Turecko bude vetovat vstup Finska a Švédska do NATO, přemlouvat nás nezkoušejte. Takový vzkaz vyslal do světa turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Už tehdy přitom věděl, že k Finsku a Švédsku rozhodně neřekl poslední slovo. Jen si vylepšil vyjednávací pozice. Jednat má o čem, zároveň by si ale i podle tureckých analytiků měl uvědomit, že jeho manévrovací prostor není bez limitů.

Jakkoliv se může zdát, že jsou Turci v otázce rozšíření NATO neoblomní, když se pragmaticky zváží argumenty „pro“ a „proti,“ nahrávají spíše opačnému výsledku. Svědčí o tom i optimistická prohlášení zástupců NATO.

Turecký prezident je protřelý politik, dělá mu dobře být hráčem na mezinárodním poli, což ukázal už během uprchlické vlny v roce 2015, v aktivním zapojení do bojů v Sýrii nebo naposledy coby potenciální vyjednavač smíru mezi válčící Ukrajinou a Ruskem.

Zároveň ale i díky vleklé krizi v turecko-aliančních vztazích ví, že otevřená válka s NATO by se mu nevyplatila. O čem se tedy především bude vyjednávat? Dvěma hlavními tématy jsou kurdské menšiny ve Švédsku a Finsku a obchod se zbraněmi, potažmo nákup nových amerických stíhaček F-16.

Kurdové jako záminka

Recep Tayyip Erdogan argumentuje, že vstup dvou severských států do Severoatlantické aliance musí vetovat kvůli jejich vztahu ke Kurdské straně pracujících PKK, kterou Turci označují za teroristickou a jejímž členům mají Švédsko a Finsko podle Erdogana poskytovat útočiště. Stejně jako stoupencům duchovního Fethulláha Gülena, kterého Erdogan viní z organizace puče v roce 2016 a jehož hnutí Hizmet také označuje za teroristické.

„Švédsko a Finsko za posledních pět let nereagovaly kladně na 33 žádostí o vydání jednotlivců napojených na teroristické organizace,“ uvedly k tomu podle turecké státní tiskové agentury Anadolu zdroje z tureckého ministerstva spravedlnosti. Podle zdrojů blízkých tureckým vládním kruhům, se kterými mluvila agentura Bloomberg, bude Erdogan ve vyjednávání se zástupci NATO požadovat, aby Švédsko a Finsko veřejně odsoudily PKK a zasáhly proti jejím stoupencům na svých územích.

Další podmínkou má podle anonymních zdrojů agentury Bloomberg být ukončení omezení vývozu zbraní, které uvalily na Turecko koncem roku 2019, podobně jako další země EU, ve spojitosti s operací Pramen míru, kdy Turci obsadili část území Rodžavy kontrolované do té doby kurdskou samosprávou.

Erdoganovy potenciální požadavky vůči Švédsku a Finsku čte většina tureckých opozičních analytiků jako snahu oslovit spíše domácí voliče než zahraniční politiky. Příští rok se v Turecku konají parlamentní i prezidentské volby a Erdoganova popularita klesá, především kvůli katastrofálnímu stavu ekonomiky.

„Každý si tu uvědomuje, že Turecko vstoupilo do předvolebního období a že Erdogan bude vytvářet umělé krize v zahraniční politice ve snaze oslovit svou ubývající voličskou základnu,“ řekla k tomu například uznávaná politická komentátorka Barcin Yinančová.

Nesplnitelné požadavky?

Druhou věcí, ale je, do jaké míry jsou Erdoganovy požadavky vůbec splnitelné. Včetně toho, kolik ve Švédsku a Finsku žije Kurdů a do jaké míry jsou skutečně politicky aktivní?

Poradce prezidenta Erdogana Ibrahim Kalin tento týden prohlásil, že zvláště ve Švédsku je přítomnost PKK „silná a přiznaná“ a Stockholm žádá o vydání jedenácti jejích členů. Švédská vláda na to zatím nijak nereagovala. Podle amerického deníku Washington Post žije ve Švédsku kolem 100 tisíc Kurdů. Švédská vláda má otevřené kontakty s některými kurdskými politickými skupinami, zároveň, ale bylo Švédsko po Turecku první zemí, která v roce 1984 označila PKK za teroristickou organizaci.

Podobně je na tom Finsko, kde je PKK také na seznamu teroristických organizací. Ve Finsku žije navíc Kurdů poměrně málo, kolem 15 tisíc. Turecký požadavek, aby Švédové i Finové vydali osoby, jejichž jména jim Ankara předala, je podle analytiků téměř nesplnitelný. Jako politicky pronásledované osoby se těší politickému azylu.

Jednodušší by to Ankara mohla mít s prosazením požadavku na ukončení omezení vývozu zbraní. V porovnání s jinými zeměmi Evropské unie nebo Spojenými státy se jedná o vlastně zanedbatelné položky. Například Finsko podle deníku Washington Post vyvezlo za posledních deset let do Turecka zboží klasifikované jako výzbroj v hodnotě asi 60 milionů eur.

Jako určité vodítko, jak taková diplomatická vyjednávání probíhají, může posloužit případ z relativně nedávné historie. V roce 2009 se Turci pokusili zablokovat při volbě generálního tajemníka NATO bývalého dánského premiéra Anderse Fogha Rasmussena.

Protestovali proti tomu, že v Dánsku sídlila prokurdská Roj-TV, která podle Ankary šířila propagandu PKK. Pod tlakem spojenců nakonec Turecko Rasmussenovo zvolení přijalo, a to i přesto, že Dánsko jeho požadavky „odmítlo“.

Roj-TV ale posléze dánský generální prokurátor obvinil z porušení protiteroristických zákonů země. Některé z jejích pořadů vyhodnotil jako programy propagující Stranu kurdských pracujících a televize musela v Dánsku ukončit činnost. Vedení Roj-TV se proti verdiktu dánské prokuratury odvolalo k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP). Soudní spor ale prohrálo. Podobné kauzy Roj-TV předtím řešila už v Německu a v Belgii, kde také ukončila vysílání.

Znát svoje hranice

Další kartou na stole tureckých vyjednávacích týmů bude obchod se zbraněmi a možné obnovení zařazení Turecka do programu nákupu amerických stíhaček F-16. Turci byli původně zařazeni do programu nákupu stíhaček F-35. Těch podle tureckého analytika Barina Kayaoglu plánovali koupit více než stovku, což by z Turecka udělalo přední leteckou velmoc v oblasti.

Jenže Spojené státy Ankaru z programu vyřadily poté, co v roce 2019 nakoupila z Ruska systémy protivzdušné obrany S-400. Američané uvedli, že nemůžou prodat nejmodernější technologie zemi, kde by museli koexistovat s ruskou platformou, a zavdali tak příčinu pro sběr zpravodajských informací. V polovině prosince 2020 pak uvalily na Turecko sankce v rámci CAATSA (zákon s názvem Boj proti americkým protivníkům prostřednictvím zákona o sankcích – pozn.red.). Turci se tak jako členská země NATO ocitli na americkém sankčním seznamu ve společnosti například Íránu, Severní Koreje a Ruska.

Washington dal od počátku roku opakovaně najevo, že chce spor s Tureckem urovnat. Jako jedno z možných řešení navrhnul, aby Turecko „darovalo“ ruské systémy Ukrajině. Na to ale Ankara nereagovala z mnoha důvodů. Jedním z nich je případná reakce Ruska na takový krok.

Erdogan si ale přeje, aby jak USA, tak další členské státy NATO zrušily oficiální i neformální embarga vůči tureckému obrannému průmyslu. Z diplomatických kuloárů také plyne informace, že by rád s Američany jednal o nákupu stíhaček F-16.

Přání Švédska a Finska připojit se k Severoatlantické alianci teď vytváří dobrý manévrovací prostor pro to, aby se rozhádané vztahy Turecka s aliančními partnery, a s Američany především, mohly urovnat. Američtí i turečtí analytici upozorňují, že vyjednávací pozici má teď Erdogan vlastně dobrou, ale musí znát své hranice. Pokud bude mít požadavky příliš vysoké a bude jednání zbytečně protahovat, karty by se mohly obrátit.

Server Al-Monitor v tomto ohledu cituje diplomatický zdroj blízký šéfovi americké diplomacie Antony Blinkenovi, který řekl: „Pokud bude Turecko trvat na své hrozbě, ocitne se v Alianci izolováno. To nebude v jeho krátkodobém, střednědobém ani dlouhodobém zájmu.“