Před tím, než na náměstí přijely tanky, jste se pokoušel přesvědčit demonstranty, aby náměstí opustili. Proč? Předvídal jste takovou tragédii? Jaká byla reakce demonstrantů?

Na konci května jsem šel na náměstí Tchien-an-men a pokoušel jsem se přemluvit studenty, aby odešli a vrátili se do škol. Řekl jsem jim, že armáda je připravena a zanedlouho zasáhne. Odpověděli mi tehdy dva doktorandi z pekingské vědeckotechnické univerzity. Nevěřili mi a řekli: „Jak by mohla lidová armáda zaútočit na vlastní lid?“

Hodně lidí mluví o hnutí z roku 1989 jako o studentském hnutí. Ale na náměstí demonstrovalo i hodně učitelů, dělníků, policistů, vojáků… Byl v postoji těchto jednotlivých skupin nějaký rozdíl?

Lidé všech profesí podporovali studenty. Vyjadřovali jim sympatie. Hodně intelektuálů na studenty naléhalo, aby mysleli na své zdraví, na svůj život. Přesvědčovali je, že je třeba věci promýšlet z dlouhodobé perspektivy, že je nutné se vyhnout osobním obětem, které nejsou nutné. K získání demokracie vede dlouhá cesta, na které je třeba vytrvat.

Čekáme na nejhorší

Patříte mezi signatáře Charty 08. Jste v kontaktu s dalšími signatáři? Nelituje někdo z nich svého podpisu?

Jsem s nimi v kontaktu. Nikdo z nich svého podpisu nelituje.

Letos jste se v Praze zúčastnil slavnostního odhalení busty čínského disidenta Liou Siao-poa (zemřel v čínské internaci v roce 2017, pozn. red.). Jaký jste měl z ceremoniálu pocit? Mají podle vás takové akce smysl?

Za prvé: Tato busta je velice pěkná, vyzařuje sílu, jedná skutečně o hodnotné umělecké dílo. Za druhé: Velice mě dojalo, s jak hlubokou náklonností si Češi, Evropané, připomínají Liou Siao-poa a podporují boj o lidská práva v Číně. Po slavnosti jsem se dozvěděl, že několik Číňanů, kteří se také zúčastnili, přijelo skutečně zdaleka. To mě také velice zasáhlo.

V minulosti jste uvedl, že když jste ve vězení řekl, že jste vězněm svědomí, začali vám ostatní vězni prokazovat úctu. Znamená to, že si lidé váží disidentů, nebo jejich úcta vyplývala z vašeho postavení profesora?

Mí spoluvězni se ke mně chovali hezky a s úctou nejen kvůli tomu, že jsem byl profesor, ale především proto, že jsem se odvážil postavit vládní moci.

V obsáhlém rozhovoru pro China Change jste řekl, že stále čekáme na to nejhorší, co se může v Číně stát. Je situace v současné Číně skutečně tak beznadějná?

Chtěl jsem tím říci, že Čína se zatím pouze přibližuje Severní Koreji, že se blíží stavu za Kulturní revoluce. V nejhorším případě by se z Číny skutečně stala Severní Korea, skutečně by nastala další Kulturní revoluce. Situace tedy může být ještě horší.

Žijete v zahraničí. Kdy jste odešel do exilu a proč?

Já jsem neodešel do exilu. Pracuji v cizině jako hostující vědec, tentokrát na pozvání newyorské The New School. Zjistil jsem, že tu jsou dobré podmínky pro výzkum. Lze odsud dobře sledovat situaci v Číně. Jsem tedy ochoten tady nějakou dobu pobýt.

Pokud byste mohl v Číně jeden rok vládnout, co byste udělal?

Ze všeho nejdříve bych propustil politické vězně. Pak bych postupně zrušil cenzuru a systém vlády jedné strany.

Co můžeme udělat my, lidé ze Západu?

Zajímat se o situaci lidských práv v Číně, podporovat boj Číňanů za jejich práva a bránit svá vlastní práva.