wattallan594 on Foter.com, zdroj

Čínské trauma z náměstí Nebeského klidu. Blíží se datum, o kterém komunisté v Pekingu nemluví

Napsal/a Sinopsis 22. května 2019

Západní demokratický svět si letos v červnu připomene 30. výročí masakru demonstrantů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. V samotné Číně však ono rozhodující datum, 4. června, obestírá tísnivé mlčení.

Turbulentní rok 1989, který přinesl pád komunismu v celém sovětském východním bloku, sice v mnoha Číňanech vzbudil naději, pro čínskou komunistickou stranu byl však jen vyústěním předchozího vývoje, na nějž se již nějakou dobu připravovala.

Zejména poslední dva roky byly neklidné a vedoucí činitelé Strany se museli vypořádat s mnoha problémy, od masových nepokojů v tibetské Lhase až po liberály ve vlastních řadách.

Jako hlavní příčina vzniku těchto společenských problémů byl ideologicky vymezen jev označovaný jako „buržoazní liberalizace“. Ta podle stranických ideologů do Číny proudila po jejím otevření se světu spolu se západními myšlenkami, jež se sem dostávaly zejména prostřednictvím západní literatury, filmu či (populární i rockové) hudby.

V roce 1989 přitom už březnový zásah čínské armády ve Lhase a vyhlášení stanného práva naznačovaly, že nejužší stranické vedení není právě v dobrém rozmaru.

Datum, o kterém se nemluví

Datum 4. června je dosud – a s čím dál větším důrazem – jedním z největších čínských tabu a nejcenzurovanějším mementem moderní čínské historie (kterému se vyrovná snad jedině velký hladomor z přelomu 50. a 60. let, přímý důsledek Mao Ce-tungovy politiky Velkého skoku).

Masakr demonstrantů převážně z řad studentů čínskou armádou totiž znamenal zásadní přelom ve vývoji Číny po zavedení Teng Siao-pchingovy politiky reforem a otevírání se světu. Představuje trauma, z něhož se generace, jež jej prožila, nikdy nevzpamatovala.

Zásah armády definitivně ukončil veškeré naděje Číňanů na postupnou liberalizaci země, naději, která byla plodem nově zavedené politiky a uvolnění politických poměrů po konci Kulturní revoluce a smrti Mao Ce-tunga v roce 1976.

Během 80. let se Čína po desetiletích izolace znovu otevřela „světu“, tedy především již zmíněným západním myšlenkám a hodnotám. Ty se zde – s jen částečným úspěchem – pokoušelo prosadit už tzv. Májové hnutí, jehož sté výročí Čína právě v tichosti „oslavila“.

Někdejší protesty proti Versailleské mírové smlouvě, v jejíchž ujednáních západní mocnosti naprosto ignorovaly čínské nároky, odstartovaly „hnutí za novou kulturu“ zaměřené proti feudalismu a konfuciánským hodnotám.

Toto hnutí mělo v poválečné Číně jediný cíl – modernizovat a posílit zemi, která se už od poloviny 19. století nacházela v područí západních mocností, Ruska a Japonska a jejich kolonizačních snah. Jedinou cestu k modernizaci země tehdy čínští reformátoři viděli v zavržení konfuciánské tradice a přijetí západních „vědeckých“ konceptů.

„Svobodná“ 80. léta

Od tohoto pojetí modernizace se však později radikálně odklonil Mao Ce-tung, který základní koncepty a myšlenky marxismu-leninismu upravil pro čínské poměry mimo jiné tím, že kladl důraz na národní specifika a (značně selektivní) tradici. Odkaz Májového hnutí tak získal závažné trhliny, které se později měly už jen prohlubovat.

Uvolnění 80. let 20. století sice znovu přineslo do Číny zvýšený zájem o vše západní a začala sem proudit západní literatura, filmy, hudba a spolu s tím i volnější životní styl městské mládeže, avšak vláda i Strana se k těmto jevům už od začátku stavěly odmítavě.

 

 

Vedení se pokoušelo pronikání „západního myšlení“ zabránit prostřednictvím dvou větších ideologických kampaní, ta první, proti „duchovnímu znečištění“, probíhala v roce 1983, druhá, již zmíněná, kampaň proti „buržoazní liberalizaci“ začala v roce 1987. Definitivní přítrž tomuto jevu však učinil právě až brutální masakr studentů a intelektuálů demonstrujících za svobodu na hlavním pekingském náměstí.

Relativní svoboda a otevřenost 80. let mezi mladou generací vedly k uvědomění, jak represivní čínský režim je, a otevřená atmosféra a částečná podpora liberálnějšího křídla Strany jim dávaly naději, že teď je ten správný okamžik, kdy se osud Číny může definitivně změnit. V klíčovém momentu však nakonec znovu zvítězila represe.

Vidět jen svůj dvorek

Chabou záplatou, která měla zacelit rány v čínské společnosti, byl prudký ekonomický rozvoj, který následoval po slavné Teng Siao-pchingově „cestě na jih“ v roce 1992.

Materiální dostatek měl zajistit, aby si lidé příliš nevšímali toho, co je za hranicemi jejich vlastního dvorku, a vedení doufalo, že ve chvíli, kdy se naplní materiální potřeby všeho obyvatelstva a společnost dosáhne všeobecného „mírného blahobytu“, poměry se stabilizují.

S odstupem let však nelze než konstatovat, že tento předpoklad se ukázal jako lichý. Zásadní rány tato teorie utržila od „odbojných menšin“, Tibeťanů a Ujgurů, kteří se i přes obecně narůstající životní úroveň nepřestávali bouřit.

V letech 2008-2009 se odehrála celá série nepokojů, jež vedly k současným tvrdým represím v Tibetu a Sin-ťiangu. V celé zemi navíc sílí napětí způsobené nepřeklenutelnými společenskými rozdíly mezi městem a venkovem a naprostou marginalizací venkovských migrantů, kteří přicházejí do měst za prací a doufají, že si pro sebe zajistí alespoň náznak onoho „mírného blahobytu“, který jim Strana a vláda už 30 let slibují.

Daň za mírný blahobyt

Domácí situaci nijak nepomáhají ani megalomanské projekty současného prezidenta Si Ťin-pchinga realizované v rámci iniciativy „Pás a cesta“. Rozvoj domácí infrastruktury a přebudování čínských měst v moderní megapole se sice mohou zdát na první pohled působivé a příjemné, obyvatelstvo za to však platí mimo jiné alarmujícím znečištěním životního prostředí či rostoucími cenami, které brání skutečnému zvýšení životní úrovně většiny obyvatelstva.

A velké zahraniční projekty sice v mnohých Číňanech vzbuzují hrdost na „velikou vlast“, nesou s sebou však ohromná finanční rizika a v posledních letech také zhoršující se renomé ČLR ve světě.

Nelze se proto divit, že odkaz 4. června je pro čínskou komunistickou stranu jedním z největších strašáků a její vedení dělá všechno pro to, aby události s tímto datem spojené byly navždy zapomenuty.

„Západní hodnoty“ už Čína 100 let po Májovém hnutí nepotřebuje, naopak vytváří si vlastní narativ interpretace světa, často zmiňovaný Si Ťin-pchigův „čínský příběh“, který má nyní ambice vyvážet do světa, ať už prostřednictvím projektů, jako je „Pás a cesta“, soft power v podobě popkultury „made in China“ nebo „sharp power“ v podobě pronikání reálného politického vlivu.


Autorka textu: Kamila Hladíková

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

2 komentáře

  1. Oskar (hanák z hané) napsal:

    „A velké zahraniční projekty sice v mnohých Číňanech vzbuzují hrdost na „velikou vlast“, nesou s sebou však ohromná finanční rizika a v posledních letech také zhoršující se renomé ČLR ve světě“.
    Ta starost o finance a renomé Číny si zaslouží poděkování čínské ambasády. Už se ti Číňané vyjádřili?

  2. ČERT napsal:

    Cituji: „Toto hnutí mělo v poválečné Číně jediný cíl- modernizovat a posílit zemi, která se už od poloviny 19.století nacházela v područí západních mocností, Ruska a Japonska a jejich kolonizačních snah. Jedinou cestou k modernizaci…“
    Tady se právě dá poukázat na to zmíněné Japonsko, které v 19.století, na rozdíl od Číny, dokázalo přijmout řadu podstatných reforem, které mu pomohly tak nějak „udržet krok“ s těmi ostatními mocnostmi (tak jistě, chápu, že to obrovské čínské impérium bylo, a dodnes je, poněkud komplikovanější zemí než relativně homogenní Japonsko).
    Taky může být podstatné, že Čína pod dynastií Čching, ještě než jí ty ostatní začali tolik „žrát“, byla sama dost imperiální a pyšnou velmocí, aspoň ve vztahu k bezprostředně sousedním státům. A pak najednou ta obrovská potupa, která přišla po té tzv. první opiové válce s Velkou Británií (1839-42) a pak se prohlubovala… Tak taky bych řekl, že se to pak zčásti mohlo odrazit, kompenzovat v takové té konfrontační politice komunistické Číny, kdy se Čína (zase po tom obrovském chaosu, který tam byl mezi pádem Čchingů v roce 1911 a vítězstvím Mao Ce-tunga v roce 1949) mohla znovu prezentovat jako jednotná a nezávislá velmoc – účast v korejské válce, ty pohraniční konflikty s Indií, SSSR, Vietnamem, možná ani nemuselo být znovu daleko ke konfliktu s Velkou Británií kvůli Hongkongu… A možná nelze vyloučit, že by to mohlo mít nějaké pokračování i v současnosti nebo blízké budoucnosti.
    Tak ono je tohle dobré si taky uvědomit, když tu třeba bylo v jiném článku, jak se Čína ve vztahu k africkým státům prezentuje také jako nějaká minulá oběť nějakého kolonialismu. Tak jistě, že obětí nějakého kolonialismu, okupace apod., to byl v průběhu minulosti kdejaký stát nebo národ… Tady to „područí“ a „kolonizační snahy“ od poloviny 19.století byly v první řadě určitou potupou hluboce zaostávající, ale na tehdejší místní poměry silné říše…

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama