KOMENTÁŘ. Na to, že na Ukrajině je válka, si už mnozí z nás zvykli, šok z prvních dní ruské agrese dávno vyprchal. Pokles emocí ve společnosti není překvapivý a nezaslouží si pohoršení. S odstupem času se otevírá možnost alespoň částečně porozumět událostem v širším kontextu.

Nechci říct, že by snad všechny ty hrůzy mohly po určité době dávat větší smysl, ale že je nyní naléhavě zapotřebí znovu si uvědomovat, proč je naše pomoc Ukrajině zásadním úkolem a jak moc se týká i naší budoucnosti.

Občas narazíme na poctivé snahy vysvětlit válku na Ukrajině pomocí historizujících výkladů o dlouhodobém procesu emancipace ukrajinské společnosti z područí imperiálních ambicí Ruska.

Vyvracet lži o dějinách ukrajinské národní identity, která podle kremelského dezinformačního narativu dává smysl pouze ve vztahu k ruskému státu, je jistě důležitá práce, ale neposkytuje odpověď na dnes podstatnou a zároveň cynicky znějící otázku: Proč by nás boj o kulturní a politickou nezávislost této postsovětské republiky měl dál zajímat?

Ruský pohled na svět

Často slyšíme, že Ukrajina patří do rodiny evropských národů a potřebuje naši solidaritu. S tím nelze než souhlasit, ale opět: Skutečně máme vynakládat velké úsilí na obranu státu, který není členem Evropské unie nebo NATO, a dokonce s námi ani bezprostředně nesousedí?

Text, jehož autorem je Martin Kroupa, byl napsán pro internetový časopis  Bubínek Revolveru.

Publikujeme jej s laskavým svolením autora i vedení časopisu Revolver Revue. Tento text není určen k dalšímu převzetí jinými médii Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Pokud si na tyto otázky neodpovíme, lze se obávat, že česká pomoc Ukrajině ztratí ve společnosti podporu, a tak se postupně vytratí i politická vůle v pomoci pokračovat nebo ji rozšiřovat. K takovému vývoji může přispět i patová situace na frontě. Důsledky by ovšem byly fatální.

„Rusko je regionální velmoc, která ohrožuje některé své bezprostřední sousedy nikoli z pozice síly, ale ze slabosti,“ prohlásil Barack Obama v roce 2014 na závěr summitu o jaderné bezpečnosti v Haagu (konal se v době, kdy Rusové odtrhli od Ukrajiny Krym). Obraz Ruska jako chřadnoucího impéria, které nezadržitelně míří do propadliště dějin, měl rétoricky uchlácholit obecné znepokojení nad vzrůstající ruskou agresivitou. Pravdivý však rozhodně nebyl.

Ruské „pravdě“, zděděné po udatných předcích, odpovídají konkrétní „posvátné“ nároky, které Západ odmítá přijmout. Ukrajina není a nikdy nebyla konečným cílem, pouze prostředkem k dosažení cíle mnohem většího.

Separatistická válka o Donbas ani anexe Krymu Putina nejen neuspokojily, ale ani výrazně neoslabily. Ctižádosti Kremlu se navíc nikdy neomezovaly na bezprostřední okolí.

Jen pár let po Obamově prohlášení, v den brutálního útoku na Ukrajinu 24. února 2022, Putin jednoznačně vyslovil, o co jako prezident Ruské federace usiluje (celý projev zde):

„Jde o celý systém mezinárodních vztahů, i samotných spojenců USA. Po rozpadu SSSR se změnil svět a normy mezinárodního práva, které do té doby platily – ty klíčové, základní z nich byly přijaté po konci druhé světové války a do značné míry upevnily její výsledky – začaly vadit těm, kdo se prohlásili vítězi studené války.“

Rusku jde o změnu celého mezinárodního politického uspořádání. Chce prosadit ruský pohled na svět, který se opírá o miliony padlých vojáků během vítězného tažení do Evropy na konci druhé světové války. Ruská „pravda“ není jen jiný názor na geopolitické poměry. Je to výraz mesianistické víry, kterou ukovala staletí zápasů s asijskou ukrutností Zlaté hordy.

Ruské „pravdě“, zděděné po udatných předcích, odpovídají konkrétní „posvátné“ nároky, které Západ odmítá přijmout. Raison d’être Ruské federace je proto ubránit postavení Ruska jako velmoci a prosadit vlastní „spravedlnost“ ve světě. Ukrajina není a nikdy nebyla konečným cílem, pouze prostředkem k dosažení cíle mnohem většího.

Miliardy z Česka i do Česka

Pro Západ je přinejmenším od určité doby příznačný kritický pohled na iracionální víru, přesvědčení, že prostřednictvím skeptického zkoumání se lze dobrat k pravdě. To platí i v mezinárodních otázkách. Neexistují žádné partikulární národní pravdy, které je možné ospravedlnit pouze mocí.

V tomto ohledu je Rusko antitezí Západu, stejně jako krajně levicový koncept „antikolonialismu“, který kromě odsouzení historického fenoménu odmítá současné prosazování euroatlantické kulturní a myšlenkové tradice. S tím však v důsledku také popírá univerzální nároky lidských práv a svobod, které jsou údajně pouhým smyšleným konstruktem, nebo dokonce nástrojem buržoazie k zotročování dělnické třídy, jak se dočteme v klasických výkladech marxismu-leninismu.

Summa summarum, kvůli válce na Ukrajině český stát zatím finančně nestrádá, spíše z ní profituje, přinejmenším modernizací obranných sil.

Není proto překvapivé, že se Putin pasoval do role předního světového zastánce boje proti kolonialismu. (A není to jen Rusko, nelze nevidět šikující se koalici vášnivých bojovníků proti „kolonizaci světa západními hodnotami“: Čína, Severní Korea, Írán a Hamás, ti všichni mají své národní nebo ideové pravdy, jimž je domněle upírán životní prostor.)

I my jsme součástí „ruské pravdy“ o střední a východní Evropě. Součástí ruské politiky vůči nám je nikterak lichotivá teze o naší slabosti. Obávám se, že obsahuje jistou dávku reality; je až překvapivé, jak málo jsme ochotni obětovat pro naši bezpečnost a svobodu.

Čeští zbrojaři prodali na Ukrajinu do února 2023 vojenské vybavení za téměř 30 miliard korun, do konce roku obrat vývozu zbraní dosáhne asi 117 miliard. Není to však žádná charita, nýbrž zakázky, které budou hrazeny z půjček Ukrajině.

Ministerstvo obrany České republiky nedávno zveřejnilo seznam dosud věnovaných zbraní a jiných obranných prostředků. Společně s náklady na výcvik ukrajinských vojáků pod vedením české armády na našem území cena této pomoci nedosahuje ani deseti miliard korun.

Většinu z těchto přímých výdajů nicméně České republice zaplatí zvláštními příspěvky na obranu Spojené státy a Evropská unie. Za zastaralé tanky nebo letku vysloužilých bojových vrtulníků, které poskytlo ministerstvo obrany, dostane ČR od spojenců modernější náhradu.

Panuje všeobecné přesvědčení, že Česká republika pomáhá Ukrajině ohromně, alespoň o tom ještě nedávno hojně informoval český tisk. Nicméně přes 120 tisíc pracujících ukrajinských uprchlíků také přispívá miliardami korun do českého státního rozpočtu a pomáhá v růstu českým firmám, které v určitých segmentech roky trpí nedostatkem pracovníků.

Česká republika navíc dostává významné částky z Evropské unie, z nichž sanuje sociální dávky pro uprchlíky. Summa summarum, kvůli válce na Ukrajině český stát zatím finančně nestrádá, spíše z ní profituje, přinejmenším modernizací obranných sil.

Co lze dělat víc

Vládě nelze upřít výjimečná diplomatická a politická gesta, jako byla návštěva premiéra Petra Fialy v Kyjevě na počátku ruské agrese nebo poskytnutí těžké vojenské techniky v době, kdy ostatní země o dodávkách tanků teprve váhavě debatovaly.

Na různých mezinárodních fórech a platformách vláda představuje jednoznačného spojence Ukrajiny a obhájce ukrajinského boje. Snad až překvapivé je vzepětí české společnosti: do sbírek Paměti národa (autor tohoto textu je jedním z koordinátorů), iniciativy Dárek pro Putina a ukrajinské ambasády na podporu ozbrojených sil Češi složili celkem téměř dvě a půl miliardy korun.

Žijeme v době, kdy si můžeme způsobit další hluboký celonárodní komplex, který bude ovlivňovat a otravovat veřejné politické klima po další a další generace.

Jenomže to všechno ani zdaleka nestačí. Český stát a česká společnost mohou a mají pomáhat daleko víc. Proč? Protože „jsme na pokraji války s Ruskem a Čínou“, jak nikoli lehkovážně řekl někdejší ministr zahraniční USA Henry Kissinger. Ještě přesnější by ale bylo říct, že ta válka už začala.

Zachování stávajícího mezinárodního systému je životním zájmem České republiky. Je tedy třeba, abychom uznali, že se již nacházíme v určité fázi války, která se sice zatím nedotýká přímo našich hranic, ale bojuje se v ní o budoucí povahu naší existence. Měli bychom přestat žít v sebeuspokojivých dojmech, přiznat si, že ještě pořád neděláme dost.

Měli bychom vidět, že leckdy jen přešlapujeme z místa na místo, čekáme, jak se vyvine mezinárodní politická situace, a schováváme se za údajnou bezvýznamnost našich možností ve srovnání s obrovskými hospodářskými kapacitami jiných evropských států.

Co konkrétního může vláda ČR ještě vykonat? Například upravit legislativu, aby usnadnila spolupráci armády a soukromého a občanského sektoru. Nebo vytvořit funkční strategii, která povede k tomu, že se do pomoci Ukrajině rychle zapojí nejen stávající obranný průmysl, ale také další technologické, výrobní a výzkumné instituce, jejichž výrobky či poznatky budou mít civilní a současně vojenský potenciál (jde o tzv. materiál dvojího užití).

Od státu to vyžaduje, aby firmy a instituce k takové činnosti výrazně finančně motivoval, přičemž je jisté, že se vynaložené peníze vrátí – snad ani není třeba říkat, nakolik technologická převaha ovlivňuje situaci na bojišti. Leccos se dá zlepšit i v zahraniční politice: například česká diplomacie může aktivně usilovat o to, aby se zrušila omezení bankovních půjček pro zbrojní průmysl, která bohužel v Evropské unii stále platí.

Smyslem tohoto textu není předestřít vojenské a politicko-strategické plánování, k tomu je jistě mnoho povolanějších. Chci jen upozornit na to, že nemáme sami sebe chlácholit, nebo dokonce chválit, a živit tím nepatřičné iluze.

Žijeme v době, kdy si můžeme způsobit další hluboký celonárodní komplex, který bude ovlivňovat a otravovat veřejné politické klima po další a další generace, podobně jako syndrom mnichovanství, vyhnání českých Němců, masivní kolaborace československé společnosti během nacismu a komunismu atd. atp. Staronový komplex by pramenil z vědomí skutečnosti, že se Češi nebránili, jak měli.