Foto: Profimedia

Co ti říká slovo národ? Národní mýty často skrývají jen vlastní egoismus

Napsal/a -pes- 28. září 2022
FacebookXPocketE-mail

Národní mýty jsou často jen skrytý nacionální egoismus, alibi pro politické obchodování a víra v kulturní konstrukty po záruční době. Současně však vidíme kolem sebe lidi, kteří otevírají svá srdce, mysli, příbytky, peněženky… potřebným. Tváří tvář přetlaku mudrování, komentářů, informací a svědectví o veřejném prostoru existuje vlastně jediná podstatná otázka, kterou bychom měli klást sami sobě: udělali jsme, s ohledem na svoji pozici a roli ve společnosti, co jsme měli a mohli udělat?

Úvod textu je úryvkem z knihy Mýty, která vznikala jako reakce na společenskou situaci od jara roku 2021. Je výsledkem ročního dialogu několika lidí, kteří se zamýšleli nad tématem národních mýtů a především nad důsledky, ke kterým může vést jejich zneužití, manipulace s nimi či jejich neznalost.

Původně drobná knížečka textů Fedora Gála, Jana Urbana a dalších spoluautorů by měla vyjít v druhém, rozšířeném vydání, moderně ilustrovaná, v nápadité grafické úpravě.

Její vydání můžete podpořit v rámci sbírky na stránkách Donio, ZDE.

„Kniha přináší poselství o tom, že diskuse je nutná – nemusíme vždy vědět, nemusíme souhlasit, ale měli bychom umět slyšet jeden druhého a pokusit se o porozumění a respekt. Není to možná žádný velký objev, ale v reálném životě na něj prostě příliš často zapomínáme. Proto ta kniha, založená na diskusi a ochotě si naslouchat,“ říkají sami autoři.

Jimi jsou Fedor Gál, sociolog, bývalý politik a spisovatel, a Jan Urban, novinář, vysokoškolský pedagog a bývalý válečný zpravodaj z různých válečných konfliktů, nyní stálý spolupracovník HlídacíPes.org. Na knize dále spolupracovali Andrej Bán, Anton Vydra, Jan Kalvoda, Vojtěch Sedláček a Vlasta Urbanová.

 

Níže nabízíme několik ukázek z knihy:

Šel jsem za manželkou a zeptal se: „Co ti říká slovo národ?“ Zamyslela se a odpověděla: „Představ si, že jsi na opuštěném ostrově, sám jako Robinson, a moře ti jednou vyplaví trosečníka. Dobře by ti padlo, kdyby to byl Slovák.“ Něco na tom bude. Komunikovali bychom v rodném jazyce, sdíleli vzpomínky, možná bychom našli společné známé, snili o haluškách a borovičce… a určitě by došlo taky na národní mýty.

Poté jsem zavolal do Bratislavy bratrovi Egonovi, který je filozof. Odtušil, že ze mě mluví typický Žid z diaspory. Člověk bez domova, postrádající ono „lepidlo“, které drží národy pohromadě. No, nevím, jestli se trefil. Vlastně i ten nacionalismus může být v některých případech pozitivní a funkční.

Souzním však s Arendtovou, která kdysi řekla, že není schopna milovat národy, jenom konkrétní lidi. A se čtrnáctým dalajlámou, který brojil (laskavě a soucitně, samozřejmě) proti každému vydělování, vyčleňování…

Pro rabíny, včetně moudrého Karola Sidona nebo Johnatana Sackse, těžko přijatelné. Vždyť je to (jejich!) víra (které někteří říkají mytologie), která dává naději, smysl a cíl spoustě lidských životů. A další víry jiným. A nejsou věda a víra parťáci? říká sekulární liberál Fedor.


Národní mýty jsou produktem kulturní evoluce a provázely etablování národních států. S „rozmazáváním“ jejich hranic a smyslu přecházejí také ony do nových podob, překračují omezenost „národního“. Zažíváme resuscitaci obojího, národního i globálního, v novém hávu a v nových kontextech. Je to povýtce především spor náboženských a politických věrovyznání, lemovaný dějinnými kataklyzmaty.


Mně z toho vylézá hrozně zajímavé téma – jestli střední Evropě neujíždí zase vlak a jestli se nakonec v hysterickém poznání, že na ten nový svět nestačíme, nevrhneme zpátky ke zbožštění narodnictví. V Rusku a na Balkáně už to vidíme v přímém přenosu.

Existenciální nejistota současné doby se na jedné straně projevuje bouráním historických mýtů a pomníků, „narovnáváním historických stereotypů“ a kampaněmi za individuální práva typu Me Too či práva kolektivní. Zároveň nebývale narůstá emocionalita vnímání identity jedince i „národů“.

Přesto je naše doba popisována jako doba post-pravdy nebo dokonce post-fakticity. Tento duchovní zmatek obsahuje přiznání, že velká část naší představy o nás samotných jako jednotlivcích i politických národech je pouhou fantazií (fikcí)– tedy, že všichni žijeme obecně ve Fantasylandu (Kurt Andersen).

Identitu opřenou o minulost prý už vůbec nepotřebujeme, protože naše identita je už jen pouhou postidentitou zbavenou hodnot a mravnosti, čehokoliv pevného a trvalého, fluidní a plynoucí podle okamžité módy a potřeby. Identita se v tomto pojetí odlučuje od mýtu a přestává být měřitelná morálními hodnotami.

Bylo tedy znásilnění pravdy ve studené válce či pozdější normalizační cynismus v tomto ohledu pouhou předzvěstí postmoderního a postfaktického Fantasylandu? Každý sám za sebe? Je právě zde vysvětlení neschopnosti společenských věd i politiky nabídnout světu novou vizi po roce 1989?

Z psychologického hlediska je představa próteovské fluidní identity postmoderního jednotlivce bez minulosti a o minulost opřenou mravní výbavu strašidelná.

Faktem zůstává, že mravnost a s ní spojená pozitivita vnímání světa a vlastního místa v něm je pracná. Takže pokud mase nevadí, že se ubaví k smrti (Neil Postman), nemá proč se namáhat.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)