Literárnímu historikovi Pavlu Kosatíkovi vadí, jakým způsobem Česká televize naložila s jeho scénářem k filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře. „Při jednom natáčení mi velmi renomovaný herec řekl: Hele, scenárista je ten poslední. A myslel to tak, že si bude roli sám sobě ‚dávat do pusy‘. Jsou filmy, kde to jde, ale u historického filmu to může totálně rozkopat smysl, nebo kontext,“ říká.

V neděli večer mohli diváci na ČT 1 vidět film Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře. Vznikl ve spolupráci s televizí Arte a rakouskou veřejnoprávní televizí ORF.

Autorem scénáře byl podle titulků ve filmu spisovatel Pavel Kosatík. Ten se ale od výsledné podoby filmu veřejně distancoval na svém facebookovém profilu.

Proč, to vysvětluje v rozhovoru pro HlídacíPes.org. Přidáváme i reakci České televize na kritická slova uznávaného scenáristy.

O nás pro nás

Co se kolem scénáře k filmu odehrálo?

Začalo to asi před třemi lety a iniciativa vzešla z TV Arte, od Němců a Francouzů, ke kterým se pak ještě přidali Rakušané z ORF a nabídli ČT koprodukci. Němci přijeli, my jsme se s nimi sešli a já jsem pro to vypracoval synopsi, jak by to mělo vypadat. Původně chtěli dokument, protože mají jednou měsíčně v neděli speciální vysílací okno, ve kterém dávají historický dokumentární film s hranými prvky, kde se originálním způsobem věnují neotřelým tématům.

Jak jste k tématu přistoupil?

Mě fascinovalo, že si vybrali české téma. Od začátku jsme si říkali, když to ČT nabídli, že je to super šance, jak to konečně napsat nejenom českým, ale evropským pohledem. Když to předtím vždycky psali Češi Čechům, často z toho vylezlo to česky sebestředné pojetí křivdy a následného utrpení: Bílá hora, poprava pánů, to, že jsme pak „300 let trpěli“ atd. Většinou to bylo takové psaní „o nás pro nás“.

Němci tomu dali širší rozměr a svobodu, takže bylo jasné, že se z té nepatrné české příčiny dá pojednat událost s obrovskými evropskými souvislostmi. Protože nakonec z toho skoro všichni – navzdory obrovskému třicetiletému vraždění – měli nějaký prospěch.

Vznikly silné absolutistické monarchie, což bylo asi lepší, než některé nepromyšlenosti, co plánovali čeští stavové. Třeba to, že se proti Habsburkům domluví s Turky. To kdyby se jim v roce 1620 povedlo, tak jsme tady asi měli velkou divočinu od tehdy až dodnes…

A ten dokument vznikl?

Je natočený a ČT ho uvede na podzim k výročí bitvy na Bílé hoře. Je to počestný velkokapacitní film, podle mě má evropskou úroveň, mluví tam mimo jiné různí zahraniční historici. Jsou tam i hrané dotáčky, které jsou částí českého hraného filmu, o kterém se bavíme.

Záleží na každém slově

Jak se z jednoho filmu staly dva?

Přesně nevím, jak to bylo. Ale v určité chvíli kreativní producent přišel s tím, že mimo objednaný dokumentární film ještě speciálně pro Čechy vznikne i hraný film na stejné téma. Tehdy to zdůvodňoval tím, že si není jist, jestli je ten evropský formát pro naše diváky dost zajímavý.

Takže začaly vznikat filmy dva. Já ještě napsal scénář toho hraného filmu, který ČT přijala a schválila. Pak nastal běžný realizační proces, kdy se zjistilo, že nejsou peníze, a začalo se škrtat. Tam jsme se přeli, ale to je normální realizační fakt. Po tom zkrácení to začali točit. Ale ve výsledku, který mi po roce poslali, zdaleka nešlo jen o zkrácení, ale o totální překopání všeho.

Například se z toho vytratilo to, co jsem zmiňoval a v čem jsem viděl smysl: tedy ten evropský, nejenom český pohled. Taky tam byly úplně jinak pojaté hlavní postavy. Je to rok 1618, tedy ještě vrcholná renesance, a ne zádumčivé baroko, všechny ty postavy ve skutečnosti byly plné síly a energie, mnohé z nich měly vtip. Byla to látka pro „shakespearovské“ drama, kde se všichni mezi sebou rvou a zároveň žijí na plné pecky.

To z toho všecko zmizelo. Místo toho tam dali tu českou lyriku. To je tady skoro tradice. Vyhneme se dramatu, vyhneme se silným střetům, každý má nějaké neurčité povědomí o tom Vláčilovi vzadu v hlavě a v tom si rozumíme.

A dali do toho i silný ženský element? Byly tam tři ženy, které v podstatě – až na paní Thurnovou – se svými muži „oraly“.

K těm se hlásím. Neříkám, že mým záměrem bylo napsat „za vším hledej ženu“. Ale ty ženy ve skutečnosti byly silné osobnosti. Už jen to, že habsburský katolický císař má milenku (kterou si později vzal) a ona mu do toho fakt mluví. A Thurn: jeho žena Zuzana Alžběta byla velmi silná osobnost, politicky vlastně mnohem obratnější než on. Ona na rozdíl od něj v Praze všechno přežila, uchránila dokonce majetky a kamarádila se všemi i po popravě českých pánů.

A Alžběta Stuartovna, žena Fridricha Falckého, dcera anglického krále, která chtěla mít králem taky svého muže falckého kurfiřta, takže ho dotlačila až do těch Čech… K těm silným ženským postavám se hlásím, ale zase, v životě by mě nenapadlo proložit to tolika zádumčivými vnitřními monology, jenom z hlavy vymyšlenými, přepatetizovanými…

Jste scenárista, divák vás vnímá jako jednu z klíčových postav vzniku filmu. Jak se stane, že váš scénář je předělán tak, až jste s tím vy sám nespokojený a kolegové historici si ťukají na čelo? Je to normální praxe?

V této míře jsem to zatím nikdy nezažil. Nedávno při jednom natáčení mi velmi renomovaný herec řekl: hele, scenárista je ten poslední. A myslel to tak, že si bude roli sám sobě „dávat do pusy“, aby se mu to snadněji hrálo. Jsou filmy, kde to jde, ale u historie ne.

Já se žánru historie zastávám. Považuju ho za hodně těžký a specifický a tvrdím, že by se s ním mělo pracovat jinak než s běžnými látkami. Záleží v něm na každém slově. Když přijde člověk, kterému se zdá něco blbé, a napadne ho chytřejší formulace, tak u scénáře ze současnosti to projde. Ale u historického filmu to může totálně rozkopat smysl nebo kontext.

Nestěžovat si pořád na Rusáky

Na Facebooku jste zveřejnil prohlášení, že kterého je cítit vaše jistá frustrace. Vyzval jste další autory, ať se ozvou, jestli mají obdobné zkušenosti. Už se někdo ozval?

Už se ozvali. Nechci z toho dělat vědu. Ale zdá se, že vytvoříme cosi jako přátelskou scenáristickou sebeobranu. Začali jsme si víc telefonovat než normálně a zjistil jsem, že tyhle zkušenosti fakt má leckdo a speciálně u historie.

Nechci, aby režiséři měli strach, že jim teď začneme kecat do práce. Režisér má za film totální odpovědnost, musí mít tomu odpovídající svobodu. Ale u dějin fakt ne každý nápad má smysl. Lidi se tam musí navzájem trošku víc vnímat. Je to pochopitelně moje chyba, že jsem jim to nevnutil už tenkrát.

Máte představu, co byste rád vyjednal, aby jste vy jako scenárista historických filmů byl spokojený?

Nejde ani tak o mou vlastní spokojenost, ale o celek. Byl bych strašně rád, kdyby se o tom vedla větší debata. Ono se to občas i chvíli děje. Když byl před rokem a půl uveden film Masaryk, tak někteří lidi začali kritizovat, že část fakt v něm byla posunuta.

Chvilku se začalo diskutovat, co to ten fakt ve filmu vlastně znamená a jestli má cenu od historického filmu žádat totéž co od vědecké publikace. Podle mě ne. Zákon dramatu je jiný, než když máte knihu s poznámkovým aparátem. A ten, kdo se to ve škole nenaučil, už to v kině nedožene.

Žádat po filmařích, aby vyučovali historii, je nesmysl. U filmu Masaryk se toto začalo chvíli řešit, byl to zárodek zajímavé debaty. Bohužel utichla, i když by asi měla probíhat pořád…

V devadesátých letech se historické filmy netočily. Teď je spíš taková jejich exploze a byla by škoda, kdyby to byla exploze filmů jednoduchých, po kterých za rok neštěkne pes. Mělo by z toho vyplynout třeba to, proč vlastně si ty látky vybíráme zrovna dnes. Čím k nám dnes mluví, na rozdíl od předchozích generací.

Scenáristé zjevně ochotní debatovat jsou. Už se vám ozval někdo z ČT?

Ne, to ne.

Jak by bylo podle vás správné zpracovávat ve filmu historickou tematiku?

Aby z toho bylo jasné, že bylo nevyhnutelné dělat to téma tady a teď. Máme osmičkový rok. Musíme tedy přijít na to, co třeba s rokem 1968 budeme nově dělat. Budeme si zase stěžovat, že přijeli Rusáci a že se Dubček podělal? Anebo to dáme do nějakých nových souvislostí?

Když jsme dělali České století, tak jsme si přáli, aby vznikla debata, jestli vůbec máme jako Češi politiku. A tehdy jsme byli s režisérem Sedláčkem takoví radikálové, že jsme si říkali, že vlastně nemáme, a že z toho seriálu je vidět, jak ta politika mizela. V tom smyslu, že ubývalo státníků. Lidí, kteří řeknou: tady jsem a za vás za všechny tady budu! A ne, že jenom sleduji zájem svůj, své partaje nebo něčeho ještě horšího.

Vyjádření ředitele vývoje pořadů a programových formátů České televize Jana Maxy:

Je obvyklé, že film s historickou tématikou je v rámci realizační fáze předělán tak, že se s ním scenárista – historik nakonec nemůže ztotožnit?

Je zcela běžné, že scénář filmu v průběhu přípravy realizace dosáhne výrazných změn – některé scény se například mohou ukázat z finančních důvodů nerealizovatelné apod. Otázka ztotožnění autora scénáře s výsledným audiovizuálním dílem je velmi citlivá a komplikovaná a je předmětem řady odborných úvah.

Existuje v ČT koncepce, jak přistupovat k filmům k historickou tématikou? Pokud ano, můžete mi ji zaslat?

Neexistuje žádná písemná koncepce a ani existovat nemůže. Každé takové dílo je svébytné a zasluhuje individuální přístup. Copak by šlo jednou koncepcí pojmout díla tak rozdílná, jako je Jan Hus, České století, Bohéma a Marie Terezie? A to už nemluvím o seriálech jako je První republika nebo Četníci z Luhačovic, což jsou také audiovizuální díla s historickou tématikou.

Pavel Kosatík patří mezi renomované autory. Vyzval ostatní autory historických témat k debatě. Zapojí se ČT nějak do této debaty? Nebo jinak – kontaktoval už někdo z ČT Pavla Kosatíka a sdělil mu, proč film doznal tolika změn oproti jeho scénáři?

Rádi se do takové debaty zapojíme. Ostatně, celý tvůrčí proces dramatizace historických událostí je takovou debatou.

Vyjádření kreativního producenta projektu Jana Lekeše:

Během realizace filmu se postupně ukazovalo, že produkční náročnost projektu bude vyšší, než byl náš původní odhad. Bylo nutné scénář postupně upravovat, aby byl v souladu s realizačními možnostmi.

Pavel Kosatík o této skutečnosti věděl, ale od určitého bodu už považoval scénář za hotový a přestal se na dalších úpravách dále podílet. Výsledný tvar je skutečně odlišný od původního záměru – ani ne tak obsahem, ale spíš charakterem – nicméně změny vznikaly jako reakce na měnící se podmínky v průběhu realizace, nejsou výsledkem záměrného koncepčního přepisu původního scénáře.