale i orgány v trestním řízení či sexuální predátory.

K šíření citlivých informací dítěte dochází často bez jeho souhlasu a bez vědomí možných negativních důsledků. „Velmi záleží na tom, co přesně a v jakém kontextu rodič sdílí a zda dítě se sdílením souhlasilo,“ shrnuje pro HlídacíPes.org ředitel organizace E-bezpečí Kamil Kopecký.

70 procent rodičů sdílí citlivé údaje

„Řešili jsme případ, kdy spolužáci chlapce v sedmé třídě základní školy objevili na profilu jeho maminky fotografie, na kterých byl chlapec zachycen při sezení na nočníku. Poté se fotografie rozšířila po třídě a chlapec dostal od svých kamarádů nelichotivou přezdívku, které bylo obtížné se zbavit,“ uvádí jeden z příkladů Kopecký.

V rámci své praxe se zabývá bezpečností dětí v digitálním prostoru. Jeho organizace provozuje poradnu, kam se lidé obrací mimo jiné právě i s obavami či dotazy v souvislosti s sharentingem: 

Existuje i takzvaný komerční sharenting. Rodiče vydělávají na roztomilosti či zábavnosti svého potomka sdílením intimních a osobních scén na sociálních sítích a navazováním placených spoluprací s firmami

„Jindy zase prarodiče, u kterých byl vnuk na týden na prázdninách, pořídili mnoho jeho citlivých fotografií, které pak zveřejnili na sociálních sítích, včetně veřejné galerie na internetu. Rodiče požadovali po prarodičích, aby fotografie stáhli, ti to však nechtěli udělat.“

Několikrát do poradny psali i rodiče, jejichž dítě se objevilo na fotce zveřejněné na sociální síti nebo stránkách školy či kroužku, fotografie následně unikla a byla umístěna na různé druhy diskusních fór určených pro parafiliky – například lidi s pedofilií.

Dalším rizikem sharentingu je možnost ukradení identity, kdy osobní informace dítěte jsou využity například k bankovním podvodům. 

Nejde totiž jen o fotografie, přestože s těmi je sharenting spojován nejčastěji. Může jít i o sdílení zdravotních informací či podrobností o škole, kterou dítě navštěvuje. Rodiče tak svým dětem narušují soukromí a vytváří jim nevyžádanou digitální identitu, která může být v rozporu s jejich vlastním sebepojetím.

„Problémem jsou hlavně situace, kdy rodiče bez souhlasu dětí o nich sdílejí příliš mnoho informací (takzvaný oversharenting, pozn.red.), a vytvářejí jim tak digitální stopu, která může obsahovat řadu citlivých informací,“ dodává Kamil Kopecký. Naopak při rozumném sdílení neškodných materiálů je podle něj riziko zneužití minimální.

Podle loňského výzkumu Centra prevence rizikové komunikace na Univerzitě Palackého v Olomouci sdílí citlivé informace o svých dětech zhruba sedmdesát procent českých rodičů. Necelých sedm procent rodičů pak sdílí vysoce rizikové fotografie obnažených dětí, které lze identifikovat.

Když sdílení pomáhá

I přes možná rizika bývají motivace rodičů sdílet informace o svých dětech veskrze pozitivní. Tak jako kdysi jde i dnes primárně o záměr sdílet a přijímat rodičovské rady, podporovat se v rámci rodičovských komunit nebo udržovat kontakt s přáteli a rodinou. Motivací může být i finanční zisk, například kvůli péči o tělesně či mentálně postiženého potomka.

U ekonomických důvodů existuje i takzvaný komerční sharenting. Ten je populární mezi rodiči-influencery, kteří své děti přetváří do podoby „dětských celebrit“. Tito rodiče vydělávají na roztomilosti či zábavnosti svého potomka sdílením intimních a osobních scén na sociálních sítích a navazováním placených spoluprací s firmami.

Rodič by měl před sdílením informací o svém dítěti nejdříve získat jeho souhlas. A to i přesto, že česká legislativa sharenting nezakazuje a rodič má právo nakládat s osobními údaji svých dětí

Jenže to, jak sdílení vnímá dospělý, se může lišit a také často mnohdy liší od toho, jak ke sdílení svých osobních informací přistupuje dítě. Podle části provedených průzkumů by většina dětí byla ráda, kdyby rodiče jejich informace nesdíleli vůbec, především ty citlivé či podle nich ponižující.

V zahraničí existují i případy, kdy se dítě s rodičem soudilo a domáhalo se svých práv na soukromí a smazání sdílených materiálů. V Česku případy, kdy by byl takový spor řešen právní cestou, zatím známé nejsou.

Na druhou stranu část studií také ukázala, že v případě, kdy jde o informace pro dítě pozitivní, jako je sdílení jeho úspěchů či fotografií, na kterých se samo sobě líbí, má sdílení šanci zlepšit vztahy v rodině a prohloubit vzájemnou důvěru.

Právě proto se většina odborníků shoduje, že rodič by měl před sdílením informací o svém dítěti nejdříve získat jeho souhlas a být si vědom možných rizik. A to i přesto, že česká legislativa sharenting nezakazuje a rodič má právo nakládat s osobními údaji svých dětí.

„To znamená, že legislativa mu umožňuje i sdílet fotografie či videa tohoto typu. Zároveň však musí podle zákona zajistit bezpečí dítěte, takže nemůže sdílet úplně vše a neměl by sdílet to, co může dítěti ublížit. Je třeba myslet i na to, že existují osobnostní práva a každý má právo na ochranu své osobnosti a soukromí – dítě jako dospělý,“ říká Kamil Kopecký.

Projekt Propasti a mosty mezi generacemi podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.