Krajina kolem Krnova působí v půlce prosince ještě chladněji, než je v zimě obvyklé. Když projíždíte oblasti, které zničila letošní povodeň, míjíte pokácené stromy, rozbahněná pole, rozemletá koryta řek a pozemky rozježděné těžkou technikou.

Z poškozených fasád a stěn domů lze odhadnout, kudy se valila voda z řeky Opavy a jak vysoko se dostala. Na některých místech, kde dříve stály rodinné domy, jsou dnes už jen jejich ruiny, jinde už pozůstatky domů zcela zmizely.

Reportáž připravil regionální publicistický web Okraj.cz, jehož cílem je přinášet nezávislé, kvalitní a důvěryhodné informace z Moravskoslezského kraje. HlídacíPes.org text publikuje v rámci podpory regionální žurnalistiky.

Místní od září prakticky neodpočívají, ale je zjevné, že udělali kus práce. Naplaveniny jsou pryč a spousta domů se opravuje. Ve většině domácností i ve firmách a organizacích, kde se stále vyrovnávají s následky záplav, jedou pořád naplno vysoušeče. Hlavním nepřítelem je teď zima – hrozí, že se ve vlhkých domech rozleze plíseň nebo kvůli mrazu popraskají.

Někde už se vrátili k normálu. Například v krnovském knihkupectví, jehož fotografie oběhla v září média. Už je opět otevřené a plné knih. „Miluji jejich vůni, ale když jsem tady přišla po povodních, ten zápach bahna byl něco hrozného. Teď už tady zase voní knihy,“ oddechla si provozní Soňa Alčerová. Zdánlivá drobnost je pro ní symbol, že se situace zlepšuje. Do Krnova se částečně dostala i vánoční atmosféra.

Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

Přesto je zřejmé, že město a nedaleké vesnice na toku Opavy, jako je Kunov či Zátor, čeká ještě dlouhá cesta k plné obnově. Mnoho místních například vůbec netuší, jestli i přes veškeré úsilí a vynaložené peníze jejich opravené domy přežijí zimu.

Z domu do jednoho pokoje

Manželé Jan a Kristýna Horňákovi bydlí v Kunově, části obce Nové Heřminovy, o které se v době povodní mluvilo v souvislosti s plánovanou přehradou. Spolu s ročním synem a čtyřletou dcerou s autismem žijí ve starším rodinném domě, který nedávno částečně zrekonstruovali. Pak přišly záplavy a voda téměř hotové spodní patro poškodila. Zdi ji nasály, popraskaly a nová podlaha spolu s některým vybavením musela pryč.

„Zastihlo nás to v době, kdy jsme začali dělat střechu. Foukal vítr, vše odkryl a teklo to horem spodem. Škody nelze vyčíslit, ani nevíme, jestli to ten barák ustojí,“ říká Jan Horňák. Rodina v domě dál bydlí a teď se připravuje na přicházející mrazy, část budovy zvenčí obepíná polystyren.

„Zpevňujeme, zateplujeme, snažíme se to dát do kupy, ale čekáme, co přijde. Když byly v listopadu první mrazy, hromada domů v okolí šla dolů a další se chystají. U nás po prvních mrazech praskaly zdi. Dům to ustál, ale každoročně tady bývá i pod mínus dvacet stupňů,“ připomíná. V obci se dosud zbouralo čtrnáct domů a chat.

Horňákovi žijí ve spodním patře domu v obývacím pokoji, přenesli si tam i manželskou postel z ložnice. V ní jsou teď nahromaděné věci a vysoušeč, který jede od rána do noci. „Spát tam nemůžeme, zeď nasákla vodu po celém obvodě,“ popisuje Horňák. Horní patro domu je připravené k rekonstrukci a zatím neobyvatelné.

Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

Jak popisuje starostka Nových Heřminov Michaela Hermanová (Občané pro rozvoj obce), v podobně složité situaci je řada dalších rodin v obci. „Domy nevysychají, lidé si shání suché topivo, aby mohli budovy vysušit a ti, kteří nevysušují, aby měli vůbec čím topit,“ říká s tím, že chybí kapacity, jak dřevo k lidem dostat.

Vyčerpaná obec

Pan Horňák je zedník a velkou část oprav na svém domě zvládl sám. Krátce po katastrofě mu přišla pomoci s úklidem komunita šermířů, které je součástí. „Když jsme neměli kam jít, pomohli rodiče,“ vysvětluje. Jinak má ale pocit, že se na Kunov zapomnělo.

„Pomoc postupně přicházela, ale ne v době, kdy jsme ji potřebovali nejvíce. Nebyl tady internet, nešel signál a byli jsme odříznutí. Do Krnova přišla pomoc okamžitě. V Nových Heřminovech byly během týdne desítky vojáků. Jestli se do Kunova armáda v té době dostala, tak takovým způsobem, že jsem ji ani neviděl,“ tvrdí.

Podle něj si v Kunově pomohli sami spolu s dobrovolníky, kteří do obce přijeli. „Kunov je zapadlý a celkově o něj nikdy nebyl moc zájem. Humanitární pomoc tady potom jezdit začala a stále dostáváme třeba savo. Ale informace váznou, těžko se o pomoci dozvídáme,“ konstatuje.

Podle starostky Hermanové se na obyvatele Kunova nezapomnělo. „Veškerá pomoc se od začátku dostávala a stále dostává rovnocenně mezi obyvatele v rámci celé vesnice,“ říká s tím, že má na mysli jak humanitární pomoc a dobrovolníky, tak třeba vojáky. Ti do vesnice přijeli podle starostky 23. září, tedy deset dní od záplav, a působili i v Kunově.

„Někdy byli vidět více, někdy méně, záleží, v jaké oblasti zrovna pracovali. Denně jsme s nimi byli v kontaktu a máme podrobné informace o podobě jejich práce,“ reaguje starostka.

Protože pan Horňák nemohl po povodni pracovat, rodina přišla o příjem. Jeho žena dostává rodičovský příspěvek, ten ale na pokrytí škod nestačí. „Hned první dny jsme spotřebovali úspory, protože jsme potřebovali některé věci zajistit hned,“ popisuje Jan Horňák.

Rodina tak přijala peníze od dárců, aby zajistila alespoň základní potřeby. Dům pojištěný neměli, protože jim ho údajně pojišťovna nechtěla pojistit.

Rodina Horňákových. Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

Pečovatelka jejich dcery Sofie Horňákovým založila tři týdny po záplavách sbírku na charitativním portále Donio. Rodina chce vybrat 400 tisíc korun, aby pokryla výdaje na materiál k opravě domu. Zatím se jim podařilo získat něco málo přes sto tisíc korun.

Horňákovi si myslí, že sbírku založili pozdě. Lidé, které povodeň také postihla a sbírky založili dříve, dokázali vysbírat vyšší statisíce korun či dokonce miliony. „Nevěděli jsme, jaké možnosti máme, a k tomu bylo tolik práce, že jsme na to ani nemysleli. Člověk vstal a snažil se dát nejdříve do kupy svůj život,“ vysvětluje Kristýna Horňáková.

Přitom kromě pomoci přímo na místě nebo finančních příspěvků je stále potřeba i pomoc psychická. „Když jsem se po několika týdnech na chvíli zastavil, doslova jsem vyhořel,” svěřuje se Jan Horňák.

Z likvidace škod po povodni je podle starostky Hermanové vyčerpaná celá obec. „Nemáme dost lidí na to, aby takto rozsáhlou katastrofu zvládli ve stejných termínech jako větší obce a města,” dodává.

Na stáří do nového

Zátor, který leží hned za Novými Heřminovy po proudu řeky Opavy, se na rozdíl od Kunova stal jedním ze symbolů letošních povodní. Poté, co místní začali přidávat na sociální sítě fotografie záplav a zničených domů, se o obec začala zajímat média a pak také dobrovolníci nebo charitativní organizace.

Manželé Zdeněk a Jana Kadlčíkovi, kteří v obci bydlí, si tak pomoc chválí. Dobrovolníků bylo podle nich hodně a vraceli se. Pomohli jim také vojáci, kteří je během jednoho dne přestěhovali a vyházeli z domu všechny poškozené věci. Dům, ve kterém žili se svými dvěma dospělými hendikepovanými dcerami, musel jít k zemi. Podobně, jako řada dalších staveb v okolí.

Zdeněk Kadlčík ukazuje, kde stál jeho dům. Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

„Nemůžu hodnotit, jak to bylo jinde, ale tady přišla pomoc okamžitě. Ještě před povodní lidé z obce obešli všech těch asi osmdesát domů. Přemlouvali, pak přesvědčovali a nakonec nutili obyvatele, aby odešli do bezpečí. Obec se starala, aby byly léky, bylo co jíst a zprovoznila faru na kopci, kde jsme i my tu povodeň přečkali,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletá paní Kadlčíková.

Její manžel zmiňuje i finanční pomoc od obce a státu. „Byly tady i charitativní a církevní organizace. A dokonce chodili lidé jen tak s obálkou a v ní byly tisícovky,“ vyjmenovává a dodává, že nechce na nikoho zapomenout. Kadlčíkovi mají také sbírku na portále Znesnáze, kterou založila učitelka zpěvu jejich dcery Petry. Dosud nasbírali necelých tři sta tisíc korun.

Rodina přebývá už tři měsíce u známých. Mezitím opravuje cihlový dům po rodičích od Jany Kadlčíkové, který stojí hned vedle. Je pro všechny malý a není bezbariérový. I tato budova je ale nasáklá vodou a v jedné ze zdí se vytvořila trhlina. „Byl tady statik i zedníci a říkali, že se cihly neuvolnily. Tak snad to vydrží,“ doufá šestasedmdesátiletý bývalý lesní inženýr Kadlčík.

Od poloviny září se manželé nezastavili. Kvůli svému věku ale ne vše zvládnou sami a tak rychle, jak by chtěli. O své situaci však mluví s optimismem a pokorou. „To mě nenapadlo, že si po sedmdesátce budu zařizovat novou domácnost. Už nebudu dělat takové chyby, jako dřív,“ říká s nadsázkou paní Kadlčíková, bývalá učitelka z místní základní školy.

Uvědomuje si přitom, že dostat věci do důstojného normálu nepůjde jen tak. „Po povodních v roce 1997 to trvalo roky, my ale byli o čtvrtstoletí mladší a zůstal nám dům. Také jsme měli čas vše usušit,“ uvědomuje si seniorka.

„Vytápíme, vysoušíme, ale vůbec netušíme, kolik nás to bude stát. Všude nám říkají něco jiného – v ČEZu nám říkají, ať se obrátíme na pojišťovnu, tam zase že nám to řekne dodavatel energií,“ vysvětluje. Po letošních povodních rodinu postihly i zdravotní následky – dceři i matce se rozvinul ekzém z půdní plísně.

U Kadlčíkových. Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

V průběhu rozhovoru paní Kadlčíkové zvoní telefon. Volá jedna rodina, která žije u polských hranic a veze manželům vybavení domácnosti. „Vždy jsme byli zvyklí se o sebe postarat sami. Když nám někdo nabízel pomoc s tím, ať se ozveme, tak jsme se neozvali. Ale volali nám opakovaně a připomínali se, tak jsme souhlasili. Taky tady byl pan architekt, který nám chce připravit návrh, jak dům upravit i pro dcery,“ popisuje vzedmutí solidarity paní Kadlčíková.

Škola pro hendikepované propadá sítem

Nový nábytek a vybavení by se hodily také základní škole Slezské Diakonie v Krnově. Voda zaplavila všechny čtyři její budovy a hlavní sídlo na krnovském Sídlišti pod Cvilínem poškodila kompletně.

„Je to přízemní budova a i když tam nebylo více než půl metru vody, poničila všechny podlahy a nábytek, který byl většinou z laminátu. Dveře se rozklížily a prakticky všechno, včetně pomůcek pro děti, se rozpadlo nebo to zničilo a kontaminovalo bahno,“ popisuje ředitelka škola Veronika Židková.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami, mezi nimi i žáci s těžkým hendikepem, se teď musí učit v provizorních prostorách, na které nejsou zvyklé. A to je nejen pro ně, ale i učitele a vedení školy, vyčerpávající. Konec je přitom v nedohlednu.

Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

„Většina dětí tady chodí proto, že potřebují individuální přístup a speciální metody práce. Teď však nejsme schopni zajistit kvalitu, na kterou byly zvyklé. Obvykle měly své třídy, místnosti na individuální aktivity nebo multisenzorické pomůcky. To teď chybí,“ říká Židková.

Škole nyní také chybí prostor, kde by se děti mohly zklidnit, když přijdou třeba špatně vyspané nebo se dějí nějaké změny, jako třeba změna počasí. Některé děti s hendikepem špatně snášejí vykolejení ze svých zajetých rutin. „Někteří rodiče nám říkají, že jejich dítě dříve chodilo do školy s radostí, zatímco nyní je to pro ně náročné,“ míní ředitelka. Podobnou zpětnou vazbu má také od pedagogů.

Zhoršené podmínky pro výuku jsou pro Veroniku Židkovou vzhledem k situaci pochopitelné, mnohem více ji trápí údajná nedostatečná podpora ze strany státu. Škola, kterou řídí, patří Slezské církvi evangelické, a to se ukazuje jako problém.

„Chybí nám podpora, kterou mají státní školy nebo školy zřizované obcemi a kraji. Ministerstvo školství nevyhlásilo žádný dotační titul pro školy zasažené povodněmi. Ministr školství Mikuláš Bek sice po povodních navštívil Krnov, mluvila jsem s ním o našich škodách, které jsem odhadla na jedenáct milionů korun, ale žádnou pomoc jsme zatím nedostali,“ popisuje Židková.

Soňa Židková. Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

Ministerstvo školství ředitelku údajně odkázalo na ministerstvo pro místní rozvoj a na program s názvem Živel, který je součástí Strategie obnovy území. „Ten je ale pouze pro školy zřizované obcemi a kraji, takže z něj nemůžeme čerpat.

Podobně je tomu u programu Živel 4, který umožňuje školám čerpat peníze pouze na výstavbu nových kontejnerových škol, ale ne na opravu stávajících budov,“ stěžuje si Židková s tím, že ve výsledku v tom plavou sami – bez podpory státu.

Škola se teď snaží získat příspěvky přes nadace a sponzory, zároveň čeká na vyčíslení všech škod pro pojišťovnu. I přes pomoc ze strany církve, dobrovolníků a peníze získané z benefičních koncertů, je její budoucnost nejistá.

Stát bez efektu

Že získat pomoc od státu je těžké, poznali i v Krnově. „Absolvoval jsem spoustu jednání s ministry a nemohu říct, že by jim chyběla vstřícnost. Chybí ale efektivní management,“ stěžuje si starosta Krnova Tomáš Hradil (Krnovští patrioti). Podle něj stát nedokázal připravit efektivní finanční pomoc pro obce a města zasažené povodní, ale ani pro podnikatele.

Krnov byl skoro celý pod vodou a odhadované škody aktuálně dosahují jedné miliardy korun. „Stát fungoval dobře při okamžitém odstraňování povodňových škod. Kraj rychle poskytl zálohu kolem 70 až 80 milionů korun, což nám umožnilo první měsíc pokrýt náklady na odstraňování škod. Ale když přijde na opravy škol, školek, zdravotních středisek nebo silnic, tam to drhne. Stát vypisuje dotační programy pomalu, často s nesmyslnými podmínkami. Navíc málo konzultuje s místními samosprávami, což komplikuje přípravu projektů,“ myslí si Hradil.

Starosta Krnova Tomáš Hradil. Foto: Marie Hyblerová, se souhlasem redakce Okraj

Podle něj by bylo ideální, kdyby stát v takové situaci postupoval jako pojišťovna a nasadil týmy, které budou řešit škody přímo v terénu. „Týmy by rychle zhodnotily škody, určily rozpočet a poslaly peníze. Takto bychom mohli začít ihned s opravami,“ míní starosta. Místo toho musí čekat na výzvy, často s krátkými lhůtami, což je pro správu malých měst, jako je Krnov, podle něj extrémně náročné.

Neefektivitu státu dokazuje například na evidenci škod, kterou po městě chtělo ministerstvo pro místní rozvoj. „Zaslali nám tabulku se skoro stovkou řádků, kde jsme museli vykazovat nejen škody na městském majetku, ale i na soukromém. Například škody na zásobách v obchodech. Představte si starostu obce, jak obchází podnikatele a zjišťuje, kolik konzerv plavalo ve vodě. Takový přístup je zbytečně zatěžující a působí spíš jako PR akce než reálná pomoc,“ domnívá se Hradil.

Podle něj jde o jeden z důsledků nefunkční regionální politiky. Krnovsko je dlouhodobě na okraji zájmu a povodně to jen ukázaly. „Pokud se nebudeme o tyto regiony systematicky starat, může se opakovat nárůst extrémismu, jako to známe z minulosti,“ připomíná starosta.