Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Vasilina Mesárová
Státní archiv Zakarpatské oblasti, ÚSTR,

Bylo jim sedmnáct a hledali komunistický ráj. Sověti je za odměnu poslali do gulagu

Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes pět a půl tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi. Hnala je nenávist k maďarským okupantům a věřili sovětské propagandě, že je čeká komunistický ráj, kde není bída. Ocitli se v pekle – v gulagu.

Štěpán Antonij se narodil v roce 1922 v obci Kanora v údolí v Karpatech jen pár kilometrů od skoro stejně staré Vasiliny Ljachové, později Mesárové. Jejich rodiny hospodařily na malých polích na úpatí hor Podkarpatské Rusi, na autonomním území Československa. Mluvily česky a ukrajinsky.

Když bylo Československo v březnu 1939 přepadeno nacistickým Německem, Slováci se odtrhli a založili Slovenský stát, překročilo maďarské vojsko podkarpatské hranice. Vasilina vzpomíná, že ve vesnici se odehrála hrůzná scéna, maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili.

Mladé muže maďarští okupanti nutili pracovat a cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Antonij, který z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů, a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR.

Nejdřív koblihy, pak zatčení

„Domluvili jsme se tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy a mléko. A odešel. Seděli jsme za stolem a najednou vkročili sovětští pohraničníci: ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘,“ vypráví Štěpán Antonij, kterého odvlekli do věznice v Charkově.

Štěpán Antonij (Foto: Státní archiv Zakarpatské oblasti, ÚSTR)

Vasilina se dala dohromady s chlapcem, se kterým se seznámila na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Přes hranice do SSSR šli v červenci 1940. Měla ruksak s kouskem chleba a letním oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Svítalo, když v dálce viděli, jak sedláci s rodinami přichází na polní práce. Mávali si.

Hranici měla takřka za domem. Hlídala ji dvojice maďarských vojáků s flintami. Vasilina vypráví, že se kluci schovali do křoví a vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim flinty a svázali je. Jednoho vzali s sebou, přesvědčili ho, aby s nimi šel do SSSR. Sovětská hlídka, které se hned vzdali, je odvedla do menšího dřevěného stavení, kde je drželi pod zámkem týden, pak je transportovali také do věznice v Charkově.

Štěpán Antonij a Vasilina Mesárová toto asi tříměsíční martyrium ve věznicích popisují jako nekonečné bezčasí a čas doufání, že se jim podaří vyšetřovatele NKVD přesvědčit, že chtějí práci a nejsou špioni. V hromadných celách velkých jako asi jedna třída se mačkalo až 150 lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Potřebu prováděli do plechového kýble v rohu.

Jak se zacházelo s dívkami, můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělali sexuální otrokyně. Vasilina o tom, co se dělo, mluvit nechtěla. Komisaři NKVD s těmito uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutím bez obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tří let v pracovně nápravném táboře – gulagu.

I vot zděs budět vaš dom!

Štěpána a Vasilinu nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Štěpán vypráví, jak se po mnoha týdnech transportu v dobytčáku a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi zbídačení, utrápení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli: „I vot zděs budět vaš dom!“

V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána odvezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.

Pakliže Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním nebo na kurděje, průjem či tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první půlce roku 1943 osvobozeni. Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. S tím měl být zahájen tzv. dobrovolný nábor pro Československou vojenskou jednotku v SSSR.

Vazební věznice č. 1 v Pečorlagu, poslední dobová památka gulagu v Pečoře (Foto: Adam Hradilek, ÚSTR)

Tedy propuštění z gulagu mělo podmínku: vstup do armády a odchod na frontu. Zvláště uprchlíci z Podkarpatské Rusi, často Sověty považovaní za maďarské občany, se mnohdy marně dožadovali propuštění. To přišlo až po mnoha měsících urgování české diplomacie.

V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „Propuštění Podkarpatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“

„Střílela jsem dobře“

Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku, výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku.

Střílení se zbraní, pochodová cvičení absolvovala i tenkrát 45 kilo vážící Vasilina Mesárová v červnu 1943: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v československé jednotce přiznává hodnost vojína.

Je to první dokument v historii československé armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby. Nejčastější jejich bojové zařazení bylo zdravotnice: „Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.

Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“

Později žila u Mariánských Lázní, v roce 1960 se přestěhovala do Prahy, pracovala v drůbežářských závodech. O tom, co zažívala v SSSR, o gulazích nemluvila, nechtěla mít potíže s komunistickým režimem

Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopersku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, po druhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.

Po válce chtěl pokračovat v armádě, ale vyhodili ho, protože nebyl komunista a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Dělal skladníka a do Sovětského svazu se už po válce nevrátil.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

10 komentářů

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Projekt Paměť národaby měl v rámci vyváženosti také napsat, že na příklad to strašlivé, o čem vyprávěla Vasilina Mesárová („Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová), nebylo dílem sovětských komunistů-bolševiků , ale našich dnešních spojenců v NATO a EU Němců z Německa (ale i českých Sudet), a také jejich pomahačů z řad Ukrajinců (Vlasovců a dalších), Lotyšů a Litevců.
    6e je zprvu považovali za špiony, bylo zcela pochopitelné, celý svět se pokoušel zničit stát komunistů-bolševiků, tedy SSSR. Což se nakonec podařilo pomocí opilce Jelcina.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      A to jsem se nezmínil o těch 365 000 zabitých Čechů a Moravanů (z 10 400 000), z toho bylo 25 000 vojáků, 63 000 civilistů a 277 000 občanů židovského původu, celkem 3,51% populace, tedy v Čechám a na Moravě (za války Protektorát) žijící. To všechno bylo dílo našich dnešních spojenců – Němců
      (tehdy 3. Velkoněmecké říše německých nacistů).

    • oponent napsal:

      hanáku jedná se pouze o demagogii, což ve vašem případě je častý jev. Měl byste se léčit.

  2. Pavel napsal:

    Oskar z Hané by si v rámci vyváženosti měl doplnit základní vzdělání v tom směru, že druhá světová válka byla vedena mimo jiné mezi sssr a nacionálně socialistickým německem (tedy mezi státy, které tuto válku společnou a nerozdílnou rukou jako rozpoutali a jako spojenci plundrovali evropské země), když potřebuje, aby mu to někdo vypisoval v článku.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Opravený text : Kdo Vám to „Pavel“, nakukal? Doložte své tvrzení o tom, že rozpoutání války a spojeneci při plundrování evropských zemí byl společně s Německem SSSR. Pro Vaši informaci kdo s kým v letech 1938 a 1939 spolupracoval a jednal, cituji jeden z doplňků Mnichovské dohody :
      Německo-anglické prohlášení
      30. září 1938
      My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.
      Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.
      Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.
      Adolf Hitler
      Neville Chamberlain

      Celý text dohody najdete v mnoha citacích snadno, když si zadáte heslo mnichovská dohoda do okénka vyhledat vyhledávače Seznam.cz
      Smlouva Ribbentrop-Molotov byla podepsána 23. srpna 1939, 5 měsíců a 8 dnů po obsazení druhé republiky Německem (15. března 1939), když den předtím (14.března 1939) se odtrhlo Slovensko a : „Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko, následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, Thajsko a Libérie“.
      Slovensko tak hraničilo se SSSR (USSR – Ukrajinou) v Černovické oblasti (Černovická oblast – Bukovina, byla ustavena v rámci tehdejší Ukrajinské SSR 7. srpna 1940) , kterou dodnes Ukrajina nevrátila Rumunsku, které ji získalo po 1. světové válce při dělení Rakousko-Uherska Trianonskou smlouvou). Hranice mezi Protektorátem a Slovenskem byla naprosto propustná pro německý Wehrmacht, což bylo pro SSSR velkým rizikem.
      Zdroje : Wikipedie,
      ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava: Slovenské pedagogické
      nakladateľstvo, 1996. 274 s.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Opravený text : Ještě musím dodat, že to, o čem píši vím „z první ruky“, protože jsem se v těch Černivcích v první polovině minulého století narodil a do ČSR jsem byl dovezen matkou v roce 1938 a moje o 8 let starší sestra s otcem přijeli až v roce 1940, už do Protektorátu Čechy a Morava. Z jejich vyprávění mám poměrně přesný obraz toho, co se vtam v té době dělo, a i to, co se dělo na území ČSR potažmo Protektorátu.

    • Oskar (hanák z Hané napsal:

      : Kdo Vám to „Pavel“, nakukal? Doložte své tvrzení o tom, že rozpoutání války a spojenci při plundrování evropských zemí byl společně s Německem SSSR. Pro Vaši informaci kdo s kým v letech 1938 a 1939 spolupracoval a jednal, cituji jeden z doplňků Mnichovské dohody :
      Německo-anglické prohlášení
      30. září 1938
      My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.
      Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.
      Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.
      Adolf Hitler
      Neville Chamberlain
      Celý text dohody najdete v mnoha citacích snadno, když si zadáte heslo mnichovská dohoda do okénka vyhledat vyhledávače Seznam.cz
      Smlouva Ribbentrop-Molotov byla podepsána 23. srpna 1939, 5 měsíců a 8 dnů po obsazení druhé republiky Německem (15. března 1939), když den předtím (14.března 1939) se odtrhlo Slovensko a : „Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko, následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, Thajsko a Libérie“.
      Slovensko tak hraničilo se SSSR (USSR – Ukrajinou) v Černovické oblasti (Černovická oblast – Bukovina, byla ustavena v rámci tehdejší Ukrajinské SSR 7. srpna 1940) , kterou dodnes Ukrajina nevrátila Rumunsku, které ji získalo po 1. světové válce při dělení Rakousko-Uherska Trianonskou smlouvou). Hranice mezi Protektorátem a Slovenskem byla naprosto propustná pro německý Wehrmacht, což bylo pro SSSR velkým rizikem.
      Zdroje : Wikipedie,
      ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava: Slovenské pedagogické
      nakladateľstvo, 1996. 274 s.

      • oponent napsal:

        oskare hanáku, jedná se pouze o demagogii, což ve vašem případě je častý jev. Měl byste se léčit.

  3. josef napsal:

    …je to sice z jiné oblasti zeměkoule, ale stává se to i v „demokraciích“ Když v říjnu 2001 „přišla mírová vojska USA (a kol.)“ do Afghanistánu tak tam také bafla Ujgury z Číny a šup s nimi na Guantanámo. Holt když je válka může „nějakej ten lidskoprávní omyl bejt“… Předpokládám, že Post Bellum bude tyto Ujgury také hledat a umístí je sem na HP…

  4. oponent napsal:

    oskare hanáku, toto je skutečný text z wikipedie :

    Německo-anglické prohlášení

    My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.

    Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.

    Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.

    30. září 1938

    Adolf Hitler

    Neville Chamberlain

    Zbytek je pouze váš výmysl. Tedy opět jste něco opsal a prošpikoval lží. Jedná se pouze o demagogii, což ve vašem případě je častý jev. Měl byste se léčit.

Přidávání komentářů není povoleno