V Česku vlastní půdu téměř tři miliony lidí. Drobní vlastníci – a těch je drtivá většina – jsou přitom ve vydíratelném postavení nejen vůči zemědělcům, ale i vůči myslivcům, energetikům, ortodoxním ochráncům přírody, těžařům, vodohospodářům či stavební a dopravní lobby. Agrární analytik Petr Havel v článku pro HlídacíPes.org upozorňuje, že tato skutečnost má fatální dopady na tuzemskou krajinu. 

Že je neutěšený stav naší krajiny především dědictvím násilně kolektivizace, kdy došlo k odtržení vlastníků půdy od jejich majetku a následné průmyslové devastaci venkova, na tom se dnes shoduje většina společnosti. Jen samotné konstatování ale naší krajině bez toho, aniž by společnost změnila svůj postoj ke stávajícím vlastníkům půdy, příliš nepomůže.

Vzhledem k předlistopadovému i polistopadovému zaměření našeho zemědělství a lesnictví, které nahrává průmyslové zemědělské a lesnické produkci, nelze očekávat, že by se i pod tlakem zpřísněných podmínek pro zemědělské hospodaření přístup průmyslových zemědělských podniků ke krajině nějak zásadně měnil. Zvláště, když uvedené podmínky přes veřejné deklarace zas tak přísné nejsou.

Ke zlepšení kvality půdy a zachování dostupnosti a zdrojů vody je totiž třeba udělat mnohem více. Například ministerstvem zemědělství prezentovaný záměr stanovit zemědělcům povinnost střídat na obhospodařovaných pozemcích místo tří plodin čtyři nebude mít prakticky žádný význam, neboť jde v praxi jen o takzvané čtyřhonné hospodářství, zatímco v minulosti bylo zcela standardní hospodářství šestihonné – i bez zákonů.

Stejně tak snížení maximální velikosti půdního bloku, na kterém se produkuje jedna hospodářská plodina na 30 hektarů je spíše kosmetickou úpravou. Zvláště, půjde-li třeba jen o svažité pozemky. Samozřejmě – lepší něco než nic, ale v praxi jsou prezentovaná opatření spíše než pomocí krajině vějičkou na voliče a média.

Na vedlejší koleji od dob Josefa Luxe

Léta se u nás ohledně soužití s přírodou hovoří o potřebě osvěty veřejnosti – i té zemědělské. Je ale vhodné vědět, že zatímco zemědělců je zhruba 100 000, mnohem početnější skupinou jsou drobní vlastníci půdy, kterých jsou téměř tři miliony.

S touto komunitou ale nikdo nemluví, naopak je již od dob Josefa Luxe záměrně ze všech diskusí vytěsňována, ignorována a politici přijímají zákon za zákonem k omezování jejích vlastnických práv.

Čtěte také

Tři miliony vlastníků půdy v ČR každoročně přicházejí o miliardy korun. Kvůli erozi

Petr Havel: Vyvlastňování ve veřejném zájmu? V praxi spíše novodobé znárodňování

Pojem „vlastník“ je tak i dnes stále degradován a naopak jsou jejich zástupcům, pokud se někdo odhodlá bránit právo svobodně nakládat se svým majetkem, podsouvány záměry tu brzdit uskutečnění „veřejně prospěšných“ projektů, onde zas spekulace při prodejích nebo nákupu půdy. A obecně nevědomost a nezodpovědnost, což je částečně – pravda.

Modelovým příkladem z poslední doby byl nedávný seminář o ochraně půdy v Senátu, kdy pojem vlastník nezazněl ani jednou z úst představitelů Státního pozemkového úřadu, ačkoli takzvané komplexní pozemkové úpravy (KPÚ), jejichž postup úřad na akci prezentoval, se týkají především zásahů do pozemků vlastníků.

I když je přitom primárním cílem podle zákona o KPÚ uspořádání vlastnických vztahů v předmětných katastrech a zpřístupnění pozemků vlastníkům tak, aby s nimi mohli svobodně nakládat, staly se z KPÚ postupně projekty složitější, než stavby domů, což celý proces zdržuje a zdražuje.

Výsledkem je, že v současné době jsou na území ČR dokončeny KPÚ jen na 12 procentech, a při současném tempu, které je dáno dalším a dalším nabalováním doprovodných aktivit na KPÚ, nebude proces dokončen ani v tomto století.

To mimochodem velmi vyhovuje průmyslovým zemědělcům (a zároveň komplikuje roli státu), neboť pozemky, které leží uvnitř velkých obhospodařovaných ploch, nelze vlastníkům vydat.

Druhé nejnižší nájmy v Evropě

Jsou to ale právě osvícení a poučení vlastníci, kteří by mohli sehrát významnou roli při ochraně zemědělského půdního fondu, a to prostřednictvím pachtovních smluv se zemědělci, kteří hospodaří na jejich majetku.

I bez jakýchkoli zákonů, jen na základě občanského smluvního vztahu, je možné do smluv zakotvit pro uživatele půdy povinnost udržet kvalitu půdy (a tedy i její schopnost zadržovat vodu) a při zlepšení stavu (zhodnocení majetku) je za to odměnit, nebo naopak.

O tom však většina atomizovaná komunita vlastníků prakticky neví, což opět vyhovuje velkým podnikům, které nejenže o půdu s potřebnou odpovědností v řadě případů nepečují, ale ještě platí vlastníkům druhé nejnižší nájmy (po Slovensku) v celé EU.

I když je pro systémovou ochranu půdy optimální vlastnické hospodaření, nelze v praxi očekávat, že by se totálně atomizovaná vlastnická veřejnost do zemědělského hospodaření zapojila. Lze však více využívat nástroje, aby vlastníci při prodejích, nájmech a pachtech disponovali alespoň základními znalostmi, jaké důsledky mohou přinést – nejen pro jejich majetek – zvolená rozhodnutí.

Nejde přitom ani náhodou jen o podmínky zemědělského hospodaření, ale právě také o kvalitu půdy a zdrojů vody, čili o míru rizik sucha a povodní, a dokonce o bezpečnost země. Neuvážený prodej, zejména strategických pozemků, do rukou subjektů, jejichž zástupci nabídnou naivním vlastníkům nejlukrativnější ceny, může být v praxi nástrojem skryté expanze nežádoucích firem nebo cizích zemí na naše území.

Vůli vlastníků neprodávat komukoli lze samozřejmě budovat a vytvářet také prostřednictvím výše nájemného – pokud má tedy dnes příslušný nájemce pocit vítězství díky pro něj výhodnému nájmu, může to být vítězství Pyrrhovo, neboť takový přístup zvyšuje riziko prodejů příslušné půdy někomu jinému.

Vlastníci půdy proti všem

Mimochodem, když už se tak v naší zemi hovoří v různých souvislostech o zneužívání dominantního postavení nějaké části podnikatelské veřejnosti vůči jiné, je to právě zemědělství, kde je zmiňovaných 100 000 zemědělství reálně v dominantním postavení vůči třem milionům vlastníků.

V tomto směru ale sociální inženýrství, tak často argumentující při různých typech regulací zájmem ochránit slabší vůči silnějším, na území naší země vůbec nefunguje. I proto je dnes malý vlastník – a těch je drtivá většina – ve vydíratelném postavení nejen vůči zemědělcům, ale třeba vůči myslivcům, energetikům, ortodoxním ochráncům přírody, těžařům, vodohospodářům, stavební a dopravní lobby, spolu s Jiráskem by se prostě dalo říci: vůči všem.

I díky tomu se dnes nachází naše krajina ve stavu, který bude nutné (a je otázkou, bude-li to co platné) zlepšit za pomoci mnoha miliard korun. Nebylo by to třeba, kdyby společnost více vnímala a respektovala práva vlastníků, kterým je za situace, když fakticky žádná práva nemají, celkem logicky jedno, co se s jejich majetkem děje.

Což je jednou ze skrytých reziduí socialismu, které si málokdo uvědomuje.