Daniel Kroupa: Na každém člověku záleží. Demokratický manifest
Tento manifest se obrací na všechny lidi, kteří jsou oddáni hodnotám svobody a demokracie, jsou znepokojeni šířením autoritářských a neototalitních ideologií.
Obrací se na každého, kdo nechce nečinně přihlížet tomu, jak z protidemokratických ideologií vyrůstají strany a hnutí zneužívající veřejné frustrace, strachu a nedůvěry k podněcování nenávisti a k získávání politické podpory pro to, aby se noví autoritáři dostali do mocenských pozic.
Víme, že prostředí pro ně příznivé u nás i v zahraničí vytvářeli po léta demokratičtí politici, kteří neměli odvahu uskutečnit nezbytné reformy, jimiž by omezili byrokracii a korupci a vypořádali se s důsledky hospodářské krize.
Jsou to politici neschopní vystoupit a zakročit včas proti šíření radikálních směrů podrývajících demokracii, neschopní čelit reálným nebezpečím, která oprávněně znepokojují veřejnost.
Víme, že k tomu přispěla i politika dobrých úmyslů se špatnými následky. Ta se namísto účinného řešení skutečných společenských problémů vybíjela v prosazování módních ideologických fikcí.
Víme také, že hněvivou reakci veřejnosti podněcovala manipulovaná a předpojatá veřejná debata vedená takovým politicky korektním jazykem, který znemožňoval nezúčastněným lidem vyjádřit oprávněné obavy a ostrakizoval každého, kdo se mu nepodřizoval.
Není divu, že si tito zmatení, ostrakizovaní a bezbranní lidé hledali zastání jinde. Našli ho však bohužel u těch, kteří zleva či zprava útočili na hodnoty svobody a demokracie.
Osvědčenou strategií vůdců, prosazujících radikální ideologie je využívat myšlenkovou dezorientaci širokých vrstev obyvatelstva, posilovat jejich nejistotu, obavy a strach, aby probudil hněv a nenávist vůči domnělým viníkům: buržoazii, Židům, nevěřícím, iluminátům či někomu jinému.
Potom tito vůdci vykořeněným jednotlivcům postaví před oči utopickou vizi ideálně sjednocené společnosti, vybavené neomezenou mocí ovládnout svět a schopností vyřešit všechny jeho problémy.
Nabídnou svým příznivcům možnost stát se členy historického předvoje tohoto utopického ideálu a zárodku této budoucí moci. Pak už po ulicích pochodují zfanatizované smečky toužící po krvi nepřátel, kterým kladou za vinu bídný stav současnosti a zastrašují každého, kdo se k nim nepřidá.
Tak tomu bylo v případě komunismu, fašismu, nacionálního socialismu, dnes to napodobuje islamismus a zbytkové radikální ideologie jako je neonacismus či radikální formy komunismu nebo anarchismu.
Jestliže se i dnes se objevují tito krvelační duchové minulosti, nesmíme zůstat pasivní a čekat, až využijí nějaké další krize a dostanou se k moci.
Nesmíme se jimi nechat zastrašit k mlčení jako naši předkové, kteří svou lhostejností, nečinností a strachem dopustili, že na celá desetiletí ovládly Evropu totalitní režimy!
Proto je třeba se veřejně důsledně a s rozhodností postavit proti novým totalitním či autoritářským ideologiím i proti hnutím a stranám, které si je osvojily či osvojují.
Nejsme bezmocní. Prvním krokem, který musíme učinit, a tímto činíme, je připomenout a uvědomit si hodnoty, z nichž vyrůstá svoboda a demokracie. Jsou to hodnoty, pro které umírali a trpěli naši předkové. (Někteří z nás se o ně zasazovali v dobách nesvobody a jsme odhodláni se za ně postavit i dnes.)
To je posláním tohoto manifestu. Druhým krokem však musí být to, že se na obhajobu těchto hodnot spojíme s dalšími lidmi a vytvoříme sílu schopnou vyhnat strašidla, která stále ještě obcházejí světem: strašidla komunismu, fašismu, nacismu, islamismu…
A konečně třetím krokem bude náprava politiky tak, aby se vymanila z jednostranné závislosti na mocenských a ekonomických vazbách a vrátila se k idejím a hodnotám.
Navazujeme na evropské kulturně historické dědictví, vyrůstající zejména z myšlenkových tradic starověkého Řecka, Říma, židovsko-křesťanské duchovní tradice.
Opíráme se o osobité rozvinutí tohoto dědictví v českém národním životě. Přijímáme myšlenkový a politický odkaz Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla.
Hlásíme se k mravním hodnotám svobodného života ve svobodné a demokratické společnosti, které mají tvořit základ politického jednání. Jsme odhodláni se o tyto hodnoty zasazovat.
Zajímá vás více? Manifest je k dispozici ZDE.
Vzkaz autora: Pakliže souzníte s tímto manifestem, můžete připojit svůj podpis a manifest šířit dál. Osobně mi jde o to, aby vás tento text podnítil k zamyšlení.
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
18 komentářů
Dobrý den. Plně s panem Kroupou souhlasím. Nedostatky demokracie jsou zneužívány pro „zviditelnění“ zcela marginálních totalitních názorů, které spolu s ruskou demagogií způsobují chaos. Bohužel ani politici, ani prezident nereagují na tuto fatální hrozbu. Lidé se nevzdělávají, nečtou, nezajímají se…… Každý z nás by měl nyní zauvažovat, komu dá v nadcházejících volbách hlas. Naše demokracie je ohrožena!
Já s vámi v podstatě souhlasím. Souhlasím i s panem Kroupou. Jenže měl být ve svém prohlášení i konkrétnější a měl ta nebezpečná hnutí a politické strany pojmenovat. Já o většině takových stran a hnutí vím, vy o nich nejspíš Petře víte také, ale lidé nezabývající se politikou o nich nevědí nic nebo jen málo.
Ale ne – ono jak se dá i z článku vyčíst, tak prezident i politici na onu fatální hrozbu reagují. Ale bohužel právě z hlediska ohrožení jejich vlastního politického vlivu. Protože právě z hlediska principů volební demokracie jsou jim takové mimovladní akticity a strany politickým konkurentem do dalších voleb.
V době svého politického působení nazval Daniel Kroupa občany lůzou. Nyní zřejmě prozřel a obrací se na ně s výzvou, aby nepodlehli populistickému vábení. Bohužel lidé hned tak rychle nezapomínají. Například na mafiánskou privatizační linku, kterou měla pod palcem Kroupova ODA. Pokud lidstvu hrozí nebezpečí, tak je to vábení sirén jako je Daniel Kroupa. Lidí, kteří se sami pasovali do role elity, nikým nevolené a nikoho nezastupující. Pokud občané nejásají nad předkládanými fantasmagoriemi, pak jsou nazývání nesvéprávnou lůzou. Egoistické elitářství, to je největší nebezpečí pro demokracii. Populista není nic jiného než úspěšný elitář.
– D.K. nikoho nenálepkovou jako lůza, jen uvedl, že referendum může být cesta k vládě lůzy, čehož se bojí (a já se toho bojím také)
– není nikým nevolenou elitou, ale bývalým řádně zvoleným poslancem
– populista je z principu opak elitáře: aby oslovil masy, tak se pasuje do role jednoho z nich. Elitář může mít mesiášský syndrom, ale rozhodně se masám nepodbízí.
Když Daniel Kroupa inicioval vznik klubu meziparlamentní pravice a brzy na to založil spolu s Pavlem Bratinkou ODA, měl jsem pocit, že se věci vyvíjejí k lepšímu. Varováním však Bylo členství Vladimíra Dlouhého, Jiřího Skalického, Viktorie Hradské a podivná rezignace Jana Kalvody, ale to už byli otcové zakladatelé mimo hru. Jestli to vzdali z donucení nebo celkového znechucení politikařením a kumpánstvím s ODS při pověstném „zhasnutí“ lze jen spekulovat.
Jestli tento manifest osloví pár idealistů a studentů, určitě se mine účinkem na pamětníky popřevratového vývoje. Ale nechám se překvapit, možná, že na mladou generaci zapůsobí víc, než demagogie prezidentských „spanilých jízd“.
Napsal jsem komentář k pamfletu pana Kroupy, politika, který před časem nazýval občany lůzou, když nejednali a nemysleli podle jeho not. Komentář byl vymazán. Prostě styl hlídajícího ratlíka. Doporučuji, aby redakce k takovým článkům přidávala dodatek, že kritika je nepřípustná a povolují se výhradně příspěvky, který nadšeně souhlasí.
Není za vším cenzura. Redakce HlídacíPes.org je malá a schválení komentáře někdy trvá. Obzvláště, když jen napíšete v pátek večer 🙂
Díky za vysvětlení. Beru to.
Ano, zamysleme se… nad hrobem…
Pane Kroupa na dnešní dobu jste snílek. Lidé nemají čas ani zájem filozofovat, rozhodující jsou pro ně peníze. Politiku dnes dělá ministr financí se svým obrovským střetem zájmů, který si vysloužil přezdívku Hovnomet. Druhý člověk je náš prezident se svým hnusem, který kolem sebe šíří. Oba pánové mají velkou podporu ve svých příznivcích, vláda vesele cpe peníze do úředníků, takž většina národa je s tímto hnusem spokojena. Fackovací panáci jsou jen pan Kalousek a lidé bez domova.
Chápu apel pana Kroupy a v principu s ním souhlasím. Měl bych však k jeho obsahu několik poznámek. Dějiny nezačaly teprve někdy v první polovině 20.stol. se vzestupem komunismu, fašismu, nacismu. Jestliže ČSR zůstala demokratickým státem v l. 1918/38, jak to bylo s demokracií předtím? Ano, demokracie existovala již ve starověkých Athénách, ale ta se někdy fakticky zvrhla až v tzv. ochlokracii, tj. vládu lůzy. A u nás… Tzv. stavovská demokracie měla samozřejmě daleko k moderní občanské demokracii. V podmínkách habsburského Rakouska se demokracie snad začala postupně formovat cca od r. 1867, ale určitě tu zase nebyla za první svět. války, jistě ne v l. 1914/16. – – – A proč je důležité, že dějiny nezačaly teprve…? Protože se mi alespoň zdá, že dnes už žijeme v epoše zase dosti odlišné od 20.,30.let 20.stol. Nebezpečí nastolení autoritativního režimu může jistě přijít ze strany některých politických hnutí, která burcují lidi v ulicích. Ale na druhou stranu, nemohou zárodky nějakého nového neototalitarismu spočívat i v dnešní EU (z čehož je také viněna)? V rámci zemí dnešní EU, jsou připisovány autoritativní sklony třeba Orbánovi v Maďarsku. Jenže z jistých totalitních, neototalitních tendencí je jinými obviňována též vláda např. ve Švédsku. Ale ano, možná, že právě některé takové jevy (a dodal bych, že obecně vyloženě nezdravé intelektuální klima v dnešní Evropě i jinde) má pan Kroupa na mysli, když uznává, že se vytvořilo prostředí příznivé pro vzrůst protidemokratických ideologií. – – – – Souhlasil bych se známým výrokem W. Churchilla, překládaným či vykládaným často asi tak, že „demokracie je velice špatný systém vlády, ale ty ostatní jsou ještě horší“. V některých případech si myslím, že dočasný, osvícený autoritativní režim (ne žádná skutečná tyranie!) by mohl být lepší, než úpěnlivé setrvávání na demokracii – ale to se týká např. (jak ukázaly nedávné zkušenosti) arabských zemí. Nemyslím si, že by to byl případ dnešní ČR. Možná, že sám patřím trochu mezi ony „zmatené“ lidi, pod vlivem současných událostí – ostatně, proč by třeba u nás, pokud nás „nepřeválcuje“ nějaká invaze zvenčí, měla být akutní hrozba vlády islamismu? Prostě, je tu mnoho otázek.
Výčtem těch historických příkladů se dostáváme k otázce co to je demokracie – a kdy už nebo ještě do demokracie není
Podívejme se na rok 1938. Kdy náš prezident Beneš tehdy odsouhlasil a přijal diktát nepřátelského státu o odstoupení třetiny našeho území. Když vezmu do úvahy to že tento souhlas byl protiústavní, tak tehdejší demokratičtí zástupci lidu (poslanci v parlamentu, vedení politických stran, vedení armády, natož nějaká inteligence) tento akt mlčky odsouhlasili. A naše „politické elity“ včetně části inteleigence pak povětšinou z téhle republiky emigrovaly před Němci..
Takže bohužel, jak je vidět, taková „demokracie“ selhává ve svých principech, ale funguje vlastně pouze a dokud je pro zvolené zástupce (a bossy politikých stran) lukrativní pro jejich vladu nad veřejným majetkem a občany státu. Veškerá zodpovědnost padá. A to jediné co z té demo (vlády lidu) zůstává jsou nepravidelné volby, kdy se u té vlády střídají – zase, pouze dokud je to pro ně lukrativní a bezpečné. Velice nádherně to bylo vidět, právě v tom roce 1938, kdy prezident Beneš po Mnichovu náhle musel velice těžko shánět „náhradního “ prezidenta pro období druhé republiky, na jehož zodpovědnosti a skutečně osobním riziku bylo pak jednání s Němci tváří v tvář o osudu našeho státu a jeho občanů.. Kupodivu, kupodivu, žádní gerojové, ani žádní „opravdoví demokraté “ se o to místo nehlásili..To je to základní poučení které by jsme měli bez iluzí o demokracii mít.
Úplně přesně – ty otázky, „co to je demokracie“, a ještě spíše, „kdy už nebo ještě to demokracie není“?, to je velice, velice důležité. Když už tu zmiňujete ten příklad po Mnichovu 1938, on také demokratický systém v tom epizodním Česko-Slovensku mezi říjnem 1938 a březnem 1939 (do odtržení Slovenska a okupace Prahy Němci) vzal za své. Ani bych se příliš nepozastavoval nad tím, že se tímhle termínem rádi oháněli i komunisté (např. „lidová demokracie“, která měla být předstupněm socialismu) nebo po druhé svět. válce, pod vlivem USA, některé pravicové nebo vlastně oligarchické diktatury ve světě. – – – Ale ještě bych měl možná poznámku k aspektu geograficko-kulturnímu, když se často připomíná, že třeba arabské země a demokracie, to nejde příliš dohromady. Můžeme se zeptat, jak jsou na tom historicky země kontinentální Evropy. Samozřejmě, naštěstí, daleko, nesrovnatelně lépe (!) než islámský svět, ale stejně… On tu totiž hraje roli vzor anglosaských zemí. Určitě by to bylo na polemiku, ale hodně zjednodušeně se někdy uvádí, že v Anglii, Velké Británii se nějaká víceméně demokracie vyvíjí (s přestávkami) vlastně už 800 let. Nebo USA… Když USA zahájily svůj boj za nezávislost, na ideové bázi demokracie, vládl u nás osvícenský absolutismus Marie Terezie (což rozhodně demokracie nebyla). USA si od té doby demokratický systém nepřetržitě uchovaly (s tím, že pochopitelně zmizely věci, které by s dnešní demokracií byly neslučitelné, jako otroctví na jejich Jihu, atd., atd.). Asi je zbytečné připomínat, kolika politickými „kotrmelci“ jsme si od té doby prošli my.
Jasně – ono je těžké definovat co je demokracie a co není- ale ještě těžší je potom dodržovat její všechny principy, protože je samozřejmě lidským a psychlogicky pochopitelným postupem politikům si té moci uzurpovat pro sebe co nejvíc, na úkor občanů. Zužovat tu demokracii pouze na současný vulgární princip „vítěz voleb bere vše“ je samozřejmě ohromné riziko. Protože potom taky můžeme dojít k absurdnímu závěru, že i za komunistů byla demokracie , protože i tehdy se konaly volby – ale „pouze“ předem politici určili lidem koho mají volit..
Z historického pohledu lze možná zjistit- že prvky alespon stavovské demokracie existovaly už i ve feudalismu od začátku – a panovník musel strpět aby mu zasedání těchto stavů (zejména šlechty) mluvily do jeho rozhodování. A to z toho jednoduchého dlvodu že nutně ptřeboval jejich loajalitu. Protože (nejen v případě ohrožení státu) se obracel na ně s požadavkem aby svými silami tu zem společně bránili. Aby na svém území udržoval právo a spravedlnost, vybírali daně prom královskou pokladnu, atd. Bez podpory šlechty a stavů nebyl feudální panovník nic – a šlo ho snadno vyhnat. Ale že až později se feudalismus v mnoha státech přetvořil na abolutismus, kdy si panovník vytvořil svůj vlastní řídící aparát, včetně vlastních sobě podřízených a loajáních bezpečnostních sil. Čili pak mohl klidně onu demokracii stavů zrušit a vládnout si absolutisticky sám, protože ten bezpečnostní aparát mohl využívat pro likvidaci všech svých politických oponentů. Velice výstižně to vyjádřil kdysi Karel Havlíček Borovský veršem „Slyšte, lidi, pro výstrahu mé smutné zpívání, že se proti policajtům sám bůh neubrání..
Ano. Ale feudálně-stavovský systém, s masami neprivilegovaného obyvatelstva žijícího v poddanské závislosti nebo dokonce nevolnictví, jistě nemůžeme vnímat za demokracii tak, jak ji chápeme dnes my (ale je fakt, že značný posun tu přinesl vzestup měšťanstva- buržoazie, tzv. třetího stavu, jak se říkalo ve Francii, předpoklad pro rozvoj občanské společnosti). Jinak, K. Havlíček Borovský žil v době, kdy se ten absolutismus, resp. posléze tzv. Bachův neoabsolutismus, pokus o zpětný politický zvrat po revoluci l. 1848/9) právě hroutil – a jak jsem už zmínil, právě v podmínkách konstitučního režimu cca od 60.let 19.století můžeme asi vidět počátky nějaké skutečné demokracie u nás – i když, např. volební právo dlouho záviselo na majetku, resp. daních (fungovaly tu tzv. kurie) a vlastně až na přelomu 19. a 20.stol. se v Rakousku prosadilo všeobecné a rovné volební právo (což se však týkalo jen mužů – ženy jej získaly až za 1.ČSR). A pokud jde o poslední desetiletí, tady se v řadě zemí vytvořil jistý establishment založený na bipartijním systému dvou hlavních, u moci se v podstatě střídajících stran (u nás se po r. 1989 stal takovým případem ODS X ČSSD). Dnes už takový systém dostává vážné trhliny – ale mám pocit, že zde existují obavy, že jsou zde strany či hnutí, jejichž značný úspěch by znamenal opravdu vážné narušení takového již zavedeného řádu. Zda by tím byla ohrožena demokracie jako taková, to je otázka. Jistě také dost záleží na té a té konkrétní, dosud relativně marginální politické straně či hnutí.
Daniel Kroupa, český politik, vysokoškolský učitel, filosof a politolog, který v roce …, pominul jednu důležitou skutečnost. Dnes je totiž už dobře patrné i nepříliš erudovanému obyvateli, že sice jde o „osvědčenou strategií vůdců, prosazujících radikální ideologie, je využívat myšlenkovou dezorientaci širokých vrstev obyvatelstva, posilovat jejich nejistotu, obavy a strach, aby probudil hněv a nenávist vůči domnělým viníkům: buržoazii, Židům, nevěřícím, iluminátům či někomu jinému“ (viníkům čeho?), ovšem cílem není prosadit ty „radikální ideologie“, či jen „probudit hněv a nenávistů vůči komukoliv, ale potlačit jeho vliv, získat jeho surovinové zdroje, prostě hmotný profit z onoho hněvu a nenávisti; Stručně o ideologie nejde, jde jen a výhradně o zisk, a to o soukromý zisk za jakoukoliv cenu, kterou ovšem platí jen a jen ti, na jejichž úkor je zisk realizován. Nechovají se tak jen oni „vůdci pro…“, ale i, a to ve většině případů, demokrati, nevůdci, odvolávající se nato, že byli voleni.
A na konec :“Prvním krokem, který musíme učinit, a tímto činíme, je připomenout a uvědomit si hodnoty, z nichž vyrůstá svoboda a demokracie. Jsou to hodnoty, pro které umírali a trpěli naši předkové. (Někteří z nás se o ně zasazovali v dobách nesvobody a jsme odhodláni se za ně postavit i dnes.)“ Marně bychom také pátrali po definici,nebo aspoň výčtu, z kterých to hodnot, ta naše současná demokracie vyrůstá. Nacházíme jen velmi vágní rpohlášení, typu – jde o slušnost, respektování lidských práv a svobod,atd. I obecná morálka už vyšla z módy.
Komentář, dodatek k petrph, 4.10.2016: Ještě bych se pokusil dodat trochu „hlavu a patu“ k tomu, co jsem zde dnes napsal. On ten bipartijní systém, ve kterém asi hodně lidí může vidět i záruku stability, jistoty a eventuální ochrany před něčím horším, samozřejmě také není výplodem až těch posledních desetiletí. Naopak, charakterizoval běžně i demokracii, „demokracii“, na kterou dnes pohlížíme asi jako na ještě nedokonalou, v 19. a počátkem 20.stol., kdy se často ustálilo střídání stran označovaných obvykle jako konzervativní a liberální (a také to své negativní stránky mělo). A jak píšete o tom vulgárním principu „vítěz voleb bere vše“… Určitě hrozně důležitý je též právě rozvoj té občanské společnosti, občanské aktivity, demokracie „ze zdola“. Jinak, historicky shrnuto, na rozdíl od někdejšího monarchistického absolutismu, který si plně podřídil onen feudálně-stavovský systém, lze zjednodušeně říci, že moderní totalitní režimy 20.stol. (komunismus, fašismus, nacismus) si k obrazu svému přetvořily, pokusily se přetvořit již občanskou společnost. Ale to by bylo asi ještě na další komplikovanou diskusi; byly velké rozdíly ve vývoji jednotlivých zemí, atd. Hovoří-li se dnes o „krizi demokracie“ (ostatně, i ten výše zmíněný princip uvádíte jako právě současný) – to je ta aktuální otázka. Plně dokonalý systém neexistuje – to může být zatím asi jediný uspokojivý závěr. A samozřejmě, zájem by měl být zabránit nějakým horším scénářům do budoucna.