Evropská unie se s Čínou nedohodla na závěrečném komuniké ani v otázce globálního oteplení, ani volného trhu. Jádrem sváru se stal opět statut tržní ekonomiky a export levné čínské oceli.

Summit EU–Čína na začátku června v Bruselu doprovázela velká očekávání. Předchozí summit v roce 2016 poznamenaly četné neshody, především spor o přiznání statutu tržní ekonomiky, který by Evropě znemožnil bránit se přívalu levného čínského zboží, například oceli, protidumpingovými cly.

Další body sváru představoval rozsudek mezinárodního tribunálu v Haagu o Jihočínském moři, který ČLR odmítla respektovat, a nová strategie EU vůči Číně, do níž se vloudila řada pro Peking nepřijatelných pojmů jako “reciprocita” a “hodnoty”.

Letošní summit měl proti tomu být selankou. Vzájemné vztahy mezi EU a Čínou se sice nijak zvlášť nezlepšily, zato se po nástupu prezidenta Trumpa výrazně zhoršily vztahy obou dvou s USA.

Ústup Trumpovy administrativy od globalizace a internacionalismu umožnil Číně prezentovat se jako nový světový šampión volného obchodu. První den summitu (1. června) navíc symbolicky poznamenalo odstoupení USA od pařížské klimatické dohody.

EU i Čína ihned deklarovaly své odhodlání u dohody setrvat. V opozici proti Trumpovi se rýsovalo možné geopolitické spojenectví mezi Čínou a Evropou v oblasti volného obchodu a ochrany životního prostředí.

Ekologie a geopolitika

Nakonec se ukázalo, že společný odpor proti Trumpovi nemůže přehlušit vzájemné rozpory ani v oblasti ekologie a volného obchodu. To, že se EU i ČLR k oběma pojmům hlásí, ještě neznamená, že jim rozumí stejně. Ve skutečnosti mají Evropa a Čína o volném obchodu a ochraně životního prostředí velmi odlišné představy.

Čína si volný obchod vykládá jako neomezený přístup pro své zboží na cizí trhy při současném zachování ochranářských bariér v přístupu na svůj vlastní trh. Nad takovým chápáním čínské “globalizace 2.0” vyjádřil v květnu nezvykle otevřeně svou frustraci i jinak striktně diplomatický prezident Obchodní komory EU v Pekingu Jörg Wuttke.

Rovněž snaha prezentovat se jako globální ochránce životního prostředí nepůsobí z čínské strany zcela věrohodně. Stav životního prostředí v Číně samotné je katastrofální. Od roku 2007 je největším producentem skleníkových plynů na světě. Domácí kritici ekologické devastace jsou pronásledováni pod absurdními záminkami, jako je “vyzrazování státních tajemství”.

Převládající postoj k problému globálního oteplování v Číně připomínal donedávna názory Donalda Trumpa – jen v opačném gardu. Zatímco Trump označil otázku klimatických změn za čínský výmysl ve snaze podkopat americké hospodářství, v Číně se donedávna běžně hovořilo o skleníkovém efektu jako intrice Spojených států, která má brzdit čínský hospodářský růst.

Na Konferenci OSN ke klimatickým změnám v prosinci 2009 v Kodani byla ČLR hlavním odpůrcem závazných dohod. Jménem rozvojových států kritizovala “snahu Západu” omezovat hospodářský růst méně rozvinutých zemí. Podobný argument rozváděly nesčetné publikace na čínském knižním trhu.

Čínští klimatologové v čele s místopředsedou Čínské akademie věd Ču Kche-čenem (známém též jako Coching Chu) vyvinuli své vlastní teorie popírající globální oteplování; většina argumentů v obsáhlé čínské literatuře však operovala nikoliv meteorologií, ale geopolitikou – koncept globálního oteplování byl pro Peking nepřijatelný politicky.

Tento postoj se modifikoval po nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga v souvislosti s jeho úsilím, aby Čína nahradila USA jako vedoucí sílu globalizace, nebo jeho vlastními slovy, převzala “vedení v novém, spravedlivějším a racionálnějším světovém pořádku.”

Již předtím argumentovala vlivná publikace “popíračské literatury”, že “Klíčové není, aby se Čína hádala se Západem, zda jsou klimatické změny skutečné či nikoliv, ale aby se zapojila do hry.” Globální oteplování není v tomto pojetí ani tak ekologický či vědecký problém, jako spíše silné politické téma, které může Čína kooptovat do svého diplomatického arsenálu.

Na škodu není ani ekonomický potenciál “zelené revoluce” – Čína je dnes největším světovým producentem alternativních energetických technologií.

Není družby bez lobistů

EU se s ČLR nakonec v Bruselu nedohodly na závěrečném komuniké ani v otázce globálního oteplení, ani volného trhu. Jádrem sváru se stal opět statut tržní ekonomiky a export levné čínské oceli.

Na překlenutí čínsko-evropských rozporů se nicméně dále tvrdě pracuje. Server Politico přinesl u příležitosti summitu zajímavý portrét vlivného bruselského lobisty Luigi Gambardelly, zakladatele obchodního sdružení ChinaEU.

Gambardella byl viceprezidentem italského Telecomu, než se v Bruselu transformoval ve vlivného lobistu. Číně se věnuje teprve od roku 2015; předtím loboval za brazilské a jiné zájmy. Čínsky neumí; ve styku s ČLR mu pomáhá tým překladatelů a prostředníků. Na rozdíl od podobných lobistů v našich krajích umí však aspoň anglicky.

ChinaEU se věnuje hlavně oblasti telekomunikací a internetu. To je v Číně oblast ožehavá, avšak Gambardella se kontroverzím nevyhýbá.

“Jsou tu nějaké problémy,” říká, ”ale mluvme raději o příležitostech.” Již v roce 2012, dávno před svým čínským angažmá, vyvolal pozdvižení v Bruselu a ve Washingtonu, když podpořil myšlenku převedení dohledu nad internetem na OSN. Tehdejší evropská komisařka pro digitální agendu Neelie Kroesová to odsoudila jako pokus předat kontrolu nad globální sítí národním vládám, včetně zemí jako je Rusko a Čína.

Přesně o to usiluje čínský koncept “internetové suverenity”, prosazovaný Čínou ve spolupráci s Ruskem na mezinárodních fórech, především na každoročním “internetovém summitu” v čínském Wu-čenu. Gambardella zasedá v poradní radě tohoto setkání. Čína by podle něj  “měla vést revoluci v současném systému globálního spravování Internetu”.

Taková představa většinu uživatelů internetu na Západě (ale i v Číně samotné) spíše děsí. Ani internet nevypadá jako perspektivní pole pro spolupráci mezi Evropou a Čínou. Kdo by si však myslel, že prosazování čínského modelu cenzurovaného internetu v Evropě je záležitostí pouze jednoho výstředního Neapolitánce, bude brzy vyveden z omylu.

Na podzim se v Praze chystá konference o “Internetové hedvábné stezce”, dokonce pod záštitou Univerzity Karlovy. Čínský internet má své fanoušky i v Česku.