Co ti říká slovo národ? Národní mýty často skrývají jen vlastní egoismus
Národní mýty jsou často jen skrytý nacionální egoismus, alibi pro politické obchodování a víra v kulturní konstrukty po záruční době. Současně však vidíme kolem sebe lidi, kteří otevírají svá srdce, mysli, příbytky, peněženky… potřebným. Tváří tvář přetlaku mudrování, komentářů, informací a svědectví o veřejném prostoru existuje vlastně jediná podstatná otázka, kterou bychom měli klást sami sobě: udělali jsme, s ohledem na svoji pozici a roli ve společnosti, co jsme měli a mohli udělat?
Úvod textu je úryvkem z knihy Mýty, která vznikala jako reakce na společenskou situaci od jara roku 2021. Je výsledkem ročního dialogu několika lidí, kteří se zamýšleli nad tématem národních mýtů a především nad důsledky, ke kterým může vést jejich zneužití, manipulace s nimi či jejich neznalost.
Původně drobná knížečka textů Fedora Gála, Jana Urbana a dalších spoluautorů by měla vyjít v druhém, rozšířeném vydání, moderně ilustrovaná, v nápadité grafické úpravě.
Její vydání můžete podpořit v rámci sbírky na stránkách Donio, ZDE.
„Kniha přináší poselství o tom, že diskuse je nutná – nemusíme vždy vědět, nemusíme souhlasit, ale měli bychom umět slyšet jeden druhého a pokusit se o porozumění a respekt. Není to možná žádný velký objev, ale v reálném životě na něj prostě příliš často zapomínáme. Proto ta kniha, založená na diskusi a ochotě si naslouchat,“ říkají sami autoři.
Jimi jsou Fedor Gál, sociolog, bývalý politik a spisovatel, a Jan Urban, novinář, vysokoškolský pedagog a bývalý válečný zpravodaj z různých válečných konfliktů, nyní stálý spolupracovník HlídacíPes.org. Na knize dále spolupracovali Andrej Bán, Anton Vydra, Jan Kalvoda, Vojtěch Sedláček a Vlasta Urbanová.
Níže nabízíme několik ukázek z knihy:
Šel jsem za manželkou a zeptal se: „Co ti říká slovo národ?“ Zamyslela se a odpověděla: „Představ si, že jsi na opuštěném ostrově, sám jako Robinson, a moře ti jednou vyplaví trosečníka. Dobře by ti padlo, kdyby to byl Slovák.“ Něco na tom bude. Komunikovali bychom v rodném jazyce, sdíleli vzpomínky, možná bychom našli společné známé, snili o haluškách a borovičce… a určitě by došlo taky na národní mýty.
Poté jsem zavolal do Bratislavy bratrovi Egonovi, který je filozof. Odtušil, že ze mě mluví typický Žid z diaspory. Člověk bez domova, postrádající ono „lepidlo“, které drží národy pohromadě. No, nevím, jestli se trefil. Vlastně i ten nacionalismus může být v některých případech pozitivní a funkční.
Souzním však s Arendtovou, která kdysi řekla, že není schopna milovat národy, jenom konkrétní lidi. A se čtrnáctým dalajlámou, který brojil (laskavě a soucitně, samozřejmě) proti každému vydělování, vyčleňování…
Pro rabíny, včetně moudrého Karola Sidona nebo Johnatana Sackse, těžko přijatelné. Vždyť je to (jejich!) víra (které někteří říkají mytologie), která dává naději, smysl a cíl spoustě lidských životů. A další víry jiným. A nejsou věda a víra parťáci? říká sekulární liberál Fedor.
Národní mýty jsou produktem kulturní evoluce a provázely etablování národních států. S „rozmazáváním“ jejich hranic a smyslu přecházejí také ony do nových podob, překračují omezenost „národního“. Zažíváme resuscitaci obojího, národního i globálního, v novém hávu a v nových kontextech. Je to povýtce především spor náboženských a politických věrovyznání, lemovaný dějinnými kataklyzmaty.
Mně z toho vylézá hrozně zajímavé téma – jestli střední Evropě neujíždí zase vlak a jestli se nakonec v hysterickém poznání, že na ten nový svět nestačíme, nevrhneme zpátky ke zbožštění narodnictví. V Rusku a na Balkáně už to vidíme v přímém přenosu.
Existenciální nejistota současné doby se na jedné straně projevuje bouráním historických mýtů a pomníků, „narovnáváním historických stereotypů“ a kampaněmi za individuální práva typu Me Too či práva kolektivní. Zároveň nebývale narůstá emocionalita vnímání identity jedince i „národů“.
Přesto je naše doba popisována jako doba post-pravdy nebo dokonce post-fakticity. Tento duchovní zmatek obsahuje přiznání, že velká část naší představy o nás samotných jako jednotlivcích i politických národech je pouhou fantazií (fikcí)– tedy, že všichni žijeme obecně ve Fantasylandu (Kurt Andersen).
Identitu opřenou o minulost prý už vůbec nepotřebujeme, protože naše identita je už jen pouhou postidentitou zbavenou hodnot a mravnosti, čehokoliv pevného a trvalého, fluidní a plynoucí podle okamžité módy a potřeby. Identita se v tomto pojetí odlučuje od mýtu a přestává být měřitelná morálními hodnotami.
Bylo tedy znásilnění pravdy ve studené válce či pozdější normalizační cynismus v tomto ohledu pouhou předzvěstí postmoderního a postfaktického Fantasylandu? Každý sám za sebe? Je právě zde vysvětlení neschopnosti společenských věd i politiky nabídnout světu novou vizi po roce 1989?
Z psychologického hlediska je představa próteovské fluidní identity postmoderního jednotlivce bez minulosti a o minulost opřenou mravní výbavu strašidelná.
Faktem zůstává, že mravnost a s ní spojená pozitivita vnímání světa a vlastního místa v něm je pracná. Takže pokud mase nevadí, že se ubaví k smrti (Neil Postman), nemá proč se namáhat.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Češi znovu v „laboratoři konců světa“. Střední Evropa se blíží své dokonalé bouři
Studenti Jansta, Hušák i Sekyra a jak vypadal „samet“ na právnické fakultě
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Tedy, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil v čem dělají páni filozofové zásadní chybu .
A přitom je to tak prosté, ono stačí, když si napřed obecně – ale obecně, pro všechny případy, pokusí definovat pojem nationality.
A pak se podívat že ho mají napsaný v občanském průkazu i pasu A je to to první, co bude zajímat celníka při vstupu do cizího státu,, a ten s nimi filozoficky diskutovat nebude, ,pro něj v tomto případě platí ten jediný určitý výklad, který je uveden v tom určitém zákonu jeho státu.
Už to ukazuje, v čem je odpověď. Že totiž, pokud hovoříme o onom duchovním/ komunikačním/ politickém/ diplomatickém „zmatku“, tak že v tomto je DISKUZE NEpodstatná ale PODSTATNÝ je mocenský VLIV, skrze který si ta určitá (obvykle vládnoucí) skupina ten svůj výklad každého pojmu dokáže prosadit. Na svém kontrolovaném území, i mezinárodně a globálně.
Jinými slovy, pokud si snad pánové Urban a další myslí že akurát národ český žádný význam nemá a není třeba ho bránit, tak jim to slabí no-národní politici ve vládě typu pana Fialy mohou snadno splnit. Halt se pokloní Bruselu a budou pro naše území uznávat jejich výklady.
Ovšem dá se očekávat, že třeba němečtí
politici takoví -bez-národní určitě nebudou, a svůj výklad národa německého a jeho potřeb (nejen duchovních, ale i materiálních) si jistě doma, v Bruseli, i jinde (i třeba v Moskvě) ohlídají a prosadí…
Občan může mít několik pasů různých států, tedy i národností. V pasech bych tedy odpověď nehledal. Navíc konstrukt národních států je v podstatě produkt až 19. století a dějiny ukazují, že to nevedlo k moc dobrým výsledkům.
Dlouhodobý vývoj, tedy nikoliv jen posledních sto až 200 let, vede spíše, s různými výkyvy, samozřejmě, spíše ke slučování kmenů a států než naopak. Viz např. Francii (jednotlivá hrabství, později i království), ale i českou kotlinu (Češi, Slavníkovci, Pšované, Lutici atd.). Sám jsem se narodil na Moravě a prožil tam i podstatnou část svého života, ale necítím se být národnostně Moravanem. každopádně se ale hlásím ke specifické moravské historii a jejím kulturním specifikům.
V oživování národovectví vidím často snahu zvenčí o vyvolávání nenávisti a snahu o rozdrobení a oslabení ze strany silnějších, dnes zejména Ruska.
Kloním se k principu jednota v různorodosti.
Konstrukt národních států je tu od starověku (dál do minulosti nemáme prameny, ale archeologické nálezy jasně ukazují, že lidé v určité lokalitě byli podle antropologických znaků příbuzní). Národním státem byl jednoznačněstarověký Izrael, dtto Egypt i některé státy v Mezopotámii. O českém národě píše jako první už Dalimil (tak zvaný).
Historicky řada států měla a má mezi sebou smlouvy o výlučnosti občanství, tj. že člověk nabyvší občanství jednoho z účastníků smlouvy ztratí automaticky občanství toho druhého.
Nesměšujte „občanství“ a „národnost“. Občanství je právní stav a můžete jich skutečně mít tolik, kolik legislativa různých států povoluje, národnost máte jen jednu.
Když autoři vyjadřují obavy ze vzrůstajícího národovectví až nacionalismu, měli by také říci, proč tak tomu je (je-li vůbec). Je to přirozená reakce na snahu EU potlačit národní státy i národní identity a „rozpustit“ je ve světlehnědé panevropské polévce.
Upřednostňovat svou rodinu a další geneticky spřízněné osoby (které jsou tak nějak rozptýleny v tom národě) a lidi podobně smýšlející, kteří se tam naleznou také, je prostě dáno podstatou člověka a historií jeho evoluce. Tlupy hominidů, které toto nedělaly, zanikly a jejich geny do genů současných lidí nepronikly.
Znásilňování podstaty člověka zpravidla končí nějakým průšvihem. Druhou věcí je, že jsme se v nedávné historii setkali s „internacionalismy“, které byly jen a jen zástěrkou nacionálního šovinismu některých velkých národů, takže si dáváme pozor na hlasatele podobných idejí.
Národovectví, normalizační cynismus vč. neschopnosti společenských věd i politiky nabídnout světu novou vizi po roce 1989 demonstrovaly reakce českých politických elit, po odhalení švýcarského konta ODS 1998 a následná tzv. opoziční smlouva posledních dvou prezidentů. Takže, má-li se ODS znovu prosadit do role vedoucí politické strany, sluší se – jako varování – připomenout důvody pro které ODS opouštěli její zakladatelé: „V blízké budoucnosti zůstanou v ODS jenom ti, kteří se ve shodě se současným vedením domnívají, že lež a finanční machinace jsou legitimním nástrojem politiky.“ V tu dobu měla EU “ tu slavnou českou národní identitu“ – kupř. kouzlení mezi naftou a krvavými LTO včas, potlačit!
Lež a finanční machinace jsou prostředky politiky od prvních starověkých států, z nichž máme v dostatečné míře informace o jejich politice. Podobných aktivit najdete popsaných dost i v Bibli.
Opoziční smlouva byla něco, co se na západ od bývalé železné opony děje zcela běžně, akorát se zpravidla hovoří o „toleranční smlouvě“. Tedy smlouvě menšinové vlády a opozice (či její části) o okolnostech, za nichž ji budou tolerovat.
Zakladatelé ODS z ní odcházejí hlavně pro změnu politické orientaci ze strany jakž takž pravicové na stranu srovnatelnou se sociální demokracií.
Vaší reakci, zejména srovnání se západní politikou si dovoluji označit za zmatečnou. Sedí možná přirovnání k historickému vývoji v první demokracii Periklově. I tu po pár letech nahradilo 40 tyranů. Rozdíl snad je v tom, že západní demokracie ještě dokáží eliminovat gaunery – ve smyslu ostrakizace. To nebezpečí pro naše národovce – skvěle „ošetřili“ oba poslední prezidenti v oné “ smlouvě o pozicích“ – zejména v jejích 5 ti dodatečných bodech z 10. 1. 2000. Prosím dostudujte s ohledem na dopady do veřejné správy / samospráv, v nichž namnoze dosud přežívají vazalové převlékačů kabátů, – dříve nedotknutelných poslanců národních výborů. Zkuste se přesvědčit, že na leckterých radnicích si “ vyvolení dlouhosloužící“ dosud osobují specifický trend proklamovaný zetěm K.G. později MS A. Čepičkou:
„Národní výbory mají veškerou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. Zákon poruším tolikrát, kolikrát to bude politicky potřebné!“
Pamětníku, nedávno uplynulo sto let od zavedení prohibice v USA a v příštím desetiletí oslavíme sté výročí jejího zrušení. Přesto je dodnes od té doby propojena část zákonodárců, soudců a prokurátorů (o policistech ani nemluvě) propojena s organizovaným zločinem (byť ten se nyní zabývá jinými aktivitami než pašováním či nelegální výrobou alkoholu) a není perspektiva, že by se do těch sta let od jejího zrušení toto podařilo eliminovat. Takže si ty západní země neidealizujte, jsou v nich stejní gauneři jako u nás, jen mají zpravidla víc peněz i reálné moci.
„západní demokracie ještě dokáží eliminovat gaunery“
Ne tak docela. Některé z nejvyšších míst podporuje: ty se zelenými vlajkami – mají předpony a eko- a islamo-.
Ohledně boje pro národům:
Vstupujeme do nové éry evropských dějin, kde hospodářsky padají hranice mezi státy a kde evropanství překlene všechny staré trpkosti mezi národy. Kontinentální vlastenectví vytlačí vlastenectví národní. Zítra rodnou zemí Čechů bude Protektorát, státem Čechů bude Říše a českou vlastí – Evropa. (protektorátní ministr a kolaborant Emanuel Moravec, 1941)
Ostrakizace se tu neprovádí, byť bychom ji k čištění naší politické scény potřebovali jako sůl.
K tomu asi toto.
1. S tim pasem jsem to vysvetloval prave ze ze strany toho celnika, urednika – jeho rozhodnuti odvisi od toho udaje v pase. Jakou pozici a prava tomu cloveku uzna, i jestli ho vubec do sveho statu pusti.
2. Mit vice pasu neni tak jednoduche, zodpovedne staty podminuji jejich vydani cizim lidem radou reguli, hlavne tim ze zkousi zda se naucili jazyk a radu mistnich kulturnich a vlastivednych znalosti tedy zase smerem k tomu narodu.
3. Jiste staty se obvykle historicky slucuji, ale i nekdy rozdeluji. Nakonec, i treba ta Nemecka byla ve 2.pol minuleho stoleti dve. My jsme vytvorili v roce 1918 spolecny stat se Slovaky, pak jsme se zase rozesli..
4. Nicmene a co si uvedomit, ze narod a narodnost jsou sice podobne, ale rozdilne pojmy.
5. No a pokud seg tyka to zminene narodovectvi -bylo by to na dlouhy vyklad, o co slo, ze straseni tim je hloupost. Ale ze grotesktni je uvedomit si fakt ze Rusko bylo tehdy, od konce napoleonskych valek primo spojencem Rakouska a tim i nas.A ze tedy i rada oficialnich navstev nasich elit v Rusku byla v souladu s politikou Vidne..
Slovo národ je jedním ze slov, jimiž lze ovládat prosťáčky
Totéž platí o slovech jako internacionalismus, globalizace, evropské hodnoty, evropské vlastenectví.
Za český národ se může schovat i Japonec.
… no „poloviční“ – ale je to alespoň změna k přemýšlení….
Český národ, minimálně od dob Národního obrození, ale podobné akce najdete i dříve, dokázal „adoptovat“ i rodilé ne Čechy, pokud byli ochotni pro něj pracovat. „Pozámecká směska“ Barunka, zfalšovaně Panklová, nám napsala Babičku, spousty básní a divadelních her nám napsal pán s židovskými, německými a francouzskými kořeny julius Zeyer, Sokola nám založil Němec Tyrš, věhlas pro naše prvohorní fosílie Francouz Barrande, atd. atd. Proč bychom tedy neměli adoptovat česko japonského míšence, když bojuje za naše zájmy?
Dokázali jsme „adoptovat“, pokud byli ochotni se účastnit našeho národního života a pracovat ve prospěch národa, i lidi, v jejichž žilách nebyla oficiálně ani kapička české krve – Boženu Nemcovou, Julia Zeyera, Tyrše, Barrandeho a mnoho dalších. Nevidím důvod, proč by stejným procesem nemohl projít i Okamura.