Jaroslav Šedivý byl mým báječným kolegou a spolehlivým kamarádem po více než 30 let. Seznámili jsme se za zcela výjimečných okolností. Stalo se tak dne 11. prosince 1989, kdy byl uveden do úřadu nově jmenovaný ministr zahraničí. Sešli jsme se ráno na Klárově: Jiří Dienstbier, Jaroslav Šedivý a já, společně jsme pokračovali do Strakovy akademie, kde se nového ministra ujal tehdejší místopředseda vlády Ján Čarnogurský. Po krátkém setkání jsme odjeli do Černínského paláce, sídla ministerstva zahraničních věcí. Do budovy jsme vstoupili všichni tři současně, uvítání bylo formální a strohé, atmosféra napjatá…

Byla to obrovská výzva, šlo o to vytvořit novou koncepci zahraniční politiky, která bude odpovídat potřebám nezávislého demokratického státu, ale šlo i o nový způsob řízení rezortu. Dienstbier změny stručně charakterizoval mottem Zpátky do Evropy.

Ve své roli poradce ministra zahraničí mohl Šedivý konečně po letech komunisty vynuceného mytí oken a výloh uplatnit své hluboké znalosti historie a mezinárodních vztahů.

Tyto řádky jsou vzpomínkou na Jaroslava Šedivého, který zemřel 28. ledna ve věku 93 let.

Stratég odchodu sovětských vojsk

Z bohaté a veleúspěšné diplomatické kariéry Jaroslava Šedivého vybírám dle mého soudu tu nejdůležitější kapitolu: hned na počátku ledna se z pověření ministra stal Jaroslav Šedivý hlavním stratégem jednání o odchodu sovětských vojsk.

První kolo jednání bylo zahájeno 15.1.1990 v Praze a hotovou Dohodu o úplném odchodu sovětských vojsk z území Československa podepsali v Moskvě ministři zahraničí Československa Dienstbier a Sovětského svazu Ševardnadze 26.2.1990 za přítomnosti obou prezidentů.

Po pouhých šesti týdnech bylo dosaženo neuvěřitelného výsledku! Jistě svoji roli sehrála i příznivá mezinárodní situace (právě tehdy byly zahájeny přípravy na konání Pařížského summitu), ale naši vyjednávači měli na úspěchu svoji obrovskou zásluhu. Vždyť Polsku se něco takového podařilo až o celé dva roky později.

Jaroslav Šedivý pro náročná jednání se sovětskými generály zvolil taktiku zcela rovnocenného a sebevědomého partnera, na což sovětská delegace nebyla od svých bývalých vazalů zvyklá. Vynikajícím způsobem Šedivému tehdy nahrával Luboš Dobrovský, v té době mluvčí ministerstva zahraničí, později ministr obrany a rovněž významný aktér polistopadové éry.

Společně vedli těžká, tvrdá a náročná jednání se sovětskými protějšky. Bitva se vedla skutečně o každé slovo, o každý detail, byla to hra nervů, jednalo se dlouho do noci. Odhodlání a přímost, jakož i výborná znalost ruštiny přinesly nakonec kýžený výsledek.

Naše strana ustoupila jen v otázce finančního vyrovnání, když bylo jasné, že setrvání na požadavku kompenzace škod by mohlo ohrozit hlavní cíl, odchod vojsk.

Český vstup do NATO

V červnu 1990 byl Šedivý jmenován velvyslancem ve Francii, kde si záhy získal sympatie a respekt včetně nejvyšších páteř francouzské administrativy. Poté stejně úspěšně reprezentoval naši zemí

jako velvyslanec v Belgii a ve Švýcarsku. Ministrem zahraničí byl v letech 1997 – 1998, kdy se jednalo o našem přijetí do Severoatlantické aliance, ve stejné době byla ministryní zahraničí USA Madeleine Albrightová; znali se již z dřívějších setkání a výborně si rozuměli.

Jaroslav Šedivý působil dojmem, že se pro diplomacii narodil. Byl vzdělaný, s obrovským rozhledem, s otevřenou myslí, smyslem pro humor, vždy dokonalý gentleman, vynikající vypravěč, klidný, vyrovnaný, s nadhledem, plynně hovořil několika jazyky.

Byl mým nedostižným vzorem, od našeho prvního setkání mě podporoval a pomáhal, někdy téměř až s otcovskou péčí. Kdykoliv jsem potřebovala, našel si čas na laskavé slovo povzbuzení.

Když jsem po třiceti letech ukončila svoji diplomatickou kariéru, byl to právě Jaroslav Šedivý, kdo mě přesvědčil, že musím o začátcích naší diplomacie sepsat vzpomínky. Zabralo mi to dva roky. Šedivý nejen k mé prvotině Sametová diplomacie napsal předmluvu, ale stal se i jejím kmotrem. Další rok napsal předmluvu i k mé druhé knize Matka diplomatka.

Často říkáme, že nikdo není nenahraditelný, v případě Jaroslava Šedivého to ale rozhodně neplatí. Nevím o nikom, kdo by si na jeho tehdejší roli troufl.

Nezbývá mi než vyjádřit svoji vděčnost za to, že jsem měla tu vzácnou příležitost patřit mezi přátele Jaroslava Šedivého. Měla jsem štěstí, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Mnohokrát děkuji!

Autorka je bývalá česká diplomatka. Počátkem prosince 1989 náležela k první skupině nových pracovníků, kteří přišli na tehdejší ministerstvo zahraničí s prvním postkomunistickým ministrem Jiřím Dienstbierem. Působila jako vrchní ředitelka sekce ministra, později na velvyslaneckých postech ve Finsku, v Egyptě či Malajsii, naposledy jako generální konzulka v americkém Chicagu. V listopadu 2019 jí byla udělena rezortní medaile Za zásluhy o diplomacii. O svých zkušenostech z diplomacie napsala dvě knihy: Sametová diplomacie a Matka diplomatka.