Chemtrails útočí. Svět, kde „něco si myslet“ znamená automaticky „mít pravdu“

Napsal/a Robert Břešťan 26. března 2018
FacebookTwitterPocketE-mail

Rozmáhá se nám tu takový nešvar. Politici i další lidé veřejně činní říkají taková zvláštní slovíčka – o tom, jak je lež běžná součást novinařiny a pokud si ji lid žádá, je to tak správně.

Až to vypadá, že je toto přesvědčení nakažlivé nebo že snad někdo rozdal nějaké notičky, podle nichž tito mluvčí postupují.

Dalo by se v těchto teoriích i pokračovat, něco absurdního si vymyslet, třeba že je za to všechny platí komunistická internacionála, Kreml, Lajos Bács nebo nedej bože Soros; a dotčeným by to z logiky věci nemělo vadit, protože i na lež má čtenář právo, nebo ne?

Hluboká pravda postpravdy

Začal s tím v rozhovoru pro Aktuálně.cz mediální expert a profesor žurnalistiky Jan Jirák, když prohlásil, že čtenář má právo na pravdu i na lež.

Jirák je muž, který dlouhá léta na Univerzitě Karlově vyučuje budoucí žurnalisty, takže je jeho výroky nutné brát vážně. Pokud totiž tohle učí, tak to za dveřmi slovutné fakulty poněkud zatouchá. Přinejmenším jde o totální odtržení od reality a rezignaci tváří v tvář rychlému vývoji světa internetu.

Jirák je přesvědčen, že fake news, jak on říká „tato podivná sdělení, která se šířila virtuálně“, žádný velký vliv nemají a jen posilují rozhodnutí již rozhodnutých voličů. Debaty o fake news jsou podle něj součástí „morální paniky“.

Nechce se věřit, že nikdy neslyšel o ruských trollích farmách, o státem řízené propagandě, cíleném šíření dezinformací, řetězových mailech atd. atp. Skandální kauza Facebooku – Cambridge Analytica a zneužití informací padesáti milionů profilů k de facto psychologické válce – mluví sama za sebe.

Místo toho Jirák vykládá toto: „Já se obávám, že slovo lež už je dneska zcela vyprázdněné. Ta hluboká pravda ukrytá ve slově postpravda, tedy to poznání o tom, že vůbec není důležité, co je takzvaně pravda, co je takzvaně lež, je důležité, co je přesvědčivé, získávající nebo manipulující úspěšné, to je prostě momentálně fakt. Neumím posoudit, jestli lidé, počítám se mezi ně, dokáží spolehlivě rozlišit, co je lež a co je pravda.“

Kdo jiný by to měl přitom umět posoudit než profesor žurnalistiky, když jde o samotnou podstatu novinářské profese?

Takové zvíře neexistuje

Jirák v tom ale není (ani zdaleka) sám. Žijeme ve světě, kde do obludných rozměrů narůstá přesvědčení, že „něco si myslet“ znamená automaticky „mít pravdu“ bez ohledu na fakta, argumenty, pravdivost, relevanci, ověřitelnost zdrojů… Dennodenně je to zjevné z diskusí (respektive ze sérií monologů) pod články či na sociálních sítích.

Připomíná to historku z první republiky, kdy sedlák z vesnice přijel do nové pražské ZOO a poprvé na vlastní oči spatřil slona. Chvíli se na divného tvora díval a pak pravil: „Ne, takové zvíře neexistuje.“

Takovým „sedlákem naruby“ je komunistický poslanec Leo Luzar. Podle něj je „slon všechno“, každý zdroj informací je pro něj relevantní. Včetně přiznaně propagandistických médií jako je kremelský Sputnik. Každý člověk má také právo šířit i lži, říká Luzar, toho času předseda podvýboru pro svobodu slova a média (!).

Ano, lhaní může být vnímáno jako součást neomezené svobody slova, lhát je do jisté míry lidské (i když ne nadarmo lidová moudrost praví, že lež má krátké nohy), s lhaním v politice mají komunisté desítky let zkušeností… Ale do mediální praxe slušných demokratických médií lež pochopitelně nepatří.

I médium má jistě právo na omyl (který obvykle přizná, omluví se a zveřejní opravu), jenže omyl a nepravda nerovná se záměrná lež (či fake news), jak se snaží opakovaně sugerovat třeba mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček.

Pro pořádek: nepravda může plynout z omylu, nevědomosti, neznalosti pravdy, naopak lež je úmyslné tvrzení, kdy mluvčí dobře ví, že pravda je ve skutečnosti jinde.

Nikoli náhodou jsou součástí trestního zákoníku i paragrafy o pomluvě, křivém obvinění, podněcování k nenávisti, hanobení rasy či šíření poplašné zprávy.

Na lež není žádné právo

A do třetice tu máme tak řečeného mediálního experta Petra Žantovského. Za pozornost by jeho výroky a soudy o médiích nestály, kdyby se po mnoha marných pokusech nakonec nedočkal veřejně placené funkce a nestal se z politické vůle Miloše Zemana a hnutí ANO členem rady ČTK.

I Žantovský má za to, že „nemůžete něco zatratit jen proto, že se tam najde lež“.

Všichni tři citovaní pánové dokonale naplňují sny a cíle ruské hybridní války – rozklížit, zamlžit, zmást a rozhádat společnost, vzbudit v lidech dojem, že mezi lží a pravdou může být rovnítko. Že pravda může být všechno bez ohledu na fakta. Jenže lež nikdy pravdou nebude, na takovou nebezpečenou hru nelze přistupovat.

Přesně to na svém magazínu Louč zformuloval mediální analytik Milan Šmíd:

Svým způsobem jsou média našimi prodlouženými smysly a tyto smysly by nás měly pravdivě informovat. Jestliže funkce těchto smyslů z různých subjektivních, ale i objektivních důvodů občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní, nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)