Na desáté výročí srpnové okupace, prožité u železničního vojska v Kolíně, vzpomíná brněnský spolupracovník HlídacíPes.org, publicista Kristián Chalupa.

Komunistický režim se vždy od svého vzniku obával různých symbolů, například výročí, které mohli nepřátelé využít k protestům.

Za tzv. normalizace k těmto „zneužitelným“ datům jednoznačně patřil 21. srpen.

Ve dnech výročí sovětské okupace byla každým rokem vyhlašována mimořádná opatření, ve všech větších městech patrolovaly posílené hlídky Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí s cílem zabránit jakýmkoliv připomínkám tohoto černého data naší moderní historie.

Tenkrát na buzerplacu

Stojím v první řadě společně se sedmdesáti příslušníky železničního vojska na „buzerplacu“ a čekáme na příchod velitele, který má přečíst mimořádný rozkaz. Je 17. srpna 1978.

Všichni vojáci náhradní vojenské služby ve věku od 19 do 30 let, mnozí z nich s velmi pestrou minulostí, jsou v pracovních uniformách. Byli totiž nečekaně, ještě před koncem pracovní doby, odvoláni z trati, kde v Kolíně a okolí podbíjeli pražce na hlavním železničním tahu z Prahy na Moravu.

Vojáci, mezi nimiž jsem měl tu čest pobývat, přespávali ve starém vlaku, který stál na slepé koleji nedaleko kolínského nádraží, hned vedle Labe.

Major nízkého vzrůstu (snad 165 cm), který přijel na mimořádnou inspekci svých podřízených do Kolína z  velitelství železničního vojska v západočeském Sokolově, konečně přichází. Službukonající poručík, pocházející z jižního Slovenska, který je minimálně o dvě hlavy vyšší než major Paleček, vypne hruď a hlasitě zavelí „POZOR!“

Major Paleček se postaví před rotu bachmačů, jak se železničnímu vojsku na připomínku několikadenní bitvy československých legií s Němci v březnu 1918 u ukrajinského železničního uzlu Bachmač přezdívá, a zařve: „V souvislosti s desátým výročím internacionální pomoci Sovětského svazu Československé socialistické republice v roce 1968 s okamžitou platností ruším na dobu čtrnácti dnů všechny vycházky, opušťáky a dovolené.“

Poté se nadechne a vyštěkne: „Pohov!“ Spokojeným pohledem přejede trojstup podřízených a jeho hlas má najednou téměř otcovský tón. „Kurva chlapi, mně je úplně jedno, co si srpnu osmašedesátého roku myslíte. To je vaše věc. Chodíte ale každý den pracovat mezi ty trapné civilisty, kde je to samý fízl. Kurva, nepouštějte si tam hubu na špacír.“

Major, který určitě není zlý člověk, je v ráži. A je téměř jisté, že kromě vlastních zájmů chce ušetřit vojáky nepříjemností.

Laskavost za litr červeného

„Tímto svým rozkazem sleduji prostě klid v jednotce a vaše dobro. A proto …“

V tu chvíli se jeho pohled stočil směrem k absolventovi Vysoké školy dopravní v Žilině, který stál bokem, mimo nastoupenou jednotku bachmačů. „Chlapi, v těchto výročních dnech nemůžete v žádném případě tady četaři-absolventu Gregůrkovi, když vás bude moc honit do práce, vynadat do kurev komunistických!“ zařval major Paleček, jehož křestní jméno jsem již bohužel zapomněl.

Velitel se pak krátce zamyslel a o něco tišším hlasem dodal: „To vlastně nesmíte nikdy.“ Vyznělo to skoro, jakoby toho litoval.

Dvoutýdenní zákaz vycházek k výročí srpnové okupace mne osobně postihl.

O dva dny později přijela totiž za mnou do Kolína manželka. Byli jsme spolu teprve rok.

Chápavý poručík z jižního Slovenska se sice neodvážil udělat výjimku a pustit mne na vycházku z vojenského tábora. Umožnil ale, aby manželka mohla i se mnou přenocovat ve velitelském vagonu vojenského vlaku.

Přes mimořádná opatření, kdy režim nechával na 48 hodin zadržet skutečné i potenciální nepřátele socialismu, si poručík železničního vojska řekl za přenocování mé manželky ve vojenském prostoru o litrovou láhev červeného vína. Stála tehdy 12 korun československých

Kristián Chalupa je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.