Společná evropská armáda sice neexistuje, členské státy EU ale spolupracují na vývoji a výrobě nových obranných technologií. Nově vzniká i speciální obranný fond. Ten může být obrovskou příležitostí i pro český obranný průmysl. Tuzemské firmy ale mají pořád co dohánět; mimo jiné v orientaci v Bruselu a v zapeklitostech příprav unijní legislativy. Na to doplatilo třeba Aero Vodochody.

Evropská komise by se ráda stala významným globálním hráčem na poli bezpečnosti a obrany. Bez peněz to ale nepůjde. Proto vzniká nový Evropský obranný fond (EDF), který začne během příštího roku finančně podporovat budování evropských bezpečnostních kapacit.

Finance do sektoru plynou již i nyní, a to z „předskokana“ fondu, z Evropského programu rozvoje vojenského průmyslu (EDIDP). Zajímavý rozpočet láká i české firmy z oboru.

Češi, vládci vzduchu

Z evropského rozpočtu mohou firmy získat až dvacetiprocentní spolufinancování svých projektů. Podmínkou ale je, že na vývoji či výzkumu obranných technologií budou spolupracovat s partnery z minimálně dvou dalších členských států EU.

Českým podnikům se tak otevírají dveře do vyšších úrovní byznysu, věří náměstek ministra obrany Tomáš Kopečný.

Text Anety Zachové a Michala Šenka vyšel původně na serveru Euractiv.cz, s nímž HlídacíPes.org spolupracuje. Redakčně kráceno

„Pro podniky nabízející nové, tzv. přelomové, technologie jde o uplatnění jejich produktů na trhu, pro další to může znamenat zapojení do dodavatelského řetězce finálních dodavatelů vojenského materiálu, jiné podniky to naučí působit v rámci přeshraničních kooperací,“ vyjmenovává příležitosti, které obranný fond podnikům nabízí.

České firmy z oboru se podle Kopečného věnují zejména projektům v oblastech vzdušné obrany, elektronického boje či kybernetické bezpečnosti. Tuzemskou doménou je také ochrana proti zbraním hromadného ničení, bezpilotní technologie a obrana proti nim, 3D tisk, lasery či ochrana prvků kritické infrastruktury.

Unijní obranný fond je příležitost nejen pro firmy, ale i pro výzkumné instituce a vysoké školy s ohledem na vývoj nových technologií a jejich využívání v praxi.

Aero neuspělo s letadlem

Peníze z fondu nejsou nárokové, projekty musí zvítězit v celoevropské konkurenci. A první kolo nedopadlo pro české podniky příliš dobře.

„Jedna vynikající česká firma uspěla jako subdodavatel, tři čeští subdodavatelé ještě mají naději, ale s naším hlavním projektem jsme se neprosadili,“ říká Kopečný pro Euractiv.cz.

Neuspěla společnost Aero Vodochody se svým prototypem cvičného letadla. „Projekt byl vyhodnocen jako dobrý a dostačující pro spolufinancování, nicméně na něj nevyšel rozpočet výzvy. Ten šel ke dvěma lépe hodnoceným projektům, které byly ve fázi studií, nikoliv prototypu před certifikací,“ vysvětluje viceprezidentka Aera Alice Undusová.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

„Odnášíme si tak poznatek, že studie je zřejmě přínosnější pro obranu EU než letadlo a že alokace zdrojů je evidentně určena především pro velké a politicky podporované firmy. Pokud nejsme schopni uspět s komplexním projektem, jakým je nový cvičný letoun, tak do budoucna nebudeme motivování pouštět se do parciálních projektů, které nám ani nejsou vlastní,“ neskrývá rozčarování Undusová.

Aero Vodochody i náměstek Tomáš Kopečný podotýkají, že peníze z EDIDP zatím směřovaly zejména do zemí jižní Evropy. „S metodikou hodnocení ani s výsledky nejsem spokojen. Byli jsme velmi kritičtí a přidalo se k nám poměrně hodně dalších států, především ze střední, východní a severní Evropy, ale také třeba Belgie,“ přiznává Kopečný.

Komu naslouchá Brusel?

Proč se tedy českým firmám nedaří? Podle odborníků hraje klíčovou roli komunikace společností s evropskými institucemi, a to již při vzniku příslušné unijní legislativy. Zahraniční společnosti jsou zpravidla v Bruselu etablovány a mají zde dlouhodobě své zastoupení. České v tom zaostávají.

„Zahraniční firmy znají procesní náležitosti, klíčové zástupce průmyslu z jiných členských států i klíčové stakeholdery z EU institucí, jejich strategické plány, postoje, názory a preference,“ vysvětluje Vojtěch Němec z bruselské konzultační společnosti Nemec+Chvatal.

Podle něj by se teď české firmy měly nyní zaměřit hlavně na nový připravovaný fond, neměly by přitom čekat na vypsání výzvy, ale aktivně se zapojit již nyní. Podle Němce je Brusel „zvyklý naslouchat informacím ze strany průmyslu“.

Podle současného návrhu, který v reakci na koronavirovou krizi Komise představila ke konci května, by EDF v příštím finančním období mohl disponovat osmi miliardami eur. Původní návrh ale počítal s částkou 13 miliard eur.

Panují proto i obavy, aby evropská obrana nebyla nakonec kvůli ekonomické obnově obětována. Varovala před tím například skupina bezpečnostních expertů z několika evropských zemí. Podobně jako vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borell.

Podle expertního portálu Defense News je ale navrhovaná částka osmi miliard eur i přes výhrady stále vyšší, než kolik se původně pro přepracovaný víceletý finanční rámec odhadovalo. Analytička Center for European Reform Sophia Beschová se domnívá, že vzhledem k současné krizi a k tomu, že již před ní byla budoucnost financování evropské obrany nejistá, je výsledný návrh rozpočtu „vítězstvím.“

Silnější evropská obrana

Založení fondu je třeba vnímat v širším kontextu snah EU stát se autonomnějším hráčem v oblasti obrany a bezpečnosti. Fond nabízí možnost financování společných výzkumných a vývojových projektů nebo společné nákupy obranných technologií jednotlivými státy.

Na druhé straně snahy o větší působnost v oblasti obrany a bezpečnosti provází EU už od 50. let minulého století. Přes četné pokusy první skutečný pokrok přišel až v roce 1998, kdy byla spuštěna společná bezpečnostní a obranná politika (pod zkratkou SBOP, tehdy EBOP).

Navzdory vysokému očekávání ale vše funguje čistě na bázi dobrovolné mezivládní spolupráce, na niž unijní instituce nemají takřka žádný vliv. Zdá se, že zásadnější obranné iniciativy, jako je právě EDF, přišly až s rozhodnutím Velké Británie opustit EU v roce 2016.

Svou roli může hrát i to, že krátce poté byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump. Ten ještě před nástupem do úřadu prohlásil, že by USA mohly opustit Severoatlantickou alianci, která je od roku 1949 hlavním pilířem evropské obrany.

Jelikož je NATO z velké části financováno právě USA, jak sám Trump evropským státům s oblibou připomíná, takový vývoj by pro NATO byl výrazným oslabením.

Posílení evropské obrany skrze EDF a podobné iniciativy tak lze zároveň vnímat jako možnou cestu k posílení NATO, které je i do budoucna vnímáno jako jediná skutečná bezpečnostní záruka evropských států. Stejně to vidí i nedávno zvolený šéf Evropské obranné agentury (EDA) Jiří Šedivý. Podle něho se silnější evropská obrana a NATO nejen nevylučují, ale naopak vzájemně doplňují.

Přestože obranná agentura existuje již od roku 2004, i ona získala větší roli v posilování evropské obrany až ve světle brexitu.

Větší evropská autonomie?

Například francouzský prezident Emmanuel Macron ale vnímá evropské obranné iniciativy spíše jako cestu ke stále většímu osamostatňování evropské obrany. V loňském rozhovoru pro týdeník The Economist Macron řekl, že evropské státy se dlouhodobě nemohou spoléhat na americké spojenectví, a to ani v rámci NATO.

Francouzský prezident tehdy uvedl, že Aliance v současné době prožívá „mozkovou smrt“ a že kolektivní obrana garantovaná článkem 5 nemusí do budoucna platit. Skeptický postoj Francie k NATO ale historicky není nic nového.

Přestože neexistuje jednotná vize toho, zdali by Evropa měla spoléhat do budoucna spíše na zaběhnuté struktury Severoatlantické aliance, nebo raději preferovat vlastní cestu, nyní to vypadá, že na větší podpoře evropské obrany panuje alespoň základní shoda.