Každá revoluce, tu digitální nevyjímaje, nakonec vždy požírá své děti a vybírá si oběti a ztráty. I kyberkultura, jak se dalo předpokládat, kromě mnohých vylepšení a usnadnění života s sebou přinesla množství průvodních jevů, které můžeme s odstupem času hodnotit minimálně jako problematické a zřejmě nezvratné. Co nám tedy digitální revoluce odnesla a vzala? HlídacíPes.org přináší první ukázku z knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce Petra Mareše.

Jedná se mimo jiné o globální proměnu mezilidských vztahů a dosavadních hodnot, vykořeněnost tradičních společenských vazeb a kulturních zvyklostí, problematizaci osobních či genderových identit, nové možnosti rychlého šíření dezinformací, státní kontroly obyvatel nebo nové civilizační nemoci.

Blízkost se vzdálila

A samozřejmě také o mnohé závislosti související s nadužíváním digitálních technologií a internetu, především u mladší, internetem „vychovávané“ generace. Tím, jak se dnes internet stal coby nejužívanější společenské médium všudypřítomným, se stal zároveň neviditelným a vytvořil jedno sdílené globální univerzum, které masivně unifikuje kulturu a velkou měrou se podílí na pozvolném zániku všeho lokálního.

Přestože se dnes mnozí opět snaží o podporu lokální kultury, leccos už nelze vrátit zpět, pakliže nemá jít jen o nostalgické pokusy o návrat do minulosti, kdy byl svět údajně „v pořádku“.

Problematickým jevem může být i fakt, kdy mnoho lidí dnes podléhá své virtuální identitě na sociálních sítích, a vytváří si tak nové světy. Ty jsou sice prodloužením toho vezdejšího – materiálního, ale mnohdy zároveň bourají přirozenou face to face komunikaci mezi lidmi ve svém lokálním, ať už rodinném, pracovním, či jiném prostředí, ačkoli ten zatím nebyl zcela eliminován.

Kniha Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce sleduje dramatický vývoj kyberkultury od zrodu kyberpunku, přes vznik globální sítě, původně navržené ke svobodnému šíření informací a virtuální spolupráci, až po dnešní dobu postfaktickou, využívající internet k marketingovým účelům, propagandě a šíření dezinformací. Ukázky publikujeme se svolením vydavatelství Grada. 

Trefná metafora zní: „Dálka se přiblížila – blízkost se vzdálila.“ Virtuální identita tak často určuje a nahrazuje tu reálnou. Dochází tak k sociální atomizaci a individualizaci, kdy si každý jedinec může najít svůj osobní inforáj či alespoň vlastní informační kanál.

To je zajisté dobrým znakem svobodné volby v liberální společnosti, zároveň tato situace často nabourává pocit skupinové sounáležitosti a vytváří falešný dojem vlastní výjimečnosti. Nafukuje lidské ego, které je v normálním stavu přirozenou obranou organismu, ve své přepjatosti však jeho patogenem.

Sociální struktura společnosti se rozpadá a svět se nezdravě personalizuje. Vznikají paralelní světy domněle „dokonalých“, přitom osamělých jedinců, propadajících se do vlastního uzavřeného, i když paradoxně se všemi sdíleného světa.

Samozřejmě, zdaleka ne všechny změny způsobené digitalizací musí být a priori špatné a negativní. Koneckonců, vše je a bylo vždy v pohybu a to, co mnozí rádi považují za tradici, kdysi byla novota. Dnešní změny, způsobené digitální revolucí a globalizací kultury a ekonomiky, jsou však možná až příliš zrychlené, aby se na ně každý jedinec stačil plně adaptovat, bez občasného pocitu, že mu ujíždí vlak, či dokonce ztrácí půdu pod nohama.

Proměna v Homo digitalis

Na lehkou váhu nemůžeme brát ani nedávné studie, které poukazují na dopady digitalizace na duševní a tělesný vývoj člověka. Týká se to především mladých lidí, jde například o krátkozrakost, zhoršení paměti, neuroticismus či deprese. Pro tento jev se vžil název „digitální demence“ – dle bestselleru německého neurologa A. Spitzera.

Toto hledisko se možná zdá být příliš alarmistické, je však důležitým příspěvkem do diskuse, zda nadužívání pokročilých digitálních technologií, které určují chod naší civilizace, nevede k postupné proměně člověka od Homo sapiens do stadia Homo digitalis.

K proměně člověka však docházelo už během mnoha tisíciletého vývoje, a to jak u jeho psychologických, tak i fyziologických znaků. Je těžké objektivně určit, zda doba „před změnou“ byla vždy lepším či horším vývojovým stadiem. Informační věk však může zajisté tuto proměnu uspíšit a některé psychosomatické důsledky častého využívání digitálních technologií už nelze jen tak přehlížet, přestože poukazovat na ně rozhodně není v zájmu velkých výrobců ani distributorů těchto technologií.

Není divu, že vznikají i různá hnutí odporu proti překotné technologizaci světa a s ní spojené globalizaci – od nacionalistických a nábožensky fundamentalistických až po ekologická hnutí, která chtějí uspěchaný vývoj když už ne zvrátit, tak alespoň přibrzdit. V tomto úsilí jim však zatím brání všeobecně přijímaná víra v přirozenost neustálého technického pokroku a s ním spojeného neoliberálního příslibu nekonečného ekonomického růstu a iluze konzumního blahobytu pro všechny.

Je tedy na místě i poznámka, že přestože v politice máme jako občané možnost podílet se na rozhodnutích o budoucím dění, vývoj technologií necháváme pouze v rukou volného trhu a nadnárodních firem.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Momentu současného informačního zmatení a nejistých zdrojů dokázala velmi dobře využít politická propaganda zemí od USA, Ruska až po Čínu. Ani různé osvobozenecké a teroristické organizace nezůstaly pozadu. Informační a kulturní války v podobě cíleně vypouštěných dezinformací a konspiračních teorií dokážou bezprecedentně ovlivňovat veřejné mínění a světové dění. Dle vzoru „rozděl a panuj“ tak mezi lidmi rozdmýchávají ideologické sváry, konflikty a nejistotu.

Mezi běžné válečné taktiky se zařadily kyberútoky hackerů, kteří napadají digitální sítě a kritické infrastruktury strategických institucí a podniků a vyřazují je z provozu. Některé válečné konflikty dnes probíhají v režii vyškolených IT specialistů, kdy dehumanizované drony, řízené z opačné strany planety, mohou v utajení zákeřně zabíjet na dálku a bez přímého střetu člověka s člověkem, třeba jako v americkém špionážním seriálu Homeland.

Vše se podobá počítačové hře, až na skutečné mrtvé. Současný „kybersniper“ si tak po rutinní „práci“ u počítače může zajít třeba rovnou do bazénu nebo do fitcentra ve vedlejší ulici.

Válčení bez hrdinů

Vojenský cynismus a válčení „bez hrdinů“ se staly normalitou světových konfliktů. V lepším případě za nás jednou budou bojovat už jen roboti, tak jako v Ajvazově knize Města. A my jim budeme už jen nečinně přihlížet.

S pomocí kyberprostoru se vládám dostaly do rukou i nové nástroje pro kontrolu obyvatel a jejich špehování napříč kontinenty. Nikdo si už nemůže být jistý, zda ho vyhledávací algoritmy nevybraly jako nebezpečnou či nepohodlnou osobu a příštího obětního beránka za jeho příliš hlasité názory, poškozující zájmy vládnoucích elit a korporací. Jak se tomu děje například v postsovětském geopolitickém prostoru.

Případně bude jeho osobní profil na sociálních sítích v rámci cenzury nadobro vyškrtnut kvůli společensky nekorektním statusům. Možnost monitorovat obrovské množství dat ze sociálních sítí, tzv. big data, nastolila v síti paranoidní situaci, kdy se pod dozor „Velkého bratra“ může dostat téměř každý člověk bez rozdílu.

Petr Mareš, autor knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce, z níž pochází tato ukázka, je nezávislý publicista a bloger píšící pro kulturní magazíny Fullmoon.cz, A2, Magazín UNI a server Manipulátoři.cz. Živí se jako grafik a webdesigner na volné noze pod značkou Shangrila Factory. Aktuálně působí i na pozici PR specialisty v GMU v Hradci Králové.