Helga Hošková-Weissová
Post Bellum,

„Bylo to jako Stolečku, prostři se!“ Svědci popisují proměnu ghetta Terezín kvůli propagandě

Dne 23. června 1944 přijeli do terezínského ghetta zástupci Mezinárodního výboru Červeného kříže. Nacistický aparát chtěl návštěvu propagandisticky využít, proto ji povolil a dobře se na ni připravil. Výsledkem velkého divadelního představení pro příznivě naladěné diváky byla skandální zpráva, v níž představitel Červeného kříže Maurice Rossel popsal ghetto jako příkladné.

Představitelé organizace, jejímž posláním je chránit životy, zdraví a důstojnost a umenšovat lidské utrpení, usilovali o inspekci v některém z hlavních nacistických koncentračních táborů dlouhé měsíce.

Návštěva Červeného kříže se konala v době, kdy už nacisté zahubili milióny Židů, z nichž tisíce zemřely přímo v Terezíně v důsledku hladu a nemocí a kdy byly desítky tisíc dalších obětí deportovány z ghetta Theresienstadt do vyhlazovacích táborů na východě. Německé úřady chtěly čelit šířícím se zprávám o vyvražďování a Terezín nevybraly náhodou. Ghetto mělo od počátku tři hlavní funkce: tranzitní, decimační – a propagandistickou, tedy mělo být v případě potřeby prezentováno jako vzorové „židovské sídliště“.

Orchestr hrál, ale my nezapomněli

Postoj protinacistické části západního světa k holokaustu Němcům nahrával. V zimě 1944 bylo o vraždění Židů dost informací, ale ještě pořád jim politici většinou nevěřili. Například 21. února informovalo československé ministerstvo zahraničí v Londýně o výsledku prošetřování údajného německého úmyslu likvidovat ghetto Terezín – s tím, že podle švédského ministerstva zahraničí šlo o „zřejmě falešnou zprávu šířenou židovskými skandalisty“ a že na východ bylo z Terezína odesláno pouze deset Židů.

Záběr z propagandistického filmu „Vůdce daroval Židům město“, natočeného v Terezíně v roce 1944 (foto: Post Bellum)

Dlouho před inspekcí Červeného kříže spustili nacisté v ghettu tzv. okrašlovací akci – vylepšování bezútěšného prostoru, které probíhalo do poslední chvíle. Egon Redlich (nar. 1916), jeden z nedobrovolných obyvatel, si 13. dubna 1944 zapsal do deníku:

„Na náměstí města hrál poprvé židovský orchestr. Naši nepřátelé mají novou válečnou taktiku – zastírání očí, stavění Potěmkinových vesnic… Ale melodie nám nepomohly zapomenout na ty strašné oběti, pogromy, které nás ještě čekají, nebezpečí, které má nyní jen jinou tvář.“

Vylepšovaly a natíraly se fasády domů, upravovaly se zelené plochy. Na náměstí vyrostly květinové záhony, objevil se hudební pavilon, v němž hrály promenádní koncerty. Nedaleko náměstí vznikl dětský pavilon s dokonalým vnitřním vybavením a hřištěm. Z bývalé sokolovny se stal „Společenský dům“ se sály pro kulturní pořady, modlitebnou, knihovnou a restaurační terasou. Nic z toho nebylo určeno pro vězně, všechno to byly jen kulisy k chystanému představení pro sympatizující diváky.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Mladičká Helga Weissová (1929) si na jaře 1944 přidala do deníku blíže nedatovaný zápis:

„Směšné, ale vypadá to, jako by se měl Terezín změnit v lázeňské město. Připadá mi to jako pohádka ‚Stolečku, prostři se!‘. Večer přijde rozkaz a ráno již každý vyvaluje oči, kde se zde to či ono vzalo. Po celé tři roky nikoho nenapadlo, že by se ulice měly jmenovat jinak než L a Q. Kde je Magdeburg, Jägrovka nebo kterákoliv jiná kasárna, vědělo dosud každé malé dítě, jako ví Pražák, kde je Václavské náměstí.

Helga Hošková-Weissová (foto:Post Bellum)

Němci si ale najednou vzpomněli, a přes noc musely být na každý rohový dům připevněny tabulky se jménem ulice, na křižovatkách šipky ‚zum Park‘, ‚zum Bad‘ atd. Ze školy u Bauhofu, do dneška sloužící za nemocnici, byli přes noc vystěhováni všichni nemocní, celá budova vymalována, vydrhnuta, navezeny školní lavice a ráno již svítil do dálky veliký nápis Knaben und Mädchenschule. Vypadá to opravdu krásně, jako opravdová škola, jen chybí žáci a učitelé. Tento nedostatek se však dal nahradit docela prostě – malým lístkem s nápisem ‚Ferien‘. Na náměstí už vyráží čerstvě zasetá tráva, střed zdobí veliký záhon růží, pěšinky jsou posypané čistým žlutým pískem a ve dvou řadách stojí nově nalakované lavičky.

Máme zde dokonce i kavárnu s krásným nápisem ‚Kafeehaus‘. Ze sokolovny je toho času restaurace s vyřezávaným nábytkem, v hale plyšová křesla a veliké vázy s květinami. V prvním patře je knihovna s čítárnou a na terase stolky s barevnými slunečníky. V parku před Säuglingsheimem (domov pro nejmenší – pozn. red.) postavili rozkošný pavilon s postýlkami a bleděmodrými prošívanými pokrývkami. V jedné místnosti jsou hračky, houpací koně apod. Pak je tam ještě bazén, kolotoč a houpačky. Nikdo si nedovedeme vysvětlit, proč to všechno dělají.“

Strýčku, pojď si hrát

Delegace Červeného kříže navštívila terezínské ghetto, jak už bylo řečeno, 23. června 1944. Byli v ní dva Dánové: Frants Hvass (sekční šéf ministerstva zahraničí) a Juel Henningsen (zplnomocněnec dánského Červeného kříže). Mezinárodní výbor ČK zastupoval Švýcar Maurice Rossel.

Přijeli ve skupině složené dále například ze zástupců protektorátního gestapa a německého ministerstva zahraničí, byl s nimi i protektorátní ministr propagandy Emanuel Moravec. Delegaci provázel terezínský starší Paul Eppstein, stylově oblečený v černém obleku a s cylindrem na hlavě, k dispozici měl automobil. Před prohlídkou pronesl v sídle „židovské samosprávy“ o ghettu řeč plnou nesmyslných údajů, které se týkaly počtu obyvatel, úmrtnosti, potravinových přídělů.

Eva Roubíčková roz. Mändel krátce po válce (foto: Post Bellum)

Eva Roubíčková (1921) si ten den do deníku zapsala: „Dnes zde byla komise. V poledne jsme museli všichni vyrukovat, pěkně oblečeni, s motykami a hráběmi, veselým zpěvem, všichni na žebřiňáku. Cestou jsme se setkali s komisí, která sestávala z přibližně deseti mužů. Dánové, Švédové, prý předseda Švýcarského červeného kříže, také fašisté prý byli mezi nimi. Eppstein je všude prováděl. (Terezínský SS-velitel) Rahm se sladkým úsměvem šel za ním.

Pánové byli prý velmi skeptičtí a neuvěřili prý zdaleka všemu, co jim bylo ukázáno, díky Bohu. To vše je tak ohavné divadlo! Celý Terezín mluvil jen o této události. Děti byly prý zvlášť vycvičeny, aby Rahma na ulici objímaly a prosily ho: ‚Strýčku Rahme, pojď si hrát.‘ Načež on řekl: ‚Dnes ne, milé děti, dnes nemám čas, ale zítra.‘ Pak prý vytáhl krabici sardinek a ony: ‚Už zase sardinky.‘ A mnoho jiných komedií.“

Prohlídka pečlivě zinscenovaného „běžného dne“ ghetta, při níž Rossel fotografoval, trvala od dvanácti hodin do šesti, pro delegaci byl uspořádán slavnostní oběd a šla se podívat i na představení dětské opery Brundibár.

Izraelská novinářka a přeživší Ruth Bondyová (1923) napsala, že delegáti „neviděli hromadné ubytovny, ubikace starých nebo duševně nemocných, transportní rejstříky, tisíce kartonových krabic s lidským popelem, četníky u bran a přechodu. Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti“.

Situace v ghettu byla shledána jako uspokojivá, až příkladná. Nikdo se na nic zbytečně neptal. O tisících Židů odvezených na východ se nemluvilo.

„Čekali jsme to horší“

Maurice Rossel později sepsal zprávu o návštěvě, v níž nacistickou propagandu ve všem posvětil a do níž vepsal jednu lež za druhou:

„Tábor Terezín je ‚Endlager‘, normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam. Od vstupu do ghetta jsme se přesvědčili o tom, že obyvatelstvo netrpí podvýživou. Příděly v ghettu Terezín jsou stejné jako v Protektorátu Čechy a Morava s tím rozdílem, že neobsahují vejce a sýry a že máslo je nahrazeno margarínem. Do ghetta přicházejí dokonce některé věci, které jsou v Praze téměř nedosažitelné.

Maurice Rossel v roce 1979 na fotografii z filmu Claude Lanzmanna (foto:Post Bellum)

Lidé, kteří bydlí ve velkých kasárnách nebo v barácích, chodí se raději obecně stravovat do společných kantýn. Kdo se přijde najíst, je rychle obsloužen, a to mladou ženou se zástěrkou a naškrobeným čepečkem jako v každé jiné restauraci. Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší.“

Dánové zaujali zdrženlivější stanovisko, ale i oni prohlásili, že stav ghetta je lepší, než předpokládali, tvrdili, že měli všude volný přístup a směli bez omezení hovořit s obyvateli, i když „pod diskrétním dohledem“. I oni uvedli, že Terezín není tranzitní tábor. Nevěděli, že všichni dánští Židé byli přestěhováni do malých pokojů se jmenovkami nájemníků na dveřích, s pěkným nábytkem a květinami tři dny před návštěvou komise.

Nevěděli, že ti dánští Židé, pro které se pokojíky nenašly, byli po dobu návštěvy schováni v úřadovnách ghetta, aby se s nimi komise náhodou nepotkala. A že ti ostatní dostali předtím varování, aby si dávali pozor na jazyk. Bondyová píše, že Hvass a Henningsen „si uvědomovali, že část toho, co zhlédli, bylo připraveno kvůli nim, ale předpokládali, že tato vylepšení se udrží i po jejich návštěvě“.

Ti terezínští Židé, kteří měli možnost přijít s komisí do styku, mlčeli, respektive chovali se podle pokynů. Báli se a věřili, že konec nacismu se blíží a že se snad – budou-li spolupracovat – vyhnou deportaci na východ, že je nepotká osud jejich blízkých odvezených do neznáma před měsícem.

Poté, co Rossel ve své zprávě ujistil, že Terezín je tzv. Endlager, konečný tábor, z něhož už nikdo nikam neodjíždí, obnovili Němci deportace. Na podzim roku 1944 vypravili několik velkých transportů, tisíce lidí byly zavražděny v Osvětimi-Birkenau. Teprve o desítky let později natočil francouzský filosof a filmový dokumentarista Claude Lanzmann s Maurice Rosselem interview, z něhož vyplynulo, že představiteli Červeného kříže nebyl nacistický antisemitismus docela cizí.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

3 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Otresne! Kdyz se podari zabranit pristupu k informacim, tak propagandou se da vytvorit uplne jina realita. Dnesek – zadna zmena.

  2. ČERT napsal:

    Tahle známá terezínská „Potěmkinova vesnice“ představuje jistě jeden z důvodů té obecnější kritiky a až averze, která se tu po druhé světové válce zdvihla proti Mezinárodnímu červenému kříži, a pro kterou je jako jeden z hlavních předpokladů uváděn i postoj švýcarské vlády, jako rozhodující pro ten jeho Mezinárodní výbor, držet se za každou cenu striktní neutrality…
    Jinak, „představitelé organizace, jejímž posláním je chránit životy, zdraví a důstojnost a umenšovat lidské utrpení…“ Ano, ale pokud jde o genezi Červeného kříže, dalo by se upřesnit, že zcela konkrétně se to zformovalo s ideou neutrálně zaměřené organizace a vlastně hnutí, můžeme říci vzhledem k jednotlivým vznikajícím národním organizacím, s cílem organizované zdravotnické pomoci zraněným vojákům na bojišti. Asi je znám případ toho švýcarského, ženevského obchodníka Jeana-Henriho Dunanta a jeho konsternace tím, čeho se stal náhodně přímým svědkem, tj. situace těsně po bitvě u Solferina v roce 1859 (v níž, mimochodem, francouzský císař Napoleon III. a jeho sardinští/piemontští spojenci rozdrtili armádu rakouského císaře Franze Josefa I., v důsledku čehož Rakousko ztratilo Lombardii, a vlastně se tak otevřela cesta k politickému sjednocení Itálie). To samozřejmě stálo na počátku myšlenky. Víme, že třeba i na našem území se to označení Červeného kříže pak poprvé objevilo v kontextu bojišť prusko-rakouské války z roku 1866. Rusko-turecká válka z let 1877-1878 zase dala vzniknout, z turecké iniciativy a jako s tím těsně provázanému hnutí, tomu Červenému půlměsíci.
    A jestliže v souvislosti s první světovou válkou je činnost MČK, pokud vím, hodnocena snad jednoznačně pozitivně, tak ano, hlavně ve vztahu k holocaustu za druhé světové války je to vnímáno jako problém. Jinak, osud zraněných vojáků a dále zajatců patřil k jeho hlavním agendám nadále. Ostatně, lze se třeba setkat i s tvrzením, že ten tragický osud milionů sovětských zajatců, kteří se od roku 1941 ocitli v německém zajetí, byl trochu podmíněn mj. i přístupem SSSR, který stál mimo usnesení, jako nesignatář,
    ženevské konvence o válečných zajatcích z roku 1929 (většinou se jí říká druhá ženevská konvence, vzhledem k tomu, že první byla podepsána, a právě v kontextu se vznikem Červeného kříže, už v roce 1864), která se navíc právně prolnula s teoretickými usneseními, týkajícími se jednak zraněných a nemocných vojáků, příp. ztroskotanců v námořní válce, a jednak válečných zajatců, a přijatými v letech 1899 a 1907 v Haagu. Jistě, je fakt, že oběti holocaustu (tj. civilní obyvatelstvo i z Německa a hlavně jím okupovaných zemí) konkrétně do těchto kategorií nespadaly…

  3. petrph napsal:

    Pochopitelně, jak říká pointa mojí oblíbené vulgární anekdoty „Tohle jsme si přece dohodli předem“..¨
    Neboli, ono to ani jinak dopadnout nemohlo, ani nic jiného než tohle divadlo se od toho ani nedalo čekat.
    Protože, ta komis ČK se tam přece nevpadla na přepadovou kontrolu (jako u nás hygienici), ta vůbec neměla pravomoc cokoliv v Německu kontrolovat, natož z toho vyvozovat, publikovat nějaké výsledky, nebo dokonce něco Německu nařizovat. Notabene, když šlo o komis s podporou Švýcarska, které tehdy bylo rádo, že si udržovalo s Německem neutralitu, tedy že ho Německo neokupovalo a neprovádělo tam teror jako všude jinde..
    Tudíž, i tato kontrola byla domluvena čistě diplomaticky, aby nic nenašla. Což samozřejmě mohlo mít i hlubší důvod, Němcům, kteří už v té době ustupovali před Stalinem by se určitě separátní mír se Západem docela hodil. Tedy, pokud by se tedy mimo jiné „pozapomnělo“ právě na jejich masové zločiny na civilním obyvatelstvu a v lágrech,,,

Přidávání komentářů není povoleno