ANALÝZA. Má mít Česká republika svého stálého velvyslance v Rusku, nebo ne? Na jedné straně je – ne úplně jednotný – názor vládních stran klonící se ale spíše k ano, na straně druhé prezident Pavel, který si to prý nyní „neumí představit“. Nablízko mu je i jeden z bývalých českých velvyslanců v Rusku, který z postu předčasně odešel, Petr Kolář. Diplomatický post v Moskvě byl vždycky docela komplikovaný.

Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) má jasno, stejně tak i premiér Petr Fiala (ODS): Česko má mít své zastoupení v Rusku na úrovni velvyslance. Formálně to tak sice nyní je, ve skutečnosti je ale velvyslanec Vítězslav Pivoňka už řadu měsíců v Praze „na konzultacích“.

Dramatické zhoršení vztahů s Ruskem a série vzájemných vyhošťování diplomatů začaly zjištěním, že do výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích v roce 2014 byli zapojeni agenti ruské vojenské tajné služby GRU. Vše se ještě prohloubilo poté, co Kreml rozpoutal válku proti Ukrajině.

Prezident Petr Pavel si nyní podle svých slov „klade zásadní otázku, co bychom jako Česká republika získali, kdybychom usilovali o obnovení postu velvyslance v Ruské federaci“.

Dosti prořídlý úřad v Moskvě vede Jiří Čistecký. U jeho jména je napsáni Chargé d’Affaires a.i, což znamená ad interim. Jak vysvětluje ministerstvo zahraničí, je to „diplomatický pracovník pověřený dočasným vedením zastupitelského úřadu po dobu nepřítomnosti mimořádného a zplnomocněného velvyslance, který stojí nebo má stát v jeho čele (například v mezidobí před jmenováním nového velvyslance)“.

To jen potvrzuje, že se s vysláním nové hlavy úřadu počítá.

Pro i proti vyslání

Argumentem pro zachování velvyslaneckého postu, respektive vyslání nového velvyslance, je jednak to, že své ambasády mají řádně obsazeny i naši spojenci – USA, Británie, Francie a další, a je prostě dobré vědět z první ruky, co se v Kremlu šušká.

Ne nadarmo se říká, své přátelé si drž blízko, své nepřátele ještě blíž… Připomeňme, že na seznamu Rusku nepřátelských zemí se Česko ocitlo ve dvojici s USA už měsíce před začátkem války Ruska proti Ukrajině.

Nižší diplomatické zastoupení je obvykle odrazem – kulantně řečeno – ne zcela ideálních vztahů i postoje k dění v dané zemi. Příkladem je velvyslanectví na Kubě, kde Česko mělo dlouhých 26 let (mezi lety 1990 – 2016) právě jen zastoupení na úrovni chargé d’affaires.

Prezident Petr Pavel si nyní podle svých slov „klade zásadní otázku, co bychom jako Česká republika získali, kdybychom usilovali o obnovení postu velvyslance v Ruské federaci“.

„Vidím spíše negativa než pozitiva. (…) V tuto chvíli si to nedokážu představit,“ řekl v rozhovoru pro Lidové noviny.

„Myslím, že bychom tím dost popřeli to, co děláme ve prospěch Ukrajiny, kdybychom požádali prezidenta Putina o obnovení normálních diplomatických vztahů,“ dodal.

Proti vyslání ambasadora do Moskvy je třeba poslanec a místopředseda Výboru pro evropské záležitosti místopředseda výboru Poslanecké sněmovny Ondřej Kolář (TOP 09). Podle něj je zastoupení na úrovni chargé d’affaires odpovídající a pokud by šlo jen o něj, klidně by jej snížil jen na úroveň konzulární.

V rámci TOP 09 to ale vidí právě opačně čestný předseda strany a bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Schválnosti pánů z Kremlu

Faktem je, že v případě velvyslanců jde i o symboliku. Se jmenováním je spojeno povinné ceremoniální kolečko, kdy druhá strana – v tomto případě Ruská federace – by musela novou nominaci schválit, své pověření by pak nový velvyslanec předával Vladimiru Putinovi, muži odpovědnému za rozpoutání války, za válečné zločiny a obviněnému Mezinárodním soudem v Haagu…

Navíc lze očekávat i nedůstojné vyčkávání, či jinou schválnost, jakou konec konců zažil už velvyslanec Pivoňka, když mu na počátku jeho mise Kreml záměrně zdržoval vydání nezbytného víza k povolení k pobytu.

Pokud ale poslanec Kolář mluví o tom, že by tuzemská diplomacie měla být ve vztahu velvyslanec – diktátor konzistentní, něco na tom je.

Vždyť právě (i) s argumentem, že by nový velvyslanec či velvyslankyně předával či předávala své pověřovací listiny do rukou diktátora Bašára Asada, přesluhuje na svém postu v Sýrii velvyslankyně Eva Filipi. Dlužno dodat, že se v regionu vyzná jako málokdo, ale je skutečně velmi neobvyklé, aby se mise protáhla na 13 let (však se také s koncem ochranné ruky Miloše Zemana mluví o jejím již brzkém návratu a vystřídání).

Politika a diplomacie každopádně musí umět být pragmatické. A také musí umět využívat příležitostí, jež se nabízejí.

Odpovědní lidé v české politice a diplomacii kupříkladu dobře vědí, že v Praze už o pár let přesluhuje ruský velvyslanec Alexandr Zmejevský. Nic ale netrvá věčně, ani diplomatická víza. Jak jako první napsaly Lidové noviny, velvyslanci Kremlu a blízkému Putinovu spolupracovníkovi vyprší české vízum už v lednu.

To je jistě příležitost vyjasnit si, co vlastně ve vztahu k Rusku ve vzájemných diplomatických vztazích chceme. I to, jak toho případně chceme dosáhnout. Nejprve je potřeba si udělat pořádek doma.

Dokud tu Moskva velvyslance má, měli bychom svého velvyslance v Rusku mít i my. Chceme-li silná gesta, pak se nejprve zbavme ambasadora – a pak logicky nepošleme svého.

Remkovské časy nechceme

Můžeme si pochvalovat, jak je teď česká zahraniční politika konečně po skoro dvaceti letech na ose Hrad – vláda – ministerstvo zahraničí harmonizovaná, ale ejhle: ukazuje se, že ne tak docela.

Při jmenování velvyslanců má prezident nepřekonatelnou pravomoc, bez něj prostě nikdo nikam nevyjede, jak jsme to viděli už dříve s prezidenty Klausem a Zemanem.

Projevilo se to právě i na postu v Moskvě, kde dlouhé dva roky český velvyslanec chyběl, jen kvůli vnitrostátním sporům.

Dosti dlouho, mezi lety 2012 – 2014, poté, co v Moskvě předčasně na vlastní žádost skončil dnešní lobbista a poradce prezidenta Petr Kolář, jsme velvyslance v Rusku neměli. Právě kvůli nesouladu mezi Zemanem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem, kde ale nešlo o to, zda by tam měl někdo být, ale kdo by to měl být.

Nakonec jak známo odjel Zemanův nominant, komunista a bývalý kosmonaut Vladimír Remek. Jeho cestu odblokovala až prezidentská instalace úřednické vlády Jiřího Rusnoka.

Nezapomenutelný byl už Remkův nástup, kdy přišel do Kremlu předat Vladimiru Putinovi své pověřovací listiny, na klopě měl své sovětské vyznamenání a působil prý spíše jako „školák na exkurzi“.

Vrcholem velvyslaneckého tápání pak byl rok 2015, kdy Remek nebyl vpuštěn na schůzku prezidenta Miloše Zemana s Vladimirem Putinem v Moskvě a místo něj tam byl poradce Martin Nejedlý.

„Okamžitě bych rezignoval na své místo. Rezignovat měl i pan Remek,“ komentoval to později uznávaný diplomat Luboš Dobrovský, v letech 1996 až 2000 český velvyslanec v Moskvě. Takové remkovské časy se snad opakovat nebudou.

Jedno je jisté. Rusko v Praze svého velvyslance má. A domů se mu podle všeho nechce. Dokud ho tu tedy Moskva má, měli bychom mít svého velvyslance v Rusku mít i my. Chceme-li silná gesta, pak se nejprve zbavme ruského velvyslance – a pak logicky nepošleme svého.

Pozici Prahy vůči Moskvě však rozhodně neposiluje to, když ve vztahu k diplomatickému zastoupení v Rusku politici ukazují svou nerozhodnost a rozpolcenost.