Novinář a politik Vladimír Ležák – Borin je zajímavou, i když nepříliš známou osobou českých dějin. HlídacíPes.org přináší první z trojice ukázek z jeho nedávno objevených memoárů „Za přeludem“. V soukromém nákladu knihu vydal synovec V. L. Borina, právník Jan Kalvoda. Ukázky zveřejňujeme s jeho souhlasem.

„Jde o memoáry a já je nepředkládám jako historický pramen. Ale docela autenticky se ze vzpomínek dozvídáme, že poválečná hrozba bolševismu nebyla tak neviditelná a slepota vůči ní tak historicky nevyhnutelná; jen zvítězila. Že dobové ad hoc odhození humanity ve věci odsunů Němců nebylo historickou nezbytností; a že se také neobešlo bez odporu demokratů,“ říká Kalvoda k obsahu autobiografie svého strýce.

Obchodně do Moskvy

Léta ve straně od roku 1926 do roku 1932 patří k nejkrásnějším v mém životě. Život má smysl v boji o lepší budoucnost. Formy tohoto boje mohou býti rozličné. Zemědělec bojující s přírodou o větší výnos půdy, anebo člověk bojující o lepší společenský řád jsou hnací silou vývoje.

Můj rozpor s vedením moudrého učitele proletariátu, velikého vůdce národů, soudruha Stalina začal roku 1932. Domnívaje se, že rozumím Leninovi, trval jsem na tom, že v boji proti nacismu platí Leninovy teze z díla „Dvě taktiky sociální demokracie“, podle nichž za určitých podmínek musí revoluční strana jít proti úhlavnímu nepříteli i s liberální buržoazií a sociálními reformisty. 

Stalin však trval na tom, že sociální demokraté jsou sociálfašisté a že strana musí soustředit veškeré úsilí právě proti nim. Coby úchylkář jsem jel v srpnu 1934 na prvý sjezd sovětských spisovatelů do Moskvy. Hned na pohraniční sovětské stanici Bigasovo jsem se ocitl v protikladech. Proletářský celník mi zabavil všechny české a polské noviny, které jsem vezl s sebou jako doklad o lživém osočování Sovětského svazu.

Průvodčí když zjistil, že mluvím ruský, se tázal, za jakým účelem jedu do Moskvy. „Obchodně,“ řekl jsem, domnívaje se, že mu po tom nic není. Navázali jsme rozhovor, a na mou otázku, jaké jsou poměry v kolektivním zemědělství, mi průvodčí sdělil, že jsou znamenité, že zemědělec již nepracuje tvrdě, že všechno za něho dělají stroje, kombajny.

Druhý den dopoledne jsme stáli s průvodčím v chodbě u okna a opět hovořili. Vlak projížděl ohromným lánem zubatého žita, které řada ohnutých žen kosila srpy. „Vot, vaše kombajny,„ řekl jsem. „U nás s takovými kombajny spíme.“ Vysvětloval mi, že Sovětský svaz je ohromná země, a že všude ještě nestačili zemědělství zmechanizovat. Podotkl jsem, že kdyby takto informoval každého cizince předem, že by prospěl své socialistické vlasti.

Úchylkář ve straně

V Moskvě na sjezdu jsem mluvil ruský pro jednotnou frontu všech antifašistů. Po referátu mi gratuloval Radek, řka: „Nevěděl jsem, že čeština je tak podobná ruštině, všechno jsme vám rozuměli.“

Pravda otiskla mou fotografii s několika vytrženými řádky z mé řeči. Ani slova o jednotné frontě všech antifašistů.

Po návratu domů jsem opakoval v podstatě tuto řeč na veřejné schůzi v sále Městské knihovny v Praze. Peroutkova Přítomnost komentovala mé vystoupení příznivě, čímž utvrdila názor přísně disciplinovaných soudruhů v ústředí, zvláště Václava Kopeckého, že jsem pravá úchylka.

Ostatně to bylo zřejmé, neboť mé stanovisko odporovalo generální Stalinově linii. A Rudé právo roztrhalo na cucky pravou úchylku soudruha Borina. Měl jsem veřejně odvolat své omyly. Jsa však člověkem tvrdohlavým a libujícím si v protikladech, neodvolal jsem a zůstal jsem ve straně s Kainovým znamením úchylkáře.

Za rok poté sjezd Komintemy vyhlásil úředně jednotnou frontu všech antifašistů. To však nic nezměnilo na mém postavení soudruha nespolehlivého.

V roce 1936 jsem byl podruhé v Sovětském svazu. Po návratu jsem vystoupil ze strany a vrátil se zpět k měšťácké demokracii do Českého slova v Melantrichu. Tam jsem se setkal s bývalými soudruhy likvidátory, proti nimž jsem bojoval za správnou linii v létech 1928 – 30. Ostatně – říkali jsme ve straně o Melantrichu – „musíme tam všichni„.

Zrada, matka pokroku

Kdybych byl tehdy neopustil stranu, byl bych možná oběšen roku 1952 a dnes rehabilitován a soudruh Urválek by se zúčastnil slavnostního odhalení mé pamětní desky. O tuto čest jsem přišel vlastní vinou následkem zrady proletariátu.

Zrada je zajímavý případ v protikladech života. Kdyby byl T. G. Masaryk nezradil legálního císaře pána, nikdy by se byl nestal vůdcem českého osvobozeneckého hnutí.

Marxův otec přijetím luteranismu zradil židovskou víru, Karel Marx zradil Luthera a stal se ateistou, zradil pruskou vlast a stal se internacionalistou. Car povýšil Leninova otce do stavu šlechtického a vstupem do sociální demokracie zradil Lenin cara. Kdyby však byl nezradil sociální demokracii, nikdy by se byl nemohl stát otcem bolševismu.

Tvrdím, že zrada je matkou pokroku. Na to přemýšlivý filozof může namítnout, že nelze v této otázce směšovat objektivní a subjektivní kritérium. K tomu podotýkám, že měšťácký liberál nikdy nic a nikoho nezradil, poněvadž člověk vedený ideálem čistého zisku může jen vydělat nebo prodělat.

Opustil jsem komunistickou stranu ve víře, že měšťácký liberalismus je menším zlem, než takříkajíc kult Stalinovy osobnosti. Zlo a dobro závisí od objektivních společenských podmínek lidské existence. Ve svobodné měšťácké společnosti se zle vede člověku, který nemá nic na bankovním kontě. V totalitní společnosti se zle vede člověku, který se ocitl v rozporu s vůdcem a jeho orgány. Takto ovšem jsem v roce 1936 neuvažoval.

Cenzura v časech Beneše

V redakci Českého slova jsem neuložil nic na bankovním kontě a ocitl jsem se v rozporu s názory vůdce strany, Dr. Beneše. Především jsem věřil, že Slováci mají právo na sebeurěení tak jako Češi a odmítal jsem námitku, že k autonomii ještě nedozráli. Tentýž důvod přece používali němečtí nacionálové za Rakouska proti Čechům.

Dále – po dvou mých článcích o Stalinově režimu sovětský vyslanec Alexandrovskij navštívil pana Beneše a protestoval proti článkům, které porušovaly duch přátelské dohody mezi Československem a Sovětským svazem.

Byl jsem povolán na „tebich“ k panu generálnímu řediteli Melantricha Šaldovi, který vyslechl mé názory a nakonec prohlásil: „Možná, že máte pravdu, ale pokud presidentem republiky je Beneš a ne Borin, já musím dělat Benešovu politiku a ne vaši.“

Tím skončila má svoboda slova v Českém slově. Vzpomněl jsem si při tom na případ redaktora Rheinische Zeitung Karla Marxe. Napadl ostře režim ruského cara. Ruský vyslanec intervenoval u pruské vlády, která ruče zastavila vydávání Rheinische Zeitung. Ovšem útok Karla Marxe proti carskému režimu byl pokrokový, kdežto mé útoky proti Stalinovi byly reakční. Uvádím to jen proto, abych ukázal, že pokrokáře a reakcionáře může stihnout stejný osud.

Tak vzniklo mé nepřátelské zaměření, jak se tomu říká v moderní češtině, vůči dr. Benešovi. Ve staročeštině před padesáti lety jsme tomu říkali postoj. Dnes český člověk postoje nemá, je zaměřen. Po třiceti létech jsem shledal, že Češi jsou stále ještě zaměřeni na pivo, tak jako za Masaryka a za císaře pána.

Mnichovská katastrofa Československa v září 1938 mne utvrdila v nepřátelském zaměření vůči Benešovi. Podle mého názoru demokratická, avšak konzervativní Velká Británie získala o nás nepříznivé mínění následkem Benešovy spojenecké smlouvy se Stalinem. To bylo zcela logické, poněvadž lidé si pravidelně tvoří názory o všem, o čem nic nevědí.

Vladimír Ležák – Borin byl nepochybně ve své době kontroverzní postavou. Bojoval v v nově zformované československé armádě na Slovensku proti Maďarům, v roce 1920 se přihlásil do francouzské cizinecké legie. V roce 1928 vstoupil do KSČ, od boje za komunistické ideály poté přešel k odporu proti komunismu a Stalinovi a ze strany vystoupil. Za války emigroval přes Francii do Británie. Byl součástí protibenešovské opozice velvyslance Štefana Osuského, generála Lva Prchaly či diplomata Karla Lochera. Prosazoval myšlenku poválečné středoevropské federace a byl nadále silným kritikem Beneše a obratu československé politiky k Moskvě. Později žil ve Skotsku a v Rakousku. Na jaře 1968 se vrátil do Československa, po srpnové okupaci odjel do Vídně, odkud navštěvoval Prahu. Zemřel 11. ledna 1970 během návštěvy Československa. „Jeho vyprávění o sovětském Rusku bylo toho kalibru, že je pak Solženicyn působivěji nepopsal, jen doložil,“ vzpomíná na svého strýce právník Jan Kalvoda. Právě on nedávno objevil autobiografický rukopis, který desítky let zůstal doslova v šuplíku. Text se nyní Kalvoda rozhodl vydat alespoň v soukromém nákladu.