Lidstvo se při honu za krátkodobými zisky a konzumem žene do propasti, je přesvědčen americký autor literatury faktu, „lovec ekonomik“ a aktivista John Perkinsn. Zvrátit to podle něj může obrat k takzvané ekonomice života. Ta se vyznačuje důrazem na udržitelnost, spolupráci a dlouhodobý profit. „Jsme součástí přírody, nejsme od ní oddělení. To si musíme uvědomit,“ říká.

„Když jsem se tady procházel a viděl jsem poprvé toto magické místo plné železa, říkal jsem si, že to je přesně ten příklad transformace sebedestruktivní ekonomiky smrti,“ říká na adresu vítkovických železáren v Ostravě muž, který se proslavil kontroverzní knihou Zpověď lovce ekonomik

Už roky zde probíhá festival Colours of Ostrava, jehož součástí je i diskuzní fórum Meltingpot, jehož hostem Perkins byl.

„Jsme v srdci sovětské oceli a uhlí. Když v devadesátých letech těžba uhlí skončila, zhroutilo se to tady. Systém vytěžil sám sebe. Naštěstí se někteří lidé rozhodli nepodlehnout zoufalství a proměnili to tu v prostor, který ctí umění, hudbu a výměny vizí. Udělali krok k ekonomice života,“ popisuje.

Vy i já jsme mimozemšťané. Nevnímáme se za součást přírody. Cítíme se od ní být oddělení nebo dokonce nad ní, a to je nutné změnit. Ať už jsme Amerika, Čína nebo nějaká korporace.

Ekonomikou smrti má na mysli přístup státu a společností, který „na základě maximalizace krátkodobého zisku vede ke změnám klimatu, příjmové nerovnosti či vymírání živočišných druhů“. Ekonomikou života naopak aktivitu firem a státu s důrazem na péči o životní prostředí, zaměstnance a místní komunity.

Nutnost spolupráce s Čínou?

„Společenská odpovědnost podniků je jen jedna – využívat své zdroje a vykonávat činnosti, které mají zvýšit zisky,“ řekl v sedmdesátých letech minulého století americký ekonom a držitel Nobelovy ceny Milton Friedman. Jeho myšlenky a teorie výrazně ovlivnily ekonomické myšlení managementu, řízení podniků a jejich strategie.

Právě to podle Perkinse dalo šéfům firem a nadnárodních korporací mandát, „aby maximalizovali zisky, nehledě na ničení životního prostředí a okamžité spotřebě omezených zdrojů, které společnost bude potřebovat v dlouhodobém horizontu“. „Vznikl z toho systém, který devastuje naši planetu,“ dodává.

V čele tohoto procesu podle něj dlouho stály Spojené státy jakožto impérium „ekonomiky smrti“, které drancovalo i jiné země za účelem vlastního profitu a upevnění moci. Teď se prý situace částečně mění s tím, jak Západ klade vyšší důraz na společensky uvědomělejší a udržitelnější produkci.

Vedle toho ale podle Perkinse začíná dominovat Čína, která dosavadní přístup svých západních konkurentů posunula na novou úroveň:

„Poučila se z chyb i úspěchů Spojených států a odvádí mnohem efektivnější práci. Je obchodním partnerem a investorem v zemích po celém světě, v Africe, Asii, Latinské Americe, na Blízkém východě, ale také v Evropě a Spojených státech,“ vysvětluje s tím, že by svět měl přestat závodit v „cestě do záhuby“.

Označuje to za nejdůležitější věc, na které by se měly světové mocnosti shodnout. Jde o výzvu, která – jak tvrdí – stojí nad ostatními geopolitickými problémy, dokonce včetně těch lidskoprávních, jako je perzekuce ujgurské menšiny v Číně či agresivního přístupu Číny k Tchaj-wanu a Hongkongu.

„Je jedno, kdo strategii ekonomického zabijáka používá, jestli to jsou Spojené státy nebo Čína. Jde o systém, který požírá sám sebe. I když se na ničem jiném neshodneme, v tomto bychom měli táhnout za jeden provaz,“ myslí si.

Kdyby zaútočilo UFO

Takzvaná ekonomika života v podání Perkinsna je založena na mezinárodní spolupráci a uvědomělém přístupu firem. Podle něj toho lze dosáhnout důrazem na sebeuvědomění a naplnění potenciálu jednotlivců, kteří „budou vyvíjet tlak na společnosti, aby přijaly udržitelné postupy“.

„Většina vrcholových manažerů, které znám osobně, chce lepší svět, jenže se musí zodpovídat Wall Streetu a investorům. Často chtějí dělat správné věci, ale bojí se, že kvůli tomu ztratí podíl na trhu, klesne cena akcií jejich firmy a oni přijdou o práci, když doma mají děti,“ říká Perkins.

A dodává: „Chtějí a potřebují, aby na ně klienti zatlačili a dali jasný signál, že očekávají od společnosti změnu v přístupu. Spotřebitelům se musí naslouchat. Samozřejmě existují i sociopaté a narcisté, kterým je udržitelnost jedno. Ti se však neřídí ani ziskem, chtějí úspěch a pokud to znamená, že jejich společnost má sloužit udržitelnosti a dlouhodobým cílům, budou první, kdo po tom skočí.“

Podle Perkinse je ekonomika života zároveň systém, který „platí lidem za odstraňování znečištění, úklid plastů z oceánů, obnovu zničeného životního prostředí, znovuosazování zničených lesů nebo péči o korálové útesy, ale také za recyklaci a vývoj nových technologií, které nepustoší Zemi, ale naopak zlepšují život.“

Aktuální stav přirovnává k invazi mimozemšťanů: „Kdyby se nad námi najednou vznášeli zelení mužíčci, co by dělalo Rusko, Čína a Spojené státy? Myslím, že by udělali to stejné, jako Západ, který se teď ve válce sjednotil proti ruské invazi na Ukrajinu. Spojili by se proti společnému nepříteli.“

„Popravdě: vy i já jsme mimozemšťané. Nevnímáme se za součást přírody. Cítíme se od ní být oddělení nebo dokonce nad ní, a to je nutné změnit. Ať už jsme Amerika, Čína nebo nějaká korporace,“ dodává s tím, že „na mrtvé planetě není vítězů“.