Demokracie jako produkt s mizejícími zákazníky. Češi patří mezi ty nejméně spokojené
Osamělá čísla z výzkumů většinou nic neříkají. Vztah Čechů k demokracii lépe pochopíme v kontextu jiných zemí a obecného měření spokojenosti a loajality. Marketéři pro její měření používají ukazatel NPS – net promoter score. Na škále 0-10 se ptají zaměstnanců či klientů – v tomto případě občanů – na spokojenost. Češi z toho nevyšli vůbec dobře.
NPS sečte lidi velmi spokojené a loajální (hodnoty 9 a 10) a odečte od nich nespokojené a vlažné (0 až 6). Výklad hodnot NPS závisí i na typu produktu a kontextu, ale číslo vyšší než 0 bývá dobré – znamená, že loajálních je více než odpadajících. Naopak cokoli hluboko pod nulu je problém.
Rozpad tradičních stran
Průměrný zaměstnanecký NPS evropských firem se údajně pohybuje okolo 10. Loajalita a spokojenost s dobrými službami mnohem výše.
Mezinárodní výzkum International Social Survey Programme (ISSP) probíhající ve 35 zemích OECD zkoumá na škále 0-10 spokojenost s demokracií. A jaká je naše spokojenost převedená do komerčního ukazatele?
Celosvětově se net promoter score demokracie pohybuje okolo minus 48. Jasně – uživateli demokracie jsou všichni a nemohou si jako u produktů vybrat podobu sobě na míru. Ale stejně je výrazný převis vlažných a zklamaných nad lidmi velmi spokojenými s lokální demokracií alarmující.
V byznysu by se asi při takových výsledcích měnili šéfové. A ukazuje se to i v politice – ve většině silně nespokojených států vidíme rozpad tradičních stran, rychlejší rotace a vznik fragmentovaných vlád.
Jen pět zemí se v NPS demokracie pohybuje okolo či nad nulou. Možná nepřekvapí, že jde o tři skandinávské země, dále Švýcarsko a Austrálii.
Češi každopádně patří mezi pět nejméně spokojených národů s hodnotou NPS -77. Na naší úrovni už je pouze několik dalších postkomunistických států a Španělsko, kde ovšem důvěru v demokracii narušují zřejmě i separatistické tendence některých regionů.
Občané zemí, které jsou v hodnocení své demokracie nadprůměrně kritické, mají většinou i špatná očekávání od stavu demokracie za deset let.
Některé země se tomu vymykají – například Gruzínci, Indové, Rusové, Maďaři ale i Islanďané a Filipínci jsou ke své demokracii nadprůměrně kritičtí a mají spíše nadprůměrná očekávání.
Česko ovšem i v pohledu do budoucna patří mezi šest nejskeptičtějších zemí. A to se výzkum ISSP konal v roce 2014, kdy díky nové a tehdy oblíbené vládě Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše důvěra ve veřejné instituce a demokracii podle časových řad STEM a CVVM výrazně stoupla.
Navíc jsme jednou ze zemí, kde se mezi lety 2004 a 2014 důvěra v demokracii poměrně výrazně zhoršila.
Když na demokracii nesejde
Ukazuje se, že chudí důvěřují demokracii méně než zajištění lidé. Rozdíl podle výzkumů CVVM není v tom, že by se více klonili k autoritářské vládě, ale výrazně častěji říkají, že pro lidi jako jsou oni vlastně nezáleží na tom, zda je, či není demokracie.
Okolo 30 % Čechů si nemůže dovolit cestovat a kvůli neschopnosti hradit nenadálé výdaje ve výši 10 tisíc korun ani finančně plánovat.
Některé výhody demokracie, jako je svoboda cestovat, jsou pro ně tedy spíše hypotetické. Také nedostatky českého sociálního systému, jako neférový systém exekucí, se pro ně staly atributem české polistopadové demokracie.
Příjmem a ekonomikou se ale nedá vysvětlit všechno. Zmíněný net promoter score v datech ISSP je u lidí s čistým příjmem do 15 tisíc výrazně nižší, a to až okolo mínus 85 (což znamená skoro nulu loajálních a drtivou většinu zklamaných či vlažných).
To ale neznamená, že by více zajištění Češi demokracii hodnotili výrazně pozitivně. Český vysokoškolák a člověk s příjmem nad 30 tisíc čistého je v tomto pořád horší než průměrný Evropan.
Jaké další věci hrají roli? Zaprvé to je region. Lidé z oblastí s vysokým podílem sociálních problémů (jako je nezaměstnanost, exekuce), lidé s nízkou nadějí dožití a horší kvalitou životního ovzduší – tedy zkrátka z míst s horší kvalitou života – významně častěji nechodí volit; a pokud ano, volí extrémní strany.
Další individuální faktory hrají roli v rámci generací. V té starší je jedním z faktorů digitální vyloučení. Lidé, kteří nevyužívají internet, v rámci starší generace vyjadřují horší možnost vyjadřovat se k problémům a běhu společnosti.
Velká část politické komunikace dnes probíhá na sociálních sítích a komunikace s úřady online a náš přístup k těmto prostředkům není rovný.
V rámci nejmladší generace, u níž postoje k demokracii nejsou zakořeněny v osobní a národní historii, je pak klíčové vzdělání. Studenti učilišť se ve výzkumech pro Jeden svět na školách vyjadřují o demokracii výrazně skeptičtěji než gymnazisté.
Za komunismu bylo podle mnoha z nich v Česku lépe. Ve velmi nerovném českém školství tito studenti často pocházejí z chudších a méně vzdělaných rodin a okolí, které je k polistopadové realitě výrazně kritické.
V jejich školách pak chybí mimo historie i mediální výchova a občanské vzdělávání, které by jim zpřístupnilo zkušenosti jiných částí společnosti a posílilo orientaci ve složité a věčně diskutující demokracii.
Demokracie jen „běžnému lidu“
Uvedenými faktory ale nevysvětlíme celou českou skepsi k demokracii. Musíme se podívat na detailnější postoje. Co přesně Čechům na demokracii vadí a čím se v jejím hodnocení liší?
V řadě věcí jsme v rámci velkého výzkumu ISSP průměrní – například v hlavních typech politické angažovanosti (měřeno podepisováním petic, povídání si o politice s přáteli) či obecné společenské důvěře, že na ostatní lidi se lze spolehnout.
Češi se ale cítí proti „zbytku světa“ v politice málo informovaní. Za vstupem do politiky vidí drtivá většina z nich osobní kalkul politiků, čímž pro ně politika ztrácí smysl služby veřejnosti.
Oproti zbytku zemí, a zejména těm západním, méně souhlasíme s tím, že dobrý občan by měl pozorně sledovat a hlídat činnost vlády. Velmi podprůměrně zohledňujeme ekologickou či politickou odpovědnost výrobců při nákupech.
Dobré občanství si podprůměrně spojujeme s pomocí ostatním, ať už ve vlastní zemi či v zahraničí. Češi oproti většině dalších zemí méně zastávají názor, že důstojné bydlení je demokratické právo. Výrazně méně jsou Češi také přesvědčeni o tom, že k demokracii patří to, aby vládní instituce respektovaly menšiny.
Problém tady není v tom, že jsme rovnostáři, jak se často tvrdí. Problém Čechů je to, že se u nich kombinuje individualismus a omezená solidarita s lidmi mimo „běžný lid“ a zároveň malý důraz na komunitní sdružování či etické chování při spotřebě.
Máme toho málo, co by nás pojilo s celkem, i málo politické a ideové soutěže v místech, z kterých politika vyrůstá. Z demokracie, v níž chybí sounáležitost i konflikt, se stává kecárna a nahraditelná forma vládnutí.
Nerovnost českých regionů
Léky musí vycházet z diagnózy. Zaprvé bychom měli zacelit některé ekonomické křivdy minulosti, které se projevují i do nedůvěry v právní stát – mezi ty patří systém netransparentních půjček a exekucí či na Ostravsku těžko pochopitelný fakt, že stát dovolil do klíčových těžebních odvětví vstup korporacím, aniž by požadoval velké závazky za sanaci regionů, až zdroje dojdou.
Měli bychom se také snažit, aby co nejvíce lidí mohlo finančně plánovat a užívat si svobody, které pro většinu populace k demokracii patří.
Měli bychom snižovat nerovnosti českých regionů a snižovat závislost vzdělanostních výsledků na sociálním statusu rodiny žáků, která je dnes obrovská, a vede k tomu, že chudoba a s ní omezený přístup k některým svobodám se dědí.
Měli bychom kromě memorování antických filosofů, Punských válek a sociologických taxonomií, učit víc mediální gramotnosti, fungování současná demokracie včetně její slabin a snažit se na školách mluvit o tom, z čeho pramení problémy dneška od migrace po sociální vyloučení.
Měli bychom omezit digitální vyloučení starších a chudších lidí, aby se mohli plně podílet na „připomínkování“ a získávání informací o demokracii a využívat nové podoby sociálního kapitálu.
Stát by neměl soupeřit s neziskovými organizacemi, ale snažit se je podporovat tam, kde nestíhá, a vybízet lidi místo „volby jednou za čtyři roky“ ke sdružování, spolupráci ale třeba i k „hádkám“ o tom, kam má naše země směrovat.
A zejména – neměli bychom se tolik bavit o politice samotné, ale o tématech, bez kterých se stane prázdným volebním osudím, v níž dokola vítězí zdánlivě nové politické subjekty nad starými, aby se následně staly starými a byly zavrženy.
Daniel Prokop je sociolog a ředitel výzkumu společnosti Median.
Text vznikl v rámci projektu #DemocraCE realizovaného periodikem Visegrad/Insight. Původně vyšel v polštině a v angličtině.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
12 komentářů
Smesne. 1) Dustojne bydleni je demokraticke pravo? To uz je socialismus! 2) Lidi s podprumernymi prijmy by si mohli uvedomit, ze ti s nadprumernymi prijmy by taky mohli pocitovat nespokojenost – nespravedlive dane (dan z prijmu, zdr. a soc. pojisteni). Z tech se financuje bezplatne statni skolstvi, bezplatne zdravotnictvi. Neverim, ze lide s vyssimy prijmy z tohohle „spolecneho hrnce“ cerpaji vic. 3) Co si slibujete od omezeni digitalniho vylouceni starsich lidi? Ze si budou moct vybijet na Facebooku a Twitteru? Nebo jsou snad na internetu nejake informace, ktere nejsou v beznych mediich (TV, radio, noviny)?
1) jako kapitalista vidím důstojné bydlení coby základ demokracie. Penzisty co celý život pracovali a dnes jsou na tom nejhůř nesmíme vyhodit na ulici – tím vzniká nenávist a chaos.
3) už třeba tento článek a diskuse musí být otevřena všem. Čím dál tím víc jsou všechny informace pouze digitální a to je pro demokracii maximálně důležité aby se všichni měli možnost účastnit i když se narodili trochu „brzo“. Dnes rozdělené rodiny/generace spojuje právě internet s možností jednoduché vizuální komunikace která spojuje prarodiče s vnoučaty atd.
Mmiochodem, on je možná zásadní omyl v tvrzení že „..Velká část politické komunikace dnes probíhá na sociálních sítích“.. To co probíhá na sociálních sítích není politická komunikace – to se dá označit jako občanská diskuze. Zatímco skutečná politická komunikace, vedoucí k rozhodování o státní politice probíhá mezi politiky neveřejně a bez přístupu veřejnosti (to jsou ty známé koaliční pětky, sedmičky a podobně). Jakož i všechna další jednání politiků na všech úrovních..
Pokud jde o komunikaci s úřady online – ani tak nejde o to že by byl přístup nerovný. Přístup k internetu je u obyvatel poměrně široký (i ve veřejných knihovnách a pod.) a i důchodci ho umí dobře ovládat. Pořád si musíme uvědomovat že od sametovky upynulo skoro 30 let. Dnešní důchodci se naučíli během svého aktivního období v nové nové demokracii mnohem víc než pracovat s internetem…Ale že vlastně ta online komunikace s úřady je spíše primitivní – nechvalně známá Datová schránka je spíše předraženou kopíí freemailu. Oproti tomu aby občan donesl (nebo poslal) tutéž žádost na podatelnu uřadu příliš nepřináší- Ovšem, na straně druhé využil stát tyto datové schránky ke zvýšení byrokratizace směrem k občanům..
Pan Proko vyjmenoval jen několik problémů tohoto státu, které lidem vadí, ale dalo by se vyjmenovat další stovky, vzniklých za různých vlád a kolalic, které občany doslova štvou, ale nemohu s nimi nic dělat – leda se zase u příštích voleb ukecat nějakou právě založenou TOP-MEGA-ANO-YES SUPER.. stranou se sliby změn. Ale moc si tím obvykle nepomůžou- ona ta demokracie je o politické moci ve státě, nikoliv aby s ní byli ovčané spokojeni..
Žít se misí umět a hlavně něco pro to dělat a na stále naříkat a závidět úspěšnějším. Že za komunismu bylo lépe mohou říkat jen bývalý lampasáci, kteří by se puškou netrefili ani do pešunku, ne tak terče a dokázali akorát s nacpaným břichem buzerovat vojáky. Ale od dob vlády Zemana s Babišem , kdy jeden rozeštvává národ a druhý lže jako každý populista , můžeme jen nadávat na ty, co je volí. Levicová vláda náš stat ničí a z důchodců dělá chudáky.
Prosím, co znamená výraz „loajální“ k demokracii …. ? Jako, že nebudu dělat VŘSR ? Tak to fakt nebudu. Mimochodem , je zajímavé, že mezi 5-ti nejspokojenějšími zeměmi s demokracií jsou Švýcarsko ( Evropa- není člen EU ), Norsko ( Evropa- není člen EU ), Austrálie … Zkoumal někdo i souvislost mezi spokojeností s demokracií (eventuálně její progres ), a členstvím v EU ? Obzvlášť by mne zajímal tento vývoj ve „starých členských“ zemích . U nových to bude asi jasné …
Zákazníci demokracii nemizí, jen ji budou po zkušenosti hledat v jiných krámech. A těžko si stěžovat na zákazníky a nadávat na konkurenci, že se podbízí a dává za nízké ceny a tím kazí kšeft.
Měli bychom se vypořádat s kouzelníky, podnikavci, hrabašíky a.p. od Velkého hedvábného humanitního sametu a začít budovat americký blahobyt
Na naší krásné republice je přisátá obrovská balkánská chobotnice,která si našla bezskrupolozního slovenského estébáka,kterému napujčovala peníze a ted si hlídá,aby to vše vrátil.Snad už i kobliháři zjistili,že to vracení probíhá od všech lidí v ČR.
Skutečně se jedná o chobotnici balkánskou? Obávám se, že kdybychom sledovaly chapadla této chobotnice ke kořenům, dostali bychom se mnohem dále na východ.
Demokracie je od nástupu Gottwaldovy kliky komunisty neustále podrývána až do dnešních dnů.Celou dobu své existence zrazovali demokracii bezmezným vlezdoprdelismem k SSSR.Po 40 letém vládnutí dovedli republiku do sraček,po roce 89 zalezli do kanálů a jiných stran a znovu vylézají a otravují společnost,jak bylo za nich dobře,Denní negativní propagandou přesvědčují lidi,že všechno je špatně,ale za nich by byl ráj. Utichla aféra s Ransdorfem,proč zemřel?Bylo to proto,že něco zbabral,nebo moc věděl?Ti co s ním byli v bance byli taky hlupáci?Kde vzala ženská 9 miliard,Tak se ptám,nebyly to peníze našeho velkého bratra na ůplatky a podrývání demokracie v celé EU?
Autor článku vyjmenoval řadu různých příčin, proč je v současné době vztah Čechů k demokracii takový, jaký je. Na jednu příčinu, tu nejdůležitější, zcela zapomněl. Působení ruských, proruských a konspiračních webů. Ne snad, že by všichni s demokracií nespokojení občané tyto weby navštěvovali. Ono zcela postačí někde u piva nebo u kávy poslouchat řeči lidí, kteří tyto weby navštěvují a dále pak tyto řeči bez rozmyslu rozšiřovat.
Já bych se vrátil k tomuto článku, ale ani ne tak kvůli jeho celkovému smyslu, jako spíše některým stereotypům, které z něj vyznívají. Tak téměř ztotožnění „vysokoškoláka a člověka s příjmem nad 30 tisíc čistého“… Tak já chápu, že člověk s vyšším dosaženým vzděláním má asi obvykle lepší naději dostat se k nějakým dobře placeným funkcím než člověk s dosaženým vzděláním nižším, ale taky je to přece o protekcích, privilegiích, sympatiích nebo prostě štěstí… Dodal bych, že totiž čistě na trhu, nějaká vysoce erudovaná práce (např. sepsání nějakého vědeckého článku) je finančně hodnocena ještě hůře než zcela nekvalifikovaná manuální práce, která nevyžaduje vůbec žádné vzdělání (anebo leda základní, ale to jen proto, že to je u nás povinné). Takže pokud člověk není protekční spratek (autorské právo na tento termín má Hlídací pes) a není ani bohatý, tak mu pak nějaká vzdělanost může být někdy až, bez přehánění a bohužel, pro ostudu… Stejně tak je asi jisté, že jsou zde lidé, kteří jsou velice dobře placeni čistě za svou funkci, nikoliv za nějakou vykonanou konkrétní práci.
Ještě bych se pozastavil u toho cestování, které je tu připomínáno… Tak je módou zdůrazňovat, jak bylo od nás těžké někam cestovat za komunistů (a tak asi by se s tím, pokud se člověk nejmenoval třeba dr. Stingl, dalo souhlasit). A samozřejmě, dneska je to hodně o penězích. Jsou možná lidé, kteří fyzicky necestují asi nikam, ani po ČR, protože na to nemají. Hodně lidí zase cestuje třeba do Chorvatska; a taky dost lidí, těch zase bohatších, třeba do Thajska… A taky si člověk může všimnout toho, že ti, kteří cestují do toho Thajska, si myslí, jací jsou frajeři proti těm, co cestují do toho Chorvatska. Samozřejmě, ti lidé nemusejí mít nějaké erudované znalosti ani o Chorvatsku, ani o Thajsku, tady jde jen o válení se u moře a nějaké vychutnávání si exotiky nebo čeho – a také samozřejmě, o obyčejný snobismus, rozhodně žádnou vzdělanost (to dodávám proto, že i tohle si totiž někteří, a navenek z důvodů možná i celkem pochopitelných, s nějakou vzdělaností spojují).
Takže pár poznámek k takové spíše sekundární povaze článku…