Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Jarmila Stibicová v roce 2016. Foto: Se souhlasem Post Bellum
,

„Bylo důležité žít v souladu sama se sebou,“ vzpomíná disidentka, která se rvala s estébáky

Jarmila Stibicová a její manžel podepsali Chartu 77 hned v první vlně. Jedni z mála pardubických disidentů se tak stali pro místní StB raritou a objektem zájmu, ale i obav. Jarmila, jedna z výrazných dam disentu, totiž neúnavně obesílala komunistické úřady svými stížnostmi, zastávala se pronásledovaných, organizovala protesty. Je mimo jiné známá tím, že se při zatýkání chovala neobyčejně statečně, křičela o pomoc, vytrhávala se estébákům a lehala si na zem.

Na YouTube je zveřejněn unikátní záznam z roku 1988 ze zatýkání chartistů, kteří se sešli v hospodě U Holečků u pražské Hvězdy. Policisté vyvádějí ze zahradní restaurace přední disidenty Havla, Uhla, Jirouse, Stárka a další, postaví je před kameru a předčítají jejich jména, datum narození, bydliště a zaměstnání.

Jarmila Stibicová (v 19. minutě videa) vzdorovitě neuposlechne výzvy policisty, aby se postavila před kameru, sedne si ke stolku pod strom a vzdorovitě odvrací tvář. Estébák přesto předčítá z její zabavené občanky: „Stibicová Jarmila, 14. 8. 1933, bytem Pardubice, zaměstnána Oděvní podnik služeb Pardubice…“

V té době tato akademicky vzdělaná učitelka angličtiny, češtiny a ruštiny pracovala jako uklízečka.

Narodila se v srpnu 1933 v Turkovicích v okrese Pardubice. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni ideály masarykovské republiky,“ začíná své vzpomínky pro Paměť národa paní Stibicová.

Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, do ledna 1970 působila jako profesorka na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pak ji kvůli protestům proti sovětské okupaci ze školy vyhodili.

Jarmila Stibicová v roce 1989. Foto: Se souhlasem Post Bellum


Jarmila Stibicová letos převzala jako jedna ze čtyř letošních laureátů Cenu Paměti národa. Tu udílí od roku 2010 občanské sdružení Post Bellum, a to vždy v Den boje za svobodu a demokracii 17. listopadu. Ocenění již získalo 56 osobností – převážně váleční veteráni, přeživší holokaustu, účastníci domácího a zahraničního odboje, někdejší političtí vězni a další.


Nejistota, jestli se vrátíte domů

Jarmila Stibicová jako členka přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN) spoluorganizovala a účastnila se stávek a hladovek, ty organizovala později v 80. letech na protest proti zatčení disidenta Stanislava Devátého.

První ostřejší střet s režimem zažila v roce 1969, za rozšiřování letáků k výročí sovětské okupace byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později, hlavně po podpisu Charty 77, se opakovaně ocitala v cele předběžného zadržení.

„Nikdy jste nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se vrátíte. Ale v zásadě to byla jen ta zadržení,“ popisuje Stibicová. Estébáci obtěžovali i příbuzenstvo, na Jarmilu se marně vyptávali u její vnučky ve školce, pražských synovců zase na tetu. „Brali to jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat,“ pochvaluje si Jarmila Stibicová.

Jarmila Stibicová a Vladimír Čech, 80. léta. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Po vyhazovu ze školy pracovala jako uklízečka na poloviční úvazek. Kromě toho soukromě doučovala angličtinu – jako svobodné zaměstnání. K tomu potřebovala povolení pardubického městského národního výboru.

Po druhé svatbě (první manželství skončilo rozvodem) zanechala uklízení a zůstala jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 ale povolení, které se muselo každý rok obnovovat, již nedostala.

Chartu podepsal i manžel Jarmily Stibicové: „To byla vždycky u každého otázka volby, jaké má priority. A pro mě bylo důležitý, abych žila v souladu sama se sebou,“ říká Stibicová.

Sadismus ve věznici

Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého zatkli a odvezli Jarmilu Stibicovou k prohlídce do ženské pardubické věznice – dostala se do rukou sadistické dozorkyně. Ta ji, ač Jarmila oznámila, že je po gynekologické operaci, nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod.

Podmínky, jež spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než znala z kanceláří StB. Říká: „U těch estébáků alespoň určitý respekt byl.“ Soud nakonec stíhání proti hladovkářům zamítl a vše skončilo pouze pokutami.

Jarmila Stibicová s žáky, Pardubice 2015. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Druhou půlku 80. let pamatuje jako dobu narůstající odvahy ve společnosti. Rostla prý i solidarita lidí. Přicházeli za ní zájemci o podpis Několika vět. V kostelích mnozí faráři již odvážně vyslovovali přímluvy například za Jana Palacha během takzvaného Palachova týdne.

Spíše zdrženlivá je paní Stibicová v hodnocení lidí, kteří udávali StB. „Nejvíc křičí ti, kteří nic proti režimu nedělali. Ale když to byla třeba rodina, které hrozili vzít děti, to je přeci něco jiného než ti, kteří za to dostávali peníze, nebo ambiciózní lidé, kteří to dělali dobrovolně,“ říká Jarmila Stibicová.

Připomíná také nešťastníky, kteří závazek pod tlakem podepsali, ale pak se tím trápili a snažili se z toho dostat. A komentuje i fakt, že řada příslušníků StB skončila s vysokými penzemi: „Chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaný a vězni z 50. let živoří. I chartisti leckdy dostali žebrácký důchody,“ připomíná Stibicová.

Po roce 1989 Jarmila Stibicová zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, působila v Amnesty International, živila se překládáním, vyučovala na gymnáziu a konzervatoři.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?
Podpořte nás převodem pomocí QR kódu

Naskenujte QR kód prostřednictvím své mobilní bankovní aplikace a zadejte částku dle libosti.

Děkujeme za podporu!
QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

13 komentářů

  1. martin napsal:

    uzasna pani
    smekam

    a pak prijde nejakej klaus, kterej jeste tyden pred 17. listopadem v obsirnem rozhovoru pro rakouskou televizi tvrdil, ze u nas je socialismus OK a nikdo zmenu nechce, a dnes tvrdi, ze disidenti a studenti nemeli na padu komunistu zadnej podil

    • pablo41 napsal:

      Dnes je na Reflexu tady článek o sadistické dozorkyni z Německa, která dostala po válce trest smrti. Jaký důchod má nebo měla sadistka z pardubické věznice ?

      • petrph napsal:

        Bohužel, ta odpoved zni, ve srovnatelnych pripdech brala/bere ta česká mnohem méně. Tam jde totiž právě o tu podmínku (krátce) po vålce. V Německu ty procesy netrvaly tak dlouho,leda co si to hlidali Americane ca do roku 1948) Koho neodsoudili do te doby, toho uz neobtěžovali a naopak tu věrnou službu za války mu pripočetli do důchodu a to vrchovatě.
        V tom jsme tedy tesně po sametu diky Havlově humanitě zaváhali

  2. pablo41 napsal:

    Tak místo abyste oznámili jaký má nebo měla důchod sadistka z pardubické věznice, o které píše paní Stibitzová, tak jste moji žádost smázli. A je to !

  3. petrph napsal:

    Tedy, že s paní cítím, nakonec nějak jsme tu dobu prožili všichni, jenomže rvát se s policajtama a vzpírat se při zatýkání, se nesmí nikde, ani za demokratického režimu
    I ten současný, naprosto supr právní Zákon o policii, říká že občan má vždycky (vždycky) uposlechnout příkazy policie a že při neuposlechnutí má policie právo použít síly pro překonání odporu.

    Stěžovat si i dneska může ten občan až potom, a než tu stížnost projednají soudy, trvá roky, s dosti nejistým výsledkem.

    • vlad napsal:

      Dnes po demonstrujících stříkají demokratické stříkačky, demokratický slzný plyn, dávají vám demokratická pouta, vyslýchají vás demokraticky na služebnách, demokraticky vás obviňují a zavírají, bijí demokratickými pendreky a td. Holt, jiná doba…

  4. Honza napsal:

    O to jsou dnes hlasitější ti, co tenkrát mlčeli.

    • Pavel napsal:

      Nejhlasitější jsou dnes bývalí stbáci a konfidenti kydající špínu na disidenty a ty co si dovolí připomínat jim jejich zločiny.

  5. Jaroslav Gerec napsal:

    Kdyby se paní disidentka opravdu rvala s EStébáky, tak už tady není

    • petrph napsal:

      80.léta už nebylo to samé jako v 50.letech. A přímou fyzickou likvidaci svých odpůrců si ani ten režim už nedovolil, ostatně říká to sama v tom článku „..Podmínky, jež spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než znala z kanceláří StB. Říká: „U těch estébáků alespoň určitý respekt byl!- .
      Ale v tom zase ani příliš velký rozdíl od Západu nebyl, v roce 1980 šel do kin Brubaker a dávali ho brzy i u nás….

  6. kamil remeš napsal:

    tahle paní byla pravděpodobně učitelkou ruštiny na konzervatoři v pardubicích po revoluci a jak jsem slyšel jeji obliba byla poněkud ambivalentní, ale to nejspíš pramenilo z určité životní zahořklosti

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


ReklamaBělorusko