Helga Hošková-Weissová
Post Bellum,

„Bylo to jako Stolečku, prostři se!“ Svědci popisují proměnu ghetta Terezín kvůli propagandě

Napsal/a Post Bellum 27. června 2020

Dne 23. června 1944 přijeli do terezínského ghetta zástupci Mezinárodního výboru Červeného kříže. Nacistický aparát chtěl návštěvu propagandisticky využít, proto ji povolil a dobře se na ni připravil. Výsledkem velkého divadelního představení pro příznivě naladěné diváky byla skandální zpráva, v níž představitel Červeného kříže Maurice Rossel popsal ghetto jako příkladné.

Představitelé organizace, jejímž posláním je chránit životy, zdraví a důstojnost a umenšovat lidské utrpení, usilovali o inspekci v některém z hlavních nacistických koncentračních táborů dlouhé měsíce.

Návštěva Červeného kříže se konala v době, kdy už nacisté zahubili milióny Židů, z nichž tisíce zemřely přímo v Terezíně v důsledku hladu a nemocí a kdy byly desítky tisíc dalších obětí deportovány z ghetta Theresienstadt do vyhlazovacích táborů na východě. Německé úřady chtěly čelit šířícím se zprávám o vyvražďování a Terezín nevybraly náhodou. Ghetto mělo od počátku tři hlavní funkce: tranzitní, decimační – a propagandistickou, tedy mělo být v případě potřeby prezentováno jako vzorové „židovské sídliště“.

Orchestr hrál, ale my nezapomněli

Postoj protinacistické části západního světa k holokaustu Němcům nahrával. V zimě 1944 bylo o vraždění Židů dost informací, ale ještě pořád jim politici většinou nevěřili. Například 21. února informovalo československé ministerstvo zahraničí v Londýně o výsledku prošetřování údajného německého úmyslu likvidovat ghetto Terezín – s tím, že podle švédského ministerstva zahraničí šlo o „zřejmě falešnou zprávu šířenou židovskými skandalisty“ a že na východ bylo z Terezína odesláno pouze deset Židů.

Záběr z propagandistického filmu „Vůdce daroval Židům město“, natočeného v Terezíně v roce 1944 (foto: Post Bellum)

Dlouho před inspekcí Červeného kříže spustili nacisté v ghettu tzv. okrašlovací akci – vylepšování bezútěšného prostoru, které probíhalo do poslední chvíle. Egon Redlich (nar. 1916), jeden z nedobrovolných obyvatel, si 13. dubna 1944 zapsal do deníku:

„Na náměstí města hrál poprvé židovský orchestr. Naši nepřátelé mají novou válečnou taktiku – zastírání očí, stavění Potěmkinových vesnic… Ale melodie nám nepomohly zapomenout na ty strašné oběti, pogromy, které nás ještě čekají, nebezpečí, které má nyní jen jinou tvář.“

Vylepšovaly a natíraly se fasády domů, upravovaly se zelené plochy. Na náměstí vyrostly květinové záhony, objevil se hudební pavilon, v němž hrály promenádní koncerty. Nedaleko náměstí vznikl dětský pavilon s dokonalým vnitřním vybavením a hřištěm. Z bývalé sokolovny se stal „Společenský dům“ se sály pro kulturní pořady, modlitebnou, knihovnou a restaurační terasou. Nic z toho nebylo určeno pro vězně, všechno to byly jen kulisy k chystanému představení pro sympatizující diváky.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Mladičká Helga Weissová (1929) si na jaře 1944 přidala do deníku blíže nedatovaný zápis:

„Směšné, ale vypadá to, jako by se měl Terezín změnit v lázeňské město. Připadá mi to jako pohádka ‚Stolečku, prostři se!‘. Večer přijde rozkaz a ráno již každý vyvaluje oči, kde se zde to či ono vzalo. Po celé tři roky nikoho nenapadlo, že by se ulice měly jmenovat jinak než L a Q. Kde je Magdeburg, Jägrovka nebo kterákoliv jiná kasárna, vědělo dosud každé malé dítě, jako ví Pražák, kde je Václavské náměstí.

Helga Hošková-Weissová (foto:Post Bellum)

Němci si ale najednou vzpomněli, a přes noc musely být na každý rohový dům připevněny tabulky se jménem ulice, na křižovatkách šipky ‚zum Park‘, ‚zum Bad‘ atd. Ze školy u Bauhofu, do dneška sloužící za nemocnici, byli přes noc vystěhováni všichni nemocní, celá budova vymalována, vydrhnuta, navezeny školní lavice a ráno již svítil do dálky veliký nápis Knaben und Mädchenschule. Vypadá to opravdu krásně, jako opravdová škola, jen chybí žáci a učitelé. Tento nedostatek se však dal nahradit docela prostě – malým lístkem s nápisem ‚Ferien‘. Na náměstí už vyráží čerstvě zasetá tráva, střed zdobí veliký záhon růží, pěšinky jsou posypané čistým žlutým pískem a ve dvou řadách stojí nově nalakované lavičky.

Máme zde dokonce i kavárnu s krásným nápisem ‚Kafeehaus‘. Ze sokolovny je toho času restaurace s vyřezávaným nábytkem, v hale plyšová křesla a veliké vázy s květinami. V prvním patře je knihovna s čítárnou a na terase stolky s barevnými slunečníky. V parku před Säuglingsheimem (domov pro nejmenší – pozn. red.) postavili rozkošný pavilon s postýlkami a bleděmodrými prošívanými pokrývkami. V jedné místnosti jsou hračky, houpací koně apod. Pak je tam ještě bazén, kolotoč a houpačky. Nikdo si nedovedeme vysvětlit, proč to všechno dělají.“

Strýčku, pojď si hrát

Delegace Červeného kříže navštívila terezínské ghetto, jak už bylo řečeno, 23. června 1944. Byli v ní dva Dánové: Frants Hvass (sekční šéf ministerstva zahraničí) a Juel Henningsen (zplnomocněnec dánského Červeného kříže). Mezinárodní výbor ČK zastupoval Švýcar Maurice Rossel.

Přijeli ve skupině složené dále například ze zástupců protektorátního gestapa a německého ministerstva zahraničí, byl s nimi i protektorátní ministr propagandy Emanuel Moravec. Delegaci provázel terezínský starší Paul Eppstein, stylově oblečený v černém obleku a s cylindrem na hlavě, k dispozici měl automobil. Před prohlídkou pronesl v sídle „židovské samosprávy“ o ghettu řeč plnou nesmyslných údajů, které se týkaly počtu obyvatel, úmrtnosti, potravinových přídělů.

Eva Roubíčková roz. Mändel krátce po válce (foto: Post Bellum)

Eva Roubíčková (1921) si ten den do deníku zapsala: „Dnes zde byla komise. V poledne jsme museli všichni vyrukovat, pěkně oblečeni, s motykami a hráběmi, veselým zpěvem, všichni na žebřiňáku. Cestou jsme se setkali s komisí, která sestávala z přibližně deseti mužů. Dánové, Švédové, prý předseda Švýcarského červeného kříže, také fašisté prý byli mezi nimi. Eppstein je všude prováděl. (Terezínský SS-velitel) Rahm se sladkým úsměvem šel za ním.

Pánové byli prý velmi skeptičtí a neuvěřili prý zdaleka všemu, co jim bylo ukázáno, díky Bohu. To vše je tak ohavné divadlo! Celý Terezín mluvil jen o této události. Děti byly prý zvlášť vycvičeny, aby Rahma na ulici objímaly a prosily ho: ‚Strýčku Rahme, pojď si hrát.‘ Načež on řekl: ‚Dnes ne, milé děti, dnes nemám čas, ale zítra.‘ Pak prý vytáhl krabici sardinek a ony: ‚Už zase sardinky.‘ A mnoho jiných komedií.“

Prohlídka pečlivě zinscenovaného „běžného dne“ ghetta, při níž Rossel fotografoval, trvala od dvanácti hodin do šesti, pro delegaci byl uspořádán slavnostní oběd a šla se podívat i na představení dětské opery Brundibár.

Izraelská novinářka a přeživší Ruth Bondyová (1923) napsala, že delegáti „neviděli hromadné ubytovny, ubikace starých nebo duševně nemocných, transportní rejstříky, tisíce kartonových krabic s lidským popelem, četníky u bran a přechodu. Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti“.

Situace v ghettu byla shledána jako uspokojivá, až příkladná. Nikdo se na nic zbytečně neptal. O tisících Židů odvezených na východ se nemluvilo.

„Čekali jsme to horší“

Maurice Rossel později sepsal zprávu o návštěvě, v níž nacistickou propagandu ve všem posvětil a do níž vepsal jednu lež za druhou:

„Tábor Terezín je ‚Endlager‘, normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam. Od vstupu do ghetta jsme se přesvědčili o tom, že obyvatelstvo netrpí podvýživou. Příděly v ghettu Terezín jsou stejné jako v Protektorátu Čechy a Morava s tím rozdílem, že neobsahují vejce a sýry a že máslo je nahrazeno margarínem. Do ghetta přicházejí dokonce některé věci, které jsou v Praze téměř nedosažitelné.

Maurice Rossel v roce 1979 na fotografii z filmu Claude Lanzmanna (foto:Post Bellum)

Lidé, kteří bydlí ve velkých kasárnách nebo v barácích, chodí se raději obecně stravovat do společných kantýn. Kdo se přijde najíst, je rychle obsloužen, a to mladou ženou se zástěrkou a naškrobeným čepečkem jako v každé jiné restauraci. Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší.“

Dánové zaujali zdrženlivější stanovisko, ale i oni prohlásili, že stav ghetta je lepší, než předpokládali, tvrdili, že měli všude volný přístup a směli bez omezení hovořit s obyvateli, i když „pod diskrétním dohledem“. I oni uvedli, že Terezín není tranzitní tábor. Nevěděli, že všichni dánští Židé byli přestěhováni do malých pokojů se jmenovkami nájemníků na dveřích, s pěkným nábytkem a květinami tři dny před návštěvou komise.

Nevěděli, že ti dánští Židé, pro které se pokojíky nenašly, byli po dobu návštěvy schováni v úřadovnách ghetta, aby se s nimi komise náhodou nepotkala. A že ti ostatní dostali předtím varování, aby si dávali pozor na jazyk. Bondyová píše, že Hvass a Henningsen „si uvědomovali, že část toho, co zhlédli, bylo připraveno kvůli nim, ale předpokládali, že tato vylepšení se udrží i po jejich návštěvě“.

Ti terezínští Židé, kteří měli možnost přijít s komisí do styku, mlčeli, respektive chovali se podle pokynů. Báli se a věřili, že konec nacismu se blíží a že se snad – budou-li spolupracovat – vyhnou deportaci na východ, že je nepotká osud jejich blízkých odvezených do neznáma před měsícem.

Poté, co Rossel ve své zprávě ujistil, že Terezín je tzv. Endlager, konečný tábor, z něhož už nikdo nikam neodjíždí, obnovili Němci deportace. Na podzim roku 1944 vypravili několik velkých transportů, tisíce lidí byly zavražděny v Osvětimi-Birkenau. Teprve o desítky let později natočil francouzský filosof a filmový dokumentarista Claude Lanzmann s Maurice Rosselem interview, z něhož vyplynulo, že představiteli Červeného kříže nebyl nacistický antisemitismus docela cizí.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

3 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Otresne! Kdyz se podari zabranit pristupu k informacim, tak propagandou se da vytvorit uplne jina realita. Dnesek – zadna zmena.

  2. ČERT napsal:

    Tahle známá terezínská „Potěmkinova vesnice“ představuje jistě jeden z důvodů té obecnější kritiky a až averze, která se tu po druhé světové válce zdvihla proti Mezinárodnímu červenému kříži, a pro kterou je jako jeden z hlavních předpokladů uváděn i postoj švýcarské vlády, jako rozhodující pro ten jeho Mezinárodní výbor, držet se za každou cenu striktní neutrality…
    Jinak, „představitelé organizace, jejímž posláním je chránit životy, zdraví a důstojnost a umenšovat lidské utrpení…“ Ano, ale pokud jde o genezi Červeného kříže, dalo by se upřesnit, že zcela konkrétně se to zformovalo s ideou neutrálně zaměřené organizace a vlastně hnutí, můžeme říci vzhledem k jednotlivým vznikajícím národním organizacím, s cílem organizované zdravotnické pomoci zraněným vojákům na bojišti. Asi je znám případ toho švýcarského, ženevského obchodníka Jeana-Henriho Dunanta a jeho konsternace tím, čeho se stal náhodně přímým svědkem, tj. situace těsně po bitvě u Solferina v roce 1859 (v níž, mimochodem, francouzský císař Napoleon III. a jeho sardinští/piemontští spojenci rozdrtili armádu rakouského císaře Franze Josefa I., v důsledku čehož Rakousko ztratilo Lombardii, a vlastně se tak otevřela cesta k politickému sjednocení Itálie). To samozřejmě stálo na počátku myšlenky. Víme, že třeba i na našem území se to označení Červeného kříže pak poprvé objevilo v kontextu bojišť prusko-rakouské války z roku 1866. Rusko-turecká válka z let 1877-1878 zase dala vzniknout, z turecké iniciativy a jako s tím těsně provázanému hnutí, tomu Červenému půlměsíci.
    A jestliže v souvislosti s první světovou válkou je činnost MČK, pokud vím, hodnocena snad jednoznačně pozitivně, tak ano, hlavně ve vztahu k holocaustu za druhé světové války je to vnímáno jako problém. Jinak, osud zraněných vojáků a dále zajatců patřil k jeho hlavním agendám nadále. Ostatně, lze se třeba setkat i s tvrzením, že ten tragický osud milionů sovětských zajatců, kteří se od roku 1941 ocitli v německém zajetí, byl trochu podmíněn mj. i přístupem SSSR, který stál mimo usnesení, jako nesignatář,
    ženevské konvence o válečných zajatcích z roku 1929 (většinou se jí říká druhá ženevská konvence, vzhledem k tomu, že první byla podepsána, a právě v kontextu se vznikem Červeného kříže, už v roce 1864), která se navíc právně prolnula s teoretickými usneseními, týkajícími se jednak zraněných a nemocných vojáků, příp. ztroskotanců v námořní válce, a jednak válečných zajatců, a přijatými v letech 1899 a 1907 v Haagu. Jistě, je fakt, že oběti holocaustu (tj. civilní obyvatelstvo i z Německa a hlavně jím okupovaných zemí) konkrétně do těchto kategorií nespadaly…

  3. petrph napsal:

    Pochopitelně, jak říká pointa mojí oblíbené vulgární anekdoty „Tohle jsme si přece dohodli předem“..¨
    Neboli, ono to ani jinak dopadnout nemohlo, ani nic jiného než tohle divadlo se od toho ani nedalo čekat.
    Protože, ta komis ČK se tam přece nevpadla na přepadovou kontrolu (jako u nás hygienici), ta vůbec neměla pravomoc cokoliv v Německu kontrolovat, natož z toho vyvozovat, publikovat nějaké výsledky, nebo dokonce něco Německu nařizovat. Notabene, když šlo o komis s podporou Švýcarska, které tehdy bylo rádo, že si udržovalo s Německem neutralitu, tedy že ho Německo neokupovalo a neprovádělo tam teror jako všude jinde..
    Tudíž, i tato kontrola byla domluvena čistě diplomaticky, aby nic nenašla. Což samozřejmě mohlo mít i hlubší důvod, Němcům, kteří už v té době ustupovali před Stalinem by se určitě separátní mír se Západem docela hodil. Tedy, pokud by se tedy mimo jiné „pozapomnělo“ právě na jejich masové zločiny na civilním obyvatelstvu a v lágrech,,,

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *