Po noci probdělé s vínem a kytarou v mnichovském bytě se Karel Kryl dvojice studentů zeptal: „Nejste posraní? Ne? Tak vezmete něco domů.“ Bylo to poprvé, ale ne naposled. Marek Irgl pak zakázanou literaturu dobrodružně pašoval ze Západu ještě několikrát.

Láska ke knihám držela Marka Irgla odmala. Narodil se ovšem do špatné doby. V době, kdy se učil číst, probíhala v Československu normalizace a režim utahoval šrouby i na kulturních frontách. Zamiloval se do klukovských příběhů Jaroslava Foglara, když se ale v knihovně zeptal na poslední „foglarovku“, kterou ještě nečetl, ke svému překvapení narazil.

„Setkal jsem se s podivným mlčením. Bylo mi to podezřelé, začal jsem se vyptávat a dopídil jsem se k tomu, že Foglar byl zakázaný. To pro mne bylo naprosto nepochopitelné. Zaselo to ve mně sémě pochybností, že něco není v pořádku. A to se potom se mnou táhlo dál.“

Too young to die…

Narodil se v roce 1965 ve Valašském Meziříčí do rodiny reformního komunisty Emila Irgla. Ten přišel počátkem normalizace kvůli stranickým prověrkám o úspěšnou kariéru lékaře. Těsně před odjezdem na pracovní cestu do Alžíru mu orgány odebraly pas. „Otec si toto stigma nesl až do konce svého života,“ okomentoval syn Marek.

Marek Irgl. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Když se Markův starší bratr Richard hlásil na gymnázium, kvůli otcovu špatnému kádrovému profilu už to nešlo. „To otce ranilo. Když to rozhodnutí ze školy přišlo, viděl jsem ho plakat,“ vypravuje Irgl. „Brácha se hlásil z osmičky, pak to zkoušel ještě za rok – podařilo se, ale jen díky tomu, že se otec ponížil a šel prosit za jeho přijetí. To byl zlom, otec od té doby pil. Rozklad osobnosti… Zásadně to ovlivnilo život naší rodiny.“

Markův bratr Richard jinak trpěl také tím, čím většina starších sourozenců. Musel se o čtyři roky mladšího bratra starat, a pokud šel ven s kamarády, brát jej s sebou. Marek se díky tomu už v jedenácti letech potkal se světem patnáctiletých. Milovali západní bigbeatovou hudbu a Marek to všechno s nadšením nasával. Objevil Beatles, kteří se mu stali celoživotní láskou. Díky tomu, že o této kapele začal sbírat výstřižky ze starých výtisků časopisů Mladý svět a 100+1, dostal se k informacím, jak to v Československu vypadalo během uvolnění v šedesátých letech. Bylo to něco, o čem dosud neslyšel a o čem se nemluvilo ani v normalizačních školách.

„Jednoho dne brácha přinesl kazetu, černou BASFku a na jedné straně bylo nahráno Queen, Bohemian Rhapsody a na druhé straně Jethro Tull, Too Old to Rock ‚n‘ Roll: Too Young to Die! Ta kazeta hrála pořád dokola, večer jsme si lehli do postele a hrálo to. Ráno jsme se probudili a hrálo to.“

„Hudba s sebou nesla odpor ke konformitě. Vytvořil se uzavřený svět lidí, kteří to kopírovali, sháněli, vyměňovali.“

Výběr kazet, na jejichž obalech však shodně byli vlasatí muzikanti, prý měli poměrně široký. „Chápali jsme, že svět na západ od nás je barevnější, pestřejší, a stejně jako všichni mladí lidé jsme ho toužili poznat. Tak se rodil odpor k vězení komunismu, ve kterém jsme byli.“

Gagarin přece nahoře Boha neviděl

Když se Marek Irgl v roce 1979 hlásil na gymnázium, doba již byla volnější. Přijali ho, aniž by se kdokoli zmiňoval o tom, že jeho otec je nepřítel lidově demokratického zřízení. Během studia pak ještě prohloubil svoji lásku k literatuře. Četl knihy Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka a Milana Kundery – autorů, jejichž díla po roce 1968 nesměla vycházet. Po maturitě se rozhodl jít studovat učitelství, obor český jazyk a dějepis, na olomouckou filozofickou fakultu.

„Nastoupil jsem na univerzitu. Tam jsem se setkal s takovou tou idiocií komunismu hned v prvním ročníku. Paní docentka Skoupá trvala na tom, že dělnická třída – ač sama k ní nepatřila – je nejvýše povolanou vládnout tomuto světu. Jakákoli myšlenka, která s tím nekonvenovala, byla důvodem k vyhození od zkoušky. A když si vzpomenu na některé přednášky na téma vědeckého ateismu!“ líčí svá vysokoškolská studia v polovině 80. let.

Foto: se souhlasem Paměť národa

Když jde o svobodu, dokážeme být vytrvalí. A to i doslova. Paměť národa zve v květnu na charitativní běh. V Praze, Brně, Plzni a dalších místech se poběží za všechny, kteří se nevzdali.

Každý může věnovat svůj běh někomu, kdo inspiruje k vytrvalosti, a udělat dobrou věc.

www.behpropametnaroda.cz

„Dodneška si pamatuju, jak nám vyučující vysvětloval: ‚Jak mohou ti věřící věřit v toho Boha, když přece Gagarin letěl do vesmíru a viděl, že tam nikdo není!‘“

Na škole se prý nudil: „Rostla ve mně naštvanost na ten systém, na ty blby, co nám vládli.“ Zklamání a frustrace vedly k tomu, že se, jak sám říká, „radikalizoval“. Začal se stýkat s valašskomeziříčským chartistou a disidentem Jaromírem Čechurou. Ten pro něho byl branou do neoficiálního světa druhé kultury. Distribuoval undergroundový časopis Vokno, šířil různá prohlášení VONSu a hlavně organizoval přepisování knih, které režim odmítl vydávat.

Irgl se do této činnosti okamžitě zapojil. Sešlo se jich deset, vybrali knihu k přepsání, domluvili se, kdo bude pracovat na které části. Opisovalo se na stroji přes průklepový papír v deseti kopiích. Po zkompletování se losovalo, kdo jakou kopii dostane. Ta desátá byla totiž vždy už téměř nečitelná. Většinou takto přepisovali českou samizdatovou literaturu, výjimkou byl Tolkienův Pán prstenů. „Takže já jsem vlastně už na studiích věděl, kam patřím,“ uzavírá Irgl.

Večírek u Kryla

V roce 1985 se Marku Irglovi a jeho kamarádovi Jiřímu Majdlochovi podařilo díky známosti Majdlochova otce získat devizový příslib a vycestovat do Německa. Vlakem dojeli do Regensburgu a odtud pokračovali stopem do Mnichova. Zde vyhledali první telefonní budku a zavolali do redakce rádia Svobodná Evropa s prosbou, ať je přepojí na českou sekci. Telefon zvedl Martin Štěpánek a na dotaz, co si přejí, studenti odpověděli, že by si rádi koupili nějaké desky Karla Kryla. „Zavolejte za dvě hodiny, Karel už tu bude a řekne vám to sám.“

Marek Irgl (2019). Foto: se souhlasem Paměť národa

Na domluvený sraz přišel Karel Kryl s půlhodinovým zpožděním. Pozval oba studenty na pivo a oběd do nedaleké restaurace. Pochopil, že za ním přijeli bez postranních úmyslů a z čistého zájmu. Vzal je k sobě domů, kde až do ranních hodin hrál na kytaru svoje písně. Pilo se pivo a moravská slivovice. Marek s Jiřím si od něj za těžce našetřené valuty chtěli koupit jeho desky, které nebyly v Československu k sehnání. Kryl otevřel skříň a začal jim kromě elpíček snášet na hromadu i knihy, které mu v exilu vyšly. A nakonec je nechtěl ani zaplatit. Brzy ráno po probdělé noci odešel do redakce a nechal spící studenty u sebe doma se vzkazem, ať jenom zabouchnou dveře.

Ještě téhož dne se však s Krylem setkali znovu. Volali mu do redakce, chtěli poděkovat za prožitou noc. A básník s kytarou jim řekl: „Nejste posraní? Tak vezmete něco domů!“

Sešli se na zastávce metra, kde jim Karel Kryl předal naxeroxovanou Krylogii, knihu, která je komentovanou prohlídkou básníkových textů, jak je spolu s dalšími postřehy k nim vysílal ve vlastním pořadu na rádiu Svobodná Evropa. Ke Krylogii přidal ještě rybářské návnady pro svého bratra Jana.

Už nebyla cesta zpátky

„Měli jsme pocit, že to snad ani není pravda. Kryl byl v té době líčen jako nepřítel národa, a my jsme potkali nesmírně citlivého člověka, který byl tak přímý, že se z toho chtělo až plakat. A jaký z něj byl cítit smutek po Česku!“ popisuje Irgl své dojmy z přelomového setkání.

„Když jsme od něj odešli, byli z nás jiní lidé. Věděli jsme, že už není možné zařadit se do běžné společnosti.“

Dobrodružnou cestu za pašováním exilové literatury pak Marek Irgl podnikl ještě dvakrát. V roce 1988 se spolu s manželkou Janou vypravil za Karlem Krylem do Mnichova znovu. Ačkoli se zdálo, že kouzlo první noci u básníka doma se nedá zopakovat, Kryl je opět hostil a až do ranních hodin seděli u stolu s kytarou, kořalkou a vypravováním.

Festival československé nezávislé kultury ve Wrocławi, 4. listopadu 1989. Zleva: Pavel Dobeš, Pepa Nos, Jaroslav Hutka, Petr Dopita, Karel Kryl, Petr Rímský, Jarek Nohavica, Vladimír Veit a Pepa Streichl. Foto: archiv Jaroslava Hutky, se souhlasem Paměť národa

Marek s Janou sháněli knihu Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna a Kryl jim doporučil, ať zajedou do švýcarského městečka Obstalden, kde v té době působil jako redaktor Jaroslav Strnad. U něho pak Irglovi skutečně knihy nakoupili a obtěžkáni dvaceti kilogramy tiskovin se vypravili na cestu domů.

Měli plán, že se oblečou co nejkonzumněji do plísňových riflí a moderních triček, aby budili dojem mladého páru, který se vrací z nákupů. „Klika byla, že mne maminka požádala, ať jí koupíme televizi. S ní jsme zabrali polovinu kupé, seděly tam ještě dvě jeptišky. Krosnu jsme dali nahoru a v případě kontroly jsme chtěli říct, že to není naše, že už to tam bylo. Když přišli celníci, proclívali hlavně tu televizi, a na krosnu vůbec nedošlo.“

Lidi najednou věděli, že je po všem

Napotřetí se Marek Irgl proměnil v pašeráka v roce 1989, když se zúčastnil s manželkou Janou a kamarádem Jiřím Majdlochem folkového festivalu v Budapešti, kde vystupoval například Jaroslav Hutka či Zdeněk „Londýn“ Vokatý. Přes hranice opět převáželi knihy a exilové tiskoviny.

„S manželkou jsme použili stejný trik jako u televize. Nakoupili jsme věci do domácnosti, měli už jsme doma malé dítě. Do těch krabic od mlýnků jsme si nastrkali ty tiskoviny. Vlak dojel na českou hranici, zastavil, objevilo se možná padesát policajtů a po pěti si rozdělovali vlak. Já jsem tam byl úplně ilegálně, byl jsem na opušťáku z vojny. Podívali se nám do tašky, viděli krabice od spotřebičů a zas to zavřeli. Jirka měl smůlu, měl lennonky, vypadal jako hipík. Ten to měl taky v krabicích, ale jemu to otevřeli a začali tahat ty knížky ven,“ vypravuje Marek Irgl.

Přestože po návratu domů získanou literaturu vždy šířil mezi své známé, za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by jej udal, a tak se nikdy nedostal do hledáčku Státní bezpečnosti.

S Karlem Krylem se Marek Irgl naposledy setkal třináct dnů před sametovou revolucí – na Festivalu československé nezávislé kultury ve Wrocławi. 4. listopadu 1989 se zde na jednom pódiu setkali exiloví muzikanti jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka či Vlasta Třešňák se soudobými folkaři z Československa Pavlem Dobešem nebo Jaromírem Nohavicou.

„Když nastoupil Karel Kryl, najednou dohrál písničku, polská moderátorka vystoupila na pódium a říká: ‚Právě teď se ve východním Berlíně sešlo sto tisíc lidí na demonstraci proti komunismu.‘ Skoro to nestačila doříct a celé divadlo se postavilo a ten aplaus trval asi čtvrt hodiny. Lidi najednou věděli, že je po všem,“ vzpomíná Marek Irgl na jedny z posledních chvil komunistického režimu.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.