Za posledních deset let se Čína v rámci iniciativy Pás a stezka zapojila do stovek stavebních a investičních projektů po celém světě. V mnoha případech však poskytovala rizikové půjčky již tak předluženým státům na financování projektů, jejichž udržitelnost a rentabilita nebyly dostatečně podložené. Čínské půjčky tak některé země zavedly do dluhových pastí. Jinde čínskou „rozvojovou pomoc“ doprovází drancování přírodních zdrojů a poškozování životního prostředí.

Za vznikem iniciativy Pás a stezka (Belt and Road Initiative; BRI) v roce 2013 stála mimo jiné snaha udržet stabilní tempo ekonomického růstu přesahující 10 %, jímž se Peking mohl chlubit ve dvou dekádách kolem přelomu milénia.

Po světové ekonomické krizi roku 2008 však čínským investorům a developerům začal být domácí trh příliš malý a nová vládní iniciativa ohlášená po výměně stranického vedení měla pomoci najít odbyt pro expandující čínské firmy.

Vedle ekonomických cílů však BRI slouží i cílům strategickým a politickým. Významným aspektem čínských investic a rozvojové pomoci je získávání diplomatických a politických spojenců a posilování soft power (měkké síly) čínského režimu, který se čím dál otevřeněji staví do role protiváhy Západu a jeho globálního vlivu. Využívá přitom protikoloniální rétoriku, která nachází ohlas v mnoha rozvojových zemích.

Pomoc nebo vykořisťování?

Čína se v zahraničí v rámci BRI zapojila do řady velkých infrastrukturních projektů, jako jsou železnice, přístavy, letiště, dálnice, mosty nebo přehrady. Na jejich realizaci se významně podílejí čínské firmy a Peking je navíc prostřednictvím vlastních finančních institucí pomáhá financovat. Do roku 2017 poskytovala Čína zahraničním vládám půjčky za mnohem mírnějších podmínek než mezinárodní – či západní – instituce jako Světová banka či Mezinárodní měnový fond.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Asi mediálně nejznámější je případ Srí Lanky a jejího přístavu Hambantota, ekonomicky nerentabilní investice, kterou si hospodářskými i politickými problémy zmítaný ostrovní stát nemohl dovolit. Podobně jako i v dalším silně medializovaném případu Malajsie zde hrála roli korupce čelných představitelů, kteří ochotu Číňanů investovat chtěli využít hlavně pro vlastní prospěch, ať už ekonomický, nebo politický.

Čína se prostřednictvím bilaterálních dohod zapojila do velkých projektů na všech kontinentech. Zvláštní pozornost však věnuje zejména zemím tzv. globálního Jihu od jihovýchodní Asie přes Afriku k Latinské Americe. Její „rozvojová pomoc“ v těchto částech světa často nese rysy neokoloniálního vykořisťování s charakteristickým nadměrným využíváním přírodních zdrojů, poškozováním přírodního prostředí a zanedbatelným přínosem pro místní populace. Studie navíc ukazují, že velkorysost Pekingu při poskytování půjček a přímých investic do velkých infrastrukturních projektů podporuje korupci a posiluje nedemokratické praktiky v přijímajících zemích.

Někteří analytici také poukazovali na to, že BRI není „dobře plánovanou velkou strategií“, ale jedná se spíše o „často fragmentovanou, chaotickou a špatně řízenou sérii rozvojových projektů“. Tomu odpovídají i zkušenosti s čínskými projekty ze zemí jako je Srí Lanka, Malajsie či Pákistán, kde se čím dál více projevují protičínské nálady, ale i mnoha dalších, včetně několika evropských států. Rostoucí negativní vnímání iniciativy v zahraničí tak pravděpodobně vedlo čínské vedení ke změně přístupu k celému projektu.

Korupce a skandály místo lepší image

Jedna ze studií, kterou nedávno zveřejnily Foreign Affairs, poukazuje na to, že již před nástupem covidu začal Peking svou podporu pro megalomanské a ekonomicky pochybné projekty přehodnocovat. Autoři srovnávají údaje výzkumné laboratoře AidData, podle níž Čína v prvních pěti letech BRI investovala do globálních rozvojových projektů dvakrát větší částku než Spojené státy, přičemž v roce 2016 se náklady vyšplhaly na rekordních 120 miliard dolarů. Podle Centra pro globální rozvojovou politiku při Bostonské univerzitě však do roku 2019 tato částka klesla na necelé čtyři miliardy.

Důvodem tohoto prudkého poklesu bylo od roku 2017 zavádění regulačních mechanismů pro zahraniční investice a půjčky ze strany Pekingu. V březnu 2018 byla navíc zřízena Čínská agentura pro spolupráci na mezinárodním rozvoji, jejímž cílem je koordinace projektů zahraniční rozvojové pomoci.

„Regulační orgány se k těmto krokům uchýlily částečně proto, že prudký odliv kapitálu na vrcholu aktivit BRI ohrožoval čínskou makroekonomickou stabilitu. V Pekingu začala být iniciativa také čím dál častěji spojována s nezákonným únikem kapitálu a nezřízeným plýtváním prostředků v zahraničí,“ uvádějí Foreign Affairs.

Příklady jako Srí Lanka nebo Malajsie ukazují, že tam, kde chtěl Peking prostřednictvím strategických investic především posílit vlastní pozici, ve skutečnosti bujela hlavně korupce a šlendrián. Projekty, často charakteristické svou špatnou kvalitou provedení, provázely skandály, odklady, nedodržené termíny i místní protesty. Tyto zkušenosti, které vrhaly na Čínu nepříznivé světlo, přiměly Peking k postupnému přehodnocení vlastní politiky vůči Pásu a stezce.

Kromě přísnější regulace financování kladou v posledních letech úřady větší důraz na posilování soft power a prosazování vlastních, Číně nakloněných narativů, například budováním vlastních think tanků, posilováním vazeb v akademické sféře včetně podpory sinologických programů v rozvojových zemích, spoluprací v mediálním sektoru či v oblasti informačních technologií.

Této proměně se věnuje také studie nazvaná Nátlak, korupce a cenzura: Případové studie mapující úsilí Komunistické strany Číny o získání globálního vlivu. Tu zveřejnil loni v září washingtonský Mezinárodní republikánský institut (IRI).

Peníze, které mají umlčet kritiku

Jedna z kapitol studie IRI se věnuje prorůstání čínského politického vlivu v Itálii, jež nedávno v podrobné studii popsal také projekt Sinopsis. Jako jeden z přímých důsledků těchto vazeb lze chápat memorandum o porozumění (Memorandum of Understanding) o spolupráci s Pekingem v rámci BRI, které italská vládní koalice odsouhlasila v březnu 2019 jakožto zatím jediná ze zemí G7.

Analytici IRI poukazují na to, že firmy úzce napojené na čínský stát, jako například Huawei, mají možnost přímo ovlivňovat konkrétní politické procesy v jedné ze zakladatelských zemí EU a NATO. Děje se tak prostřednictvím vazeb na jednu z nejsilnějších politických stran v italském parlamentu, Hnutí pěti hvězd (M5S). Podobným způsobem dokázala čínská strana získat přístup do nejvyšších politických pater i v dalších demokratických (či relativně demokratických) zemích, například v Brazílii, Indonésii, Turecku, Kyrgyzstánu či v České republice.

Čína ekonomicky i politicky tlačí na své partnery, aby přejímali narativy, v některých případech i dezinformace, prosazované a šířené Komunistickou stranou Číny. V případě Brazílie tyto narativy souvisely s „úspěšnou“ proticovidovou politikou Pekingu a čínskou pomocí nejen Brazílii, ale celému světu prostřednictvím tzv. „zdravotní hedvábné cesty“. Ta má s využitím dopravní infrastruktury vybudované v rámci BRI poskytovat partnerským zemím léky a asistenci ve zdravotní péči.

V muslimských zemích, jako je Indonésie coby stát s největší populací muslimů na světě, nebo Kyrgyzstán, který je domovem silné ujgurské menšiny, se zase díky politicko-ekonomickým vazbám daří umlčet kritické hlasy vůči čínské politice v Sin-ťiangu i poukazy na probíhající genocidu Ujgurů. V případě Turecka zpráva IRI konstatuje, že právě kontrola narativu o Sin-ťiangu je hlavním motivem Číny pro rozvíjení spolupráce s touto zemí.

Studie IRI věnuje zvláštní pozornost nově vznikajícím vazbám v zemích, které v minulosti s Čínou nespolupracovaly. Jsou mezi nimi státy jako Mexiko, které má tradičně silné vazby s USA, nebo Arménie, která je historicky závislá na Rusku a kde v posledních letech roste čínský vliv zejména ve vzdělávání.

Huawei opět na scéně

Čínské angažmá v Africe má poměrně dlouhé kořeny a mnoho podob. Studie IRI se vedle Zimbabwe, kde Čína podporovala vládu diktátora Mugabeho, který zemi dostal do mezinárodní izolace, detailněji věnuje zejména Jihoafrické republice. Otevřenost JAR vůči Číně autoři připisují podobné koloniální historii a částečně i důvěře v čínské metody řízení státu.

Jihoafrická republika, jeden ze zakládajících členů uskupení BRICS spojujícího Čínu, Rusko, Indii, Brazílii a právě JAR, pro Peking představuje zásadního spojence na africkém kontinentu. Vzájemné vazby staví na dlouhodobých vztazích mezi čínskou komunistickou stranou a Africkým národním kongresem, který má od pádu apartheidu trvale většinu v jihoafrickém parlamentu. Ve spolupráci s Čínou bylo v JAR od roku 2011 vybudováno několik zvláštních ekonomických zón, které měly přilákat čínské investice. Ty jsou však dodnes ztrátové.

Důležitým nástrojem čínského vlivu na africkém kontinentu je čínská telekomunikační společnost Huawei, která zde spravuje 70 % 4G sítí a v JAR v létě 2020 začala s budováním 5G technologií. Čínský vliv působí i v médiích, která pomáhají šířit pročínské narativy, a projevuje se zde i cenzura kritických hlasů. Mimo to je JAR také jednou ze zemí, kde Peking aktivně pomáhá budovat sinologické programy a zakládat think tanky. Například v roce 2018 bylo otevřeno nové Centrum africko-čínských studií při univerzitě v Johannesburgu, které publikuje pročínské komentáře a studie. Rok po založení univerzita dokonce udělila čestný doktorát čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi.

Specifickými případy jsou pak země, které se Číně v posledních letech podařilo přesvědčit, aby přerušily své tradiční diplomatické styky s Tchaj-wanem a podřídily se principu „jedné Číny“, prosazovanému Pekingem. Přesvědčovací taktiky, které ke změně diplomatické orientace Čína využívá, zahrnují přísliby ekonomické a obchodní spolupráce, přímých investic, pomoci s budováním infrastruktury, ale také různé geopolitické tlaky, které v některých případech vedly k přehodnocení vlastní pozice.

Boj o tuňáka vedle základen USA

Nejvýraznějšími příklady jsou Salvador a malé, ale strategicky významné ostrovní státy v Pacifiku, Šalamounovy ostrovy a Kiribati.

Vládnoucí salvadorská strana s marxistickými kořeny v roce 2018 nečekaně rozhodla o změně orientace z Tchaj-wanu (potažmo USA) na Peking a na tento směr navázal i o rok později nově zvolený prezident Nayib Bukele. Analytici IRI o vztahu mezi Čínou a Salvadorem píší:

„Vzájemné přijetí Číny a Bukeleho administrativy vytvořilo symbiotický vztah, který oslabuje narůstající ekonomický, společenský a politický tlak mezinárodní komunity na větší demokratičnost a méně korupce v salvadorské vládě. Čína výměnou nabízí vybudování strategického centra z tohoto regionu, který byl dlouho americkým spojencem. Vztah mezi Čínou a stále autoritářštějším Salvadorem posiluje autoritářské praktiky obou vlád v mezinárodním prostoru.“

Čínské námluvy s Šalamounovými ostrovy byly hojně medializovány, když pacifický ostrovní stát podepsal s Čínou bezpečnostní dohodu. Tou popudil své sousedy Austrálii a Nový Zéland, se kterými ho pojí ekonomické i bezpečnostní vazby, stejně jako Spojené státy americké, pro něž je oblast Pacifiku významnou strategickou doménou už od dob druhé světové války. K uzavření dohody došlo necelé tři roky poté, co Šalamounovy ostrovy pod vedením nového předsedy vlády Manasseha Sogavareho rovněž změnily diplomatickou orientaci z Tchaj-wanu na Čínu ve snaze navázat nové obchodní vztahy a získat více prostoru oslabením závislosti na dominantních velmocech v regionu.

Během dvou týdnů po diplomatické otočce odsouhlasil premiér centrální provincie Stanley Maniteva bez souhlasu ústřední vlády pronájem ostrova Tulagi se zátokou vhodnou pro kotvení lodí s hlubokým ponorem čínské investiční skupině SAM Group. Ještě před podepsáním smlouvy však její detaily zveřejnil tisk, což vyvolalo místní protesty a celostátní vláda poté dohodu vetovala.

Státem, závisejícím na zahraniční pomoci, je již zmíněné Kiribati, skládající se z 35 ostrovů a atolů roztroušených na ploše 3,5 milionu kilometrů čtverečních, kde žije jen něco přes sto tisíc obyvatel. V sousedství se nacházejí strategicky významná území, kde mají USA své základny. Kromě toho jsou vody Kiribati nejbohatšími na světě na výskyt tuňáka a o právo lovu se na mezinárodní úrovni vede velký konkurenční boj.

V červenci 2022 Kiribati vystoupilo z Fóra tichomořských ostrovů, což posílilo spekulace o narůstajícím tlaku Pekingu v místní politice. Analytici IRI Kiribati označují za „ekonomicky a společensky zranitelné s vysokou mírou nezaměstnanosti zejména mezi mladou generací“. Jeho závislost na rozvojové pomoci, která dříve proudila hlavně z Austrálie, Nového Zélandu, Spojených států a Tchaj-wanu, vystavuje oblast geopolitickým tlakům ze strany Číny coby štědrého „dárce“. Ve své přesvědčovací strategii Peking podle IRI „úspěšně využil protikoloniální vnímání Západu v regionu a pěstoval přesvědčení, že Čína… má větší respekt k místním potřebám, kultuře a tradicím“.