Daniel Kroupa: Češi do zbraně? Jak se vyzbrojit proti terorismu
KOMENTÁŘ Veřejnost vyděšená teroristickými útoky osamělých vlků má sklon k panickým reakcím. Nejen bezprostředně, ve chvíli nebezpečí, kdy se každý snaží zachránit sám – což je pochopitelné – ale i později, když požaduje, aby policie proti takovým akcím zakročila včas.
To je už méně pochopitelné, protože musí být každému zřejmé, že útokům neznámých jednotlivců, kteří dosud nedali žádným způsoben najevo své radikální smýšlení, předem zakročit nelze.
A tak se konečně vynořuje nápad, že je třeba, aby lidé využili svého práva na sebeobranu, vyzbrojili se a proti teroristům zakročovali sami tam, kde se objeví.
Jako dobrý příklad se uvádí stát Izrael, kde obyčejní občané dokážou zastavit agresora dříve, než může napáchat větší škody. V takovém prostředí teror, jehož účelem je, aby strachem destabilizoval společnost, ztrácí smysl.
Nikdy není na škodu poučit se u zkušenějších a doufejme, že se najdou zdatní žurnalisté, kteří nám toto poučení zprostředkují i pokud se týče výcviku a přípravy. Zatím však nezbývá než o těchto věcech uvažovat vlastní hlavou.
Zabahněná tůň
Není žádnou novinkou (upozorňoval na to již Hegel), že se státy v dlouhém období míru podobají zabahněným tůním.
Lidé se stále více domnívají, utvrzují je v tom ovšem liberální politické teorie, že státní instituce jsou pouhým zdrojem rozmanitých veřejných služeb, a že stát je tu stále více proto, aby sloužil soukromým potřebám a vrtochům občanů.
Nejenže tito lidé nerozlišují podstatné a nepodstatné funkce státu, ale na ty podstatné docela zapomínají.
Podstatnými funkcemi státu je třeba rozumět takové, bez nichž by stát nebyl státem. Tak například bez sociálních dávek by možná byl stát poněkud nevlídným prostředím, ale státem by zůstal.
Pokud však stát není schopen zajistit bezpečnost občanů vůči vnějšímu či vnitřnímu ohrožení, státem být přestává. A o to jde.
Trvá-li tedy mírový stav například po dvě generace, občané mají sklon se domnívat, že armáda je zbytečná a že peníze lze utratit užitečnějším způsobem než vynaložit je na obranu. A co je nejhorší, vytrácí se povědomí, že obrana státu není záležitostí „těch nahoře“, ale prvořadou občanskou povinností.
Výchova k občanským cnostem
Klasická politická teorie říká, že stát vzniká pro zachování života, tedy pro bezpečnost, ale trvá pro udržení dobrého života.
Tím, co ovšem z děl tvůrců této teorie, zejména Platóna a Aristotela, do učebnic a do obecného povědomí příliš neproniklo, je to, co tito myslitelé považovali za nejdůležitější: že totiž k podstatným náležitostem státu patří výchova k občanským ctnostem, které člověka vedou, aby si dokázal počínat jako svobodná bytost.
Co tedy znamená počínat si svobodně? Je to snad, že může člověk dělat to, co se mu momentálně zlíbí? Vůbec ne! Svobodný je ten, kdo nad sebou nemá pána, protože ho nepotřebuje – umí se totiž ovládat sám. Nepodléhá tomu, co se mu momentálně chce, svým žádostem a vášním, ale ovládá je podle toho, co poznal rozumem jako správné.
Svoboda v osobním životě znamená jednat podle mravních pravidel, která člověk poznal jako správná, a v polis jednat podle společně přijatých zákonů.
Staří Řekové považovali sami sebe, na rozdíl od barbarů, za svobodné lidi, protože nad sebou neměli a nepotřebovali žádného pána; jejich „pánem“ byl zákon a toho se báli více, než se barbaři báli svých králů.
Vládnout má zákon, ne člověk, píše Aristoteles, protože zákon je výrazem rozumu, zatímco člověka často ovládají žádosti a vášně. I polis zajisté potřebuje vládu, ale nesmí to být ani vláda panská ani otcovská, které jsou založeny na příkazech, ale vláda politická, která vládne tím, že dokáže občany přesvědčit argumenty.
Život, o který stojí bojovat
Možná, že by neškodilo poučit se od starých myslitelů a pochopit, že i dnes skutečně svobodný člověk není tedy žádný svévolník.
Neměli bychom si plést rozvážné jednání svobodného člověka s bezuzdným chováním neomalence, do jakého vyroste rozmazlený fakan zvyklý z domova všechno si vybrečet a vyřvat. Není divu, že pak i jako dospělý reaguje hystericky na každé omezení.
Svoboda je osobní hodnotou, k níž se musí člověk, s pomocí druhých, těžce propracovávat velkou část života. A je hodnotou společenskou a politickou, která se dlouhodobě udrží jenom ve společenství svobodných občanů, kteří si jsou své svobody dobře vědomi.
Dobrý život, o kterém mluvili klasici, je životem svobodného člověka ve svobodné polis – a právě to je ten život, o který stojí za to bojovat na život a na smrt.
V moderních státech se toto povědomí postupně vytrácelo a udrželo se pouze v zemích, které byly založeny na étosu klasické politické teorie, jako Spojené státy americké, anebo které o svou svobodu musely stále bojovat jako stát Izrael.
Vyzvánění reality
Česká republika po zhroucení sovětského bloku získala požehnání svobody příliš snadno a nové generace neprocházely systematickou výchovou ke svobodnému životu ani v soukromém životě ani v rámci institucí demokratického státu.
Svobodu, lidská práva, vládu zákona, demokratický právní stát, tedy hodnoty, na nichž naše moderní státní existence spočívá, vnímají mladí lidé, pokud mohu soudit podle studentů, s nimiž o tom vedu diskuse, jako bezobsažná abstrakta a představa, že by pro jejich obranu měli jít bojovat, pokládají většinou za absurdní.
Domnívají se, že zrušením povinné vojenské služby byla zrušena i branná povinnost. Netuší, že abstraktní, ba od skutečnosti odtržená, je naopak jejich idylická představa o životě, čerpaná z televizních seriálů a z ideologických snů bludných doktrín, s nimiž se seznamují.
Teroristické útoky a demonstrativní vzestup mocenských ambicí diktátorských a autoritářských režimů jsou z tohoto hlediska vyzváněním reality. Čím později se tito lidé probudí ze svých snových světů, tím bude jejich střetnutí se skutečností tvrdší.
Smlouva, kterou nelze vypovědět
Řečeno znovu a natvrdo: podle zákona 585/2004 Sb., je v § 1. (1) stanovena branná povinnost státního občana České republiky plnit úkoly ozbrojených sil České republiky a ta „zahrnuje povinnost občana podrobit se odvodnímu řízení, vykonávat vojenskou činnou službu a plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem“.
Jinými slovy náš stát v případě potřeby může povolat své občany a donutit je, aby zabíjeli druhé lidi a sami se nechali zabít. Ve jménu čeho? Nu, a to je právě ta klíčová otázka, protože odpověď na ni odemyká porozumění tomu, co je to stát.
Ve skutečnosti ten soubor institucí, o němž se tak mnozí domnívají, že slouží jenom našemu blahobytu a osobnímu prospěchu, funguje jenom proto, že za něj my občané ručíme svými životy.
Právě v tom se ukazuje, že stát není jenom společenskou smlouvou, kterou můžeme vypovědět kdykoli, kdy se nám naše závazky plnit nehodí. Stát ale přece nemůže být založen jenom na soukromém prospěchu, protože jen blázen by se pro nějaký individuální prospěch zavazoval položit život.
Zdroje hodnot
Ukazuje se, že pouze liberální zdůvodnění existence státu společenskou smlouvou je nedostatečné právě ve chvílích jeho ohrožení. V takové situaci narážíme na hodnoty, pro které máme obětovat všechno, co se nám v životě dosud jevilo jako prospěšné a užitečné.
Řeč o hodnotách je zajisté vždy poněkud zavádějící, protože mluvíme o něčem, co není žádnou věcí způsobem, jakoby to věcí bylo. Vytváříme tak dojem, že hodnoty máme vyložené před sebou jako housky na krámě a můžeme si mezi nimi vybírat.
Metafora o svobodě jako o volném trhu hodnot či idejí je nesmyslná právě proto, že před idejemi ani před hodnotami nikdy nestojíme jako před nějakými předměty: ideje myslíme a hodnoty žijeme – jedinou otázkou proto je, zda jsou pravdivé či pravé. Zda jsou tedy hodny našeho úsilí či utrpení, či dokonce života.
Od dob starověkých Řeků je hodnotou, pro níž stojí za to trpět a žít, svoboda, od dob starověkých Římanů je to mír a právo, z židovské tradice máme důstojnost každého jednotlivce jako nositele božího obrazu, z křesťanství boží lásku jako smysl lidské existence, z osvícenství máme lidská práva, z americké revoluce máme ústavní vládu zákona, tedy podřízení státní moci zákonu, dělbu a rovnováhu moci jako pojistku jejího zneužití a také vládu lidu lidem pro lid – demokratickou volbu vládnoucích.
Výchova k demokracii
Hodnoty, které utvářely naše porozumění světu a náš způsob života, jsou ovšem mnohem bohatší. Hodnoty nevidíme, tak jako nevidíme brýle na nose, ale vidíme jimi a podle toho jednáme. A neviditelné jsou také proto, že jsou v evropské kulturní tradici namnoze samozřejmé; proto je také zapomínáme.
Na těchto základech spočívá naše ústava a to, co můžeme nazvat ústavními hodnotami, tedy principy, z nichž vychází ústavní pořádek naší země.
Je substanciální povinností státu zajistit jejich reprodukci v dalších generacích. Výchova k demokracii nemá být proto nějaký nadbytečný předmět v učivu základní školy, ale předmět nejdůležitější na základní, střední i vysoké škole. A dodejme, že v tomto ohledu náš stát selhává.
To je hlavním důvodem proč mladým lidem (a nejen jim), chybí jasné vědomí odpovědnosti vůči státu, včetně vědomí branné povinnosti. K tomu, aby si následující generace osvojila ústavní hodnoty, musí směřovat cílevědomá výchova, na níž na vyšším stupni naváže vzdělání, které poskytne rozumové argumenty pro jejich zdůvodnění.
Ústavní patriotismus
Ústavní patriotismus, k němuž tato výchova a vzdělání vede, je formou vlastenectví zralého národa, který nejenže dosáhl politické samostatnosti, ale i schopnosti ji dlouhodobě vykonávat a udržet. Pouze takový národ má i vysoký stupeň imunity vůči nepřátelské propagandě.
Zralé občanství tedy s sebou nese na prvním místě odhodlání a připravenost bránit vlast vůči každému, kdo ohrožuje její bezpečnost, samostatnost a její ústavní pořádek.
Znamená to také, že stát není pro občana jenom placenou službou, která mu má zajistit pohodlný a bezstarostný život, ale formou, jíž může svou vůli bránit společné hodnoty uskutečnit. Toto platí nejen o službě v armádě či v jejích aktivních zálohách, ale při ohrožení vnitřní bezpečnosti i pro spolupráci s policií.
Politický národ, jehož členové jsou si v dostatečném počtu vědomi svých branných povinností vůči státu i vůči ústavním hodnotám a mají vůli je naplňovat, bude ve své bezpečnostní strategii spoléhat především sám na sebe.
Vybuduje si armádu natolik silnou, že i mocnější potenciální útočníky odradí riziko příliš vysokých ztrát. Obrané pakty proto mají být doplňkem vlastní vůle se bránit, nikoli náhražkou jejího nedostatku.
Jak vyzbrojit obyvatelstvo
Platí to i vůči ohrožení uvnitř státu, jaké představuje například terorismus. Zvláště nebezpečnou formou terorismu je ta, která sází na zmíněné „osamělé vlky“, protože ani dobře fungující policie nedokáže zcela zabránit jeho útokům. V takovém případě je zajisté nejlepším prostředkem proti němu ozbrojené a vycvičené obyvatelstvo.
Toho však nelze dosáhnout pouhým rozšířením množství zbraní v populaci a povolením zabíjet. Nemá-li se taková obrana stát nebezpečnější než útok, musí stát přistoupit k cílevědomému výběru lidí v první řadě loajálních vůči ústavním hodnotám státu, psychicky i fyzicky disponovaným a poskytnout jim pravidelný výcvik a soustavné vedení.
V zemi, kde si terorista může být jist, že bude zastřelen dříve, než stačí způsobit větší škody, ztrácejí takové útoky smysl. Na druhou stranu, ozbrojení civilisté bez patřičné přípravy, pomatení totalitními ideologiemi, či prostě zpovykaní hysterií v bulvárních mediích a bez odborného vedení, mohou napáchat větší pohromy než teroristé.
Tu největší zkázu však dlouhodobě způsobuje neschopnost politické reprezentace správně identifikovat problém, připravit řešení a konat. Silná prohlášení na začátku a nečinnost na konci nepomůže.
Jak se bránit teroru
V poslední době jsme svědky pozitivního úsilí naší armády začlenit do aktivních záloh více občanů a prosadit změny zákonů tak, aby bylo možné připravit se na mimořádnou situaci, v níž by bylo třeba uvést do pohotovosti všechny síly, které máme.
S velkou podporou politické reprezentace se však toto úsilí, bohužel, nesetkalo. Po dlouhé době nečinnosti se konečně probudilo Ministerstvo vnitra a zahájilo diskusi o možném začlenění držitelů zbraní do obrany vůči teroristickým útokům.
I tento krok přijali politici se smíšenými pocity a je jenom malá naděje, že dospěje k praktickým důsledkům. I přesto stojí za to, aby odborníci obou silových ministerstev v rozpracovávání těchto projektů pokračovali.
Ve chvíli další vlny teroristických útoků, která může přijít nečekaně, vyděšená veřejnost donutí politiky konat a ti si ve své tupé bezradnosti ještě rádi jejich materiály osvojí.
Reforma vnější a vnitřní obranyschopnosti našeho státu je důležitá, ale mnohem důležitější je reforma vzdělávání k demokratickému občanství, s níž se na ministerstvu školství ještě ani nezačalo.
Pouze občané, kteří jsou si vědomi významu hodnot, které tvoří základy jejich života, v sobě naleznou vůli je i ubránit.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Realitní perly na dálniční sňůře na jih. Hluboká, Písek, Budějovice
Agáta Pilátová: Prezidentka ve vichru doby a nelichotivý obraz Slovenska
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
18 komentářů
Výborný článek. Ale například já bych měl problém bránit stát, kde vládne hnus nějakého Zemana, morální devastace nějakého Babiše , kolaborace lidí jako Foldyna z ČSSD nebo názory nějakého Veleby. Mám jiné morální hodnoty za které jsme ochotný zemřít. Ale za tyto lidi ne. A to zdaleka nejsou všichni a nenapsal vše. Terorismus je něco úplně jiného. Proti zákeřnosti neexistuje obrana. A chození uniformovaných policistů s kulomety je obyčejná šaškárna.
Ano, výborný článek. Kdyby bylo fakt zle, tak bychom neumírali za soudruha Bureše ani za staříka Zemana, který umí dokonale rozvrtávat a ponižovat a lísat se k východu, ani za žádné šedé nevýrazné politiky. Umírali bychom nakonec za svou rodinu a zachování svého života a možná by nám ani nic jiného nezbývalo. Mí předci v druhém odboji neumírali za žádného konkrétního politika z první republiky, ale za svobodu. Tak doufejme, že nebude potřeba zas umírat… A ještě k „umírání“. Kdyby se „jen“ umíralo. Ale ono se pak často „chcípe“ ve strašných bolestech, když se člověk dostane do mlýnice řezníků, kteří se jednou objeví v gestapu, jindy v StB a zítra třeba v AgroPu. Ti lidé se pořád rodí a může se jednou ukázat, že zasáhnou mnohem víc lidí, než teroristé. Čímž určitě terorismus nebagatelizuji(!) a ani si nepřeju příchod nějakého -ismu. Ale jinak vám rozumím. Za Bureše je i zlomená psí packa příliš. Hezký den, LV
Naprosto s Vámi souhlasím, až na to že jde o výborný článek.
Ač nerad, musím zásadně nesouhlasit s panem Kroupou který problém vidí v tom, že „Lidé se stále více domnívají, utvrzují je v tom ovšem liberální politické teorie, že státní instituce jsou pouhým zdrojem rozmanitých veřejných služeb, a že stát je tu stále více proto, aby sloužil soukromým potřebám a vrtochům občanů.“
Jsou totiž dvě možnosti jak se dívat na vznik a smysl státu:
1.Stát historicky vznikl násilným ovládnutím území a podrobením tamního obyvatelstva, je tudíž lidem nadřazený.
2. Stát si lidé vytvořili pro to, aby jim zajistil to, co si samotný člověk zajistit nemůže – obranu, komunikace atd., stát je tudíž lidem podřízen.
A z toho vyplývají zásadní rozdíly v přístupu ke státu – pan Kroupa je spíše nakloněn tomu prvnímu případu, kdy stát je primární, člověk sekundární a musí se mu obětovat protože… nevím proč, asi protože mluvím česky tak musím padnout pro český stát ať je jakýkoli. Takový ruský přístup. Stát není služebník lidí, stát je jakási podivná hodnota národa pro niž je třeba umírat ať vypadá jakkoli. Obyčejný nacionalismus plodící vždy nesmírné průsery.
Pan Kroupa se také mýlí, když uvádí USA jako vhodný příklad, USA jsou totiž jednoznačně na straně lidí-jednotlivců proti všemocnému státu, a je to jejich fundamentální princip od vzniku USA. O Izraeli se v této souvislosti snad radši nebavit, stát vytvářející na svém území bantustany není zrovna příklad vhodný následování.
Celé evropské historické snažení a mimořádný rozvoj Evropy vyplynul z toho, že zájmy člověka jako jednotlivce byly chráněny před často hrůznými zájmy států.
Je naprosto trapné zahazovat tyto ve světě naprosto unikátní evropské liberální hodnoty protože pár primitivních zakuklenců se chce dostat do nebe k 70 pannám. Žasnu, patříme vůbec do Evropy nejen geograficky?
Tak jo. Pan Kroupa si může vyhrnout rukávy a začít s osvětou.
Dobré by bylo začít v parlamentu, pokračovat senátem, vládou, ústavním soudem, českou národní bankou, nezávislým úřadem a asi ještě 180 úřadech tohoto stáru. Pokud se mu to zdaří, jistě budou občané mít dostatek příkladů. Pak to půjde již tak nějak samo s těmi zatracenými občany. Boží prostoto. Již vím proč politické útvary jež pan Kroupa posiloval zemřely smrtí pomalou, ale neodvratnou.
Dobrý den, jste příliš přísný. Článek je velmi solidní. A platí i na instituce, o kterých po právu píšete, i na běžné občany. Nikdo nikomu nebrání začít sám u sebe navzdory tomu, jak se chovají politici napříč stranami i vyšší úředníci. Když bylo v tomto státu zle, např za nácků a pak za komunistů, šli „do toho“ velmi často „obyčejní“ občané na rozdíl od drtivé většiny tzv. politické reprezentace. Ta dnešní reprezentace by se rozprchla hodně rychle, kdyby sem zas přitáhli hnědí či rudí či jinak barevní a kolik z nich by se přidalo patolízalsky na stranu nové totality. Lepší takovýto článek, než mlčet anebo než v článcích zbožňovat seriálové tzv. hvězdy anebo o tzv. hvězdy sportu. Já panu Kroupovi děkuju, a to navzdory tomu, že jsem nikdy nebyl jeho voličem ani voličem politických útvarů, kde pan Kroupa působil a jež, jak píšete, „zemřely smrtí pomalou, ale neodvratnou“. Ještě snad dvě poznámky: 1) Co si lidé zvolili, to mají. (Jiná je věc, jaký mají výběr…) A vyšší úředníky jmenuje (obvykle) přímo či nějakou nepřímou cestou politická reprezentace volená lidmi. 2) Průměrný občan není o nic lepší než průměrný politik. Což samozřejmě neznamená, že všichni občané jsou jako průměrní politici. Zdravím, LV
Se obávám, že musím nesouhlasit. není tak úplně pravda že „..Když bylo v tomto státu zle, např za nácků a pak za komunistů, šli “do toho” velmi často “obyčejní” občané na rozdíl od drtivé většiny tzv. politické reprezentace.“ Pokud vím, tak když šlo tehdy skutečně do tuhého a tyhle režimy přebíraly totalitní moc, tak do toho „obyčejní občané nešli“, naopak loajálně sklonili hlavy a přijali mlčky nový režim. Jistě, časem se vytvořil jakýsi podzemní, tajný odboj, který už na té okupaci ani totalitě nemohl nic změnit. /Přičemž, spousta těch dalších, patrně ještě statečnějších z téhle země prostě utekla)
Takový způsob obrany asi není to pravé ořechové, to by taky mohlo znamenat že pokud o tu svobodu přijdeme , tak na další budeme čekat dlouhých 40 let, než se dostane v Rusku k moci nějaký nový Gorbačov..
Neboli, pokud se tenhle stát chce skutečně účinně bránit, jak napsáno „aby mohl útočníkovi“ způsobit těžké ztráty, musel by se překopat odshora až dolů, aby byl právní, důvěryhodný patriotický a transparentní odshora až dolů. Říkat lidem místo toho, „máte co jste si zvolili, a když se vám to nelíbí, tak si příště zvolte někoho jiného“, to jim určitě na chuti bojovat a umírat za Sobotku, Babiše, Chovance ani Singera, Tuhého, Rychetského ani Krnáčovou, ani za Zemana, nepůjde.
Naprosto souhlasím s tím co napsal výše pan Richter, tenhle stát by měl začít sám u sebe, a vyčistit ten svůj pseudodemokratický chlív, založený na nadvládě partajních bossů, než by mohl chtít vyžadovat aby za něj (nikoliv za své rodiny) šli bojovat a umírat jeho občané..
Bez toho, skoro mne chytlo u srdce, když jsem se dočetl, že tento režim by měl „přistoupit k cílevědomému výběru lidí v první řadě loajálních vůči ústavním hodnotám státu, psychicky i fyzicky disponovaným a poskytnout jim pravidelný výcvik a soustavné vedení.“
Když si totiž škrtneme ony „.ústavní hodnoty státu“ – kterými stejně většina politiků i elit pohrdá, zjistíme že ti lidé by měli být loajální především režimu. Děsivý obraz Lidových milicí let minulých, které by šlo snadno poslat i proti vlastním lidem..
A ještě možná větička na konec..Zrovna u těch úplně nějzákladnějších hodnot státu tak moc nezáleží na tom jestli má stát v čele vladaře, nebo demokracii. Připomeňme osud spartského krále (krále) Leonida, který se třemi stovkami svých statečných mužů bránil celé Řecko v proslulé bitvě u Thermopyl. Demokratičtí Athéňané se v té době zmateně dohadovali kam se jít schovat..
„Tenhle stát“ jste Vy (a já atd.), tedy má-li si tenhle stát vyčistit svůj chlív, musíte si Vy vyčistit svůj chlív. Politici jsou naše representace, a to doslova: representují nám (dovnitř) i světu (navenek), jací jako národ jsme. Problém není v politicích ani v politice, problém je v národě, jemuž morální páteř zlomila kolaborace s nacismem a definitivně pak rozdrtila čtyřicítka let komunismu.
A to se hned tak nezmění: Židé po útěku z Egypta museli chodit čtyřicet let pouští, než se jejich otrocká mentalita opět změnila, a čtyřicet let v té době bylo nejspíš víc, než kolik dělala průměrná délka života. Ta je dnes dost přes sedmdesát let, tedy za další cca půlstoletí ode dneška by tu mohla být nějaká naděje na slušnou společnost, za předpokladu, že tomu vnější okolnosti nebudou příliš na překážku.
Prozatím si tedy nestěžujme na politiky, naopak, buďme vděčni za ty dobré nebo aspoň obstojné, že tu vůbec v tom marasmu nějací jsou, i za ty špatné, že nám — jak říkávali bolševici — nastavují zrcadlo.
Nespletl jste si náhodou letopočet? Ano, rozuměl bych Vašim argumentům, kdyby byl ještě snad rok 1995. Ale dnes je rok 2017, 26 let po zrušení bolševického režimu. Od té doby nastoupily nové generace a ty předešlé měly dost času svou „páteř narovnat“ a naučit se svá občanská práva i povinnosti v demokratické společnsti. Pokud k tomu u spousty z nich (a zejména u politiků) nedošlo, tak za to může až právě těch posledních 26 let novodobé oligarchie bez dodržování základních principů demokracie a bezcharakterního obcházení právních norem-až toto zlomilo spoustě lidí morální páteř.
Ještě oprava, vidím že jsem do článku napsal numerickou chybu, nikoliv 26 let, ale už skoro 28 let od konce bolševického režimu. Omlouvám, se to není chyba ve výpočtu, vycházel jsem ze vzpomínky na propagandistické masivní oslavy 25.výročí svobody a demokracie, a nějak mi uniklo že už je to zase tři roky hluboká historie, na kterou už ani není proč vzpomínat..
Tak jako vše v této oblasti je článek jen teorie. Teorie která říká že existuje nebe a na něm překvapivě plují mraky. Je módou, že naši politici pracují pro USA, Rusko, nebo dokonce cosi divného co kdysi dávno byla Evropská Unie. Zákon o zbraních je u nás nejlepší na světě a tak je škoda že stejně jako autor článku ho nikdo nečte. Já jsem Čech a jsem na to hrdý v nezajímá mě nikdo kdo nehájí zájmy České Republiky.
Když přijdete o 2 dny později prodloužit zbrojní pas, vezmou Vám jej i se zbraní jako byste nikdy žádný neměl. Začínáte tudíž zase od samého začátku a té pitomé buzeraci odpovídá soubor otázek ke zkouškám, které jsou udělány záměrně tak, aby jste nikoli co nejlépe porozuměl problematice, ale abyste uměl memorovat a nejlépe znal i čísla paragrafů.
Zákon o zbraních je bohužel už cca. 15 let stejný paskvil jako většina českých zákonů a naděje na změnu je v naprostém nedohlednu.
Češi do zbraně? Já bych se zase obrátil do historie, protože to s tím vším také může tak nějak souviset. Tady se v souvislosti s událostmi po Mnichovu 1938 mluví o nějakém mnichovském syndromu, vlastně jistém kapitulantství – a tenhle „mnichovský syndrom“ se připomíná i v souvislosti s invazí 1968, kdy samozřejmě podmínky pro nějakou aktivní obranu by vzhledem k okolnostem (vstup vojsk spojenecké velmoci) byly ještě daleko horší než v roce 1938. Možná bychom si ale také měli připomenout, co něco přes dvě desetiletí předcházelo Mnichovu 1938. – – – Když v roce 1914 vypukla první světová válka, je známo, že vzhledem k tehdejšímu nacionalismu byla tato válka v řadách některých evropských národů zpočátku dost populární. Ona v tom r. 1914 velká část Evropy připomínala také asi takovou tu „zabahněnou tůň“ (o níž píše pan Kroupa v návaznosti na Hegela); protože v případě západní a střední Evropy k poslednímu skutečnému válečnému konfliktu, a samozřejmě nepočítám koloniální války evropských států v zámoří, došlo už více než 40 let předtím – prusko-francouzská válka 1870/1. Mezi Čechy tato válka proti Srbům, Rusům ad., za zájmy habsburské rakousko-uherské monarchie, zrovna populární nebyla. Přesto samozřejmě čeští vojáci na základě branné povinnosti v řadách rakousko-uherské armády bojovali a počet obětí na životech mezi nimi šel do statisíců. Po r. 1918 byli jako hrdinové oslavováni čs. legionáři; nikoliv ta naprostá většina, která zůstala, bojovala a často padla v řadách c.k. armády (na ty se možná dalo pohlížet jako v podstatě jen na oběti, „chudáky“). – – – Jen bych připomněl, že vlastně poslední skutečnou válkou, kterou před r. 1914 vedlo habsburské Rakousko, byla prusko-rakouská, a také rakousko-italská, válka 1866, spojená s bitvou u Hradce Králové atd. (nepočítám některé pozdější akce, jako hlavně okupace Bosny po jejím vyklizení Turky v r. 1878, jež se také neobešla bez ozbrojených střetů). Čili mezi onou prusko-rakouskou a první světovou válkou byl rozdíl celých 48 let – a ačkoliv samozřejmě armády dávno předtím verbovaly mezi civilním obyvatelstvem, všeobecná branná povinnost byla v Rakousku (a tedy i u nás) zavedena právě teprve nedlouho po r. 1866. Ostatně, jak v článku naznačeno, lze ji vnímat jako typický plod občanské společnosti. – – – Ale co může vyplývat ze zkušenosti let 1914-1918 pro současnost, resp. budoucnost? Mohlo by být neštěstí eventuálně zatáhnout ČR, za aplikace toho zákona o branné povinnosti, do nějakých cizích konfliktů, v níž by o naši obranu prakticky nešlo.
Ale v článku je míněno spíš výcvik stávajících držitelů zbraně k zásahu proti aktivnímu teroristovi. Mohlo by jít jen o dobrovolnou záležitost aby lidé, kteří by v takovém případě chtěli zasáhnout k tomu měli nějaké znalosti. Pro amatéra je taková situace přece jen trochu neobvyklá. Braná povinnost je dána zákonem a týká se všech.
Ano, máte pravdu, že hlavním smyslem článku je obrana proti terorismu („Češi do zbraně? Jak se vyzbrojit proti terorismu“, zní ostatně i hlavní titulek). Ale v řadě pasáží (zhruba od „Zabahněná tůň“ po „Ústavní patriotismus“) bere pan Kroupa otázku obrany a v té spojitosti závazků občanů vůči státu jaksi „ze široka“.
Vkusně napsáno. Ale co dál? Není tady v tomto státě nikdo, za koho bych šel bojovat. Jen sám za sebe a své nejbližší. Ty škody napáchané po roce 89 na všem se nedají napravit. Vlast se zcvrkla na krajinu, kde lidé sice mluví společným jazykem, ale spojuje je jen společná nenávist k politickým elitám a pohrdání státem, který reprezentují.Chybí ta skála majestátu, která proplouvá dějinami beze změn a o kterou se v přípedě nebezpečí občané zapřou a kolem které se semknou. Ech, škoda marnit čas dalším psaním …
Bezvýhradně souhlasím např. s enormní důležitostí „výchovy k občanským ctnostem, které člověka vedou, aby si dokázal počínat jako svobodná bytost“. Nejsem však přesvědčen, že tato výchova je úkolem státu; ba naopak — osobně mám za to, že dávat ji do rukou státu je nebezpečné a špatné. Tato výchova je podle mne úkolem rodiny a obce.
Je mi líto, ale tvrzení „mladým lidem (a nejen jim), chybí jasné vědomí odpovědnosti vůči státu“ mi zní už úplně fašisticky. Podle mého vidění světa máme odpovědnost jen a pouze vůči konkrétním lidem*. Za určitých okolností, jistě, může projev této odpovědnosti procházet skrze stát a jeho organisační struktury, to připouštím; ale na odpovědnosti samotné to nemění zhola nic.
S tou demokracií bych byl přinejmenším mnohem opatrnější; těm, kdo dokáží číst anglicky, bych si dovolil vřele doporučit excelentní rozbor této otázky z pera Rona Paula: http://www.tysknews.com/Depts/gov_philosophy/all_democrats.htm
Finálně pak, hlavní důvod, proč sem vůbec píši, je ta naprosto děsivá věta „ozbrojení civilisté bez patřičné přípravy, pomatení totalitními ideologiemi či prostě zpovykaní hysterií v bulvárních mediích a bez odborného vedení mohou napáchat větší pohromy než teroristé“. Jsem přesvědčen o pravém opaku; a zkušenosti i historie celé euroatlantické civilisace** mne v tom podporují.
Excelentním způsobem to podle mého názoru vyjádřil pak Eric Raymond, jehož skvělý článek jsem si dovolil přeložit — dám sem odkaz mj. právě proto, že jeho primárním tématem je „výchova k občanským ctnostem, které člověka vedou, aby si dokázal počínat jako svobodná bytost“: http://www.ocs.cz/Guns/Ethics-from-the-barrel.pdf
___
* Ti, kdo věří v nějakého Boha, nesou samozřejmě ve svém svědomí primárně odpovědnost vůči Němu. Ale to je věc individuální a se státem už to nesouvisí vůbec nijak.
** Zkušenosti z některých míst Afriky či Blízkého Východu jsou bezpochyby mírně odlišné; ale to jsou, nutno mít na paměti, tamní civilisace jako celek.
Je to sice čistá (až přliš holá) pravda, jenže právě proto je v dnešní době nepoužitelná. Protože současné státy (rozumějme vlády, ´velké politické strany, úsilovně pracují na tom aby osobní rozhodování občanům o těch nejzákladnějších věcech odebrali a předali je státu jako instituci. Dokonce i metody vedení války posledních dvou století k tomu vedou. Voják nemíří na konkrétního člověka-nepřítele, aby se rozhodoval zda zabít či ne, voják střílí (už dávno) dlouhou dávkou z automatické zbraně na nerozpoznatelnou masu na druhé straně , aniž by měl „pod kontrolou“ zda a koho konkrétního zasáhne. O modernějších dálkových zbraních masového hromadného zabijení ani nemluvě…