Ingeborg Cäsarová
Post Bellum,

Dětství v lágru: Baráky z papundeklu, sníh na dekách a ruce pořezané od výroby granátů

Napsal/a Post Bellum 29. června 2019

Tábor ve Svatobořicích u Kyjova měl dlouhou historii. Od roku 1914 jím postupně prošli uprchlíci z Haliče, prvorepublikoví četníci, uprchlíci před nacismem a po okupaci Československa i Židé či rodiny odbojářů. Příběhy 20. století přibližují osudy dvou dívek, které lágrem prošly v dětském věku. Jedna proto, že rodiče byli čeští vlastenci, druhá kvůli tomu, že rodiče byli Němci.

Tábor původně vznikl jako baráková kolonie pro uprchlíky před ruskou frontou z Haliče a Bukoviny. Ve 20. letech v něm byla karanténní a zdravotnická vystěhovalecká stanice a současně brněnský starobinec.

V roce 1936 sídlilo ve Svatobořicích četnictvo, po Mnichovu zase uprchlíci před nacismem a současně internovaní henleinovci, po nacistické okupaci byli v táboře vězněni Židé a po atentátu na Heydricha rodiny příslušníků odboje.

Když byl nacismus poražen, sloužil tábor dál, ocitli se v něm pro změnu kolaboranti, vojenští zajatci a od ledna 1946 Němci z důvodu „nevyhovující národnosti“.

Gestapo v hájovně

Věra Doleželová se narodila 10. března 1930 v rodině hajného Františka Vitouše a jeho ženy Marie. Vitoušovi se několikrát stěhovali kvůli otcovu zaměstnání, ze stejného důvodu bydleli vždycky na samotě, naposledy nedaleko Znojma. V roce 1938 museli opustit pohraničí a přestěhovat se k Myslibořicím, do hájovny, kde se říkalo „Na Ostrých“.

Věra Vitoušová (vlevo) s mladší sestrou Boženou. Foto: Post Bellum

František Vitouš se za okupace zapojil do odboje, od začátku května 1944 ukrývali Vitoušovi v hájovně tři parašutisty z výsadku Spelter. Úkryt byl prozrazen (do věci zasvěcený soused-odbojář se nešťastnou náhodou prořekl před konfidentem) a v noci z 15. na 16. června dům přepadlo gestapo a četnictvo.

Dva parašutisté tehdy uprchli, třetí byl zabit, a uprchl i František Vitouš, který se až do osvobození skrýval. Jeho žena byla uvězněna v Brně v Kounicových kolejích a dcery Věra a o dva roky mladší Božena poslány do Svatobořic.

Děti byly v táboře soustředěny v tzv. kinderheimu, chatrném domě s jednoduchými okny. „Někdy jsme měly na dekách navátý sníh,“ vzpomíná Věra Doleželová: „Nejhorší byly právě ty zimy. To bylo snad postavené z papundeklu, ty baráky… Odměřili nám kýbl uhlí do takových malých kamen v obrovské místnosti. „My, děti, jsme také nesměly dostávat poštu, kdežto dospělí měli každých čtrnáct dní balíčky a mohli korespondovat s rodinami.“

Jak komunisté odměňovali statečnost

Věra Doleželová říká, že děti v táboře, často sirotci, mezi sebou měly dobré vztahy, některá přátelství prý trvají dodnes. O mladší děti se starala starší děvčata, nejmladším bylo kolem čtyř let a nejstarší dívce asi osmnáct.

Od čtrnácti let musely děti pracovat: „V jednom baráku, kde byli předtím Židé, zřídili pobočku zbrojovky Bojkovice. Já jsem tam navíjela nějaké železné pásky na ruční granáty, osm hodin každý den, měla jsme od toho pořezané ruce. Ve Svatobořicích jsme se sestrou byly celkem deset měsíců.“

 

 

Věra a Božena byly odvezeny ještě do další internace a po osvobození se shledaly s rodiči. Vitoušovi pak neměli kde bydlet, jejich majetek byl rozprodán, nakonec se vrátili do Podmolí u Znojma, odkud museli odejít po uzavření mnichovské dohody a kde František Vitouš znovu dostal místo lesního.

Když komunisté uchopili moc, záhy mu jeho statečnost „spočítali“: „V roce 1950 najednou tatínka zavolali na bezpečnost, a ukázalo se, že jelikož jsme za okupace přechovávali parašutisty ze Západu, musí tatínek odevzdat pušky. Hajný bez pušek – přece není možné! A museli jsme se navíc z pohraničí odstěhovat do vnitrozemí. Pro rodiče to byla… zrada – nebo jak to nazvat.“

Strážní věž a dvojitý plot

Ingeborg Cäsarová se narodila v roce 1936 v Bohumíně v německé rodině Františka a Emílie Przybylových. Říká, že rodiče neměli k nacismu žádné sympatie, že jí maminka jako školačku odmítla posílat do Hitlerjugend.

Pamatuje si na poslední měsíce války, kdy bylo její rodné město jako významný železniční bod často bombardováno. Przybylovi bydleli u nádraží a bomby padaly i na jejich zahradu: „Maminka říkala: ,Kdyby se něco stalo, a spadl na nás třípatrový barák, nikdo by to nepřežil. Půjdeme raději na zahradu.‘ Tak jsme si natáhly deku pod keř – a bomba spadla pár metrů od nás. Pamatuju si, jak to s námi hodilo. Mohly jsme být obě mrtvé.“

Ingeborg Cäsarová vroce 1951. Foto: Post Bellum

Na sklonku války byli Przybylovi evakuováni do Libavé, a když se po osvobození vrátili do Bohumína, neměli kde bydlet, jejich byt byl jako německý majetek zapečetěný. Uchýlili se do opuštěného polorozpadlého domu, odkud otce Františka záhy odvedli do internace v Ostravě.

Ingeborg zůstala jen s matkou, v chudobě a o hladu, protože přídělové lístky pro Němce byly zcela nedostačující. František Przybyl se vrátil za půl roku: „Byl vyhublý a zavšivený a takový zaskočený. Nevím, co zažil, nechtěl o tom vyprávět. Nikdo ho pak jako Němce nechtěl zaměstnat, lidé se báli.“

V dubnu 1947 dostali Przybylovi úřední výzvu, aby se připravili k transportu – měli být odsunuti do Německa. Odjeli do Kyjova, kde na ně však místo vlaku čekal nákladní vůz, který je spolu s několika dalšími lidmi odvezl do Svatobořic:

„Viděli jsme strážní věž a dvojitý plot a mezitím ještě natažené nějaké dráty. Byli tam samí staří lidé. Nemocní, postižení a opuštění.“

Však ty jsi vinna!

V táboře, kde lidé umírali na nemoci a nedostatek péče, nebyly téměř žádné děti, Ingeborg neměla přátele, nenašla je ani ve škole, kam z lágru docházela:

„Měla jsem jen knížky, to mi hodně pomohlo. Spolužáci mě neměli rádi, denně mě pronásledovali. Házeli mi na hlavu aktovky nebo shnilou řepu. Vždycky mě hnali ze školy až do tábora, to byl takový jejich sport. A jednou přišla učitelka o přestávce do třídy, a nějaké děti na mě plivaly. A já jsem jí říkala: ,Podívejte, co mi dělají!‘ A ona: ‚Však ty jsi vinna!‘ Vůbec jsem nevěděla, čím jsem se provinila.“

Většina lidí v táboře musela i tehdy zadarmo pracovat, František Przybyl byl zařazen ve skladišti. Byl diabetik, jeho zdravotní stav se zhoršoval. V srpnu 1949 byla rodina ze Svatobořic odvedena, místo civilního života však Przybylovy čekala další částečná internace, tentokrát v Mohelnici.

Úřady je z neznámých důvodů neposlaly do Německa, ale udělily jim úplná občanská práva až v roce 1955 – nedlouho poté František Przybyl zemřel na neléčený diabetes. Ingeborg vystudovala zdravotní školu, dnes je předsedkyní Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a žije v Šumperku.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

7 komentářů

  1. Eliška napsal:

    Jak se mohla z takové rodiny dostat na studijní obor?

    • Soňa napsal:

      Ono dost záleželo na tom, kdo zrovna seděl v komisi. Můj otec se málen nesdtal ani do učení, protože byl syn kulaka. Ale moje sestřenka se dostala na vysokou školu, přesto, že dědeček měl stolářskou dílnu, vykopli ho ze strany, strýce taky.

  2. vala napsal:

    Tak ona docházela z lágru do školy ? Takové štěstí děti v Osvětimi neměly!!

  3. Oskar (hanák z hané) napsal:

    Ať se na mě nezlobí, ale nemohl by autor textu Adam Drda hledat trochu méně srdcervavé příběhy, ale o to věrohodnější. Připomíná mně to slohové úkoly mých vnuků z prvních tříd Biskupského gymnásia v Kroměříži.

    • Jiří napsal:

      Vážený pane. V Kroměříži je Arcibiskupské gymnázium. Biskupské je např. v Brně.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Ano, to gymnázium je Arcibiskupské, omlouvám se gymnáziu Arcibiskupskému i Vám pane Jiří.

  4. Jakub Prokš napsal:

    To jsou komentáře, tak pravdivě odhalující ty slušné, vždy utlačované Čechy, kteří nikdy za nic nemohli, ale jak to jde, hned si přisadí na neštěstí druhých a nebo jej zlehčí, protože jiným bylo i hůř. Máme se tak dobře a jsme často pořád stejní, nepoučení, křesťané na baterky. Snad bude v budoucnu v převaze společnost, která si práce pana Drdy a dalších bude více vážit, z historie se poučí a ta se snad nebude opakovat.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama