KOMENTÁŘ. Čeští absolventi moskevské elitní školy MGIMO… Během let jsem sledovala, jak se vždy dokázali velmi rychle adaptovat na novou povolební situaci, snadno si uměli najít cestu k vedení ministerstva anebo ještě lépe rovnou se do vedení prosadit a v rámci své pevně semknuté skupiny se vzájemně vždy podporovali.

Krátce po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 byla jmenována nová vláda, do čela ministerstva zahraničních věcí nastoupil Jiří Dienstbier, kandidát Občanského fóra.

Svého úřadu se ujal 11. prosince 1989. Ve stejný den jsem do Černínského paláce vstoupila také já, krátce na to jsem se stala ředitelkou kabinetu. Třetím v naší skupině byl Jaroslav Šedivý, poradce a pozdější velvyslanec a ministr zahraničí.

Ministr Dienstbier s okamžitou platností stanovil svůj první velký cíl: vyjednat odchod okupačních sovětských vojsk z našeho území, hned 20. prosince 1989 letěl do Moskvy oznámit svému protějšku, ministrovi zahraničních věcí Sovětského svazu Eduardu Ševardnadzemu, úmysl složitá jednání zahájit.

Koncepce Dienstbierovy zahraniční politiky byla jasná: obnovit suverenitu země a vrátit se mezi demokratické a prosperující evropské státy. Háček byl v tom, že řízení tak důležitého rezortu vyžadovalo zároveň velké personální změny. Svoji zahraniční politiku nemohl Dienstbier realizovat s aparátem, který převzal od komunistického ministra Johanese.

Spolupráce, která se neodmítá

Komunistickým režimem přísně střežené ministerstvo zaměstnávalo pouze prověřené pracovníky, ať šlo o diplomaty nebo administrativně technický personál. Základním požadavkem bylo členství v KSČ, souhlas s vpádem sovětských vojsk v srpnu 1968 a u vybraných kandidátů i ochota spolupracovat s bezpečnostními složkami.

Důležitou podmínkou studia byla spolupráce se sovětskou KGB, neboli Výborem státní bezpečnosti a bylo zcela nemožné nabídku spolupráce odmítnout.

Všichni se po celá léta navzájem hlídali, řidiči donášeli na velvyslance, velvyslanci na emigranty, hospodáři na ostatní diplomaty a ti zase opačně. Mezi zaměstnanci ministerstva zahraničí byli i zaměstnanci ministerstva vnitra, spolupracovníci StB, důstojníci vojenské rozvědky, spolupracovníci sovětské KGB.

Početný odbor spojovací techniky včetně speciálně vyškolených šifrérů pracoval ve zvláštním režimu a ministrovi zahraničí podléhal jen formálně.

Diplom z některé sovětské školy, třeba ekonomické, býval tehdy velkým plusem. Nejvyšší kvalifikací se pak pyšnili absolventi MGIMO (česky Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě).

Sovětská elitní univerzita založená Stalinem v roce 1944 byla jediná škola, kde mohli zájemci z východního bloku studovat mezinárodní vztahy a jazyky. Studovat zde mohli jen ti nejspolehlivější, zvláště vybraní a prověření, často děti prominentních členů KSČ.

Výborný posudek byl nezbytný, zájemci museli prokázat i svoji oddanost komunistické ideologii. Na této škole nešlo jen o získání znalostí z příslušných oborů, ale studentům zde byly vštěpovány zásady komunistického myšlení a přesné vzorce jednání.

Důležitou podmínkou studia byla spolupráce se sovětskou KGB, neboli Výborem státní bezpečnosti a bylo zcela nemožné nabídku spolupráce odmítnout. Absolventi MGIMO byli po nástupu na československé ministerstvo zahraničních věcí nebo zahraničního obchodu zařazení na výhodné pozice.

Dienstbier zahájil personální změny logicky shora, výměnou vedoucích pracovníků. Ihned byli odvoláni náměstci, sekční ředitelé, ředitelé odborů, mezi prvními bylo propuštěno také 140 zaměstnanců ministerstva vnitra.

V lednu, a v druhé vlně v březnu 1990, bylo ukončeno vyslání většině tehdejších velvyslanců, šlo sice o vysoce kvalifikované diplomaty, ale nové vedení je ze zřejmých důvodů nemohlo považovat za spolehlivé.

Většina odvolaných pochopila svoji situaci a zvolila dobrovolný odchod z ministerstva do soukromé sféry, popřípadě do penze. Několik propuštěných se obrátilo na soud, a museli jsme je přijmout zpět. Mladé absolventy MGIMO navrhl ministr ponechat, byl toho názoru, že ještě neměli příležitost napáchat velké škody, a že by měli dostat šanci.

Umět se přizpůsobit

V roce 1991 byl přijat lustrační zákon, který stanovil povinnost předložit lustrační osvědčení pro výkon některých funkcí a zastávání postů ve státní správě a v organizacích řízených státem.

Vždy jsem  měla na paměti, že studovat v Sovětském svazu ideologicky silně zatížený obor bylo jejich vlastní rozhodnutí, ke kterému je nikdo násilím nenutil. Moje uznání jejich profesionality zkrátka mělo své limity.

Lustrační osvědčení potvrzuje, že lustrovaná osoba nebyla spolupracovníkem komunistického režimu (příslušníkem Sboru národní bezpečnosti anebo evidovaným spolupracovníkem StB).

Tento zákon umožnil propustit další skupinu pracovníků MZV, nikoliv však absolventy MGIMO, o jejichž spolupráci s KGB neměl náš Národní bezpečnostní úřad žádné záznamy a Sovětský svaz pochopitelně informace o svých spolupracovnících neposkytoval.

Potvrzení domněnky, že studium na MGIMO znamenalo přinejmenším kontakty, častěji však spolupráci s KGB, přišlo o mnoho let později.

Absolventi MGIMO tedy potřebné lustrační osvědčení obdrželi a mohli tak nerušeně stoupat ve své kariéře. Za pár let už působili jako velvyslanci, náměstci ministra, ředitelé sekcí či odborů.

Zajímavé bylo, že někteří absolventi MGIMO, kteří MZV sami na začátku 90. let opustili, se po pár letech opět vrátili, a to rovnou na vysoké pozice, záleželo na tom, kdo byl zrovna ministrem zahraničí.

Většinou jsem dokázala odhadnout, který z kolegů by mohl být „moskvičem“. Společným znakem byly vysoké ambice, urputná snaha dostat se do blízkosti ministra a předstíraná (i když možná v některých případech i skutečná) určitá loajalita novému režimu.

Vždy sledovali jen svůj cíl, bez ohledu na cenu k jeho dosažení. Na poradách i při jednáních měli vždy pohotově po ruce řadu argumentů, nikdy s nikým na poprvé nesouhlasili, a byli dobrými manipulátory. Někteří jedinci si v Moskvě osvojili i vřelý vztah k alkoholu.

Osobně jsem s těmito kolegy neměla problém spolupracovat, po pracovní stránce jim nebylo co vytknout, a rozhodně jsem si vážila jejich odborných znalostí.

Vždy jsem ale měla na paměti, že studovat v Sovětském svazu ideologicky silně zatížený obor bylo jejich vlastní rozhodnutí, ke kterému je nikdo násilím nenutil. Moje uznání jejich profesionality zkrátka mělo své limity.

Tuzemské absolventy MGIMO, ať už nyní zastávají jakoukoliv pozici, považuji i dnes za určité bezpečnostní riziko; předpokládám, že jejich ochota spolupracovat s cizí mocností by stále ještě mohla být pro jejich bývalé řídicí orgány hodně zajímavá.