Bylo jim sedmnáct a hledali komunistický ráj. Sověti je za odměnu poslali do gulagu
Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes pět a půl tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi. Hnala je nenávist k maďarským okupantům a věřili sovětské propagandě, že je čeká komunistický ráj, kde není bída. Ocitli se v pekle – v gulagu.
Štěpán Antonij se narodil v roce 1922 v obci Kanora v údolí v Karpatech jen pár kilometrů od skoro stejně staré Vasiliny Ljachové, později Mesárové. Jejich rodiny hospodařily na malých polích na úpatí hor Podkarpatské Rusi, na autonomním území Československa. Mluvily česky a ukrajinsky.
Když bylo Československo v březnu 1939 přepadeno nacistickým Německem, Slováci se odtrhli a založili Slovenský stát, překročilo maďarské vojsko podkarpatské hranice. Vasilina vzpomíná, že ve vesnici se odehrála hrůzná scéna, maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili.
Mladé muže maďarští okupanti nutili pracovat a cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Antonij, který z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů, a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR.
Nejdřív koblihy, pak zatčení
„Domluvili jsme se tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy a mléko. A odešel. Seděli jsme za stolem a najednou vkročili sovětští pohraničníci: ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘,“ vypráví Štěpán Antonij, kterého odvlekli do věznice v Charkově.
Štěpán Antonij (Foto: Státní archiv Zakarpatské oblasti, ÚSTR)
Vasilina se dala dohromady s chlapcem, se kterým se seznámila na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Přes hranice do SSSR šli v červenci 1940. Měla ruksak s kouskem chleba a letním oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Svítalo, když v dálce viděli, jak sedláci s rodinami přichází na polní práce. Mávali si.
Hranici měla takřka za domem. Hlídala ji dvojice maďarských vojáků s flintami. Vasilina vypráví, že se kluci schovali do křoví a vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim flinty a svázali je. Jednoho vzali s sebou, přesvědčili ho, aby s nimi šel do SSSR. Sovětská hlídka, které se hned vzdali, je odvedla do menšího dřevěného stavení, kde je drželi pod zámkem týden, pak je transportovali také do věznice v Charkově.
Štěpán Antonij a Vasilina Mesárová toto asi tříměsíční martyrium ve věznicích popisují jako nekonečné bezčasí a čas doufání, že se jim podaří vyšetřovatele NKVD přesvědčit, že chtějí práci a nejsou špioni. V hromadných celách velkých jako asi jedna třída se mačkalo až 150 lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Potřebu prováděli do plechového kýble v rohu.
Jak se zacházelo s dívkami, můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělali sexuální otrokyně. Vasilina o tom, co se dělo, mluvit nechtěla. Komisaři NKVD s těmito uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutím bez obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tří let v pracovně nápravném táboře – gulagu.
I vot zděs budět vaš dom!
Štěpána a Vasilinu nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Štěpán vypráví, jak se po mnoha týdnech transportu v dobytčáku a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi zbídačení, utrápení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli: „I vot zděs budět vaš dom!“
V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána odvezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.
Pakliže Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním nebo na kurděje, průjem či tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první půlce roku 1943 osvobozeni. Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. S tím měl být zahájen tzv. dobrovolný nábor pro Československou vojenskou jednotku v SSSR.
Vazební věznice č. 1 v Pečorlagu, poslední dobová památka gulagu v Pečoře (Foto: Adam Hradilek, ÚSTR)
Tedy propuštění z gulagu mělo podmínku: vstup do armády a odchod na frontu. Zvláště uprchlíci z Podkarpatské Rusi, často Sověty považovaní za maďarské občany, se mnohdy marně dožadovali propuštění. To přišlo až po mnoha měsících urgování české diplomacie.
V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „Propuštění Podkarpatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“
„Střílela jsem dobře“
Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku, výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku.
Střílení se zbraní, pochodová cvičení absolvovala i tenkrát 45 kilo vážící Vasilina Mesárová v červnu 1943: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v československé jednotce přiznává hodnost vojína.
Je to první dokument v historii československé armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby. Nejčastější jejich bojové zařazení bylo zdravotnice: „Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.
Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“
Později žila u Mariánských Lázní, v roce 1960 se přestěhovala do Prahy, pracovala v drůbežářských závodech. O tom, co zažívala v SSSR, o gulazích nemluvila, nechtěla mít potíže s komunistickým režimem
Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopersku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, po druhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.
Po válce chtěl pokračovat v armádě, ale vyhodili ho, protože nebyl komunista a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Dělal skladníka a do Sovětského svazu se už po válce nevrátil.
Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
Projekt Paměť národaby měl v rámci vyváženosti také napsat, že na příklad to strašlivé, o čem vyprávěla Vasilina Mesárová („Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová), nebylo dílem sovětských komunistů-bolševiků , ale našich dnešních spojenců v NATO a EU Němců z Německa (ale i českých Sudet), a také jejich pomahačů z řad Ukrajinců (Vlasovců a dalších), Lotyšů a Litevců.
6e je zprvu považovali za špiony, bylo zcela pochopitelné, celý svět se pokoušel zničit stát komunistů-bolševiků, tedy SSSR. Což se nakonec podařilo pomocí opilce Jelcina.
A to jsem se nezmínil o těch 365 000 zabitých Čechů a Moravanů (z 10 400 000), z toho bylo 25 000 vojáků, 63 000 civilistů a 277 000 občanů židovského původu, celkem 3,51% populace, tedy v Čechám a na Moravě (za války Protektorát) žijící. To všechno bylo dílo našich dnešních spojenců – Němců
(tehdy 3. Velkoněmecké říše německých nacistů).
hanáku jedná se pouze o demagogii, což ve vašem případě je častý jev. Měl byste se léčit.
Oskar z Hané by si v rámci vyváženosti měl doplnit základní vzdělání v tom směru, že druhá světová válka byla vedena mimo jiné mezi sssr a nacionálně socialistickým německem (tedy mezi státy, které tuto válku společnou a nerozdílnou rukou jako rozpoutali a jako spojenci plundrovali evropské země), když potřebuje, aby mu to někdo vypisoval v článku.
Opravený text : Kdo Vám to „Pavel“, nakukal? Doložte své tvrzení o tom, že rozpoutání války a spojeneci při plundrování evropských zemí byl společně s Německem SSSR. Pro Vaši informaci kdo s kým v letech 1938 a 1939 spolupracoval a jednal, cituji jeden z doplňků Mnichovské dohody :
Německo-anglické prohlášení
30. září 1938
My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.
Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.
Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Celý text dohody najdete v mnoha citacích snadno, když si zadáte heslo mnichovská dohoda do okénka vyhledat vyhledávače Seznam.cz
Smlouva Ribbentrop-Molotov byla podepsána 23. srpna 1939, 5 měsíců a 8 dnů po obsazení druhé republiky Německem (15. března 1939), když den předtím (14.března 1939) se odtrhlo Slovensko a : „Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko, následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, Thajsko a Libérie“.
Slovensko tak hraničilo se SSSR (USSR – Ukrajinou) v Černovické oblasti (Černovická oblast – Bukovina, byla ustavena v rámci tehdejší Ukrajinské SSR 7. srpna 1940) , kterou dodnes Ukrajina nevrátila Rumunsku, které ji získalo po 1. světové válce při dělení Rakousko-Uherska Trianonskou smlouvou). Hranice mezi Protektorátem a Slovenskem byla naprosto propustná pro německý Wehrmacht, což bylo pro SSSR velkým rizikem.
Zdroje : Wikipedie,
ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava: Slovenské pedagogické
nakladateľstvo, 1996. 274 s.
Opravený text : Ještě musím dodat, že to, o čem píši vím „z první ruky“, protože jsem se v těch Černivcích v první polovině minulého století narodil a do ČSR jsem byl dovezen matkou v roce 1938 a moje o 8 let starší sestra s otcem přijeli až v roce 1940, už do Protektorátu Čechy a Morava. Z jejich vyprávění mám poměrně přesný obraz toho, co se vtam v té době dělo, a i to, co se dělo na území ČSR potažmo Protektorátu.
: Kdo Vám to „Pavel“, nakukal? Doložte své tvrzení o tom, že rozpoutání války a spojenci při plundrování evropských zemí byl společně s Německem SSSR. Pro Vaši informaci kdo s kým v letech 1938 a 1939 spolupracoval a jednal, cituji jeden z doplňků Mnichovské dohody :
Německo-anglické prohlášení
30. září 1938
My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.
Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.
Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Celý text dohody najdete v mnoha citacích snadno, když si zadáte heslo mnichovská dohoda do okénka vyhledat vyhledávače Seznam.cz
Smlouva Ribbentrop-Molotov byla podepsána 23. srpna 1939, 5 měsíců a 8 dnů po obsazení druhé republiky Německem (15. března 1939), když den předtím (14.března 1939) se odtrhlo Slovensko a : „Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko, následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, Thajsko a Libérie“.
Slovensko tak hraničilo se SSSR (USSR – Ukrajinou) v Černovické oblasti (Černovická oblast – Bukovina, byla ustavena v rámci tehdejší Ukrajinské SSR 7. srpna 1940) , kterou dodnes Ukrajina nevrátila Rumunsku, které ji získalo po 1. světové válce při dělení Rakousko-Uherska Trianonskou smlouvou). Hranice mezi Protektorátem a Slovenskem byla naprosto propustná pro německý Wehrmacht, což bylo pro SSSR velkým rizikem.
Zdroje : Wikipedie,
ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava: Slovenské pedagogické
nakladateľstvo, 1996. 274 s.
oskare hanáku, jedná se pouze o demagogii, což ve vašem případě je častý jev. Měl byste se léčit.
…je to sice z jiné oblasti zeměkoule, ale stává se to i v „demokraciích“ Když v říjnu 2001 „přišla mírová vojska USA (a kol.)“ do Afghanistánu tak tam také bafla Ujgury z Číny a šup s nimi na Guantanámo. Holt když je válka může „nějakej ten lidskoprávní omyl bejt“… Předpokládám, že Post Bellum bude tyto Ujgury také hledat a umístí je sem na HP…
oskare hanáku, toto je skutečný text z wikipedie :
Německo-anglické prohlášení
My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.
Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.
Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.
30. září 1938
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Zbytek je pouze váš výmysl. Tedy opět jste něco opsal a prošpikoval lží. Jedná se pouze o demagogii, což ve vašem případě je častý jev. Měl byste se léčit.