Josef Baxa patřil v 80. letech k nemnoha soudcům, kteří tehdy zprostili obvinění disidenty. Po sametové revoluci dostal na starost rehabilitace odsouzených z 50. let, jako svědka vyslýchal i nechvalně známou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou a další tváře komunistické justice. „Očekával jsem aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic takového nepřišlo,“ popisuje Baxa.

Autor tohoto textu se s Josefem Baxou před časem sešel k rozhovoru z jiných důvodů, než byl konflikt s hlavou státu, ale otázka týkající se té věci dost dobře nemohla nepadnout.

„Jediný případ, kdy jsem sám požádal o přijetí u prezidenta, byl ten, kdy se blížil konec mého funkčního období,“ říká Josef Baxa, který předsedal Nejvyššímu správnímu soudu v letech 2003 až 2018.

„Tehdy jsem mu napsal dopis, ve kterém jsem vysvětlil, jakou bude mít za půl roku kompetenci, a protože za soud personálně odpovídám a všichni soudci, kteří tam působí, prošli ‚mýma rukama‘, nabídl jsem mu, že se s ním o (své znalosti) podělím, aby mohl svou pravomoc vykonat.

Byl jsem přijat, nicméně tohle prezidenta příliš nezajímalo. Naopak vytáhl seznam mých takzvaných hříchů – to byla šňůra případů, o nichž NSS v minulosti rozhodoval a u nichž dal prezident najevo velkou nelibost nad tím, jak bylo rozhodnuto. Když jsem namítal, že já s tím nemám nic společného, protože osobně jsem ani v jedné té věci nerozhodoval, a i kdyby, soudci jsou nezávislí, odbyl to slovy, že jsem šéf a mám to zařídit.“

Tím podle Josefa Baxy věc neskončila: „Potom mi opakovaně řekl, že si mě dokáže představit jako budoucího předsedu Ústavního soudu. A jedním dechem začal mluvit o případu, který jsme tehdy měli na stole – byl to případ, kdy odmítal jmenovat některé vysokoškolské docenty do funkcí profesorů. Dával jasně najevo, jak má být rozhodnuto, a znovu mi opakoval, že si mě dokáže představit jako předsedu Ústavního soudu. Byl to úplně jasný vzkaz. Já jsem mu řekl, že kvůli tomuhle jsem za ním nepřišel – a odešli jsme od toho. Ale byl to pro mě otřesný zážitek a velké zklamání.“

Baxa má však též zajímavou zkušenost s transformací justice po pádu komunismu. Sám se stal soudcem už v polovině 80. let, patřil ale tehdy k těm nemnoha soudcům, kteří zprostili obvinění disidenty.

Na co paragrafy nepasují

V září 1984 vystoupili v plzeňském Hifi-klubu Vladimír Líbal a Heřman Chromý se scénickou koláží Pepíkova garáž. Nezávislé představení bylo inspirováno kompozicí Franka Zappy Joe’s Garage, recitovaly se v něm Chromého básně, věnované mimo jiné i vzpomínce na Jana Palacha, aktéři se na pódiu objevili také nazí (ovšem pod prostěradlem).

Krátce poté je patrně kdosi udal a byli obviněni z výtržnictví a pobuřování. Heřman Chromý už byl v té době signatářem Charty 77, Vladimír Líbal podepsal Chartu později. Josef Baxa dostal případ na starost jako mladý, začínající soudce Okresního soudu:

„Z hlediska právní kvalifikace to byl běžný trestný čin výtržnictví v rámci obecné kriminality. Ani mi nikdo neříkal předem: ‚Pozor, to je důležitý případ!‘ Vůbec ne. Ale věděl jsem, o co jde, protože jeden ze svědků v té věci shodou okolností pracoval v kotelně Krajského soudu v Plzni a spojovala nás láska k muzice, k big beatu, takže jsme občas prohodili pár slov,“ vybavuje si Baxa.

Z pětihodinového rozhovoru  Josefem Baxou (narozen 1959) zazní v Příbězích 20. století jen zlomek – celý rozhovor je k dispozici v archivu Paměti národa.

„Když jsem viděl, že v té věci figuruje jako svědek, říkal jsem si: Aha, to nebude jen nějaká opilecká výtržnost na ulici v noci, to bude něco jiného. Ten případ veřejnost velmi sledovala, jednací síň byla plná nikoliv organizované veřejnosti, ale byli tam skutečně přátelé, příznivci, známí, plzeňská undergroundová scéna, mnozí z těch lidí vystupovali jako svědci.“

Josef Baxa po promoci na Právnické fakultě UK. Foto: se souhlasem Post Bellum

Podle soudce Baxy se obžaloba hroutila: „Bezpečnost měla nějaké svědkyně, které se snažily říkat, jak je to všechny hrozně popudilo, že viděly to představení jako neslušnost. I tehdejší prokurátorka Božena Medková plamenně hájila, aby to bylo odsouzeno. Já jsem po výslechu svědků dospěl k závěru, že tohle zkrátka nepatří před soud nebo do trestního práva. Jestli se mi něco líbí, nebo nelíbí, to je věc, řekněme, umělecké kritiky nebo nějakého podobného posouzení, ale pasovat na to paragrafy je zkrátka mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby.“

„A pak mi teprve ‚docvaklo‘, co se vlastně stalo, protože prokurátorka ihned opustila jednací síň a běžela si stěžovat svému šéfovi, to byl městský prokurátor Karel Anděl. Soud tehdy sídlil ve stejné budově, dokonce na stejném patře jako prokuratura. A vzápětí, ještě než jsem vyšel z jednací síně, prokurátor běžel přes chodbu stěžovat si předsedovi okresního soudu.“

Případ pro Josefa Baxu neměl následky, respektive jen takové, že už mu politické kauzy nebyly svěřovány. Z dnešního pohledu vypadá jeho rozhodnutí jednoduše a argumentace zcela přirozeně, dokud si ovšem člověk neuvědomí, že soudní rozhodnutí ve prospěch lidí, obžalovaných z politických důvodů, byla i v 80. letech zcela výjimečná.

To neznamená, že by k takovým případům nedocházelo: Například v roce 1989 osvobodila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Edita Beranová demonstrantku Báru Rosendorfovou, proti níž svědčili čtyři příslušníci Státní bezpečnosti. Nicméně obvykle a do posledních chvil komunistického zřízení pracovala justice spolehlivě (viz Příběhy 20. století, nazvané Poslední „nepřátelé socialismu“). Koneckonců i Heřman Chromý byl zanedlouho odsouzen jiným soudem a uvězněn.

„My na něj taky něco najdeme.“

Josef Baxa vzpomíná, že ačkoli už nerozhodoval žádný vysloveně politický případ, přesto se postupně dostával do konfliktů:

„Soudil jsem třeba jednu zpronevěru. Jednací síně tehdy neměly poradní místnosti, takže jsme účastníky museli kvůli poradě senátu vyhánět na chodbu. Soudce z lidu, silný kuřák, povídá – předsedo, nemáš tady popelník? Já jsem hmatal pod stolem – a nahmatal jsem diktafon. Schoval ho tam advokát, aby odposlechl poradu. Navrhl jsem ho na kárné řízení. A tenkrát mě předseda ‚sprdnul‘. Byl zvyklý, že takové věci si soudruzi řeší mezi sebou, nikoli oficiální cestou. Měl jsem mu to prý říct, on by si zavolal vedoucího advokátní poradny a něco by s tím udělali.“

Josef Baxa (druhý zleva) během základní vojenské služby 1983. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jindy Josef Baxa zjistil švindl vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti. „Založil do spisu svědecké protokoly, které si vymyslel, svědci řekli, že s nimi vůbec nemluvil. Podal jsem na něj trestní oznámení pro zneužití pravomoci a byl skutečně odsouzen vojenským soudem – dostal nějaké srážky z platu. A předseda soudu mě zase seřval, že by to byl býval sám vyřešil se soudruhem náčelníkem z bezpečnosti. Nejhorší byla právě jeho argumentace: Až budete vy mít nějaký problém, budete třeba řídit opilý, taky budete rád, když to nějak dohodnu… A pak jsem dostal ještě vzkaz z bezpečnosti: My na něj taky něco najdeme.“

Na sklonku 80. let se stal Josef Baxa soudcem Krajského soudu a také kandidátem členství v KSČ – říká, že se vstupem do strany se u mladého soudce počítalo, že nenašel jiné řešení a že mu připadalo, že jako soudce-straník by mohl v době pokročilé takzvané přestavby alespoň něco měnit k lepšímu. Do strany ovšem nevstoupil: Jeho přijetí se protáhlo, patrně i v souvislosti s peticí Několik vět, kterou měl v létě 1989 justiční kolektiv odsoudit, ale Baxa to odmítl.

Sebereflexe soudců z 50. let? Žádná

Po pádu komunismu se stal Josef Baxa místopředsedou Krajského soudu v Plzni. „Tehdy byl přijat zákon o soudní rehabilitaci, s účinností od 1. července 1990, a mně se otevřely všechny staré spisy, protože jsem ty rehabilitace soudil.

Ne sám, ale řekněme, že jsem v tom měl rozhodující podíl. Případy z konce 40. a z 50. let, které rozhodoval soud v Plzni, mimořádné lidové soudy, státní soud, pak znovu soud v Plzni, politické věci. Byly to stovky případů, figurovali v nich tehdy ještě živí lidé, kteří se před soudem ocitli v pozici rehabilitovaných. Tehdy jsem to považoval za absolutně nejdůležitější, co justice může udělat, aby aspoň částečně napravila, na čem se v uplynulých desítkách let podílela.

Josef Baxa je prezidentem Václavem Havlem jmenován předsedou Nejvyššího správního soudu (2003). Foto: se souhlasem Post Bellum

Pomáhali nám dva staří pánové, Pavel Eneš, který se vyznal v archivu, a politický vězeň Antonín Husník. Přiváděli nám původní odsouzené, na kterých bylo vidět, že do budovy soudu přicházejí po desítkách let a pořád v sobě mají stísněnost a strach, protože jejich poslední vzpomínka na tu budovu byla, že je odtamtud odvádějí do vězení. A teď se tam rozhlíželi a čekali, že se jim to jenom zdá, že zase spadne nějaká klec…,“ vzpomíná Josef Baxa a pokračuje:

„A byly tam i případy, které se týkaly lidí na soudu stále ještě působících, v jedné kauze jsem jako svědka vyslýchal bývalého předsedu KS v Plzni Adama Pittnera, byl předsedou třicet let. A také nechvalně známou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. Kdysi soudili od začátku vykonstruovaný případ – byl skoro zázrak, že se zachoval nejen soudní spis, ale i vyšetřovací svazky a operativní podsvazky Státní bezpečnosti, kde byly podrobné scénáře, jak bude proces doslova zinscenován, jak budou vybíráni soudci z lidu a tak dále.“

„Dávno předtím, než se ta věc dostala k soudu, bylo vše předjednáno a připraveno. Tyto důležité osoby, předsedu senátu a prokurátorku, jsem tedy po letech vyslýchal jako svědky a očekával jsem aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic takového nepřišlo. Říkali ‚Nepamatuji se.‘ Nic… nic… To bylo v první polovině 90. let, kdy to nebyli devadesátiletí starci, ale lidé ještě při síle, skoro v aktivním věku. Tehdy ta odpovědnost za nimi měla jít. Bohužel se to nestalo.“

V roce 1998 odešel Josef Baxa na stáž k Nejvyššímu soudu, jemuž tehdy předsedal Otakar Motejl, a vzápětí spolu s ním „přestoupil“ na ministerstvo spravedlnosti, kde působil jako náměstek. V roce 2003 byl jedním ze zakladatelů a prvním předsedou Nejvyššího správního soudu; v roce 2009 se stal Právníkem roku v oboru správního práva. Jeho předsednické období skončilo v roce 2018, nyní působí jako řadový soudce NSS.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.