Vasilina Mesárová

Bylo jim sedmnáct a hledali komunistický ráj. Sověti je za odměnu poslali do gulagu

Napsal/a Post Bellum 10. října 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes pět a půl tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi. Hnala je nenávist k maďarským okupantům a věřili sovětské propagandě, že je čeká komunistický ráj, kde není bída. Ocitli se v pekle – v gulagu.

Štěpán Antonij se narodil v roce 1922 v obci Kanora v údolí v Karpatech jen pár kilometrů od skoro stejně staré Vasiliny Ljachové, později Mesárové. Jejich rodiny hospodařily na malých polích na úpatí hor Podkarpatské Rusi, na autonomním území Československa. Mluvily česky a ukrajinsky.

Když bylo Československo v březnu 1939 přepadeno nacistickým Německem, Slováci se odtrhli a založili Slovenský stát, překročilo maďarské vojsko podkarpatské hranice. Vasilina vzpomíná, že ve vesnici se odehrála hrůzná scéna, maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili.

Mladé muže maďarští okupanti nutili pracovat a cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Antonij, který z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů, a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR.

Nejdřív koblihy, pak zatčení

„Domluvili jsme se tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy a mléko. A odešel. Seděli jsme za stolem a najednou vkročili sovětští pohraničníci: ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘,“ vypráví Štěpán Antonij, kterého odvlekli do věznice v Charkově.

Štěpán Antonij (Foto: Státní archiv Zakarpatské oblasti, ÚSTR)

Vasilina se dala dohromady s chlapcem, se kterým se seznámila na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Přes hranice do SSSR šli v červenci 1940. Měla ruksak s kouskem chleba a letním oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Svítalo, když v dálce viděli, jak sedláci s rodinami přichází na polní práce. Mávali si.

Hranici měla takřka za domem. Hlídala ji dvojice maďarských vojáků s flintami. Vasilina vypráví, že se kluci schovali do křoví a vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim flinty a svázali je. Jednoho vzali s sebou, přesvědčili ho, aby s nimi šel do SSSR. Sovětská hlídka, které se hned vzdali, je odvedla do menšího dřevěného stavení, kde je drželi pod zámkem týden, pak je transportovali také do věznice v Charkově.

Štěpán Antonij a Vasilina Mesárová toto asi tříměsíční martyrium ve věznicích popisují jako nekonečné bezčasí a čas doufání, že se jim podaří vyšetřovatele NKVD přesvědčit, že chtějí práci a nejsou špioni. V hromadných celách velkých jako asi jedna třída se mačkalo až 150 lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Potřebu prováděli do plechového kýble v rohu.

Jak se zacházelo s dívkami, můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělali sexuální otrokyně. Vasilina o tom, co se dělo, mluvit nechtěla. Komisaři NKVD s těmito uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutím bez obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tří let v pracovně nápravném táboře – gulagu.

I vot zděs budět vaš dom!

Štěpána a Vasilinu nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Štěpán vypráví, jak se po mnoha týdnech transportu v dobytčáku a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi zbídačení, utrápení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli: „I vot zděs budět vaš dom!“

V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána odvezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.

Pakliže Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním nebo na kurděje, průjem či tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první půlce roku 1943 osvobozeni. Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. S tím měl být zahájen tzv. dobrovolný nábor pro Československou vojenskou jednotku v SSSR.

Vazební věznice č. 1 v Pečorlagu, poslední dobová památka gulagu v Pečoře (Foto: Adam Hradilek, ÚSTR)

Tedy propuštění z gulagu mělo podmínku: vstup do armády a odchod na frontu. Zvláště uprchlíci z Podkarpatské Rusi, často Sověty považovaní za maďarské občany, se mnohdy marně dožadovali propuštění. To přišlo až po mnoha měsících urgování české diplomacie.

V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „Propuštění Podkarpatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“

„Střílela jsem dobře“

Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku, výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku.

Střílení se zbraní, pochodová cvičení absolvovala i tenkrát 45 kilo vážící Vasilina Mesárová v červnu 1943: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v československé jednotce přiznává hodnost vojína.

Je to první dokument v historii československé armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby. Nejčastější jejich bojové zařazení bylo zdravotnice: „Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.

Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“

Později žila u Mariánských Lázní, v roce 1960 se přestěhovala do Prahy, pracovala v drůbežářských závodech. O tom, co zažívala v SSSR, o gulazích nemluvila, nechtěla mít potíže s komunistickým režimem

Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopersku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, po druhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.

Po válce chtěl pokračovat v armádě, ale vyhodili ho, protože nebyl komunista a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Dělal skladníka a do Sovětského svazu se už po válce nevrátil.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)