„Dodnes je mi zle, když slyším Urválkův hlas,“ říká dcera Eduarda Goldstückera
Anna Grušová a Helena Vávrová se narodily v prominentní rodině obklopeny vzdělaností a dobrými styky svých rodičů. Dramatický zvrat kariéry jejich otce Eduarda Goldstückera z nich však záhy udělal dcery politického vězně. Obě svěřily své vzpomínky Paměti národa.
„Generace mého otce opustila náboženství. Tím se pro ni stala komunistická ideologie,“ říká Anna Grušová a dodává: „U svého otce to dovedu pochopit, protože jednak vyrůstal na chudé Oravě, jednak byl Žid a zažíval projevy antisemitismu. Komunismus sliboval, že žádné rasové rozdíly nebudou.“
Helena Vávrová v roce 1948. Zdroj: archiv Heleny Vávrové, se souhlasem Paměť národa
Dějinné zvraty dvacátého století přinesly jejímu otci Eduardu Goldstückerovi rodinnou tragédii, rychlý vzestup na výsluní a ještě rychlejší pád.
Profesor německé literatury a překladatel na začátku války uprchl před nacismem do Británie a pracoval pro exilovou vládu v Londýně, ale celá jeho rodina ze Slovenska se stala obětí holocaustu.
Jeho víra v komunistické ideály a služba komunistické moci dramaticky poznamenala nejen jeho život, ale také osudy obou jeho dcer – Anny Grušové a Heleny Vávrové.
Pod jednou střechou s Madeleine Albrightovou
Anna Grušová se narodila roku 1942 v Oxfordu v době, kdy si tam její otec dodělával doktorát na Magdalen College. Po studiích působil na exilovém ministerstvu zahraničí československé vlády.
Bydleli poblíž Londýna v městečku Walton on Thames, kde sdíleli dům s rodinou Korbelových, s rodiči Madeleine Albrightové. Protože dům neměl sklep, při náletech se schovávali pod ocelové stoly v obývacím pokoji. Hvízdavý zvuk německý raket zůstal Anně Grušové v paměti dodnes.
„Jsem vlastně dvojnásobný ,mischling‘: maminka byla Češka a katolička, tatínek Slovák a Žid.“
Po válce se vrátili do Československa, ale brzy mířili zpět do Londýna, kde otec působil jako rada československého vyslanectví. V červnu 1947 se tu narodila Annina mladší sestra Helena. Tentokrát sdíleli bydlení s rodinou překladatele Aloyse Skoumala, jehož syn, pozdější skladatel Petr Skoumal, byl vůdcem místní dětské party při společných hrách.
Vývoj v Praze směřoval k převzetí moci komunisty, což kariéru Eduarda Goldstückera zprvu urychlilo: na počátku roku 1950 byl jmenován prvním československým velvyslancem v nově vytvořeném státu Izrael.
Past v hotelu Esplanade
Právě z Izraele pocházejí první dětské vzpomínky Anniny mladší sestry Heleny: „Pamatuji si dům, ve kterém jsme bydleli. Otec koupil v Tel Avivu dům pro československé velvyslanectví, ve kterém je ambasáda dodnes. Dlouho jsem také díky Izraeli měla představu, jak vypadá moře, protože pak až do svých osmnácti let jsem u žádného moře nebyla.“
Poměry v Československu se rychle měnily. Goldstückerovi byli už následující rok povoláni zpět do Prahy. Anna vzpomíná na náhodné setkání se zelinářem, emigrantem z Polska, k němuž došlo krátce před odjezdem:
„Vzkazoval tatínkovi, ať se domů nevrací, že ho tam zavřou.“
Přesvědčený komunista Eduard Goldstücker ale nezapochyboval, nepřipouštěl si, že v KSČ právě začínají antisemitské čistky. Před sebou měl příslib vyslaneckého postu ve Švédsku. Netušil, že míří do předem promyšlené pasti, jejíž následky měla celá rodina brzy pocítit.
Helena Vávrová a Anna Grušová s rodiči roku 1950. Zdroj: archiv Heleny Vávrové, se souhlasem Paměť národa
Po návratu do Prahy nedostali Goldstückerovi od ministerstva zahraničí žádný byt. Matka s dcerami odjela ke svým rodičům do Jičína, zatímco otec bez obav přebýval v pražském hotelu Esplanade.
Právě tady byl 12. prosince 1951 zatčen Státní bezpečností. Manželka Marta zjistila pravdu až po několika dnech, když se vydala ho do Prahy hledat.
Mnoho žen věřilo víc straně než svým mužům
Ani ne desetiletá Anna se v tomto těžkém období stala matčinou jedinou důvěrnicí:
„Byla jsem jedinou osobou, se kterou mluvila o všech svých obavách a pochybnostech.“ Ani tato situace ovšem nezviklala matčinu víru v komunistickou ideologii:
„Stále si myslela, že je to nějaké spiknutí ve straně, kde se určitá část spikla proti jiné části. Pořád věřila, že původní idea je dobrá, ale vzali to do ruky špatní lidé.“
Na rozdíl od jiných manželek uvězněných komunistických funkcionářů však Marta Goldstückerová nikdy nepochybovala o manželově nevině: „Zajímavé je, že celá řada žen věřila víc straně než svým mužům, i když se svými muži žily mnoho let a měly s nimi děti,“ dodává Anna Grušová.
Její otec byl donucen svědčit v procesu proti Rudolfu Slánskému a Anna vzpomíná, jak nemohla uvěřit, když v rozhlasovém přenosu ze soudní síně slyšela svého otce říkat zjevné nepravdy. Celoživotní trauma jí způsobil pronikavý hlas prokurátora Urválka, který bolestné vzpomínky oživuje i dnes, když ho zaslechne v dokumentárních záznamech.
Ve vězení jako v Daliborce
Mladší Helena se dozvěděla, kde tatínek doopravdy je, až před nástupem do školy v roce 1953. V té době již byl Eduard Goldstücker odsouzen na doživotí a uvězněn v Leopoldově. „Moje jediná představa o vězení byla věž Daliborka. A tam jsem si tatínka představovala,“ říká Helena Vávrová. První návštěva v Leopoldově bohužel její představy o středověkém žaláři jen potvrdila:
„Ta pevnost z doby Leopolda I. se v ničem nezměnila. Jen v jedné věci: nahoře byly ostnaté dráty nabité elektřinou.“
Šestileté děvčátko děsily mohutné zdi, silné mříže a volně puštění psi. Při další návštěvě v červnu 1954 dozorci nechali rodinu šest hodin čekat na slunci, děti se nesměly postavit do stínu u zdi, a Helena po návratu onemocněla spálou.
Když byl otec v následujícím roce převezen do tábora Rovnost na Jáchymovsku, návštěvy se již s vězni mohly setkávat u stolů a podat si ruce.
Už jsem nemusela být dospělá
V prosinci 1955 došlo k nečekanému obratu. „Někdo přijel, a budeš mít strašnou radost,“ dozvěděla se od matky osmiletá Helena, která v té době ležela v nemocnici s průduškami. Otec byl nečekaně propuštěn z vězení, Vánoce již rodina slavila společně.
Helena Vávrová v roce 1971. Zdroj: archiv Heleny Vávrové, se souhlasem Paměť národa
Eduard Goldstücker se vzápětí dočkal i plné rehabilitace, a dokonce i finančního odškodnění za čas strávený ve vězení. „Prožitek vězení měl pro mě dalekosáhlý důsledek, jímž bylo rozhodnutí, že pokud se z toho dostanu, což vůbec nebylo jasné, budu se napříště řídit jen vlastním rozumem a zkušeností,“ uvedl ve svých pamětech.
K rozchodu s KSČ tehdy ale ještě nedospěl. Oba rodiče zůstali navzdory prožitým zkušenostem věrni komunistické ideologii.
Annu Grušovou zastihl otcův návrat ve třinácti letech v době nastupující puberty. Zatímco doposud musela být své matce oporou a předčasně sdílet témata dospělých, nyní se to změnilo:
„Upadla jsem, aspoň dnes si to tak vysvětluju, do infantilní regrese. Nemusela jsem už být dospělá, ale pak se to brzy vyrovnalo.“
Kafkovo nebezpečné vítězství
Pomalu se blížilo období šedesátých let, které oběma sestrám dalo možnost vystudovat ve svobodnější atmosféře na filozofické fakultě: Anna si zvolila angličtinu a švédštinu, Helena historii a ekonomii. Anna navíc v tomto období potkala svého prvního manžela, básníka Jiřího Grušu.
Svatba s Jiřím Grušou. Zdroj: archiv Anny Grušové, se souhlasem Paměť národa
Na filozofické fakultě působil i jejich otec, který tam vedl katedru germanistiky. V roce 1963 se také podílel na přípravě Liblické konference k tématu pražské německé literatury, a zejména Franze Kafky, který byl dosavadní marxistickou kritikou zavrhován. Konference tak výrazně přispěla k uvolňování kulturní atmosféry v Československu. Helena Vávrová k tomu podotýká:
„Pamatuju se, že to byl pocit velkého vítězství, ale zároveň to bylo brané jako velmi nebezpečná záležitost, která se může vrátit, a také se vracela v útocích z NDR.“
V době nadcházejícího Pražského jara se Eduard Goldstücker angažoval v reformním křídle KSČ a jeho popularita rostla. Anna Grušová vzpomíná, že jejich společná procházka Prahou se neobešla bez častých zastávek, kdy otce oslovovali neznámí lidé zvědaví na jeho komentáře aktuálního dění.
Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ale euforickou atmosféru ukončil: „Jak to dopadne mi bylo jasné hned, jak jsem viděla první sovětský tank,“ konstatuje Anna Grušová. Její sestru Helenu zastihly srpnové události na studijním pobytu ve Velké Británii. Obě sestry se však v nadcházející normalizaci rozhodly zůstat v Československu narozdíl od jejich rodičů, kteří emigrovali – stejně jako za německé okupace – právě do Británie.
Anna Grušová a Jiří Gruša s dětmi (1966). Zdroj: archiv Anny Grušové, se souhlasem Paměť národa
Středoevropský osud
Anna i Helena byly za normalizace terčem šikany Státní bezpečnosti. Střídaly různá nekvalifikovaná zaměstnání, Anna pracovala jako prodavačka nebo pečovatelka o seniory, Helena dělala pokladní v podniku Restaurace a jídelny nebo pletla košíky v JZD.
Své rodiče znovu spatřily až po čtrnácti letech: „Matce bylo v roce 1983 sedmdesát, a napsala ministrovi vnitra dopis, že by ještě chtěla vidět děti a vnoučata.“
Anna Grušová v roce 2018. Foto: Ondřej Tichý, se souhlasem Paměť národa
Obě sestry s dětmi tak mohly rodiče navštívit, i když Helenin zaměstnavatel, předseda onoho JZD, kde pletla košíky, její vycestování zprvu nedoporučil: „Politická situace v našem JZD a ve světě vůbec nedovoluje, abych souhlasil s cestou,“ vyjádřil se s bizarní velkohubostí.
Přesto se návštěva uskutečnila a v následujících letech se sestry směly ještě dvakrát za rodiči vydat, než se Goldstückerovi na konci roku 1989 vrátili do Prahy.
Helena Vávrová v roce 2019. Zdroj: archiv Heleny Vávrové, se souhlasem Paměť národa
Eduard Goldstücker ve svých pamětech shrnul paradoxy svých životních peripetií:
„Opravdu mě tíží můj středoevropský židovský osud? Po větší část života jsem se domníval, že se mi podařilo vyhnout se mu, vymknout se z jeho spárů. Myslel jsem si, že jsem se stal součástí světa, v němž on již nemá platnost. Zahubil však všechny, kteří mě rodově spojovali s minulostí… A na mne si počíhal přesně tam, kde jsem ho nejméně čekal.“
Autorem textu je Filip Stojaník a Barbora Šťastná, oba ůsobí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy slanečků. „Zavřete rypáky!“ křičeli bachaři
Poslední bitva sovětského vojáka. Litoměřice chystají novou podobu parku
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
28 komentářů
Když se zločinci vraždí mezi sebou, nějak mě to nedojímá. Komunistická ideologie byla fajn, dokud komunistu nesemlela vlastní strana. A ani to někdy nestačilo.
No vidíte, vždy to byl komunista a jako komunista i zemřel. Grušovi si nežili špatně na rozdíl od mnoha jiných. dnes nazývaných disidenti – koupili si byt v Praze v ulici Nad lesním divadlem 1117 s váhledem n Hradčany za pouhých cca 128 000 Kč, což v přepočtu na dnešní inflační peníze činí asi 15 000 000 Kč. Mne jako chlapce xkrát zastavili STBáci, kteří tam patrolovali. Inu zvláštní to doba byla, ale chlast, ten tekl vždy proudem
jen doplněk. v první větě mělo být správně “ v prominentní komunistické rodině“
Je mi líto: Eduard Goldstücker, stejně jako řada dalších „nespravedlivě postižených“ zde aktivně pomáhal vybudovat odporný, zločinecký, vraždící a loupící režim. Že dopadl tak, jak dopadl, je jen projev jakýchsi „božích mlýnů“ (jsem ateista, na boha nevěřím, ale na boží mlejny jednoznačně ano). Mohl klidně dopadnout i hůř, třeba jako obrlotr Slánský.
To, že se při rvačce o kořist přidal k nesprávné straně zločinecké bandy (té, co prohrála), ho nijak viny nezbavuje.
Eduard Goldstücker, …. pomáhal vybudovat odporný, zločinecký, vraždící a loupící režim. Konec citátu. Máte pravdu. Jenže během svého dlouholetého členství v KSČ jste vy dělal úplně to samé Pergille/Šimůnku. A dále z vašeho příspěvku: jsem ateista, na boha nevěřím. Marek Orko Vácha, Renata Kalenská, Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, vydalo nakladatelství Mladá Fronta v Praze v roce 2024, strana 219-220:
Ateismus je luxus levicových intelektuálů na Západě. Ateismus je sekta. …. Sekta hlásající Boha, který neexistuje, i se svými svatými knihami, evangelizací, posíláním do pekel všech bezvěrců. Konec úryvku z knihy. Vás se Pergille/Šimůnku netýká pouze ten život na Západě.
Je mi líto, já komunismus nevybudoval, já se do něj jen narodil a musel v něm nějak přežívat. A byl jsem donucen se s ním prostituovat, abych mohl dělat svou odbornou práci, která mě bavila a baví a snad byla a je společensky přínosná. O to víc nenávidím ty, kteří tu tento odporný režim zavedli.
Ostatně, v nacismu to bylo velmi podobné, všichni vědci se museli prostituovat s nacisty, nebo zdrhnout (což bylo tehdy a tam jednodušší než zdrhnout z „tábora míru a socialismu“).
Vy jste soudruhu Pergille/Šimůnku s tím komunistickým režimem prostituoval během tzv. normalizace, kdy už každý věděl, co je ten režim zač a kdy si už nikdo, na rozdíl poválečného období, o tomto režimu nemohl dělat a nedělal žádné iluze. Vy jste ještě horší, než ti pitomci a pomatenci, kteří tomu režimu uvěřili a pomáhali ho zavádět. Pitomci a pomatenci mají šanci se své pitomosti a pomatenosti po seznámení se s realitou zbavit a mnozí tak i učinili. Karierista je prostě karieristou a svého karierismu se nezbaví. Ochotně slouží, přestože dobře ví, že slouží špatné věci. Ti pitomci a pomatenci z důvodů své pitomosti a pomatenosti podporovali politiku KSČ a věřili, že ti, které KSČ pomocí politických procesů posílala na smrt, jsou opravdu nepřátelé. Asi tak po roce 1960 už KSČ neposílala politické odpůrce na smrt pomocí justičních vražd, ale prováděla vraždy tajně pomocí StB. Viz kniha od Šárky Horákové Maixnerové Přísně tajné vraždy, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2010. A tuto politiku jste svým členstvím v KSČ podporoval vy. Jste ještě horší než ti pomatenci a pitomci v poválečném období. Ti pitomci a pomatenci snad mohou svoji tehdejší pitomost a pomatenost jako jakousi omluvu použít. Vy svůj kariérismus v době normalizace jako omluvu použít nemůžete.
Nesloužil jsem špatné věci, jen jsem nějak přežíval ve špatném režimu.
Lidé jako Eduard Goldstücker nikdy neprohlásili komunismus a jeho ideologii za primárně špatné a zločinné. Zato lidem jako já to bylo jasné a dělali jsme vše proto, aby ten prasečák skončil, což se v tom roce 1989 skutečně povedlo.
Možná ještě něco: Když se podíváte do Bílé knihy o událostech kolem 17. listopadu 1989, tak tam mezi citovanými dokumenty najdete i řadu násilí na studentech odsuzujících usnesení základních organizací KSČ.
Díky lidem, kteří byli v KSČ, ale vycítili možnost její vládu ukončit, se vedení této strany ocitlo v pozici generálů bez vojska. Sice zavolali jakési „pretoriánské jednotky“ (vybrané vojenské útvary a lidové milice), ale pak se ukázalo, že by větší část armády bojovala na opačné straně, takže to zapíchli.
Nesloužil jsem špatné věci, jen jsem nějak přežíval ve špatném režimu. Konec citátu. Ten špatný režim tu nevisel jen tak ve vzduchoprázdnu. Ten špatný režim tvořili lidé. Lidé jako vy. Bez lidí jako vy by ten špatný režim existovat nemohl. Tak že Dismiss – odmítnutí, Distort – překroucení a Distract – odvedení pozornosti.
Skeptiku, té špatné věci sloužili v podstatě všichni. I Václav Havel byl „stranický kádr“ (protože o tom, kde a kdy bude pracovat rozhodovala KSČ).
.
Nicméně současnou obdobou komunistů jsou ekologové, genderisté, progresivisté (viz „Progresívne Slovensko“ u našich sousedů), feminacisté, multikulturalisté apod. A já nic takového nejsem.
Podle vaší pomatené filozofie Pergille/Šimůnku jsme byli stranickými kádry všichni, protože strana rozhodovala o tom, kdo a kde bude pracovat. Podle vaší filozofie byli tedy stranickými kádry i političtí vězni, o kterých strana také rozhodovala, kdy, kde a jak budou pracovat. Zda budou drát peří, navlékat korálky, lepit pytlíky, těžit uran nebo pracovat na stavbách. I ti ostatní, kteří se ve vězení nenacházeli, pracovali, neboť pokud by nepracovali, byli by odsouzeni pro příživnictví a do toho vězení by putovali. Byl rozdíl mezi lidmi, kteří pracovali, aby se jednak uživili, a jednak aby nebyli souzeni pro příživnictví, a mezi lidmi, kteří tomu všemu se stranickou knížkou v kapse veleli a požívali různých výhod a privilegií. Byl rozdíl mezi lidmi z té první skupiny, kteří když si požádali o byt z podnikové výstavby, čekali na ten byt deset nebo i více let, nebo byl rozdíl mezi lidmi z té druhé skupiny, kteří na ten byt čekali rok nebo dva. Byl rozdíl mezi lidmi z té první skupiny, kteří pracně sháněli nedostatkové zboží nebo jej neměli šanci sehnat vůbec a byl rozdíl mezi lidmi z té druhé skupiny, kteří sehnali nedostatkové zboží mnohem snadněji nebo zcela bez problémů. Co myslíte Pergille/Šimůnku, do které skupiny jste patřil vy? Podle toho, s jakou nostalgií jste se v minulosti vyjadřoval o době před listopadem 1989 si už dovedu odpovědět sám, a že v současnosti sem tam na té době před listopadem 1989 objevíte i nějaký ten nedostatek, na celé věci vůbec nic nemění.
Ano, máte pravdu, a v tom také spočívala hlavní část moci KSČ nad občany. Proto také jako jedna z prvních věcí po 17. listopadu 1989 bylo zrušení struktury stranických organizací na pracovištích.
Političtí vězni nevím, ale i o uklízečce hlasovala stranická skupina pracoviště, na něž byla přijímána, a v zápise následující schůze ZO KSČ to „bylo vzato na vědomí“ (a kdyby byly nějaké námitky, hlasovalo by se o tom ještě na této schůzi).
Možná ještě něco:
I za křesťanské totality to fungovalo podobně. Linné napsal „tot sunt species quod ad initio creavit Infinitum Ens“ a pak už mohl psát dílo, které znamenalo průlom v systematice přírodnin. A občas zašel na mši, jako my chodili na schůze.
Vy soudruhu Pergille/Šimůnku jste křesťanskou totalitu zažil? Já ne. Já zažil pouze tu komunistickou. Ten latinský citát jste měl pronést na schůzi KSČ nebo ještě lépe na hodinách VUMLu. Vaši soudruzi by z vás byli u vytržení.
Skeptiku,
dost jsem o ní četl, takže vím, že to bylo v principu stejné jako za komunistů (a spíš jako za komunistů v 50. letech nebo na začátku normalizace).
Uvedete nám už konečně Pergille/Šimůnku přesný a konkrétní! zdroj, odkud svá moudra čerpáte? Tipoval bych facebook. Ten je takovýchto s prominutím „nehorázných kravin“ plný. Pak bych tu měl pro vás opět jeden úryvek z knihy:
Marek Orko Vácha, Renata Kalenská, Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, vydalo nakladatelství Mladá Fronta v Praze v roce 2024, strana 114:
Pokud se budeš pohybovat mezi naštvanými lidmi, kteří budou na všechno nadávat a budou sebelítostně ublížení, tak máš našlápnuto být také takový. Fakt si myslím, že některé facebookové skupiny jsou infekční. Je bláhové myslet si, že si to můžeš všechno číst a nenakazit se. Máš to pak v hlavě a přemýšlíš o tom, naštvanost je nakažlivá.
Nebo ještě jeden úryvek z jiné knihy:
Timothy Snyder, kniha Tyranie, kapitola 11 Hledej, pátrej, analyzuj, strana 35 elektronické verze knihy
Zveřejňováním lží ubližujeme druhým lidem, s nimiž se přímo nestýkáme. Postižené tedy nevidíme, ale způsobená škoda proto není o nic menší. Představte si, že řídíte auto. I když na druhého řidiče není vidět, je nám jasné, že do jeho auta nesmíme najet: víme, že škoda by byla vzájemná. Každodenně mnohokrát chráníme druhé lidi, aniž bychom je měli před očima. A právě tak neseme svůj díl zodpovědnosti i za to, co si lidé čtou na obrazovce počítače, i když u toho přímo nejsme. Pokud se nám na internetu podaří nezraňovat nitro neviditelných druhých, naučí se ostatní počínat si stejně. A dění na síti pak možná přestane připomínat jeden velký masakr. Konec druhého úryvku. Zvláště ten druhý úryvek vypadá, jako by jej Timothy Snyder psal pro vás Pergille/Šimůnku.
Na ty poměry za křesťanství (a násilné christianizace) stačí každá slušnější učebnice dějepisu.
Jak to tu vypadalo za normalizace, pardon, rekatolizace, o tom se také dá najít také dost. Velmi instruktivní je i kniha Evy Melmukové „Patent zvaný toleranční“ (edice Kolumbus). O honech na čarodějnice (opět křesťanská záležitost) asi nejlepší knihu napsal již bohužel zesnulý Bedřich Šindelář „Hon na čarodějnice“. Velmi zajímavá, byť určená pro mládež, je i kniha Radovana Krátkého „Tajuplnosti, Mámidla a Kejkle“. Některé údaje z ní jsou dnes, v době internetové, ověřitelné z domu, tehdy, když tu knihu psal, musela být fuška ta data sehnat.
A před covidem, dnešní stav neznám. bylo na youtube video, jak US presbyteriánští fanatici jezdí (začátek tohoto století) do některých afrických zemí upalovat osoby obviněné z čarodějnictví (obávám se, že už to bylo dávno pro silně explicitní „violence“ z youtube odstraněno).
Takže křesťanství je naprosto stejné svinstvo jako nacismus nebo komunismus, bez ohledu na kecy a bláboly křesťanských aktivistů, které citujete. A křesťanství musí být sledováno a včas tlumeno (stejně jako ten nacismus či komunismus), jinak zde opět budou na náměstích hořet hranice s kacíři a čarodějnicemi.
Z toho co jste napsal Pergille/Šimůnku vyplývá, že jste nikdy žádnou křesťanskou totalitu nezažil. Já také ne. Vy se pouze oháníte tím co jste si přečetl o sedmnáctém století a uniklo vám, že žijeme ve století dvacátém prvním a nezaznamenal jste, že kalendář se mezi tím hodně změnil. Víte Pergille/Šimůnku, že v té samé době, o které jste si vy něco údajně přečetl, vládl například v Rusku car Alexej I Michajlovič, který uděloval úlevy rychle bohatnoucím kupcům i privilegia duchovenstvu; na druhé straně však v roce 1649 vydal mimořádně tvrdý zákoník Sobornoje uloženje, který zaváděl brutální tělesné tresty nebo dlouholeté vyhnanství na Sibiři za nejmenší přestupky. Tíživé bylo rovněž zvýšení daně ze soli. V důsledku těchto i dalších rozhodnutí došlo k rozsáhlým povstáním jak rolnickým, tak ve městech, proti bojarům i proti státním úředníkům. Opravdu je zvláštní, že vám v minulosti nevadilo to, co se v té době dělo například v Rusku, jaký tam byl krutý režim, kam se na něj hrabala nějaká inkvizice v sedmnáctém století, Ruska jste se v minulosti zastával a dával jste nám jej v minulosti za vzor. Já si na tyto vaše postoje v minulosti dobře vzpomínám. A nyní nás tu ubohý Pergille/Šimůnku po asi čtyřech stech letech chcete strašit křesťanskou totalitou? Husity, Vandaly nebo Avary nás strašit nebudete?
Je zajímavé jak všechny děti tzv. dizidentů mohli stuovat na VŠ , dokoncde i v zahraničí.Příkkad topičova dcera a jiní.
Na co si pořád potomci prominentních komunistů, kteří ze všech sil ničili demokraty ve vězeních a vraždili je na pokyn stejných bestií jako byli oni sami.
To že je jejich krvežizniví „soudruzi“ zahubili není nic nového, lůza která se dostane k moci vraždí hlava nehlava ať je to přítel, nepřítel či jen řadový občan do jejich vražedné “ statistiky“.
Kokud byl jejich prominentní komunustický předek u moci tak jim nevadilo, že si žijí luxusně z krvavých peněz ci z ukradeného majetku a nyní “ pláčí“ a dokonce si hrají na “ dizidenty“.
Fuj, že jim není hanba.
Jim hanba nikdy nebude, to ukazuje i článek.
Čekám, kdy bude ta hanba vám soudruhu Pergille/Šimůnku. Zatím čekám marně.
Ještě nikdy jsem se nesetkal s komunistou na kterém by nebylo poznat, že je komunista. Komunisté jsou speciální sortou nepřátelských většinou hloupých a primitivně smýšlejících lidí, kteří baží po neomezené moci kolektivně ovládat druhé a hlavně nakládat s cizím majetkem, protože sami většinou nejsou schopni nic vytvořit. Hlavně, když se nikdo nebude dotýkat majetku jejich, mnohdy nakradeného.
Všichni komunisté byli a jsou kreatůry. Být komunistou je určitě diagnóza a celoživotní postižení. Pokud se komunisté vraždili mezi sebou, tak se jenom ulevilo matičce Zemi a normálním lidem.
Dnes přesně tyhle týpky najdete mezi progresivisty, genderisty a ekology, protože tohle je komunismus současné doby.
Pokud by byli progresivisté, genderisté a ekologové komunisty dnešní doby, byl byste soudruhu Pergille/Šimůnku vy už dávno mezi nimi.
Dnes jsme ještě před nějakým „zeleným vítězným únorem“, takže má smysl proti těmto kreaturám bojovat, byť oni a jejich ideoví souputníci, vč. nynější české vlády, dělají vše proto, aby k podobnému aktu došlo.
MMCH, nedávno bylo v jednom z médií, kterým nemůžete přijít na jméno, konstatováno, že oproti tomu, že je současný parlament EU nejvíce pravicový a antiekologický v dějinách této instituce, je programové prohlášení soudružky Leyenové nejsocialističtější a nejekologičtejší v dějinách EU. (Obojí si můžete snadno ověřit.) Ostatně, tohle do jisté míry reflektují i včerejší zemské volby v Německu, v nichž občané dvou německých spolkových zemí svou volbou jasně ukázali, že vládu zelených zrůd a jejich pomahačů si opravdu a rozhodně nepřejí.
Soudruhu Pergille/Šimůnku, já si nic ověřovat nebudu, to vy máte svá tvrzení konkrétně a přesně doložit. A za druhé AfD ve dvou spolkových zemích vyhrála proto, že si voliči v těchto zemích nepřejí nelegální migraci. Voliči v těchto spolkových zemích jsou sami zelení až až a boj proti jak vy píšete „zeleným kreaturám“ je vůbec netáhne. Vaše neinformovanost je zarážející. Přestaňte číst ty Parlamentní a Britské listy, Sputnik a zírat na RT.