Bývalý čínský premiér Wen Ťia-pao v dubnu zveřejnil vzpomínku na svou matku, která zemřela loni v prosinci. Dopis, otištěný na pokračování v týdeníku Macau Herald, se nese převážně v osobní rovině. Wen v něm rekapituluje matčin strastiplný život a vyzdvihuje morální hodnoty, které mu odmalička vštěpovala. Přesto ho čínská cenzura raději nepustila do státních médií.

Text se totiž kromě vzpomínek na matku a dětství dotýká i citlivějších témat, jako je Kulturní revoluce či venkovská chudoba, a především samotný závěr memoáru upoutal pozornost státních orgánů, které pak znemožnily jeho další sdílení na sociálních sítích.

Odstavec, který naštval cenzory

Nosnou linkou eseje pojmenované „Moje matka“ je chronologický popis událostí ze života Wenovy matky, paní Jang Č´-jün. Wen v úvodu zmiňuje, že se jeho matka „narodila v době utrpení a na místě utrpení“. Objevují se zde fráze připomínající všudypřítomnou chudobu a útrapy tehdejšího venkovského života:

„Když byla matka dítě, její rodiště bylo chudou vesnicí, kde lidé neměli co do úst.“ Sentimentální a heslovitá prohlášení v podtitulcích typu „Máma byla laskavý a soucitný člověk“ či „Máma celý život žila ve skromnosti a jednoduchosti“ autor ilustruje konkrétními událostmi, kterými se snaží vykreslit svou matku, ale i sebe, jako lidi těžce zkoušené osudem a nezkorumpované mocí. V jiných místech textu však Wen reflektuje i širší a citlivější období nepříliš vzdálené čínské historie:

„Katastrofa ‚Kulturní revoluce‘ dopadla na naši rodinu. Tátu zadrželi a podrobili kritice, zavřeli ho ve škole pod dozorem, pozastavili mu mzdu.“

O pár odstavců dále Wen doplňuje, že jeho otec byl v těchto časech často „vystavován barbarskému ‚výslechu‘ a bití“, a připomíná, že na nějakou dobu byla celá „rodina ‚vysídlena‘ na venkov“ (uvozovky v rámci citací jsou původní a podtrhují Wenův postoj, pozn. red.).

Je to ale především poslední odstavec eseje, který vzbudil největší ohlasy a zjevně nejvíce přispěl k tomu, že článek upadl v nemilost cenzorů. Samotný závěr je totiž nejen velmi emotivní, ale mluví také o nenaplněných ideálech a vrcholí na dnešní čínské poměry téměř buřičským zvoláním:

„Soucítím s chudými a slabými a stavím se proti šikaně a útlaku. Dle mého názoru by Čína měla být zemí rovnosti a spravedlnosti, kde bude vždy existovat úcta k lidským srdcím, lidské morálce a lidskosti a kde vždy bude atmosféra mládí, svobody a snažení. Za to jsem se rval a za toto jsem bojoval. Taková je pravda, kterou mě naučil život a kterou mi vštěpovala matka.“ Původní Wenova esej je v čínském originále dostupná zde.

Ten, který mluvil o nové Číně

Wen Ťia-pao se narodil v září 1942 v Tchien-ťinu. Vystudoval geomechaniku na pekingském geologickém institutu a v dubnu 1965 vstoupil do Komunistické strany Číny. O pár let později začal pracovat v provincii Kan-su, nejprve jako technik a politický instruktor, ale počátkem 80. let již zastával post zástupce ředitele geologického úřadu provincie.

V roce 1985 přešel do stranického aparátu, kde se v průběhu 90. let propracoval až do nejvyšších mocenských struktur, načež se v roce 2003 stal členem stálého výboru politbyra ÚV KSČ a premiérem Státní rady Číny, kde působil do roku 2012.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

V červnu 2011 také česká média referovala o vyjádření, které Wen pronesl na půdě Královské společnosti v Londýně. Zmínil tehdy, že Čína by měla vytvořit lepší politické a volnější akademické prostředí, a doplnil, že Peking vždy hájil respekt k odlišnostem, dialogu a spolupráci. Současně tvrdil, že „zítřejší Čína bude zemí s plnou demokracií, vládou práva a spravedlnosti“.

Článek připomíná i reakci na Wenovo podobné prohlášení z roku 2009, vůči němuž se tehdy ohradil druhý muž politbyra Wu Pang-kuo. Ten varoval před přijetím demokracie západního střihu a prohlásil, že „Čína nikdy nepřijme systém více stran“.

Čeho se strana bojí

Jak připomíná deník South China Morning Post, zatímco u západních politiků nejsou osobní paměti ničím vzácným, pro čínské vůdce ve výslužbě je takové osobní vystavení účtů neobvyklé, neboť „stát udržuje přísnou kontrolu nad veškerým narativem týkajícím se státních záležitostí“.

O možných obavách nejvyššího vedení mimo jiné svědčí chybějící reakce čínských státních médií, jako je tisková agentura Sin-chua, Lidový Deník (Žen-min Ž‘-pao) nebo CCTV – centrální čínská televize. Žádná z těchto institucí článek nepublikovala ani o něm neinformovala. To je v případě textu, jehož autorem je jeden z bývalých nejvyšších představitelů strany a státu, nezvyklé.

Poté, co se začal článek šířit na platformě WeChat, bylo uživatelům znemožněno jeho další sdílení na základě nespecifikovaných porušení zásad platformy. Siao Čchiang, šéfredaktor China Digital Times, uvedl, že cenzura Wenovy eseje odráží hluboko zakořeněné obavy současného nejvyššího vedení strany:

„U vysoce postavených politických osobností jako Wen Ťia-pao je jisté, že jakékoli rozhodnutí o jeho slovech nebo činech vychází nejen z ústředního oddělení propagandy, ale možná i z vyšších úrovní, jako je vedení strany. … K takové cenzuře vede právě nejistota Si Ťin-pchinga ohledně vlastní autority a obrazu v čínské společnosti.“

Jak ovšem připomíná China Digital Times, cenzura dříve zafungovala i ve prospěch Wena. Poté, co americký list The New York Times v roce 2012 informoval, že právě Wenova matka a další členové rodiny společně ovládali aktiva v hodnotě nejméně 2,7 miliardy dolarů, byla na čínské sociální sítí Weibo zablokována řada termínů týkajících se jeho rodiny, jejich aktiv a jeho osoby.