GLOSA. Bývalý středočeský hejtman David Rath vysoudil od státu nárok na omluvu za mediální výroky, které o něm pronesl někdejší státní zástupce Petr Jirát, píše Česká tisková kancelář. Pro mladší ročníky: David Rath byl kdysi v jakémsi pravěku významná politická figura významné politické strany, která se jmenovala ČSSD a vyhrávala v Česku dokonce volby. David Rath byl chycen za ruku u korupce, za což se ho českému státu podařilo přibližně po padesáti nekonečných letech dostat do vězení. Dnes už je na svobodě, přesto o jeho procesech čteme stále. A nejspíš dlouho ještě budeme.

Proces Davida Ratha je taková kafkovská variace na téma „chyť mě, jestli to dokážeš“. Nebo chcete-li, třeba i učebnice praktických nedorazů českého trestního řádu, zákona o policii nebo praktického vězeňství. Ve všech těchto ohledech bývalý hejtman za uplynulých 12 let prověřil elasticitu systému, často s pozoruhodnými výsledky.

Třeba když to chvíli vypadalo, že jeho kauza skončí debaklem, protože Vrchní soud v Praze roztrhal na kusy praxi, kdy si státní zástupci chodili pro povolení k odposlechům na soudy jako do krámu pro pět housek a dvacet deka vlašáku.

V přípravném řízení si jednoduše žalobci dělali, co chtěli, čeština pro to má přiléhavý termín holubník. Soudce odsoudili do role komparsu, který dával žalobcům požehnání stylem Ctrl+C, Ctrl+V. A Okresní soud v Ústí nad Labem jim rád vyhověl.

„Okresní soud ve všech případech toliko zcela nekriticky převzal názor státního zástupce z podaných návrhů (jak je zřejmé z fakticky doslovného zkopírování návrhů státního zástupce vždy jen s doplněním příslušných návětí tak, aby bylo zřejmé, že jde o rozhodnutí soudu), které však též obsahovaly jen popis skutkových okolností a obecné konstatování, že prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu lze zjistit skutečnosti významné pro trestní řízení včetně poukazu na vzájemnou znalost podezřelých a jejich maximální snahu o utajení, což je však všeobecně použitelný argument u jakékoli skupinové a byť jen minimálně dopředu promyšlené trestné činnosti,“ psalo se v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2016.

Názor vrchního soudu se nakonec podařilo umravnit a vlastně bylo trochu štěstí, že byl případ exhejtmana Ratha tak zjevný. V případě jakýchkoli pochyb kdo ví, jak by dopadl. Pro odposlechy už se dnes tak snadno nechodí, aspoň po formální stránce už ona příšerná praxe vymizela, což je mimochodem také jedna ze zásluh, kterou Rath za léta svého procesu vybojoval.

Ve zmíněném usnesení  si ale můžeme listovat dále.

„… nejsou odůvodněny ani doba trvání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. okresní soud neuvedl, proč vydává příkazy na maximálně možnou dobu, pokud se omezil na pouhé konstatování, že doba odposlechu a záznamu byla stanovena v souladu s návrhem státního zástupce (který však stejně jako policejní orgán konkrétní důvody navrhované délky trvání tohoto procesního úkonu neuvádí)…“

Nebo tato citace:

„Polovina příkazů pak neobsahuje ani zmínku o tom, že je vedeno trestní řízení pro konkrétní trestný čin, jakožto obligatorní podmínky pro možnost vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.“

Přeloženo z právničiny do srozumitelného jazyka nám soud říká, že státní zástupci dostávali od soudů bianco šeky, aniž museli říct, co vlastně vyšetřují.

Ale úplně nejradši máme tuto:

„Z uvedeného je zřejmé, že žádosti (…) jsou natolik obecné, navíc obsahující nepravdivé informace o podezřelých.“

Věčný soudní ping-pong

Žalobce Petr Jirát byl oním mužem, který nakonec Rathova odsouzení dosáhl. Když si čteme o „nepravdivých informacích o podezřelých“, teprve nyní, na konci ledna roku 2024, to dokážeme řádně ocenit.

V roce 2015, po jednom z prvních nepravomocných rozsudků, poskytl Jirát Lidovým novinám rozhovor, v němž mimo jiné řekl: „Neříkám, že má někde ukryto zrovna tolik. Ale tipuju to určitě na stovky milionů korun.“

Teď víme, že to nebyla pravda a máme na to i soudní razítko. Rath vysoudil omluvu, verdikt není pravomocný, podrobnosti zatím neznáme.

A teď pozor: Jak píše ČTK, žalobu Rath podal v roce 2017. Od té doby se spor vlekl, a to nikoliv vinou bývalého hejtmana. Soudy opakovaně řešily, koho má vlastně bývalý politik žalovat. Původně žaloval přímo Jiráta, tuto žalobu však soudy zamítly. To se psal rok 2018. Prý musí žalobu nasměrovat na Jirátova zaměstnavatele, tedy středočeské krajské státní zastupitelství.

Následně soudy pravomocně zamítly tu část, v níž se Rath domáhal po zastupitelství omluvy za Jirátův výrok, že lhal do médií. Ohledně zbytku sporu pak justice Rathovi vzkázala, že musí zažalovat ministerstvo spravedlnosti, nikoliv státní zastupitelství.

Teď máme výsledek. Ratha policie zadržela se sedmimilionovým úplatkem v ruce v květnu roku 2012. Dostal osmiletý trest, polovinu z něho si odpykal, zbytek byl podmínečně odložen. Je na svobodě. O jeho procesech si ale čteme ještě nyní, po dvanácti letech. Kafkovská vizitka toho, jak dlouho může trvat obyčejný střet se systémem.