ROZHOVOR. Tibetský režisér Dhondup Wangchen strávil sedm let v čínském vězení a v pracovním táboře. Odsouzen byl za to, že v roce 2008 natočil krátký film „Nechat strach za sebou“. Tibeťané se v něm vyjadřovali ke konání tehdejších letních olympijských her v Pekingu. V souvislosti se současnou zimní olympiádou vyjel režisér Wangchen do Evropy, aby upozornil na tristní situaci v Čínou okupovaném Tibetu. V Praze byl na pozvání organizace Potala a Češi Tibet podporují.

Dhondup Wangchen trpěl šest let v čínském lágru. Sám přiznává, že byly chvíle, kdy si myslel, že ho neopustí živý. Je to muž sice nenápadného vzezření, ale železné vůle. Když se potkáváme pod Pražským hradem, venku je zima, ale Dhondup zůstává prostovlasý. Není to tím, že by byl z Tibetu zvyklý na větší mrazy. Čepici přestal nosit v pracovním táboře – na znamení vzdoru.

„Pokaždé, když šel v táboře kolem nás dozorce, museli jsme před ním smeknout čepici. Zařekl jsem se, že už nikdy před nikým smekat nebudu, tak nenosím čepici,“ vypráví klidným hlasem Dhondup Wangchen.

Jak svobodná je vaše společnost

Ještě předtím, než se posadíme k rozhovoru, sledujeme společně přehlídku stráží u Pražského hradu. Dhondup je fascinován chováním hradní stráže k přihlížejícím a kolejdoucím.

„Ta přehlídka byla pro mne moc zajímavá. Ukazuje, jak svobodná je vaše společnost. V Číně by nebylo možné přiblížit se takhle k vojákům a ohleduplnost, s jakou udělali mezi lidmi uličku. To jsem v Tibetu nebo v Číně nikdy neviděl,“ komentuje před uzavřeným hradním nádvořím výměnu stráží tibetský politický aktivista.

Slavným se stal po celém světě, když ho čínská policie zatkla za natočení dokumentárního snímku „Nechat strach za sebou“. V roce 2009 byl odsouzen k šesti letům v pracovním táboře. Amnesty International ho tehdy označila za vězně svědomí a vyhlásila celosvětovou kampaň za jeho osvobození. V roce 2014 mu nadace Human Rights Foundation udělila cenu Václava Havla za kreativní disent.

Jak sám Wangchen přiznává, žádné předchozí filmařské zkušenosti neměl, dokonce neuměl ani číst. Chtěl ale za každou cenu poukázat na zvěrstva, která se v Tibetu dějí, a natočení filmu mu přišlo jako nejlepší způsob. S malou kamerkou a s asistentem objížděli několik týdnů celý Tibet a zaznamenávali názory místních obyvatel ohledně konání letních olympijských her v Pekingu.

„V roce 2008 panoval silný názor, že když se Pekingu umožní pořádat olympijské hry, zlepší se kvůli tomu i poměry v zemi, situace okolo lidských práv. Žádné ze slibů, které tenkrát Čína dalam nebyly dodrženy. Paradoxně se situace od té doby výrazně zhoršila. Vidíme to nejen v Tibetu, ale také v Hongkongu, v jižním Mongolsku, nebo když se podíváte na situaci Ujgurů. Všude se situace v posledních deseti letech zhoršila. Takže opětovné udělení pořadatelství her Číně v roce 2022 je opakováním stejné chyby. Respektive nejen opakováním chyby. Je to horší. Pro Čínu je to vlastně signál, že ať se chová jakkoliv, bude jí to procházet, nikdo se jí nakonec nepostaví.“

Čína neodděluje sport a politiku

Vy jste přijel do Prahy apelovat i na české politické představitele, aby olympijské hry bojkotovali. Nikdo z politiků do Pekingu nakonec neodjel. Český prezident pořádání her v Číně ale v rozhovoru podpořil. Co byste mu na to řekl, kdybyste měl tu šanci?

„Český národ trpěl pod komunismem a to je silná zkušenost. Proto bych rád apeloval na českého prezidenta, aby připomínal, že Čína není jen komunistická země, ale bezprávní systém, který přináší utrpení milionům lidí. Je to něco, co by měl prezident Zeman brát v úvahu, když mluví o Číně. Myslím, že je důležité si uvědomit, že čínská vláda vnímá politiku a sport jako spojité nádoby. Je to mix, nelze je oddělit. Uvnitř Číny je tolik strachu. Jestli jsou olympijské hry o tom, že mají lidi dávat dohromady, tak to se v Číně určitě nestane, je to doslova protimluv.

Jak se konkrétně zhoršila od poslední olympiády v Pekingu situace ve vašem rodném Tibetu?

„V Tibetu je situace horší doslova s každým dnem. Je tam tolik strachu a represí. Čínská vláda světu předkládá úplně jiný obrázek, než jaká je skutečnost. O Tibetu například tvrdí, že ekonomicky prosperuje, že jsou tam dodržována lidská práva, že panuje svoboda slova. Jenže realita je naprosto jiná. Tibet se nachází pod silným útlakem, tibetská kultura je potlačována, tibetský jazyk bojuje o přežití, mniši v klášterech nemůžou praktikovat tradiční náboženské obřady. Kláštery se drancují. Učitelé jsou zavíráni do vězení, děti se nemají kde učit. Jen od roku 2008 se více než 160 Tibeťanů upálilo na protest proti tomu, co Číňané v Tibetu páchají.

„Učitelé jsou zavíráni do vězení, děti se nemají kde učit. Jen od roku 2008 se více než 160 Tibeťanů upálilo na protest proti tomu, co Číňané v Tibetu páchají,“ říká Dondhup Wangchen. Foto: T. Engelová

Zmiňujete umírání tibetského jazyka, problémy spojené se vzděláváním. Vy jste se narodil v roce 1974, tedy třiadvacet let po okupaci Tibetu. Chodil jste do školy?

Já jsem se narodil ve vesnici na severovýchodě Tibetu. Doma nás bylo hodně, do školy jsem nechodil. Chodit do školy bylo drahé, takže nikdo z mé rodiny do školy nechodil.

Kde jste se tedy naučil číst a psát?

Neměl jsem žádného učitele tibetštiny, psané tibetštiny. Psanou tibetštinu jsem se naučil až v poslední době, až po propuštění z vězení. I to byl jeden z důvodů, proč jsem natočil v roce 2008 svůj krátký dokument. Aby lidé věděli, že tolik věcí je v Tibetu v nepořádku, že je tam tolik utrpení. Že děti nemůžou chodit do škol, učit se tibetsky.

Po Tibetu jste se pohyboval ještě s asistentem na motorce. Jak těžké to bylo? Hrozilo, že vás někdo odhalí, udá?

Ano, samozřejmě. Bylo to pro nás hodně nebezpečné a náročné. Některé části Tibetu jsou těžko dostupné veřejnou dopravou, takže proto jsme používali motorku. Báli jsme se také o bezpečnost našich respondentů.

A co jste dělali? Upozornili je, že můžou mít kvůli natáčení problémy?

Zajímavé bylo, že všude, kam jsme přijeli, reagovali lidé podobně. Chtěli o své situaci mluvit, chtěli mluvit o svých pocitech z letní olympiády. A to navzdory hrozbě, že za to můžou být potrestáni. Mluvili o tom, že by se rádi setkali s jeho svatostí Dalajlámou, vyjadřovali obavy z osudu jeho nástupce Pančhenlamy (11. Pančhenlama byl jako šestileté dítě v roce 1995 zatčen Číňany a jeho osud je neznámý – pozn.red.). Mluvili o tom, že nesmí mít vystavené jejich obrázky nebo nahlas vyjadřovat své náboženské přesvědčení. Vše je hned Čínou trestáno jako politický protest. Hodně se vyjadřovali také k ekologické situaci. Čína drancuje tibetské přírodní zdroje a nerostné suroviny, které pak využívá v průmyslu.

Asi jste tušil, že natočení takového filmu nezůstane bez následků. Jak jste se na to připravil? Co jste řekl rodině?

Svou ženu a děti jsem před natáčením poslal do Indie. Musel jsem ale myslet i na širší rodinu, rodiče, sourozence. Nějaký čas jsem strávil ve Lhase a věděl jsem, jak političtí vězni ve Lhase trpí, jak jejich rodiny trpí. Takže jsem dopředu přijal určitá opatření. Věděl jsem ale, že ten film musím natočit, potřeboval jsem to udělat, navzdory všemu.

Řekl jste o svých plánech manželce?

Ne. Neřekl jsem o tom ani své ženě, ani rodičům. A vím, že jsem dobře udělal. Poté, co mě v září 2008 Číňané zatkli a vyslýchali, vládní úředníci mi řekli, že proti mně stáhnou obvinění, když sepíšu doznání, že mě k natočení navedly exilové skupiny jako Tibetská asociace mládeže a Tibetský kongres. Vyhrožovali, že pokud to neudělám, odnese to moje rodina. V tu chvíli jsem si říkal, jak dobře jsem se rozhodl, že jsem je poslal pryč. Podařilo se jim pak dostat azyl ve Spojených státech.

Nejvíc jsem se dozvěděl u výslechu

Co se tedy dělo po vašem zatčení?

Zatkli mě, aniž udali nějaký legální důvod. Na hlavu mi nasadili černý pytel, odvezli mě na neznámé místo, kde mě mučili. Přivázali mě řetězy k dřevěné židli a zezadu mi na krk dávali elektrické šoky. Vyslýchali mě sedm dní, aniž by mi dali najíst.

Mohl jste si alespoň dojít třeba na toaletu nebo ani to ne?

Nemohl. Prostě jsem to, stejně jako ostatní vyslýchaní, musel pustit do kalhot. Moje rodina neměla rok tušení, co se se mnou stalo. Dozvěděli se to až během soudu. Odsoudili mě na šest let do pracovního tábora.

Ten se nacházel kde? A jak pokračoval váš život tam?

Pracovali jsme 16 hodin denně. Ráno nás odvezli do továrny a pozdě večer zpět do tábora. Šili jsme uniformy pro zahraniční armády. Pro vojáky z Afghánistánu, Íránu a Iráku.

Věděl jste alespoň přibližně, co se děje venku? Za vaše osvobození se spustila velká kampaň. Lidé na celém světě podepisovali petice. Vaše manželka za vás v roce 2014 převzala Cenu Václava Havla za kreativní disent.

Bylo sice těžké získávat informace, ale čas od času jsem měl povolené návštěvy. Přijížděli za mnou někteří příbuzní. Ale jako politický vězeň jsem s nimi mohl mluvit pouze přes plexisklo po telefonu a za dozoru. Naše komunikace byla na rozdíl od jiných vězňů monitorována. Paradoxně nejvíc jsem se dozvídal při výsleších. Občas mě vyslýchali i v pracovním táboře a z jejich otázek jsem si plno věcí o situaci venku odvodil. Uvnitř vězení funguje systém, že jedni vězni hlídají jiné vězně. Na příkaz vězeňských služeb je například bijí a tak dále. Mně se to ale nedělo, takže i z toho jsem pochopil, že jako politický vězeň mám v určitých ohledech jiné postavení, že se kolem mé osoby něco musí dít.

Manželka režiséra Wangchena za něj přijala v roce 2014 cenu Václava Havla za kreativní disent. Wangchen se dostal z Číny až o tři roky později. zdroj: se souhlasem Kateřiny Jacques Bursíkové

O čínských pracovních táborech se čas od času dostanou na veřejnost hrůzná svědectví. Mluví se až o milionu vězněných Ujgurů v lágrech v Sin-ťiangu, které mají za cíl počínštit, převychovat muslimské obyvatelstvo. Mluví se také o vraždách, sebevraždách. Vy jste se během výkonu trestu s něčím podobným setkal?

Bití vězňů a jejich šikana jsou v pracovním táboře běžné. Zemřít jsem viděl tři vězně. Toho prvního ubili ostatní spoluvězni, druhý se ujedl k smrti. Byl dlouho zavřený na samotce, kde ho trápili hladem. Když se dostal ven, přejedl se tak, že tělo, které na to nebylo připravené, vypovědělo službu. Třetí byl mladý čínský muslim, kterého nutili, aby sám sebe obvinil z páchání různých přestupků a pak po něm vyžadovali, aby se napravil. On z toho byl tak zoufalý, že spáchal sebevraždu. Já jsem k tomu sám také neměl daleko.

Co se konkrétně stalo?

Odsoudili mě na samotku. To je to nejhorší, co se může vězni stát. Samotka je malá místnost bez světla. Jste v naprosté tmě. Brzy ztratíte pojem o tom, jestli je den nebo noc. Je tam jen místo na spaní a díra v zemi na vykonání potřeby. Plno lidí se z toho psychicky zhroutí nebo zblázní.

Za co vás odsoudili? A jak se vám podařilo udržet si mentální zdraví?

Na samotku vás dají jen tehdy, když spácháte nějaký skutečně závažný přestupek. Nařízení musí podepsat sám ředitel tábora. Já jsem byl obviněn z neposlušnosti. Protestoval jsem proti podmínkám, které mají v táboře političtí vězni ve srovnání s jinými vězni. Těm například umožňovali zkrácení trestu za slušné chování a další věci. Političtí vězni jsou diskriminováni. Před nástupem na samotku jsem měl možnost mluvit s kamarádem, který je mnichem v klášteře. Řekl jsem mu, že jsem připraven spáchat sebevraždu. Do šatů jsem si schoval žiletku, jenže před nástupem na samotku mi vyměnili šaty. Sílu jsem pak čerpal z toho, že, co dělám a o co se snažím, je v pravdě, že upozorňuji na věci, které jsou pravdivé. Hodně jsem se také modlil a recitoval mantry. Modlil jsem se také za dlouhý život Dalajlámy. To mi pomohlo tu samotku přežít.

Věděl jsem, že to bude velká oběť

Zlepšila se pro vás situace po skončení trestu?

Po propuštění, když jsem si odpracoval šestiletý trest, se situace příliš nezlepšila. Propustili mě sice, ale byl jsem stále pod dohledem, musel jsem se pravidelně hlásit na policii, nemohl jsem volně cestovat. Rozhodl jsem se tedy emigrovat, což nebylo vůbec jednoduché. Stálo mě to hodně příprav i peněz, protože jsem musel někomu zaplatit, aby mě ze země dostal ven. Podařilo se mi utéct z Číny, pak ještě nějakou dobu trvalo, než se mi podařilo dostat za rodinou, která v tu dobu už žila ve Spojených státech. Tam se mi nakonec podařilo dostat v prosinci 2017.

Jaké to bylo setkat se po tolika letech s manželkou a dětmi? A jak se vám zvyká na život v nové zemi, jiné kultuře? Jistě to také není snadné.

Když jsem viděl svou rodinu naposledy, bylo nejmladší dceři šest let, neviděl jsem ji v podstatě jedenáct let. Samozřejmě, že za tu dobu vyrostla. A to víte, že je mi líto, že celé ty roky nemohly mé děti dostávat otcovskou lásku, kterou by bývaly potřebovaly. I se ženou si na sebe znovu zvykáme.

Jestli toho lituji? Když jsem se rozhodoval, jestli natočit film o olympiádě, věděl jsem, že budu muset hodně obětovat. Co se týká života v nové zemi, pořád se učím nový jazyk, jde to těžko, učím se žít podle nových pravidel. Hodně těžko se mi také cestuje, protože mám stále provizorní víza, což znamená, že pokaždé, když někam letím, dlouho mě na letišti prověřují. Nevědí si rady s mými dokumenty. Takže ano, pořád je pro mě složité zvykat si na nový život. Jestli ale něčeho skutečně lituji, pak je to skutečnost, že jsem se nemohl rozloučit se svou matkou.

Jestli dobře rozumím, tak zemřela?

Ano. Poté, co jsem přijel do Spojených států, měl jsem velké přání navštívit matku a otce, kteří žili tou dobou v Austrálii. Zažádal jsem o víza, jenže Austrálie mi je neudělila a já nemohl matku před smrtí navštívit. To mě hluboce zasáhlo.

Co se týká tlaku z Číny, jste na americkém území zcela svobodný nebo máte i tak strach, že by vám mohl někdo ublížit? Zvlášť, když třeba teď podnikáte turné po evropských zemích a veřejně podporujete bojkot olympiády v Číně?

Když jsem do USA přijel, dostal jsem několik výhružných dopisů. Pak také někdo probodal pneumatiky u auta mé manželky, také na sociálních sítích se rozjela pomlouvačná kampaň proti mně. Jakási čínská úřednice mě údajně obvinila ze sexuálního obtěžování. Takže se zkrátka snaží nějak mě zdiskreditovat. O to větší zodpovědnost cítím k tomu, co dělám a co se snažím světu říct. A budu v tom pokračovat, co nejdéle to bude možné.

Nový Mao Ce-tung

Dondhup Wangchen při debatě s českými sportovními fanoušky. foto: T. Engelová

Jak by se podle vás měli světoví politici k Číně chovat? Teď v souvislosti s olympiádou řada západních zemí politicky bojkotovala účast na hrách. Může to Tibetu nějak zásadně pomoct?

Vy v Česku máte zkušenost s komunismem. Vy víte, jak dokáže takový systém lidem ukrást jejich základní práva. Myslím, že je velice důležité, aby se lidé zajímali o ostatní, kteří nemají takové štěstí a nemůžou žít ve svobodě. Aby mluvili za ty, kteří za sebe mluvit nemůžou. A to není jen o Tibeťanech, ale také o dalších skupinách lidí, kteří v Číně nemají práva. Tím, že se o tom bude mluvit, že se na to bude upozorňovat, tím jim pomáháte. A také tím perzekvovaným poskytujete ochranu.

Současný čínský režim je hrozbou pro celý svět. A my se proti němu musíme postavit. Donutit ho ke změně. Současný prezident Si Ťin-pching je jako novodobý Mao Ce-tung. Systematicky se snaží o to, aby vyhladil tibetskou kulturu. Probíhá doslova kulturní genocida na tibetském národu. A tahle politika se zintenzivňuje. Apeluji proto na všechny, aby nám pomohli Tibet zachránit.

A nabízí se vůbec nějaká možnost politického řešení, které by bylo přijatelné i pro Čínu? Dalajláma například navrhoval autonomii pro Tibet? Je to reálné?

Řešení musí být vyjednáno v míru. Tibeťané by si samozřejmě přáli nezávislost, ale udělali Číně nabídku na řešení právě formou autonomie. Čína na ni nereagovala. Dalajlámu obvinila ze separatismu. V tuto chvíli tedy existuje ze strany Dalajlámy nabídka k dialogu o skutečné autonomii pro Tibet, zatím ale zůstává bez odezvy. Debata o Tibetu ale nesmí utichnout. Nesmíme nechat naši kulturu zničit. A já za to budu bojovat, dokud budu moct.