Česká expertka o ruských zločinech na Ukrajině: „Prozraďte, kde se schovávají nacisté.“

„V okamžiku, kdy ruská armáda vstoupí na nějaké území a začne ho kontrolovat, přichází se seznamy lidí, které považuje za nepohodlné,“ popisuje své zkušenosti z Ukrajiny Veronika Bílková, vedoucí Katedry mezinárodního práva na pražské Právnické fakultě. K ruským výslechům, běžně doprovázeným mučením, se může dostat kdokoli. Klíč výběru není jasný a podle Bílkové je navíc většinou zjevné, že ani Rusové nevědí, co po zadržených vlastně chtějí.

Jako dosud jediná Češka má za sebou Veronika Bílková účast v expertních misích Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. „Naše zprávy týkající se deportací dětí a svévolného zbavování svobody ukrajinských civilistů jsou dosud ty nejkomplexnější, které k tématům existují,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Profesorka pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy je expertkou zejména v oboru mezinárodního humanitárního a mezinárodního trestního práva, zabývá se i použitím síly v mezinárodních vztazích a lidskými právy. Všechny své znalosti a kompetence uplatnila hned ve čtyřech expertních misích OBSE na Ukrajině.

Působila jste jako vedoucí mise OBSE, která měla za cíl řešit téma deportací dětí a humanitární dopady ruské útočné války proti Ukrajině. Jaká byla vaše role?

Ty mise byly celkem čtyři. Konaly se v rámci takzvaného Moskevského mechanismu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, který umožňuje jakémukoliv účastnickému státu OBSE (kterých je 57 a je to celá Evropa, bývalý Sovětský svaz, Kanada a USA) vytvořit misi složenou ze tří expertů. Ti potom zkoumají určitou otázku týkající se takzvané lidské dimenze OBSE. OBSE má totiž tři pilíře: bezpečnost, ekonomickou spolupráce a právě lidskou dimenzi, která zahrnuje ochranu lidských práv, mezinárodní humanitární právo a podobně. Moskevský mechanismus existuje více než třicet let, ale většinu času příliš využíván nebyl.

Veronika Bílková. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Od roku 1991 do roku 2022 byl aktivován pouze devětkrát, až od počátku ruské agrese proti Ukrajině se dostal více do centra pozornosti. Je to i proto, že je to jeden z mála mechanismů, který nevyžaduje konsenzus, lze ho tedy použít i proti vůli těch států, jichž se určitá situace týká. Od roku 2022 byl už aktivován šestkrát: dvakrát ve vztahu k lidskoprávní situaci v Bělorusku a v Ruské federaci a čtyřikrát ve vztahu k Ukrajině. Já jsem se jako jediná expertka účastnila všech čtyř misí k Ukrajině a stala jsem se, pokud se nepletu, i první expertkou, která byla oslovena ze zemí střední a východní Evropy.

Zní celkem paradoxně, že to celé se opírá zrovna o něco, co se jmenuje Moskevský mechanismus… Nicméně, nakolik s vámi spolupracovala ruská strana?

Pokud jde o název, ten plyne z faktu, že mechanismus byl ustaven na schůzi účastnických států v Moskvě. Ale ano – je tam i určitá symbolika. Skoro polovina případů, kdy byl mechanismus využit, se totiž týká právě Ruska. A zatímco Ukrajina při našich misích spolupracovala, Ruská federace mechanismus ignorovala a dává dlouhodobě najevo, že jej považuje za nefunkční a zastaralý.

Jak tedy vaše mise probíhaly?

Moskevský mechanismus je specifický v tom, že od okamžiku jmenování mají experti tři týdny na to, aby sesbírali dostupné materiály, analyzovali je a sepsali závěrečnou zprávu. Což je opravdu velmi krátké období. Z toho taky vyplývá, že třeba naše možnosti cestovat na Ukrajinu a pobýt tam delší dobu, byly velmi omezené. V průběhu prvního moskevského mechanismu se cesta nekonala, protože to bylo těsně po invazi. V ostatních třech případech jsme ale vždy na Ukrajinu jeli. Navštívili jsme nejen Kyjev a Lvov, ale také Buču, Irpiň a Hostomel. Návštěvy byly hodně různorodé. Třeba v Buči, Irpini a Hostomelu jsme poprvé byli v červnu 2022, krátce poté, co byla oblast osvobozena; byly tam vidět stopy bojů i napáchaných krutostí. Podruhé jsme místa navštívili letos na jaře a mohli jsme sledovat proměnu, včetně vzniku pietních míst. Tentokrát bylo i víc možností mluvit s lidmi, kteří těsně po okupaci Ruskem ještě nebyli ochotni svoje zážitky sdílet. Letos jsme se s některými svědky setkali a příběhy, které nám vyprávěli, byly velmi silné.

Ti lidé jsou často dlouhodobě věznění, převáženi mezi různými okupovanými oblastmi Ukrajiny, někteří jsou přemístěni na území Běloruska či Ruské federace, kde jsou drženi v drsných podmínkách ve špíně, bez dostatečné hygieny, o hladu…

Asi se shodneme, že ve válce hraje velkou roli propaganda, a to z obou stran. Jaké máte možnosti, abyste získali co možná nejvěrnější obraz?

My jsme se pochopitelně ve všech případech snažili být co nejobjektivnější a získat co největší množství informací z různých zdrojů. Vycházeli jsme z toho, co bylo dostupné a co bylo možné získat v rámci omezeného času. Pracovali jsme hodně s psanými materiály, mimo jiné se zprávami vládních i nevládních organizací. Kupříkladu Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva má na Ukrajině svoji misi, která sbírá informace a na místě ověřuje jejich pravdivost. Pracovali jsme i s prohlášeními dotčených států, Ukrajiny a Ruské federace. Dále jsme se snažili mluvit s co nejširším okruhem lidí, vedle představitelů různých státních orgánů či lidskoprávních organizací i s přímými svědky a oběťmi. Po důkladném zvážení jsme se rozhodli vyloučit dětské oběti, protože rozhovory s nimi vyžadují zvláštní etické ohledy, jež by nebylo možné během omezeného období tří týdnů plně zaručit. Mluvili jsme ale s jejich příbuznými.

Všechny ty čtyři vaše mise byly zaměřeny právě na téma únosů či odvlečení ukrajinských dětí do Ruska?

Ne. První dvě mise z jara 2022 se zaměřovaly obecně na dodržování, respektive nedodržování mezinárodního humanitárního práva a lidských práv a na páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti během konfliktu na Ukrajině. Pokrývaly prvních pět měsíců války a nebyla specifikace, na kterou stranu se mise mají zaměřit, takže jsme zkoumali jak porušení ze strany Ruské federace, která byla dominantní, tak i některá porušení ze strany Ukrajiny, která se občas taky objevila.

Pravidelně jsou podrobováni výslechům, které standardně zahrnují mučení, přičemž většinou je zjevné, že sami Rusové nevědí, co po zadržených chtějí.

Tady je asi nutné zdůraznit ten značný nepoměr. Po začátku války třeba organizace Amnesty International byla hodně kritizovaná za zprávu, kdy dala mezi válečné zločiny Ruska a Ukrajiny v podstatě rovnítko…

Ten nepoměr tam samozřejmě je. Daný je už tím, že se zatím bojuje výlučně na ukrajinském území a je to ruská armáda, kdo se setkává s ukrajinským civilním obyvatelstvem a okupuje velkou část ukrajinského území. Jistě ale nejde o jediný faktor.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Na co se zaměřovaly ty dvě další mise?

Ty už byly tematicky orientované. Ta v pořadí třetí se zabývala deportací dětí a čtvrtá, která proběhla letos na jaře, byla zaměřena na svévolné zbavování svobody ukrajinských civilistů, to znamená zadržování civilního obyvatelstva ze strany Ruské federace.

Tím se myslí to, že na okupovaných územích jsou lidi bezdůvodně zatýkáni, zotročováni, zbavováni svobody?

Děje se to, že v okamžiku, kdy ruská armáda vstoupí na nějaké území a začne ho kontrolovat, přichází se seznamy lidí, které považuje za nepohodlné – většinou jsou to lidskoprávní aktivisté, starostové, lidé, kteří dříve působili v armádě. Tito lidé jsou následně zadrženi a uvězněni. Kromě toho Rusové zadržují zcela náhodné lidi, kteří jsou prostě sebráni na ulici, přičemž není jasné, podle jakého klíče. Tito lidé jsou pak často dlouhodobě věznění, převáženi mezi různými okupovanými oblastmi Ukrajiny, někteří jsou přemístěni na území Běloruska či Ruské federace, kde jsou drženi v drsných podmínkách ve špíně, bez dostatečné hygieny, o hladu… Pravidelně jsou podrobováni výslechům, které standardně zahrnují mučení, přičemž většinou je zjevné, že sami Rusové nevědí, co po zadržených chtějí. Často se objevují obecné otázky typu „prozraďte nám, kde se schovávají nacisté“. Rusové také pátrají po tom, zda zadržení, zejména muži, nemají nějaká tetování, která by nasvědčovala jejich napojení na ukrajinskou armádu. Zadržení může trvat dny, týdny, měsíce i roky. Někteří lidé byli propuštěni, někdy za úplatu, jiní zatím nikoli.

Takové dlouhodobé zadržování je nelegální, stejně jako přesun dětí z ukrajinského území na území Ruska či Běloruska. Rusko by mělo děti předat ukrajinské straně.

Je to zvláštní, nepochopitelný a podle všeho značně chaotický systém, který se týká velkého počtu lidí. Jejich počet se odhaduje zhruba stejně jako u deportovaných dětí, tedy kolem dvaceti tisíc. Nicméně ta čísla je potřeba brát s rezervou, protože situace v období konfliktu je nepřehledná. Sama Ruská federace nevede žádné seznamy a popírá, že by vůbec nějaké ukrajinské civilisty zadržovala. Čísla tak nejde nijak ověřit.

Pokud jde hlavně o ty deportace dětí, proč to vlastně Rusko dělá? Nemůže to být aspoň v některých případech snaha dostat děti z míst bojů někam do zázemí?

To by muselo říct samo Rusko. My jsme identifikovali tři základní scénáře, kdy dochází k deportaci dětí. Za prvé jsou to evakuace z bezpečnostních důvodů, kdy Ruská federace skutečně argumentuje tím, že někde probíhají boje a děti je zapotřebí z míst bojů odvézt. V některých případech to může být legální, dokonce to může být i povinnost Ruské federace. Problém ale je, že ty děti jsou pak obvykle zadržovány po dobu týdnů, měsíců. Takové dlouhodobé zadržování je nelegální, stejně jako přesun dětí z ukrajinského území na území Ruska či Běloruska. Rusko by mělo děti předat ukrajinské straně. Jenže jde často o ruskojazyčné děti z východu Ukrajiny a Ruská federace na ně pohlíží jako na ruské děti, byť takový pohled nemá v mezinárodním právu žádnou oporu. Pod první scénář spadají také případy, kdy se ruská vojska stahují z nějakého ukrajinského území a při odchodu berou s sebou děti z dětských domovů a dalších institucionálních zařízení.

A další scénáře?

Druhý scénář se týká transferů za účelem adopce. Tyto transfery začaly kolem roku 2015 na Krymu, kam byly z Ruska posílány tzv. vlaky naděje. V nich přijeli lidé, kteří měli zájem o adopci dítěte, vybrali si dítě a odvezli ho do Ruska. Podle odhadů šlo o stovky případů. Není výjimkou, že děti z Ukrajiny se takto dostaly až někam k Vladivostoku. I toto jednání je z pohledu mezinárodního práva nelegální.

Dají se ty děti zpětně vypátrat?

Problém je, že ruský adopční systém je nastavený tak, že v okamžiku, kdy je dítě adoptováno, může mu být změněno jak jméno, tak datum a místo narození. Pokud je tedy adoptováno malé dítě, pravděpodobnost, že jej původní rodina dohledá, je velmi malá. A má to ještě jeden důležitý prvek: ruské rodiny za adopci dostávají poměrně velké peníze, motivace k adopci dětí z Ukrajiny je tak mnohdy zištná. Pro děti si tak jezdí i sociálně slabé rodiny z chudých oblastí Ruska, které adopci vnímají jako formu přivýdělku. To je jeden z důvodů, proč děti končí i tisíce kilometrů od hranic Ukrajiny.

A ještě třetí scénář deportací dětí?

To jsou děti, které jejich rodiče poslali do Ruska na letní či rekreační tábory podobné tomu, co jsme za minulého režimu znali jako pionýrské tábory. Rodiče tam děti mnohdy posílají dobrovolně, ve snaze dostat je aspoň na čas z oblasti bojů, byť je samozřejmě otázka, do jaké míry lze mluvit o dobrovolnosti v kontextu ozbrojeného konfliktu. Některé děti se následně vrátily ke svým rodinám, jiné jsou ale v táborech zadržovány dodnes, nebo byly přesunuty někam dál. V táborech pak procházejí tzv. reedukací, jejíž podstatou je rusifikace. Ukrajinské děti tak musejí mluvit pouze rusky, za používání ukrajinštiny jsou trestány. Učí se ruskou verzi historie i současných událostí, musejí zpívat ruskou hymnu a podobně.

Jsou deportace dětí nějak organizovány?

Humanitární laboratoř při Yaleské univerzitě, která k tématu vydala rozsáhlou studii, se domnívá, že existuje promyšlený plán, jehož cílem je zlepšit demografickou situaci v Rusku. Na deportacích dětí se podle studie podílejí různé složky ruské státní moci v čele s prezidentem Putinem. Náš výzkum ukázal, že situace je zřejmě složitější: obecná politická linie je zřejmě opravdu dána shora, její realizace je ale v mnohém ponechána na osobní iniciativě jednotlivých aktérů. Zajímavé je, že celkový počet deportovaný dětí udávaný Ukrajinou od jara loňského roku, kdy Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na prezidenta Putina a komisařku pro práva dětí Lvovou Bělovou, dále neroste. To může znamenat, že Ruská federace s tou praxí přestala. Také to ale samozřejmě může znamenat, že ji začala dělat chytřeji a nové případy nelze snadno identifikovat. Případně jim stav na bojišti nedovoluje zadržovat nové děti. Těžko říct, co z toho platí.

Existuje řada výnosů prezidenta Ruské federace, které usnadňují adopční proces, což ukazuje, že prezident Putin o všem ví a sám se toho účastní.

Na Vladimira Putina je vydán mezinárodní zatykač právě kvůli deportacím dětí z Ukrajiny. Může i vaše práce posloužit do budoucna jako podklad pro potenciální soudní proces v Haagu?

Ano, může. Mezinárodní trestní soud si ale vede vyšetřování samostatně; i proto, že se zaměřuje výlučně na individuální trestní odpovědnost konkrétních osob; potřebný důkazní standard je tak odlišný od toho, který používala naše zpráva zaměřená primárně na odpovědnost Ruské federace coby státu. Soud musí prokázat, že došlo k určitému zločinu podle mezinárodního práva a že na spáchání tohoto zločinu se podílela určitá osoba, například prezident Putin. Platí zde zásada In dubio pro reo, tedy v případě pochybnosti se rozhodne ve prospěch obviněného. Naše zpráva sice dospěla k závěru, že je velmi pravděpodobné, že deportace dětí a zacházení s nimi naplňují znaky válečných zločinů i zločinů proti lidskosti, odpovědností konkrétních jednotlivců se ale nezabývala. Jasně naopak doložila, že za danou praxi nese odpovědnost Ruská federace jakožto stát.

Navzdory odlišnému zaměření může naše zpráva posloužit Mezinárodnímu trestnímu soudu jako jedno z východisek při vyšetřování. Významnou úlohu by mohla sehrát také tehdy, pokud by se soud rozhodl stíhat deportace dětí nejen jako válečný zločin, jak je to nastaveno nyní, ale i jako zločin proti lidskosti. Tam je totiž třeba prokázat, že nejde o izolovaný incident, ale že ke zločinům dochází na pozadí rozsáhlého a systematického útoku proti civilistům. Naše zpráva, přesněji řečeno všechny čtyři zprávy, existenci takového útoku prokazují.

Jaký byl další osud vašich zpráv? Pracuje s nimi nějak třeba v rámci OBSE i Česká republika?

V České republice zprávy velký zájem nevzbudily. V jiných státech a v mezinárodních organizacích byla situace odlišná. Zprávy byly nejprve prezentovány ve Stálé radě OBSE, což bylo zajímavé, protože tam byla přítomna i Ruská federace. Potěšilo mě, že ve své reakci Rusko nezpochybnilo obsah zpráv z věcného či právního hlediska, ale zaměřilo se na kritiku Moskevského mechanismu a osobní útoky na členy misí. K této kritice se připojilo pouze Bělorusko, ostatní vystupující státy, zpravidla jich bylo mezi třiceti a čtyřiceti, vyjadřovaly zprávě podporu.

Proč je vlastně Vladimir Putin zatím obviněn jenom z únosů, deportací dětí, když Rusko evidentně páchá řadu jiných válečných zločinů, zločinů proti lidskosti?

Tady bychom spekulovali, protože to je rozhodnutí prokurátora Mezinárodního trestního soudu. Může to být tak, že se prokurátor domnívá, že u těchto případů bude snazší prokázat osobní zapojení Vladimira Putina. Existuje totiž řada výnosů prezidenta Ruské federace, které usnadňují adopční proces, což ukazuje, že prezident Putin o všem ví a sám se toho účastní. Doložit jeho vinu tak může být snazší než u různých násilných akcí, k nimž prezident Putin osobní pokyn nejspíše nedal.

Je nepochybné, že ve válce na Ukrajině dochází k celé řadě vážných porušení mezinárodního humanitárního práva a že míra civilních obětí je vyšší, než by byla, pokud by Ruská federace opravdu dodržovala všechna pravidla válečného práva.

Vy se profesně zabýváte i válečným právem. Pro lidi může znít trošku paradoxně, že válka má pravidla. Dá se nějak shrnout stručně, co je základním principem válečného práva?

Válečné právo neboli mezinárodní humanitární právo je vystaveno na myšlence, že když ozbrojené konflikty nelze odstranit, což by byla ta ideální varianta, je potřeba je aspoň v maximální možné míře humanizovat. To znamená vnést do té nelidské situace aspoň trochu lidskosti. To se projevuje na jedné straně v požadavku na to, aby s lidmi, kteří se neúčastní boje, to znamená civilisty, ale třeba i zraněnými či zajatými vojáky, nebylo zacházeno nelidsky, aby nebyli mučeni, vražděni bez soudu a podobně. Druhý pilíř válečného práva omezuje způsoby a prostředky vedení války. Tento pilíř mimo jiné zakazuje používat při vedení bojových akcí zbraně, které by způsobovaly nadměrné utrpení. To samozřejmě může působit paradoxně, protože utrpení způsobují všechny zbraně, z pohledu válečného práva je ale humánnější třeba nepřítele rychle usmrtit než ho trvale připravit o zrak za pomoci oslepujících laserových zbraní. Druhý pilíř válečného práva také říká, že bojující strany musejí rozlišovat mezi civilisty a tzv. kombatanty a vést útok pouze proti těm druhým. V okamžiku, kdy jsou na určitém místě jak civilisté, tak kombatanti, je pak třeba poměřovat předpokládanou vojenskou výhodu s možnými civilními ztrátami; jde o takzvané vedlejší škody.

Jak se něco takového určuje?

Je fakt, že to vyžaduje až cynicky vyznívající výpočty, v rámci nichž se váží a porovnává hodnota lidského života s hodnotou neutralizace určitého vojenského cíle. Takové porovnávání není snadné a neexistuje pro něj nějaká obecná šablona. Vždy je třeba posuzovat konkrétní situaci. Současně to znamená, že ne každé usmrcení civilisty či zasažení civilního objektu je automaticky porušením mezinárodního humanitárního práva. Může se jednat právě o onu dovolenou vedlejší škodu. Pokud jde ale konkrétně o válku na Ukrajině, je nepochybné, že tam dochází k řadě vážných porušení mezinárodního humanitárního práva a že míra civilních obětí je vyšší, než by byla, pokud by Ruská federace opravdu dodržovala všechna pravidla tohoto práva.

Válka končí v okamžiku, kdy po nějakou delší dobu boje již neprobíhají – opět bez ohledu na to, zda byly či nebyly podepsány mírové dohody.

Měla by podle vás být součástí válečného práva třeba i válka informační?

To je otázka, která se momentálně hodně řeší: do jaké míry by hybridní válka měla být podřízena normám mezinárodního humanitárního práva. Tradičně se má za to, že se toto právo aplikuje jen na skutečné bojové situace. Panuje vcelku shoda, že mezinárodní humanitární právo je relevantní rovněž pro tzv. kybernetickou válku, protože ta může mít přímé důsledky na životy lidí, třeba když je za pomoci kybernetického útoku vyřazena z provozu nemocnice. Pokud jde o válku ryze informační, zde je situace složitější. Propaganda je běžnou součástí mezinárodního života, když by tedy sama o sobě spouštěla mechanismy válečného práva, platilo by toto právo neustále. Současně je třeba říci, že mezinárodní právo obsahuje mechanismy, které dopadají na určité formy propagandy. Třeba Mezinárodní pakt o občanských a politických právech explicitně zakazuje – v reakci na druhou světovou válku – válečnou propagandu. Pokud by tedy šlo o jednání tohoto typu, nepochybně by to bylo porušení mezinárodního práva.

Jak se vlastně z právního hlediska ukončuje válka? Je to nějak formalizováno?

Pravidla se mění, jak pokud jde o začátek války, tak pokud jde o její konec. V minulosti – ještě na přelomu 19. a 20. století – platilo, že války se formálně vyhlašovaly a pak také končily formálním aktem, většinou mírovou smlouvou. Od toho se během první poloviny 20. století upustilo. Rozhodující je dnes faktický stav. To znamená, že válka začíná v okamžiku, kdy vypuknou boje – bez ohledu na to, zda došlo či nedošlo k vyhlášení války. A válka končí v okamžiku, kdy po nějakou delší dobu boje již neprobíhají – opět bez ohledu na to, zda byly či nebyly podepsány mírové dohody. I když podpis takové dohody dává větší právní jistotu, jak pokud jde o okamžik ukončení války, tak ve vztahu k právnímu režimu, který se aplikuje po jejím skončení.

Naše zprávy týkající se deportací dětí a svévolného zbavování svobody ukrajinských civilistů jsou dosud ty nejkomplexnější, které k tématům existují.

Plánujete ještě nějakou další misi OBSE?

To není otázka plánování z mé strany. Už to, že jsem byla oslovena čtyřikrát, je bezprecedentní a té důvěry ze strany Ukrajiny a dalších účastnických států OBSE si velmi vážím. Kdyby byla možnost účastnit se nějaké podobné aktivity, určitě bych jí využila. Je to velice zajímavá a odborně i lidsky přínosná zkušenost. A samozřejmě vás pak potěší i to, když z vaší zprávy citují třeba The New York Times. Naše zprávy týkající se deportací dětí a svévolného zbavování svobody ukrajinských civilistů jsou dosud ty nejkomplexnější, které k tématům existují. Samotný fakt, že jsem měla možnost podílet se na jejich sepsání, je pro mě velkou odměnou. Zejména poté, co se člověk setká s lidmi, kteří se stali obětí podobných zločinů, tak má pocit, že to dělá hlavně pro ně. Může to znít pateticky, ale v okamžiku, kdy vám lidé líčí, co se jim stalo, a vy nechápete, jak je něco takového vůbec možné, je možnost upozornit na to z pohledu právníka jeden z hlavních způsobů, jak přispět k tomu, aby se podobná zvěrstva neopakovala, nebo aby alespoň nezůstala nepotrestána.