I když to tak na první pohled nevypadá, svět se kvůli koronaviru nezastavil. Kvůli pandemii nemoci Covid-19 však zůstala stranou zájmu veřejnosti i médií řada událostí, které by si pozornost rozhodně zasloužily. Mezi nimi je například historické sbližování Izraele s jeho arabskými sousedy nebo zuřící válka v Etiopii.

Koronavirová pandemie a volby amerického prezidenta byly mediálně nejpokrývanější světové události roku 2020. V jejich světle ale, snad s výjimkou válečného konfliktu v Náhorním Karabachu a několik měsíců trvajících protestů proti režimu Alexandera Lukašenka v Bělorusku, zapadly další důležité události. HlídacíPes.org některé nejzásadnější vybral v následujícím přehledu.

Abrahámovy dohody

Jméno amerického prezidenta Donalda Trumpa média skloňovala především v souvislosti s prezidentskými volbami v USA a Trumpovým popíráním jejich výsledků. Poněkud nespravedlivě tak zapadl jeden z jeho významných počinů v zahraniční politice: zprostředkování diplomatických vztahů mezi Izraelem a čtyřmi arabskými zeměmi.

V rámci vztahů na Blízkém východě jde o obrovský posun vpřed. Existenci Izraele uznávaly z Ligy Arabských států doposud pouze Egypt a Jordánsko. Po 15. září 2020 se k nim na základě tzv. Abrahámových deklarací připojily také Spojené arabské emiráty a Bahrajn. V návaznosti na ně pak diplomatické vztahy s Izraelem navázaly ještě v říjnu Súdán a v prosinci Maroko. Omán po porážce Trumpa ve volbách své plánované připojení zrušil.

Zářijovému podpisu deklarace, jež nese jméno společného židovského i muslimského proroka, předcházela intenzivní a utajená vyjednávání amerických diplomatů napříč arabským světem. Spojené arabské emiráty nakonec uznaly Izrael za slib, že židovský stát neanektuje, alespoň prozatím, okupovaná palestinská území na Západním břehu. To byl plán, který nově zvolená izraelská vláda v čele s premiérem Netanjahuem představila letos v létě.

Hrozilo, že anexe by mohla způsobit další vlnu násilí na Blízkém východě. Trumpovi a jeho administrativě, která s židovským státem udržovala výborné diplomatické vztahy, se místo toho podařilo vyjednat počínající, jakkoliv zatím opatrnou, spolupráci mezi Izraelem a jeho dosavadními arabskými nepřáteli.

Deklaraci podepsaly na Arabském poloostrově sice zatím jen Spojené arabské emiráty a Bahrajn, podle kusých informací, které unikly do médií, probíhají ale také zákulisní vyjednávání se Saúdskou Arábií. Deklaraci nicméně odmítli Palestinci. Neřeší totiž podle nich klíčovou otázku mírového soužití na Blízkém východě, tedy právě jejich vztah s Izraelem.

Za „politickou výkladní skříní“ Abrahámových dohod se skrývají další, které už ale mají primárně obchodní charakter. Právě byznys sehrál v úspěšném podpisu deklarací velkou roli. Spojené státy prodaly do Spojených arabských emirátů velké množství zbraní, začalo fungovat letecké spojení mezi Tel Avivem a Dubají. Emiráty plánují v Izraeli nakupovat technologické a fintechové společnosti. Izrael přes Dubaj získá přístup do dalších muslimských zemí, kam zatím jeho firmy nemohly.

Kromě normalizace vztahů mezi Židy a Araby a vzájemných ekonomických výhod mají Abrahámovy dohody ještě bezpečnostní aspekt – větší tlak na jejich společného nepřítele, kterým je šíitský Írán.

Zhoršení vztahů s Íránem

V rámci americko-íránských a izraelsko-íránských vztahů přinesl rok 2020 naopak zásadní zhoršení. Hned 3. ledna zabil americký dron v Iráku vůdce speciálních jednotek Quds íránských revolučních gard a druhého nejvlivnějšího muže v zemi, generálmajora Kásima Sulejmáního. Írán na to reagoval vybombardováním americké základny v Iráku, kde se zranily desítky amerických vojáků. Napětí se vrátilo v dubnu, kdy několik íránských rychlých člunů obtěžovalo americké válečné lodě v Perském zálivu. Vůdci obou zemí si vyměnili výhružné vzkazy přes sociální sítě, načež Írán vypustil do vesmíru svůj první vojenský satelit. To znepokojilo Spojené státy kvůli zlepšení schopnosti Íránu cílit rakety dlouhého doletu.

Washington uvalil na Írán nové sankce v rámci proklamované kampaně „maximálního tlaku“. S končícím volebním obdobím Donalda Trumpa se chytil příležitosti také Izrael a na konci listopadu nechal zavraždit prominentního íránského fyzika Mohsena Fachrízádeha. Ten měl být klíčovou osobou ve vývoji íránské atomové zbraně. Íránský prezident slíbil, že jeho smrt pomstí a jeho země se ještě více odklonila od podmínek jaderné dohody domluvené v roce 2015 prezidentem Obamou. Zlepšení vztahů s Íránem je tak jedním z plánů nově zvoleného amerického prezidenta Joe Bidena pro příští rok.

Propad cen ropy

S Blízkým východem souvisí ještě jedna mediálně opomíjená událost – zásadní pokles cen ropy. Vypuknutí pandemie Covidu-19 zasáhlo ekonomiky států po celém světě, což se odrazilo ve snížení poptávky po ropě.

Saudská Arábie navrhla na březnovém zasedání Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), aby členské státy a přidružené země v rámci OPEC+ snížily společnou těžbu ropy o 1,5 milionu barelů denně, a pomohly tak stabilizovat klesající ceny. Rusko, které je členem OPEC+ a třetím největším producentem ropy na světě, ale tento plán odmítlo. Výsledkem byl konec šestileté rusko-saúdskoarabské politické spolupráce.

Rijád pak snížil vývozní ceny ropy a zvýšil produkci, což přivodilo pokles cen ropy. Americký ropný trh pak v dubnu zažil jeden z nejhorších dnů ve své historii. Státy OPEC a OPEC+ se nakonec dohodly na snížení globální produkce ropy o 9,7 milionu barelů, což ceny ropy pomohlo mírně zvýšit, přesto zůstávají na konci roku 2020 o 30% nižší než na jeho začátku.

Válka v Etiopii

Česká média podrobně informovala o válečném konfliktu v Náhorním Karabachu, zcela stranou zájmu ale zůstává jiný ozbrojený konflikt, který může mít dopad na stabilitu celého Afrického rohu. Začátkem listopadu vyslal etiopský premiér Abiy Ahmed jednotky federální armády do severní etiopské provincie Tigraj, která odmítá uznat legitimitu jeho vlády.

Ahmed – držitel loňské Nobelovy ceny míru, kterou získal za rozsáhlé politické reformy – totiž kvůli koronavirové pandemii posunul lokální volby, s čímž nesouhlasila Tigrajská lidově osvobozenecká fronta (TPLF). Její členové se dříve výrazně podíleli na vedení země. Právě Ahmedovy politické reformy ale TPLF donutily odejít z vládní koalice.

Tigrajci si stěžovali na politické čistky. Vláda tvrdí, že šlo o nutná protikorupční opatření, která mají jednu z nejlidnatějších zemí Afriky vyvést ze situace, kdy ji ovládala jedna národnostní menšina. Tigrajci tvoří zhruba 6% etiopské populace, zatímco Amharové a Oromové, ke kterým patří i současný premiér, přes polovinu.

Tigrajci se rozhodli na protest proti federální vládě uspořádat v září vlastní volby. Premiér reagoval vysláním armády. Za několik týdnů padlo v krvavých bojích na obou stranách několik set vojáků, ale i civilistů. Poslední zpráva OSN zmiňuje masové porušování lidských práv. Z oblasti už uprchlo přes 95 000 lidí a pozorovatelé se obávají rozšíření konfliktu i do jiných částí země, protože větší autonomii požadují i některé další regiony.

Jihoamerická levice nekončí

Mediálně opomíjený zůstává také vývoj v jihoamerických zemích. Tam se stále daří levici, kterou v říjnu posílil nově zvolený prezident Bolívie Luis Arce. Ekonom, který dvanáct let působil jako ministr hospodářství v socialistické vládě uprchlého exprezidenta Eva Morálese, dal po svém zvolení najevo, že chce pomoct levicovým lídrům v regionu a posílit vztahy s Kubou a Venezuelou.

Ta se stále zmítá v chaotickém „prezidentském dvojvládí“, kde bojují o moc prezident Nicolás Maduro a lídr opozice Juan Guaidó. Ten sice nemá žádnou faktickou moc, ale je podporován Spojenými státy a po loňských volbách, které označil za zmanipulované, se v lednu 2019 prohlásil za „úřadujícícho“ prezidenta.

Kdysi jedna z nejbohatších jihoamerických zemí se dlouhodobě potýká s nefunkční ekonomikou, nedostatkem potravin, léků i vody a masivními výpadky elektrického proudu. Neutěšený ekonomický stav země i potírání lidských práv a politické opozice vedou k masivní emigraci Venezuelanů do zahraničí. V posledních několika letech opustilo Venezuelu více než pět miliónů obyvatel.