Muži dominují českým médiím a vedle vedoucích funkcí drží třeba i většinu prestižních postů zahraničních zpravodajů. Změnit by to mohla otevřená výběrová řízení na vysoké mediální pozice a aktivní výzvy ženám, aby se do nich přihlásily. Podle výzkumů totiž více žen v redakcích přináší obsahovou pestrost, lepší komunikaci i spravedlivější přístup v rozdělování témat mezi redaktory.

„V žurnalistice se vedoucí pozice obvykle neobsazují přes otevřená výběrová řízení. Typicky musíte čekat, až si na vás někdo vzpomene a dá vám nabídku. I z jiných profesí víme, že pokud výběr není otevřený a transparentní, zpravidla vede k nižšímu zastoupení žen,“ konstatuje socioložka Marína Urbániková z Masarykovy univerzity v Brně.

Je to jeden z možných důvodů, proč v Česku jen minimum žen šéfredaktorek. V novinářské profesi celkově je přitom zastoupení mužů a žen téměř vyrovnané.  Na českých katedrách žurnalistiky dokonce studentky převládají, je jich bezmála sedmdesát procent.

Jak je tedy možné, že se později ženy nedostávají do vedoucích pozic? „Je zjevné, že zde máme systémový problém. Alternativním vysvětlením by muselo být, že jsou ženy méně bystré a schopné, což ale vyvrací jejich dlouhodobě lepší studijní výsledky a vyšší míra formálního vzdělání,“ dodává Urbániková. 

Více žen, více rozmanitosti

Česká žurnalistika podle ní trpí takzvanou „vertikální segregací“, která se vyznačuje „podreprezentováním žen na vedoucích pozicích“. Tím se zdejší redakce připravují nejen o různorodější obsah, ale také o svou důvěryhodnost u části publika.

„Je lepší, když novináři a novinářky reprezentují publikum v celé jeho šíři. A pak je to samozřejmě i otázka rovnosti a spravedlnosti. Lidé by měli mít v práci stejné podmínky a stejné příležitosti rozvíjet svůj potenciál,“ dodává Urbániková. Podle některých výzkumů novinářky zároveň častěji citují ženské aktérky a méně sklouzávají ke stereotypům.

V případě žen se tváříme, že si musí vybrat mezi kariérou a rodinou a pak si zkrátka nestěžovat a nést důsledky své volby, muži před tuto volbu postaveni nejsou a klidně mohou mít rodinu i kariéru naráz.

Pozitivní vliv většího zastoupení žen na vedoucích pozicích potvrzuje i americká studie o fungování redakce deníku Sarasota Herald-Tribune, která je vedena čistě ženským managementem. Tamní redakční kultura se vyznačuje „přátelskostí vůči rodině, otevřeností, týmovou spoluprací a dobrou komunikací“. 

Socioložka Urbániková upozorňuje, že novinařina není dílem jednoho člověka a na práci redaktora mají velký vliv nadřízení. Jen zastoupení žen na řadových pozicích tak zdaleka nemusí na změnu stačit. „A větší změny nemusí nastat ani poté, co se více žen dostane do vedení,“ říká.

„Pokud si ženy v průběhu své kariérní dráhy osvojí dominantní ‚mužskou‘ redakční kulturu, samotný fakt, že jsou ženami, toho moc nezmění. Jeden zahraniční výzkum srovnávající redakce s vyšším a nižším podílem žen na editorských pozicích ale došel k závěru, že redakce s vyšším zastoupením editorek rozdělují témata mezi novináře a novinářky spravedlivěji,“ dodává.

Nic jako čistě „mužská“ a „ženská“ témata však podle ní neexistuje a tematická různorodost vyplývá hlavně z odlišných životních zkušeností: „Pokud 98 % příjemců rodičovského příspěvku v Česku tvoří ženy nebo jsou to ženy, kdo se výrazně častěji stává obětí sexuálního násilí, tato témata u nich zkrátka více rezonují.“

Podle mezinárodního projektu Global Media Monitoring Project novinářky méně často pokrývají politická nebo kriminální témata, a naopak častěji pokrývají ta sociální a zdravotnická. 

Hledá se šéfová

Podle Urbánikové hraje roli i stereotypní vnímání a rozdělení rolí mužů a žen ve společnosti. „Hlavní příčinu vidím v nerovné dělbě neplacené práce v domácnostech. Jsou to ženy, kdo častěji a na delší čas přerušuje kariéru kvůli péči o děti a pak i o starší příbuzné a kdo obvykle nese na bedrech hlavní část péče o domácnost,“ říká.

Poukazuje na výzkumy, podle kterých ženy i muži tráví placenou prací zhruba stejnou dobu. Muži sice o pár hodin více, avšak ženy ve srovnání s nimi vedle toho týdně „odpracují“ téměř třikrát více hodin v domácnosti. To podle ní vede k tomu, že ženy mají výrazně méně času vyniknout nebo udělat něco navíc, aby vedoucí kariérní pozice dosáhly. 

Možným řešením jsou aspoň do jisté míry státem podporované dětské skupiny. To ale české mediální domy obchází.

„Lidé, kteří o někoho pečují, což jsou častěji ženy, také hůře splňují představu ideálního pracovníka, který je vždy k dispozici a flexibilní. Několikaleté přerušení kariéry a pak složité kloubení časově náročné novinářské profese s péčí o malé děti kariérnímu postupu zkrátka nepřeje,“ doplňuje. 

Svou roli hraje i netransparentnost, respektive neexistence, výběrových řízení na vedoucí pozice v médiích. Mediální domy by tak podle Urbánikové měly zvážit zavedení otevřených výběrových řízení na vedoucí pozice a zároveň výslovně vybízet ženy k tomu, aby se do nich přihlásily.

Výběr šéfredaktorů a mediálních manažerů tak podle ní nebude tolik ovlivněn společenskými stereotypy, kdy jsou muži obecně považování za nositele vhodnějších vlastností pro kariérní postup a vedení týmu. To přitom neodpovídá realitě.

„Například ambicióznost, kterou pro kariérní postup potřebujete projevit, je u žen ještě pořád do jisté míry vnímaná odlišně než u mužů. Sebevědomí, průbojnost, schopnost sebepropagace a ostré lokty jsou také vlastnosti vnímané jako vhodné spíše u mužů,“ říká Urbániková.

Kde jsou dětské skupiny?

Práce ve zpravodajství je mnohdy časově náročná a skloubit ji s osobním či rodinným životem není lehké, bez ohledu na pohlaví. Pro ženy je ale sladit role těžší.

„Několikaleté přerušení kariéry je problémem, protože přijdete o část své sítě kontaktů. A když se chcete vrátit dříve než po třech letech, což se pořád v Česku považuje za standard, bojujete s umístěním dítěte do jeslí nebo školky. Žurnalistika není zlatý důl, což znamená značnou část příjmu utratit za soukromé hlídání,“ popisuje.

V českých médiích je navíc rozšířena práce na švarcsystém, což ženám nezaručuje, že se budou mít ženy po mateřské kam vrátit. A i když se to podaří, péče o dítě s mateřskou nekončí:

„Děti je třeba vodit a vyzvedávat ze školky a pak ze školy, občas jsou nemocné, což – pokud je péče primárně vaší odpovědností – nelze dobře sladit s dlouhým čekáním na večerní tiskové konference nebo nutností okamžitě vyjet někam, kde se něco zajímavého děje,“ shrnuje běžné dilema žen – novinářek Urbániková.

Možným řešením jsou podle ní aspoň do jisté míry státem podporované dětské skupiny. „To ale české mediální domy obchází. Vím pouze o jedné, kterou zřídily Seznam Zprávy, dětskou skupinu nemají ani Česká televize nebo Český rozhlas,“ říká.

Kariéra nebo rodina. Nic mezi tím

Péče o dítě je i často skloňovaný důvod, proč ženy nemají takové zastoupení v zahraničním zpravodajství jako muži. Ve veřejnoprávní České televizi jsou například zahraniční zpravodajové v poměru jedna žena ku deseti mužům.

„K výjezdu na post je zapotřebí zkušenost, ta se získává pár let. A dvě kolegyně, které měly vyjet v poslední vlně, porodily dítě – jejich preference tedy byly jasné,“ komentoval to na sociálních sítích moderátor České televize Michal Kubal, který byl dříve i zahraničním zpravodajem.

Podle Urbánikové jde ale o falešný argument. „Úplně z toho vypadává, že zatímco v případě žen se tváříme, že si musí vybrat mezi kariérou a rodinou a pak si zkrátka nestěžovat a nést důsledky své volby, muži před tuto volbu postaveni nejsou a klidně mohou mít rodinu i kariéru naráz,“ říká.

Místo toho, aby se výrazný nepoměr na zahraničních postech prezentoval jako něco zcela přirozeného, by podle ní měla média nabídnout nějaké řešení. Za příklad označuje britskou BBC a její plán diverzity a inkluze.

„Technicky vzato, mateřská trvá půl roku a samotných šest měsíců by vás zastavit příliš nemělo. Pak je otázkou, jak si partneři podělí péče o dítě a do jaké míry je redakce ochotna vyjít lidem pečujícím o malé děti vstříc. A samozřejmě, pracovní zkušenost v rozsahu pár let má spousta novinářek,“ uzavírá Urbániková.