ANALÝZA. HlídacíPes.org uspěl u Vrchního soudu v Praze s odvoláním proti předběžnému opatření, které redakci nařizovalo stáhnout z webu článek o metodách, jak skrývat skutečné vlastníky v Česku podnikajících firem, převážně z Ruska. Podle poradce pro otevřenost veřejné správy Oldřicha Kužílka tento případ ukazuje znepokojivou možnost zneužívat předběžná opatření soudu k potírání svobody slova.

Při omezování svobody projevu a cenzuře se setkáváme s řadou prostředků. Vedle vlastnických a politických zájmů, prosazovaných přes redakce autocenzurou, existují i vnější postupy, jak zatlačit. Zneužívá se podávání trestních oznámení pro pomluvu a obtěžování policejním vyšetřováním.

Případ Optaglio ukazuje další možnost – zneužít i předběžná opatření. Stačí, když soud první instance, pokud nemá na svobodu projevu dostatečně připravený názor, sklouzne k jejich nadužívání.

Zásah proti svobodě slova je nepřípustný

Přitom jde pojmově o cenzuru, tedy zásah státu proti svobodě projevu, který je podle Listiny (čl. 17 odst. 3) nepřípustný. To je velmi neobvyklý a prakticky absolutní zákaz, který v ústavách jiných zemí ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nenajdeme.

Co říká Listina o cenzuře:

Článek 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Otázka jeho prolomení, třeba právě i předběžným opatřením, je velmi sporná. Evropský soud pro lidská práva v případě Observer a Guardian judikoval, že čl. 10 Úmluvy sám o sobě předběžná opatření nezakazuje, nicméně je třeba k nim přistupovat s opatrností, neboť zprávy jsou „zkazitelným zbožím“ a prodlení s jejich publikací je může připravit o jejich hodnotu a  zajímavost. Způsobuje se tak větší škoda, než které se domněle má bránit.

Prolomit tento zákaz by tedy mělo jen něco zcela drastického, zřetelného a působící velké nevratné škody. Zručný právník ovšem dovede soudu naservírovat posudek článku nebo reportáže, který zamlží, co je názor a co je faktické tvrzení, a zneužít i drobné nepřesnosti k malování čerta na zeď. To se asi stalo v případě Optaglio, kdy soud takovému přehnanému líčení poněkud naletěl.

Další náhubkový nástroj

Soudy by proto měly zcela odmítat, pokud se někdo předběžným opatřením dožaduje cenzury článku jen kvůli jeho celkovému vyznění. Měly by se striktně opírat jen o zřetelně a hrubě nepravdivá faktická tvrzení s nesporným dramatickým dopadem. I když obecně předběžné opatření vyjadřuje opatrnost, v případě požadavku na cenzuru by soudy měly být opatrné přesně naopak.

ČTĚTE TAKÉ: Malé vítězství pro HlídacíPes.org, ale velký skok pro ochranu svobody slova

Skryté podnikání Rusů v Česku: Bezpečnostní prvky pro české doklady

Jinak se vyvine další náhubkový nástroj. Každá potrefená husa totiž bude snadno tvrdit, že nějaký článek o ní vyvolává v běžných čtenářích negativní závěry, což prý zasahuje do jeho dobré pověsti. Již jen soudní řízení pak na novináře působí negativně a příště si to dvakrát rozmyslí.

Naopak ten, kdo se chce vyhnout veřejnému pohledu, si rád najme advokáty, kteří budou redakce utloukat každou prkotinou. A co je nejhorší – předběžné opatření znamená, že se článek například musí stáhnout z webu, a teprve až proběhne odvolací řízení, se tam snad vrátí. Takže by stačilo zaslat supliku o své dotčenosti, a málem by si každý mohl objednat u soudu stažení nepříjemného článku alespoň na půl roku!

Taková česká cenzurní samoobsluha, a dokonce ve spojení s elektronizací soudů jakýsi cenzurní e-shop. Snad se ho nedožijeme.

Oldřich Kužílek

Autor je poradcem Otevřené společnosti, o.p.s. a článek vznikl v rámci provozování poradny práva na informace.