Byl 3. duben 2013 a po stožáru na prvním nádvoří Pražského hradu se vzhůru sunula vlajka Evropské unie. Tehdy na svého nového přímo zvoleného prezidenta lidé veřejně pískali a pokřikovali asi poprvé.

Nikoli pro jeho přátelský vztah k Číně, k Putinovi či kavkazským diktátorům; demonstranti shromáždění před Bránou gigantů ho plísnili za to, že je „lokajem Bruselu“.

Byly to ještě časy, kdy se Zeman v nové prezidentské roli teprve rozkoukával a nechodil s hůlkou. Vratislav Mynář byl kancléřem sotva dva týdny (zatím bez bezpečnostní prověrky), poradce Martin Nejedlý si zatím jen vyhlížel svou hradní kancelář, mluvčím ještě nebyl Jiří Ovčáček a do areálu Pražského hradu se dalo vejít bez dlouhého čekání na bezpečnostní prohlídku.

Podpis novely Lisabonské smlouvy a vytažení modré unijní vlajky o rozměru šest krát čtyři metry vysoko nad pražské střechy byly první viditelné zahraničně-politické počiny nového prezidenta. I jasné vymezení se proti svému předchůdci Václavu Klausovi, který při slovu Brusel vidí rudě.

Tento text je součástí exkluzivní publikace ZE-MAN. Můžete ji mít spolu s druhou knihou HlídacíPes.org Babiš. Vůdce pro 21. století. Darem ve výši 1000,- Kč podporujete nezávislou žurnalistiku. Děkujeme!

Odpůrci EU, a v tu chvíli i Miloše Zemana, drželi na Hradčanském náměstí transparenty s nápisy „Byli jsme před EU, budeme i po ní“ či „Chceme referendum o vystoupení z EU“. Uplynuly necelé tři roky a Zeman by se býval mohl na nádvoří procházet s podobným heslem nad hlavou.

V červenci 2016, krátce po britském hlasování o vystoupení z EU, opakovaně prohlásil, že by podpořil nejen referendum o vystoupení Česka z Evropské unie, ale i ze Severoatlantické aliance. S dodatkem, že on by samozřejmě „z tisíce různých důvodů“ hlasoval proti.

„Řeknu vám ten tisící druhý. Česká republika dostává každoročně z EU o 200 miliard korun více než do Bruselu vrací. Dvě stě miliard je pětina českého státního rozpočtu. Jen blázen se vzdává tak velkého množství peněz,“ omezil na jednom ze svých setkání s občany přínos EU na čistě finanční rozměr.

Brexit, grexit, chceme euro

Miloš Zeman sám sebe označuje za eurofederalistu, k EU a jejím představitelům je zároveň velmi kritický. Odpovědnost za brexit proto nesvalil ani tak na Velkou Británii, jako na všechny vedoucí představitele EU: předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, šéfa Evropské rady Donalda Tuska či evropskou ministryni zahraničí Federicu Mogheriniovou.

Brity podle něj odradila od členství hlavně politika EU „zásobující členské země naprosto nesmyslnými předpisy“. „Nedivte se, že když byrokratičtí šílenci vydávají takové směrnice, a přitom nejsou schopni například ochránit vnější hranice EU před migrační vlnou, že se vám toto vedení jinak skvělého projektu zhnusí a že ho opustíte. To je podle mého názoru skutečně základní příčina brexitu,“ řekl Zeman krátce po britském referendu Rádiu Impuls.

Jinak prý ale v budoucnost Evropské unie věří a odhaduje, že „se za těch dvacet let možná Británie do Evropské unie znovu vrátí“. I když by to už měla být jiná unie; taková, která se „neplete do záležitostí suverénních národních států a bude směřovat jako celek k nejúspěšnějšímu modelu své části, skandinávskému modelu sociálního státu.“

Navzdory tomu, že ze skandinávských států je členem eurozóny pouze Finsko, Zeman patří mezi zastánce společné evropské měny a toho, aby euro výhledově přijalo i Česko. Zeman euro považuje za stabilní měnu a Česko by podle něj mělo přijmout společnou evropskou měnu „pokud možno první den poté, co z eurozóny odejde Řecko“, nechal se slyšet v kupříkladu v prosinci 2015. „Má jediná obava ze zavedení eura při současné podobě stabilizačního mechanismu je ta, že by český daňový poplatník platil řecké dluhy. Byl jsem velmi zklamaný z výsledku jednání, která už téměř směřovala k takzvanému grexitu a nakonec skončila tím, že Řecko v eurozóně zůstalo,“ opakuje Zeman.

Od Haidera k Hoferovi

Schopnost nebrat si servítky nejen vůči lidem, ale i státům, je už Zemanův poznávací znak. Z roku 2000 si to jistě dobře pamatuje Rakousko; Zeman byl českým premiérem a v čele Svobodné strany Rakouska (FPÖ) stál korutanský hejtman Jörg Haider.

Tehdy byl Zeman hlasitým zastáncem toho, aby Evropská unie zmrazila vztahy s Rakouskem, právě kvůli účasti Svobodných ve vládě, a varoval, že Praha se k unijním sankcím připojí.

„Čím dříve se Rakušané zbaví pana Haidera a jeho postfašistické strany, tím lépe,“ prohlásil Zeman i o dva roky později, a nastartoval tak sérii diplomatických nót a protestů. Střih. Je září roku 2016 a Zeman na Pražském hradě oficiálně přijímá Norberta Hofera, kandidáta na rakouského prezidenta za kdysi tak odmítané Svobodné.

„Máme podobné pochybnosti ve věci migrace. Lidskost vůči uprchlíkům ano, ale ne přetížení vlastní země,“ pochvaloval si Hofer před setkáním se Zemanem podobný světonázor. Český prezident Hoferovi nepokrytě fandil nejen kvůli společné protiuprchlické rétorice. Prý i kvůli tomu, že nemá rád Zelené, za něž kandidoval Hoferův protivník a nyní již rakouský prezident Alexander Van der Bellen.

Po brexitu a rakouských prezidentských volbách Zeman a jeho věrní zaměřili svou pozornost na hlavní zahraniční událost roku 2016, souboj o Bílý dům. I zde si Hrad snadno a rychle vybral svého favorita – Donalda Trumpa. Vedle zjevné názorové spřízněnosti šlo i o pragmatickou hru s pravděpodobností.

Trumpův tah na branku

V diplomacii není vyšší mety než je oficiální přijetí americkým prezidentem v Bílém domě. Jenže posledním českým prezidentem, který se toho dočkal, byl opakovaně Václav Havel. Václav Klaus marně doufal celých svých deset prezidentských let.

Nedočkal se ani Miloš Zeman, i když se zástupci Hradu již od jeho nástupu do prezidentské funkce netajili tím, že na oficiálním přijetí intenzivně pracuje.

Nutno připomenout, že Miloš Zeman, v roli českého premiéra, už jednou v Bílém domě byl. V listopadu 2001 ho přijal tehdejší americký prezident George W. Bush mladší – krátce po útocích z 11. září spolu jednali o terorismu, výměně informací tajných služeb či rozšíření NATO.

Historie si ale bude pamatovat především to, že Zeman Bushovi předal nepotvrzenou a jak se později ukázalo také nepravdivou informaci o údajném setkání strůjce atentátů z 11. září 2001 Muhammada Atty s iráckým agentem v Praze.

Práce na Zemanově „návratu“ do Bílého domu se za Obamovy éry nezdařila, lépe to nedopadlo ani s Trumpem. I když Zeman v době americké předvolební kampaně odhodil diplomatické rukavice a hodně se snažil.

„Kdybych byl americkým občanem, volil bych Donalda Trumpa,“ přiznal Zeman. Trump zvítězil a netrvalo dlouho a Hrad se pochlubil, že president-elect Donald Trump české hlavě státu osobně telefonoval a pozval ji na jaro 2017 na oficiální návštěvu USA.

Jenže – někde se stala chyba. Postupem času vyšlo najevo, že jediný, kdo s oficiální cestou do Bílého domu počítá, je Zeman. Americká strana nic takového v plánu neměla.

Čekání na Karla IV.

Příležitostí k tomu, aby mu naslouchali světoví státníci, Zeman obecně mnoho nemá. Na oficiální návštěvy západních zemí je zván jen výjimečně, a ani do Prahy se zahraniční delegace nijak nehrnou.

Výmluvným příkladem je fiasko původně velkolepě zamýšlených oslav 700. výročí od narození otce vlasti, Karla IV., kterých se měl podle ideálního scénáře Pražského hradu účastnit výkvět zástupců královských rodin a šlechtických rodů z celé Evropy.

Česká policie se původně na 14. května 2016 skutečně připravovala na mohutnou bezpečnostní akci. Do Prahy se podle Miloše Zemana měly sjet desítky zástupců evropských panovnických rodů. Jenže nakonec nebylo skoro koho chránit.

Pozvánky sice putovaly panovníkům do Británie, do Dánska, Švédska, Norska, Nizozemí či Španělska, ale všichni se prostřednictvím svých ambasád omluvili. Hrad se tak musel spokojit s výrazně skromnější podobou akce.

Dorazili jen monacký kníže Albert II., lucemburský velkovévoda, jehož zemi ke Karlu IV. pojí historické vazby, a princ lichtenštejnský.

Příležitostí k mezinárodnímu rozmachu jsou tak pro Zemana hlavně výjezdy, například na summity NATO, případně Valné shromáždění OSN, kde si každý z politiků může odříkat svůj monolog před nepříliš soustředěným publikem.

I zde Miloš Zeman pronáší své projevy spatra, v těchto případech v angličtině. Diplomaté, s nimiž HlídacíPes.org o Zemanových zahraničních cestách mimo záznam mluvil, přiznávají, že „trnou“ při vědomí toho, že dopředu ani náznakem netuší, o čem bude hlava státu hovořit.

Obecně vzato, témata českého prezidenta jsou přitom poměrně předvídatelná – terorismus a uprchlická krize. Případně uprchlická krize a terorismus.

Máte tajné služby?

Otevřenou náruč tak Zeman vyhledává prakticky výhradně na Východě, v zemích jako je Rusko, Čína, Ázerbájdžán, Vietnam, Kyrgyzstán… Zejména náklonností k Rusku a Číně se netají.

Každému, kdo je ochotný naslouchat, opakuje, že ekonomické sankce proti Rusku jsou nesmyslné a měly by se zrušit. V Rusku se opakovaně setkal s Vladimirem Putinem.

Při jednání komise NATO – Ukrajina ve Walesu v září 2014, tedy půl roku po krymských událostech, před schůzkou požadoval jasné důkazy o vojenské přítomnosti Ruska na Ukrajině. To nadzvedlo švédského ministra zahraničí Carla Bildta natolik, že si i před českými novináři ulevil: „Nevím, jestli existuje česká zpravodajská služba, máte ji? Mohl by se zeptat jich.“

Naopak tehdejší český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek žádné pochybnosti o přítomnosti Rusů na Ukrajině na stejném setkání neměl. Není to žádné překvapení, na zahraniční politice se prezident s vládou v Česku již tradičně neshoduje.

I proto se tam, kde to jeho prezidentské pravomoci dovolují, snaží Zeman upevňovat pozice. Odráží se to v jeho přístupu ke jmenování nových velvyslanců. Na velvyslanecký post Ruska přes odpor ministerstva zahraničí (tehdy ještě v čele s Karlem Schwarzenbergem) vyslal komunistu Vladimíra Remka, na Slovensko Livii Klausovou, jiné již vládou schválené ambasadory naopak zablokoval.

Jako svou prodlouženou ruku vyslal Zeman do USA coby velvyslance Hynka Kmoníčka, ten se však postupem času ocitl v nemilosti – prezident mu má za zlé, že nedotáhl do konce příslib dostat jej do vytouženého Bílého domu.

Rudá vlajka nad Prahou

Hrad se snažil získat aspoň nějaké diplomatické body a vyjednal vloni v červnu audienci u britské královny Alžběty II. Zeman vzal s sebou manželku i dceru.

Strážci protokolu pak už jen vyjmenovávali přešlapy, jichž se český prezident při setkání s královnou dopustil. Shrnuto do slov: neznalost, neúcta a nezdvořilost.

Prezidentovi se kupříkladu nepodařilo dodržet jednoduché pravidlo, že první má začít hovořit královna.

Diplomatickým přešlapem může být ale i to, co politik naopak neudělá. Například když dá přednost účasti na soukromé konferenci Dialog civilizací na řeckém ostrově Rhodos (v režii Putinova spolupracovníka Vladimira Jakunina) před odletem na pohřeb izraelského prezidenta Šimona Perese.

I když je to z Řecka do Izraele co by snadno vojenským speciálem doletěl, na pohřeb dlouholetého prezidenta země, s níž má Česko nadmíru dobré vztahy, na konci září 2016 vyrazil z Prahy premiér Sobotka.

„Nechci se vměšovat do toho, jaké mezinárodně politické priority má ten který politik. Když prezident Zeman Izrael navštívil v říjnu 2013, měl tehdy skvělé setkání se Šimonem Peresem. Nyní měl nějaké závazky a našlo se jiné dokonale vyhovující řešení, kdy na pohřeb přijel premiér Bohuslav Sobotka,“ komentoval to pro HlídacíPes.org tehdejší izraelský velvyslanec v Česku Gary Koren.

Jiné faux pas je spojené s pozdním příletem české prezidentské delegace na pohřeb slovenského prezidenta Michala Kováče v říjnu 2016.

Pokud však něco ze Zemanovy zahraniční politiky na poněkud vychýlené ose Západ–Východ zůstane v povědomí veřejnosti pevně zapsáno, budou to manévry spojené s návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v březnu 2016.

I když slavobránu na trase z ruzyňského letiště na Hrad do značné míry organizovala soukromá čínská společnost CEFC, Pražský hrad se během třídenní návštěvy proměnil v malý Peking.

„Každá loď potřebuje přístav, do kterého se vrátí a který ji neohrožuje. A vzhledem k postoji České republiky vůči Číně, který je výrazně vstřícnější než postoj některých jiných zemí Evropské unie, si myslím, že právě Česká republika by mohla být takovou nepotopitelnou letadlovou lodí čínské investiční expanze,“ pravil Zeman v rozhovoru, který s ním ku příležitosti vzácné návštěvy z Číny osobně vedl Jaromír Soukup, majitel vydavatelství Empresa Media, v němž 49% podíl stále ještě drží čínská CEFC (o jejím setrvání či odchodu se definitivně rozhodne v březnu).

Rudá vlajka Číny (nejen tehdy) zcela zastínila modrou unijní. Tu, co o rovné tři roky dříve tak slavnostně stoupala na Pražském hradě k nebi za zvuků Ódy na radost.