KOMENTÁŘ. Írán zatím obrazně řečeno chrastí řetězy. Do útoku na Izrael, jež má být odvetou za nedávné zabití politického vůdce Hamásu Ismáíla Haníji v Teheránu, zbývají dny, možná dokonce hodiny. Íránští představitelé svůj plán prezentují jako „silný a definitivní“. Jenže může si takový typ útoku Írán dovolit? Zvýšená aktivita diplomatů nejen z Ruska, ale také z arabských zemí ukazuje, že masivní úder s případnými velkými ztrátami Izraele není v zájmu nikoho v oblasti, ani samotného Íránu.

Pokud by se současná situace vyložila na stůl v podobě karet, byla by ta první jasná. Dilema íránského vedení. Musí si tzv. udržet tvář a vraždu důležitého vůdce na svém území pomstít.

Vzhledem k tomu, že jde už o několikátý útok na významného představitele, ať už přímo íránského establishmentu nebo spřízněných sil, musí být odezva silnější než v minulosti (v dubnu Írán odpálil k Izraeli 300 raket a dronů z nichž většina byla zničena), zároveň se ale ani konzervativní íránské kruhy nechtějí zamotat do nepředvídatelné eskalace konfliktu, která by mohla ve svém výsledku mít zdrcující dopad především na Írán.

Takže na domácí půdě íránští velitelé představují velkolepý, mnohostranný úder, do kterého mají být zapojeni i regionální spojenci Íránu, libanonský Hizballáh a jemenští Húsíové, tak, aby společná operace dokázala ochromit sofistikovaný izraelský systém protivzdušné obrany Iron Dome. V zákulisí ale zároveň probíhají intenzivní diplomatická jednání, do kterých je zapojeno Rusko, ale i představitelé arabských států, v jejichž zájmu není, aby se ve válce ocitl celý region.

Diplomatický kotlík

V neděli navštívil Teherán jordánský ministr zahraničí Ayman Safadi. S vojenskými a vládními špičkami, včetně nově zvoleného prezidenta Masúda Pezeskiana, se sešel také předseda ruské Bezpečnostní rady Sergej Šojgu, který podle neoficiálních zdrojů vyzval Íránce k pouze „omezené a zdrženlivé reakci“. Dá se předpokládat, že například u umírněného Pezeskiana, který svůj politický vzestup postavil na platformě deeskalace vůči vnějšímu světu, takový apel najde zastání.

Blízkovýchodní koncept „zachování si cti“ a „oka za oko“ je v místní kultuře natolik zakořeněn, že se dá jen těžko odhadnou, nakolik může pragmatismus převážit nad emocionálním přístupem.

Na druhou stranu právě prezident není tím, kdo bude mít ohledně útoku na Izrael poslední, ba vůbec nějaké zásadní, slovo. Může spíše v pozadí tlačit na minimalizaci nepříznivých dopadů. Hlavní rozhodnutí leží kromě generálů na íránském nejvyšším vůdci Alím Chameneím.

Tomu se už několikrát v minulosti podařilo uklidnit své ultra konzervativní stoupence dostatečně divokou protiizraelskou rétorikou, zároveň ale Teherán uchránit před plnohodnotnou válkou s Izraelci. Podle některých prognóz se tedy dá předpokládat, že Chameneí nařídí reakci, která asi přesáhne rámec dubnového útoku, zároveň ale nebude natolik tvrdá, aby vyvolala širší konflikt, do kterého by se musela zapojit například americká armáda, připravená hájit bezpečnost Izraele. Chameneí si musí být vědom, že takové vyústění by mohlo ohrozit samotné přežití islámské republiky.

Co reálně trápí Írán?

Pokud by totiž Izrael napadl a zničil například íránskou ropnou infrastrukturu, na ekonomiku země to může mít fatální dopad. Navíc, jak v předešlých letech ukázaly opakované protesty statisíců lidí, které byly sice násilně potlačeny, íránský konzervativní režim rozhodně nemá v íránském národu jednotnou podporu. Naopak. Islámští vůdci obrazně sedí už několik let na soudku střelného prachu, který může při „určité konstelaci okolností“ explodovat.

Významnou roli v tom hraje špatná ekonomická situace. Jak popsala monitorovací studie Světové banky, která vyšla na jaře, íránský ekonomický růst se sice ve druhé půlce minulého roku mírně zvýšil, trend to ale není z několika důvodů udržitelný.

„Reálný růst íránského HDP se v období od dubna do prosince 2023 zrychlil na 5 % meziročně díky ropnému sektoru. Vyhlídky na udržitelný a rozsáhlejší růst však ztěžují nerovnováha způsobená cenovými a politickými deformacemi, ekonomické náklady pokračujících sankcí a zvýšená geopolitická nejistota,“ píše tým autorů monitorovací ekonomické studie.

Ačkoliv podle nich Írán vykazuje pokrok ve snižování chudoby a zlepšování příjmové nerovnosti, kdy se míra chudoby měřená 6,85 dolaru na den snížila za poslední čtyři roky z 29,1 % na 21,9 % a nad hranici chudoby se tak dostalo 6,1 milionu Íránců, regionální rozdíly mezi městy a venkovem jsou ale zásadní a chudoba ve venkovských oblastech zůstává více než dvakrát vyšší.

Zároveň je, navzdory rostoucímu počtu obyvatel, ekonomicky produktivních jen 41,3 % s velmi nízkou účastí žen (14,2%). Ženy, mladí lidé a absolventi vysokých škol mají výrazně vyšší míru nezaměstnanosti.

Studie také upozorňuje na zranitelnost íránské ekonomiky v souvislosti s omezenými možnostmi vývozu a mezinárodních obchodních partnerů. „Rostoucí koncentrace obchodu s omezenými obchodními partnery, jako je Čína, vystavuje ekonomiku výkyvům v hospodářských vyhlídkách těchto partnerů. Častější extrémní výkyvy počasí ohrožují zemědělskou produkci a představují riziko pro potravinovou bezpečnost a živobytí Íránců,“ uvádí Světová banka.

Jako největší riziko pro íránskou ekonomiku uvádějí autoři monitorovací studie důsledky spojené právě s možnou eskalací konfliktu na Blízkém východě. Jeho rozšíření by podle Světové banky mohlo vést k poklesu HDP o 7 % s významným dopadem na fiskální a vnější rovnováhu, a to i v případě, že by konflikt trval pouze tento, případně příští rok.

Pokud by se Íránu naopak povedlo dosáhnout alespoň částečného odstranění sankcí, mohlo by to výrazně přispět k růstu obchodu v ropné i neropné oblasti.

„Diverzifikace vývozu, lepší hospodářská integrace a příliv zahraničních investic by mohly pomoci usnadnit přenos technologií a vytvořit nové růstové příležitostí,“ píší autoři studie. Vedení islámského státu tudíž minimálně tuší, že k přežití konzervativního režimu se „hodí“ spíše mír a vyjednání si výhodnějších pozic ohledně sankcí, které například Evropská unie zpřísnila naposledy v polovině července.

Vědět a jednat podle toho jsou ale dvě odlišné věci, navíc blízkovýchodní koncept „zachování si cti“ a „oka za oko“ je v místní kultuře natolik zakořeněn, že se dá jen těžko odhadnou, nakolik může pragmatismus převážit nad emocionálním přístupem.