Venezuela, země s největšími zásobami ropy na světě, se již delší dobu nachází v těžké hospodářské a společenské krizi. Zemí zmítá hyperinflace a chaos. Politické protesty potlačuje režim prezidenta Nicolase Madura s pomocí tanků. Jak mohla upadnout  potenciálně bohatá země do takové bídy?

Vedle pseudo-marxistické ideologie a ekonomických experimentů bývalého prezidenta Hugo Cháveze se na pádu Venezuely podepsaly do velké míry čínské “investice”.

V kostce to vyjadřuje titulek článku v časopise Foreign Policy z minulého týdne: Cesta Venezuely ke katastrofě je posetá čínskými penězi.

Podobné titulky se objevují ve světovém tisku v posledních měsících stále častěji (např. v New York Times nebo Washington Post).

Peníze a družba

Chávezova Venezuela se stala vzhledem k ideologické spřízněnosti s pekingským vedením prvním spojencem Číny v Latinské Americe.

“Strategické rozvojové přátelství” uzavřely obě země již v roce 2001. V roce 2014 bylo povýšeno na “všestranné strategické partnerství”. Čína postupně investovala během těchto let ve Venezuele přes 60 miliard dolarů formou půjček pro vybudování zhruba šesti set investičních projektů.

Čínské společnosti získaly oplátkou přednostní přístup na domácí venezuelský trh, včetně lukrativních zakázek na projekty v oblasti infrastruktury a průmyslu. V roce 1999 dovezla Venezuela z Číny zboží v hodnotě necelých sto milionů USD. V roce 2014 to bylo 5,7 miliardy.

Venezuela současně pomáhala Pekingu v šíření vlivu po celé Latinské Americe, kde měla ještě na začátku tisíciletí většina zemí diplomatické vztahy nikoliv s ČLR, ale s Tchaj-wanem.

To se i díky politické podpoře ze strany Venezuely rychle změnilo. Poslední latinsko-americkou zemí, která přešla od Tchaj-peje k Pekingu, se stala právě tento týden Panama. 

Chávezův “revoluční” režim roztočil s čínskou podporou spirálu zadlužování. Již v roce 2006 varovala Světová banka ústy svého tehdejšího prezidenta Paula Wolfowitze, že by mohla země upadnout do dluhové pasti.

V následujících letech se ovšem objem čínských půjček ještě zvýšil. Úvěry se měly Číně splácet dodávkami ropy.

Když se její světové ceny propadly na necelou třetinu hodnoty, ocitla se Venezuela ve vážných těžkostech.

Kam se poděly čínské miliardy?

Martin Rodil, prezident Rady venezuelských osobností v Americe (VALC)  shrnul nedávno situaci takto:

Venezuela je zcela vydána na milost svým čínským věřitelům. Vzdala se suverenity za laciný úvěr. Aspoň z toho něco měl venezuelský lid, ne? Bohužel nikoliv. V nejzkorumpovanějším režimu ve venezuelské historii šly ty peníze akorát do kapes režimu a jeho kumpánů. Maduro a Chávez podepsali dohody s Číňany na výstavbu víc jak šesti set projektů, ale naprostá většina z nich zůstává nedokončená. Některé nikdy ani nezačaly.

Byly to zjevně propagandistické nástroje pro lidi s krátkou pamětí. Kam se poděly všechny ty železnice, bytové jednotky financované Číňany, celé tucty továren? Byly to jenom zástěrky pro zkorumpovanou socialistickou elitu k zachování její moci za každou cenu, zatímco plundruje hospodářství na úkor lidu.

Čínská podpora chávistickému režimu je trnem v oku i dalším představitelům opozice. Někteří prohlašují, že dohody o mezinárodních úvěrech, jejichž podmínky nebyly zveřejněny a schváleny Národním shromážděním – což je případ většiny čínských investic – jsou neplatné. To by mohlo způsobit po případné změně režimu Pekingu těžkou hlavu.

Něco podobného se ostatně Číně přihodilo již jednou, když padl režim Muammara Kaddáfího v Libyi. Peking Kaddáfího do poslední chvíle finančně i politicky podporoval, a stal se tak po jeho odstranění v Libyi na čas páriou.

Útoky na čínské podnikatele ve venezuelském vnitrozemí v prosinci minulého roku tak trochu připomínají situaci po pádu Kaddáfího v Libyi, kdy muselo být ze země narychlo evakuováno na 36 tisíc čínských občanů.

Bílí sloni a kolonialismus

Situace ne nepodobná té venezuelské nastala ještě v další jihoamerické zemi, totiž Ekvádoru. Hlavně ale skýtá názorné varování pro další příjemce čínských investic, zejména země s nestabilními nebo zkorumpovanými vládami. Takových je podél Nové hedvábné stezky víc než dost.

Investiční model iniciativy Pás a stezka (BRI) je přitom podobný čínským investicím ve Venezuele: Politicky motivované půjčky spřáteleným režimům na projekty, jejichž ekonomická návratnost je někdy pochybná.

Pochybnosti vzbuzují zejména čínské investice do infrastruktury na Srí Lance a v Pakistánu. Na Srí Lance začala Čína mohutně investovat za vlády bratří Rajapaksů poté, co se od nich odvrátila většina demokratického světa kvůli porušování lidských práv během občanské války proti tamilským povstalcům.

Největšími projekty bylo rozšíření přístavu Hambantota a stavba nového mezinárodního letiště. Zejména nové letiště představuje typický případ “bílého slona”, tedy politicky motivovaného projektu bez ekonomického racionále.

Supermoderní Mezinárodní Rajapaksovo letiště v Mattale  (HRI) se nachází 250 km od hlavního města – a přistává na něm jedno až dvě letadla denně. V současné době slouží toto “nejprázdnější letiště na světě” spíše jako turistická atrakce.

Na Srí Lance se mezitím změnila vláda. Podobně jako v Libyi či Venezuele se podpora minulého režimu stala pro Čínu přítěží. Proti vyvlastňování půdy při rozšiřování přístavu Hambantota propukly masové demonstrace.

Půjčky poskytnuté předchozímu režimu není současná vláda schopna splácet. Namísto toho pronajala přístav Hambantota čínské straně na 99 let.

Ironie této transakce spočívá v tom, že nápadně připomíná čínský pronájem pevninské části Hongkongu britskému impériu po prohraných Opiových válkách v 19. století.  Ten je dodnes v Číně symbolem národního pokoření a západního kolonialismu.