Čína bojuje s chudobou a přemisťuje pastevce na sídliště. Tam ale chudnou ještě víc
Do roku 2020 Čína odstraní chudobu. Alespoň si to Peking vytkl v rámci projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ z roku 2015. Boj s chudobou se ale často odehrává jen na papíře a ve statistických tabulkách. Tibetští pastevci tak sice leckdy bydlí v nových domech, kvůli vysokým nákladům jsou ale chudší než dřív.
Čínský boj s chudobou má definované cíle, kterých je potřeba dosáhnout právě do konce letošního roku. Je to například zvýšení příjmů nad hranici chudoby, zajištění potravin a ošacení či garance vzdělání, lékařské péče a bydlení.
V tibetských oblastech západní Číny „Cílené odstraňování chudoby“ nahradilo projekty zaměřené na zlepšování životních a ekonomických podmínek obyvatelstva prostřednictvím urbanizace venkovské populace. Ta se od roku 2003 plošně uskutečňuje jako součást strategie „Velkého otevírání západu“ a budování „Socialistického nového venkova“.
Tato strategie významně zasáhla především do života tibetských pastevců, které měly urbanizační projekty povzbuzovat k přesídlování do státem vystavěných sídlišť, často v podobě uniformních vesniček uprostřed neurbanizované stepi.
Zchudnout na sídlišti
Podle teorie plánovitého rozvoje prostřednictvím plánované modernizace „zaostalé“ pastevecké společnosti tak přestěhovalci měli díky stálému obydlí v blízkosti silniční komunikace získat lepší podmínky pro zajištění školní docházky pro děti, snadnější přístup ke službám, jako je lékařská péče, a možnost snáze se zapojit do sekundárního či terciárního hospodářského sektoru.
V praxi se však tento plán ukázal často nerealizovatelný. Jednak z důvodu chybějícího vzdělání pastevců (vysoká negramotnost a omezená znalost čínštiny), které by jim umožnilo uplatnit se v jiném oboru a získat jednoduše nový zdroj obživy, a dále kvůli chybějící poptávce po zaměstnancích a službách v izolovaných sídlištích.
Namísto zlepšení životní úrovně se tak v mnoha případech bývalí pastevci ocitli ve finanční tísni. Díky různým druhům státní podpory se sice hotovostní příjem bývalých pastevců na sídlištích mohl částečně zvýšit, narostly však i výdaje. Ztrátou dobytka, jehož prodej byl v mnoha případech podmínkou účasti na distribuci státem financovaných domů, totiž pastevci přišli o zásobování mléčnými výrobky, masem a jačím trusem, který ve stepních oblastech slouží jako palivo.
Vláda přesidlovací projekty ospravedlňuje tím, že se zvýší příjmy pastevců, ale příjmy jsou jenom statistický údaj neodrážející skutečnou situaci. Statistika totiž do hotovostních příjmů počítá i státní podporu, a tak se v ní neprojevuje schopnost bývalých pastevců vydělat více peněz vynaložením vlastního úsilí a vlastních prostředků. Mnoho statistik také neuvádí nárůst výdajů. Ve skutečnosti tedy sice může docházet ke zvýšení hotovostních příjmů, životní úroveň obyvatel nových sídlišť však může současně klesat.
Bezradní poradci
Například v západočínské provincii Čching-chaj, kterou z cca 96 % tvoří tibetské a mongolské autonomní prefektury, se tak přesídlování pastevců za účelem snižování chudoby před vyhlášením projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ ukázalo ve většině případů jako neefektivní.
Masové usídlování může být naopak pozitivně hodnoceno například z hlediska budování infrastruktury a dobývání nerostných surovin ve stepních oblastech Tibetské náhorní plošiny. Tento způsob momentálního „rozvoje“ je však nejen dlouhodobě neudržitelný, ale také velice nákladný.
Kvůli problematické přizpůsobivosti bývalých pastevců porostou v budoucnu vládní náklady na finanční podporu přestěhovalců a údržbu sídlištních komplexů, což se může ukázat jako problematické například v souvislosti s propadem čínské ekonomiky plynoucím ze současné krize.
Při uskutečňování projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ měla přímou podporu v podobě distribuce domů, materiální a finanční pomoci vystřídat v první řadě nepřímá podpora: rekvalifikační a vzdělávací programy, které by tibetským pastevcům a další venkovské populaci umožnily lépe využít příležitosti modernizované Číny. Plošnou podporu v okresech statisticky vyhodnocených jako chudé oblasti měla vystřídat cílená pomoc vybraným rodinám v největší nouzi. Do venkovských oblastí byli posíláni experti, kteří měli nabídnout individuální řešení situace. Projekt tak nabízel logicky znějící dlouhodobé řešení neuspokojivé ekonomické situace na čínském venkově.
Realizace v praxi však vypadá poněkud jinak. Počet expertů posílaných na venkov odpovídá kvótám pro různé státní instituce, které se musí do projektu zapojit. Na pomoc chudým rodinám tak jsou vysíláni například zaměstnanci vysokých škol s nejrůznější kvalifikací, která často neodpovídá konkrétním potřebám, a akademici slouží často jen jako prostředníci pro komunikaci s úřady, kde se snaží tlumočit názory a požadavky rodin, na něž většinou není brán ohled při provádění shora implementované politiky.
Restaurace, které nikdo nechce
Problémem je také přístup samotných venkovanů. Častá přímá podpora státu v minulých desetiletích byla v tibetských oblastech vyšší než v neautonomních čínských oblastech a sloužila mimo jiné i jako prostředek k uchlácholení potenciálně vzpurné populace. Stala se tak běžnou součástí příjmů, a lidé nejsou ochotni ji vyměnit za pracný pokus o vlastní zabezpečení své existence.
Státem nabízené rekvalifikační kurzy jsou podle zkušeností z provincie Čching-chaj příliš krátké a především neučí, jak s nově nabytými dovednostmi naložit, tedy jak prodat vyrobené zboží, například šatstvo, nebo jak úspěšně vést obchod či restauraci.
Příkladem může být měsíční kurz vaření v čínském jazyce na jednom ze sídlišť pro bývalé pastevce. Za poplatek se tak ti Tibeťané, kteří ovládali čínský jazyk, mohli naučit několik čínských receptů. Kurz se však nezabýval zprostředkováním manažerských schopností ani nenapověděl, jak využít nové znalosti na sídlišti bez napojení na větší městskou zástavbu, a tedy s velmi omezenou poptávkou po restauračních zařízeních. Po ukončení kurzu nikdo vlastní restauraci neotevřel.
Odstraňování chudoby pomocí rekvalifikace a následného přirozeného začleňování, například pastevců, do sektorů služeb a průmyslu je dlouhodobý proces, který nekoresponduje s krátkodobě orientovaným harmonogramem čínského plánovaného rozvoje navrhovaným v pětiletých časových úsecích.
Úředníci na nejnižší správní úrovni, zodpovědní za realizaci vládních projektů, jsou pod enormním tlakem splnit očekávané výsledky. Jsou nuceni soustředit se na řešení, která rychle poskytnou viditelné výsledky. V rámci realizace „Cíleného odstraňování chudoby“ nejen v provincii Čching-chaj se tak výstavba domů pro statisticky chudou část populace stala měřítkem pro postupující rozvoj a boj s chudobou.
Dům jako čárka ve statistice
Při boji s chudobou odpovídá počet postavených domů počtu urbanizovaných, tedy modernizovaných rodin, což umožňuje úřadům na místní úrovni splnit kvóty dané vládou. Na konci realizačního období je pro úřady rozhodující počet zúčastněných rodin a počet vystavěných domů, který je možné snadno statisticky zachytit, a ne skutečné zlepšení jejich situace.
„Urbanizovaná“ populace je chápána, například v případě tibetských pastevců, (alespoň teoreticky) jako populace, která prošla určitým stupněm rozvoje a spadá už do moderní společnosti současné Číny. To, že často izolovaným vesničkám ve stepi anebo v okolí malých správních center bez podpůrné infrastruktury lze jen stěží říkat urbanizace, se do statistického obrazu nepromítá.
Přednost při účasti na projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ mají rodiny vyhodnocené představeným venkovské komunity jako nejchudší. Kvůli splnění požadované kvóty přestěhovaných rodin jsou však domy často k dispozici ke koupi i ostatním, i když za několikanásobně vyšší cenu. Tento postup samozřejmě není v souladu s přísnými pravidly projektu, ale umožní místním úřadům vykázat požadovaná čísla.
Boj s chudobou je jedním ze setrvalých klíčových bodů státní agendy od založení ČLR. S rychlým, vládou plánovaným rozvojem však většina populace nedokáže držet krok. S modernizací a rozvojem průmyslu a spotřebního trhu rostou také výdaje. Průběžně se tak zvyšuje i hranice chudoby. Ta vzrostla ze 150 RMB v roce 1986 na venkově (v autonomních menšinových oblastech 200 RMB), na 3058 RMB na osobu a rok v roce 2017. S rostoucí životní úrovní, kterou lze v současné Číně očekávat, roste i počet lidí, kteří na ni nedosáhnou, a to i v roce 2020.
I přes všechno úsilí čínské vlády a vynaložené prostředky se od vzniku ČLR postup při plánování a realizaci vládních projektů příliš nezměnil. Centrálně navrhované projekty poskytují jen málo prostoru pro místní podmínky a potřeby a možnosti místní populace v různých částech Číny. Sociální a ekonomické změny, které mají být dlouhodobě úspěšné a mají zajistit udržitelný rozvoj, vyžadují aktivní účast obyvatel na nejnižší úrovni. Od tibetské pastevecké komunity se očekává, že přizpůsobí svůj životní styl a způsob obživy moderní čínské společnosti, jejímž těžištěm je průmysl a městský rozvoj, ale tento proces může trvat i několik generací.
Za realizaci státních projektů jsou zodpovědné instituce na místní úrovni, od nichž se očekává hlášení pozitivních výsledků a splnění kvót daných centrální vládou.
Chudoba klesá jen na papíře
Pozitivní statistické výsledky čínského rozvoje ohromující čínskou i zahraniční veřejnost tedy nemusí vždy korespondovat se skutečností a odrážet dlouhodobý a udržitelný rozvoj na nejnižší úrovni. V současné Číně stále převažuje důraz na rychlost a kvantitu rozvoje na úkor kvality. To platí i při realizaci sociálně-ekonomických projektů, jako je „Cílené odstraňování chudoby“.
Ve zprávě z 19. sjezdu Komunistické strany Číny v říjnu 2017 prezident Si Ťin-pching znovu zdůraznil termín ukončení čínského boje s chudobou v roce 2020, tedy o deset let dříve, než bylo stanoveno v Agendě 2030 pro udržitelný rozvoj Organizace spojených národů. K dodržení plánu však stačí vykázat počet postavených domů odpovídající počtu chudých a doložit nárůst příjmů, které je možné v případě potřeby dorovnat do potřebné výše (jednorázovou) státní podporou.
Podle expertů S‘čchuanské univerzity přispělo k omezení nárůstu chudé populace následkem nerovnoměrně se zvyšující životní úrovně také vládní nařízení, že regionálně hlášené počty chudých se smějí od roku 2013 pouze snižovat a nikoliv zvyšovat. K teoretickému snížení chudoby mohla přispět také skutečnost, že Čínský národní statistický úřad stále pracuje s hranicí chudoby 2300 RMB, stanovenou v roce 2010.
Kromě hranice chudoby definované na státní úrovni je v Číně možné určit vlastní hranici chudoby v rámci provincií a následných administrativních úrovní. Hranice chudoby na nižší správní úrovni však vždy musí převyšovat číslo dané pro úroveň vyšší. Výpočty a údaje pro hranici chudoby se tedy v různých zdrojích liší. Platí však, že s rychlým čínským rozvojem přirozeně roste i minimum nákladů na živobytí, což ztěžuje situaci bývalých pastevců účastnících se modernizace prostřednictvím trvalého usídlování bez zajištění stálého příjmu.
21. dubna 2020 oznámila čínská tisková agentura Nová Čína úspěšné ukončení boje s chudobou v provincii Čching-chaj. Národní cíl konečného odstranění chudoby v Čínské lidové republice do konce letošního roku bude tedy s největší pravděpodobností realizován podle plánu, alespoň statisticky. Jak vypadá skutečná situace, a že třeba lidé ve zmíněných tibetských pasteveckých oblastech mají ke stabilní životní situaci ještě daleko, se už v tabulkách propagovaných čínskou vládou jako důkaz úspěchu neprojeví.
Autorkou textu je Jarmila Ptáčková. Text vychází také v časopise Vesmír (7/2020)
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Na Číně jsme si vypěstovali závislost. Sami ani pořádně nevíme, jak velkou
Strach z „očipování lidstva“ vystřídaly obavy z čínského vlivu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
20 komentářů
Takže je špatně , že ti lidé dostali byty ? Co ty desítky milionů čínských turistů , kteří jezdí po světě ? Jak udávají i kapitalistická media , tak ročně se v Číně dostane z chudoby mezi střední vrstvu cca 50 milionů lidí !
Bydlet už kde měli PASTEVCI/NOMÁDI předtím, měli i zdroj obživy. Teď jsou na sídlišti (střecha nad hlavou, obydlí), uživit se však bez kočování nedokážou. Takže ano, je špatně, když lidem seberete zdroj obživy, naskladníte je do paneláku bez pořádného napojení na nějakou metropoli a šmytec.
1) Zda se mi to, nebo jsou tyhle planovane „spolecenske skoky“ domenou bolsevickych rezimu? Staci vzpomenout, co se delo v Rusku – presidlovani celych narodu. U nas to byl pokus o asimilaci/domestikaci Romu. Dusledky jsou viditelne dodnes – Chanov v CR, Lunik IX v SR. 2) Hrozne zajimavy je ten moment „planovani“ a falesnych statistik. Stoji to opravdu za to? Pro koho je prezentace „skvelych vysledku“ a „prekroceni planu“ vlastne urcena? Obyvatelstvu CLR, aby videlo, jak to ma KS skvele pod kontrolou? Nebo spis pro zahranici, aby se i ostatni staty inspirovaly, jak „stabilizovat spolecnost“. 3) Proc tomu vlastne ty staty nenechaji volny prubeh? Prece vzdelavani a stretavani kultur je nejjistejsi cesta, jak se inspirovat a rozhodnout, co je pro spolecnost nejprinosnejsi. 4) Mozna by stalo za zminku bile osidlovani Ameriky. Tam se pouzil jiny pristup – postupna likvidace puvodniho obyvatelstva nebo presun do rezervaci. Jakoby to byla nejaka zver a ne lidi.
Dělají v podstatě to samé, co tu komunisté dělali s Romy (tehdy Cikány) v 50. letech a co se dělalo s překážejícími obyvateli obcí nad zásobami hnědého uhlí (nebo jiné komodity). To samé se dělalo s domorodci v SSSR a v USA.
Ani ÚV KS Číny nemá takovou starost o blaho Číňanů jako Sinopsis. Snad to jednou Číňané ocení a Sinopsis dostane patřičnou odměnu.
„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“
karel-havlicek-borovsky
Jaké jmění ? Za Husáka měli všichni plně vybavené byty nebo rodinné vily , práci , prakticky všechny rodiny měly auto , plno lidí mělo chaty , chalupy , jezdilo se na dovolenou k moři ! Nebyli nezaměstnaní , bezdomovci , exekuce . obstavené penze ! Co má většina lidé dnes navíc kromě elektroniky , která tenkrát začínala i na západě ? Dnes neustále rostou ceny potravin , nájmů , energií ! Náš stát je zničený , rozkradený , zadlužený , český průmysl , zemědělství , školství zničené , Čechům tu skoro nic nepatří , chybí lékaři , zdravotní personál , řemeslníci , technici ! Jsme jen nesoběstačná nesvéprávná bruselská , německá a americká kolonie , dokonce nám nařizují , jak se má co jmenovat !
To je zase až příliš příliš nereálný popis života za Husáka. Pokud bych to trochu opravil
– řada lidí měla od státu pouze přidělené byty na dekret (tedy podobně jako dnešní nájemníci)-a stát jim je mohl kdykoliv zase sebrat¨
– těch aut zase tolik nebylo (i na Škodovky se dělaly pořadníky)
– na dovolenou k moři obvykle jen do povolených „spřátelených“ socialistických republik..
– nějaká práce pravda vždycky byla -nabídnutá státem (antož tehdy prakticky všechny podniky patřily státu), ovšem samostatně podnikat člověk nemohl.
Nicméně -srovnávat toto (samo o sobě) je subjektivní dilema o tom co člověk považuje za svobodu co za potřebu. Tady jde bohužel o něco jiného. Jak se dají vypozorovat současné kroky sociálně (až neolevicově) orientovaných vlád, snaha řady politiků je dostat občany do podobného závislého postavení na státu zpátky, ovšem za cenu řady osobních omezení která se těm předešlým taky pomalu blíží..
Jo, jo, nebojte, už brzy budete žít v znormalizovaném státu navázaném na Vaší Čínu a SSSR. O to se postará nastupující státostrana. No a já, bohužel, budu muset kvůli lidem jako Vy bydlet v tom chlívu taky. Míru zdar a se Sovětským Svazem (případně s Čínou navrch) na věčné časy.
Jo a kdybyste náhodou zavítal do Tibetu, zjistil byste, že jim bylo mnohem líp bez čínských soudruhů.
Komunisti si vždy mysleli, že mají patent na rozum, ale šeredně se pletou. Pošlapávájí lidská práva a hájí se pokrokem.
Stejně jako v Čínské lidové republice to probíhalo v 80′ letech v Rumunské socialistické republice za Nicolae Ceaușescu. A jak to ve finále dopadlo? Bez lítosti celý zásobník!
Naproti tomu komunisti v Číně dopadli zcela jinak, než ti v Rumunsku. Ze zaostalé, zemědělské polokoloniální zeměse stal celosvětový největší exportér nejvyspělejších technologií a Číňané si volně jezdí po celém světě jako turisté. Ve srovnání s Čínou a její dlouhou kulturní historií, bylo Rumunsko jen „uprděným“ evropským trpaslíkem, stejným jako většina zemí dnešní EU, jejichž obyvatelé, v době kdy už v Číně žili a psali své sofistikované úvahy filosofové, pomalu slézali ze stromů hledat kořínky.
Oskar. Až slezete pomalu ze stromu hledat kořínky, tak já budu večeřet biftek a zapíjet ho červeným vínem.
Ale jinak s Čínou máte pravdu. Poslední jejich vynález je opět Světový. Jmenuje se Covid-19. Možná, že ho znáte? No jó, Čína. Kde se všichni na ní hrabou?
Milý, zlatý, já jsem, díky svému původu, restituoval dost, abych si spokojeně jedl denně do konce života ne bifteky, ale českou pravou svíčkovou, zapíjel ji Plzní (aby se mně karlovarský knedlík lépe trávil), což se týká i celé mé rodiny, na rozdíl od Vašich bifteků z falešné svíčkové a krabicového vína.
Zmínil jste covid-19, takže, pokud je SARS-CoV 2 umělého původu, tak nejspíše ne čínského, ale spíše z toho státu, který nakonec „do té jámy sám padl“ (Čína má k dnešku – 82.995 nakažených a 4.634 zemřelých; USA – 1,789.298 nakažených a 104.410 zemřelých. Zdroj : https://www.worldometers.info/coronavirus). Při výrazně vyšší hustotě obyvatel, 137 obyv. ob. / km² má Čína jen 3 zemřelé na 1 milion obyvatel, zatímco USA při 35 ob. / km², 3,9x nižší, 316 zemřelých na ten 1 milion obyvatel, tedy 105x více.
Skutečně, kam se na Čínu všichni dnes hrabeme i v tom potlačení pandemie, o výrobě třeba ochranných zdravotnických pomůcek ani nemluvě, stejně jako třeba o sítích 5 G.
Což je ovšem problém křesťanství, které zlikvidovalo prakticky všechny informace pocházející z dob před příchodem „věrozvěstů“. Nebýt křesťanství, byli bychom na tom stejně jako ta Čína nebo i lépe.
Když už jste se tak „opřel“ do toho křesťanství, tak je třeba taky vidět, že obecně v Evropě na přechodu od starověku ke středověku můžeme vidět doslova civilizační diskontinuitu. Jistě, méně v Itálii, každopádně ale v západní Evropě, konkrétně o našem prostoru (kde se paralelně s tím rozmachem Říma vystřídala etnika keltského a germánského původu, kdežto Slované přišli až později, a které z toho římského pohledu bylo vždy zahrnuto do toho tzv. Barbarika) teď vůbec nehovořím. Současně, fakt, že se křesťanství ve 4.století stalo státním náboženstvím v Římské říši a že ho zároveň později přijali vládcové těch tzv. barbarských, lze říci germánských států, které se zformovaly na „troskách“ té Západořímské říše (jako už Frankové, Vizigóti a další), přece jen poskytl předpoklad k tomu, aby křesťanství vytvořilo alespoň nějakou kulturní kontinuitu mezi tou řecko-římskou antikou a Evropou, která se formovala v tom raném středověku, a vlastně se tak položily, řekněme z nějakého nejzákladnějšího kulturně-etnického hlediska, základy takové Evropy, jakou známe dodnes. Že to mělo vady, na které zhruba narážíte, nepopírám…
Naproti tomu, ta čínská civilizace se od toho starověku vyvíjela v podstatě kontinuálně, přestože z hlediska čistě politického v čele čínského impéria také občas stávali vládci toho „barbarského“, nečínského původu (jako Mongolové ve 13.-14.století, a nakonec, přece i poslední, mandžuská dynastie Čching, vládnoucí cca od poloviny 17.století až do roku 1911)… A je pravda, že vzhledem k tomu obrovskému civilizačnímu poklesu, k jakému došlo ve velké části Evropy s rozpadem Západořímské říše a tzv. velkým stěhováním národů (ale za což přece vůbec nemohlo křesťanství), tak ta Čína zůstávala v mnoha ohledech dlouho pokročilejší než Evropa jako celek. Např. i slavný cestopis Benátčana Marka Pola ze sklonku 13.století dává tušit její převahu přinejmenším v mnoha aspektech nad soudobou, řekněme gotickou Evropou. Ale ta čínská, resp. obecněji východoasijská civilizace jaksi ustrnula a přinejmenším od raného novověku se takový poměr obracel, a zcela už mimo jakékoliv pochyby to bylo v 19.století, kdy Evropa (a tehdy už i USA) procházely průmyslovou revolucí, a kdy došlo k tomu násilnému „otevření“ (ovšem nejen) Číny Západem.
A tady právě, podobně jako nás, české země v tomhle ohledu musíme vnímat v širším evropském kontextu, tak přece i na tu mnohem větší Čínu je možno pohlédnout v poněkud širším východoasijském kontextu – a mně tedy přijde, že ti dnešní obdivovatelé toho závratného ekonomického vzestupu Číny v posledních desetiletích tohle úplně přehlíží, a zejména úplně přehlíží Japonsko. To je přece země, s Čínou kulturně dost provázaná nebo spíš jí dost ovlivněná (i když z nějakého mocensko-politického hlediska může stát za povšimnutí, že na rozdíl od řady zemí v té kontinentální části východní Asie, včetně např. Koreje, ostrovní Japonsko nikdy v minulosti nebylo porobeno tím mocným čínským impériem, a naopak, ve 20.století, nakonec hlavně v letech 1931-45, Japonsko fakticky vládlo nad velkou částí zaostávající a vnitřně rozvrácené Číny)… Tak podobně jako Čína, i ještě izolovanější japonský šógunát byl přece v tom 19.století nuceně „otevřen“ Západem, jenže Japonci, na rozdíl od Číňanů, byli už tehdy schopni přistoupit k efektivním reformám, které je už na přelomu 19. a 20.století dokázaly přivést do víceméně rovnoprávných pozic s evropskými velmocemi nebo USA (a teď, prosím, s ohledem na současnost, vůbec nemluvím o tom, že před tím obrovským vzestupem Číny to bylo právě Japonsko, a už žádná země v pravém slova smyslu Západu, kdo byl po USA světovou ekonomikou číslo 2, a takhle to platilo, možná s jistou výhradou k úplnému a dočasnému specifiku SSSR, už od 70.let 20.století)…
Jistě (vzhledem k tomu, co uvádí předřečník), ještě jaksi mnohem sebestřednější Čína toho tehdy, na přelomu 19. a 20.století, nedosáhla – i když přinejmenším teoretické koncepty tam byly taky, a stačí připomenout, jaký vzor právě v Japonsku viděl dr. Sunjatsen (Sung Čung-šan), předák republikánské revoluce z roku 1911 a zakladatel Kuomintangu. Může být otázka, jak by se Čína vyvíjela, kdyby právě po tom roce 1911 neklesla na desítky let do hlubokého vnitropolitického rozvratu (který ostatně také vytvořil ideální podmínky právě pro tu japonskou agresi), nebo kdyby se pak, po roce 1949, řídila efektivnější politikou cílící k rychlému hospodářskému růstu, než jakou předváděl Mao Ce-tung (tak k čemu vedl třeba tzv. „velký skok“, že)… Na druhou stranu, přece už ale i za toho Maa se Čína stala zase silnou velmocí, schopnou vyrábět vlastní jaderné zbraně (v roce 1964), tedy už zase žádnou „polokoloniální“ zemí…
Já jsem toho napsal asi dost, ale asi jasné, co jsem chtěl především říct… Kromě té otázky křesťanství na začátku, hlavně to, že když zvážíme všechny ty historické okolnosti, třeba i to srovnání s Japonskem atd., tak mi ten závratný vzestup Číny v uplynulých dekádách až tak extra obdivuhodný nebo extra zázračný nepřijde. Skoro by se mohlo zdát, že je vlastně „zákonitý“…
Pane Oskare hanáku z Hané, vy se nezapřete. Odstěhujte se do Číny, a za 5 let nám podejte referát o Vašem životě tam. Jo a co že to píšete? O sofistikovaných úvahách filosofů? Klobouk smekám před starými čínskými filozofy, nikoli však před čínskými císařstvími. Doplňte si laskavě vzdělání stran těchto císařství. A už vůbec nesmekám klobouk před terorem čínských komunistů, který ukrátil na životě desítky milionů lidí. Což Vy asi nevíte, že? Milion mrtvých sem, milion mrtvých tam – to se v případě Vašich milovaných soudruhů nepočítá, že? Je mi jasné, že lidé jako Vy (neříkám, že přímo Vy), by tady rozjeli teror (kdyby mohli) přesně tak, jak komunisti mají nacvičeno od roku 1917. V tom jste Vám podobní byli vždy přeborníky. Ale nemusíte se bát, ona Vám k tomuto postupu Vaše státostrana ráda pomůže. Jen byste měl vědět, že komunisti se pak v druhé vlně zbavovali i užitečných idiotů, kteří jim pomohli nahoru. I o tom v Číně vědí své. Tak se tam jeďte dovzdělat. Ale Konfucia nečtěte, mohl by Vám vnést chaos do vašich názorů obdivujících se čínským komunistům…….PS.: víte, jakou bídou v mnoha vrstvách je doprovozen čínský rozvoj? Hele, Oskare, ti Tví Číňané by se s Vámi nemazali, kdybyste se jim nehodil. Mimochodem víte o tom, že za doby teroru byli schopni soudruzi svým oponentům usekávat postupně údy, vařit je a nutit příbuzné těch nešťastníků to maso jíst? Čínští filozofové se jistě obraceli v hrobě, al rudá lůza řvala blahem. Howg
Kdybych situaci sama neznala a nesledovala, na miste, nemluvila s Tibetany a necetla cinske socialni site, tak mi tento clanek moc nerekl. Hodne obecne a na muj vkus prilis odborne vyjadrene veci, co se daly vysvetlit vice lidsky. Cinani stavi kralikarny a tlaci do nich Tibetany a dalsi mensiny. Daji jim rentu, seberou obzivu a tim se z tech obyvatel stali zavislaci na statu. Je dle meho i dulezite zminit faktor napriklad rostoucich problemu s alkoholem, drogami, prostituci, aids, sebevrazdy, protesty proti teto politice. Tibetane takto zit nechteji. Kvalita domu je priserna! Nove vesnice nemaji nic nez par plechovych domku. Zadne autobusy, obchody. Postupem casu cinske obchody, cinske restaurace, cinske hotely, kam chodi cinske a tibetske prostititky. Jedny naplava z Ciny, druhe resi timto zamestnanim chudobu rodiny, do ktere je uvrhla vlada timhle debilnim planem. Pocinstovani deti a dalsich generaci ve stovky km vzdalenych skolach nemluve.
Tenhle clanek ma hodne zvlastni jazyk a porad dokola opakuje par urednich formulaci. Dalo se to napsat zajimaveji a obsahleji nastinit situaci.
Jiné vidění, skutečná pravda o Tibetu je na Wikipedii pod heslem Tibet. Krátká ukázka .
„V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli – podle svědectví vlastních vojáků – ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.“[4]
Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl třináctý dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Däpung a Gandän. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od 30. let 20. století paralelně s velitelstvím britské mise ve Lhase).
V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.[p 1]
Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do 40. let 20. století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území“.
Já bych to zase tak negativně neviděl. Je nutné si uvědomit, že takto Čína v Tibetu řeší stejné problémy, jako Evropa v 19. století. Plus tedy (nekorektně řečeno) podobné problémy s jistou komunitou, která se třeba u nás (i jinde) taky dlouhodobě a dodnes neúspěšně řeší..
Co ale v tom článku chybí, je popis předešlého sociální zajištění oněch tibetských pastevců. Jak se dá předpokládat vždycky a všechny je ta primitivní zemědělská činnost dobře neuživí, taky stárnou, jsou nemocní, bez prostředků., atd .A co pak? Umírají hlady, dostávají (od koho) žebračenky, strčí je do chudobince nebo jak? Tady už se nějak ten obraz života národa moudrého dalajlámy nějak rozplývá…
Pane Petrph – dnes jste se moc nevyznamenal. Podáváte lepší výkony a pak je umění Vám dát protiargumenty. Zjistěte si ta fakta, jak bylo dřív, jsou dostupná. Případně se tam zajeďte podívat a popovídejte si s Tibeťany a zeptejte se jich, co je jim bližší. Zda jejich originální život, anebo život, který jim vnucují Vámi vyvyšovaní číští komunisté. Nebo aspoň zavítejte do Indie s tibetskými uprchlíky. Oni Vám řeknou své – a možná Vám velmi trpělivě budou vysvětlovat, že pro ně je svoboda cenná. Vám samozřejmě pojem svoboda nic neříká, že? Jak píšete, že primitivní zemědělská činnost dobře neuživí atd atd. Heleďte, není to divný? Jak je možné, že nevymřeli úplně, než jim tam Čínská komunistická strana přinesla pokrok? Víte prdlačky o Tibetu a o Tibeťanech, natož o ceně svobody. Jednou anektuje ČLR Tibet, jindy Rusko Krym, popřípadě SSSR Pobaltí, Ukrajinu, Bělorusko, středoasijské státy – vše v pořádku podle Vás? V Tibetu probíhala genocida a tvrdá likvidace i kultury. Nic o tom nevíte