S ekonomkou Lenkou Farkačovou o tom, co je spravedlivé odměňování, co se taky může myslet nerůstem, čeho se nejvíc bojí generace Z a proč může být dobré vědět, kolik berou vaši kolegové ve firmě.

„Zrovna nedávno jsme se na přednášce bavili o odměňování a benefitech a padla otázka, jestli jsou v Praze nějaké firmy, které nabízejí služební byty. Tohle téma mladší generace hodně řeší a může to v nich prohlubovat pocit nespravedlnosti. Někomu se to pak naopak může jevit tak, že mladí tíhnou ke komunismu,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org ekonomka Lenka Farkačová.

Ta působí na vysoké škole Ambis, na Vysoké škole finanční a správní a City University of Seattle a je výzkumnou spolupracovnicí Institutu pro evropskou politiku Europeum. Zaměřuje se zejména na témata spojená s trhem práce, daňovými systémy v národním i mezinárodním kontextu, lidským kapitálem a prací. Napsala knihu Neučebnice ekonomie a nově vydala volně navazující knihu Neekonomické otázky. V roce 2017 získala Cenu prof. Františka Vencovského pro ekonomy do 35 let.

Ve své knize popisujete, jak se teoretické ekonomické předpoklady často mýlí, protože lidé jsou různí. A když bychom dali tisíc korun hlavním postavám seriálu Simpsonovi, tak s nimi každý naloží jinak. Homer půjde k Vočkovi, pan Burns si je dá do sejfu, Líza půlku investuje a druhou uspoří… Jak by to podle vás dopadlo, když bychom si místo Simpsonů dosadili různé generace lidí: mileniály, generaci Z, Husákovy děti, důchodce…?

Tohle dělení nám sice může leccos napovědět, ale myslím, že je to spíše pro sociology nebo zákaznické cílení. Když se na populaci dívám z pohledu ekonomie, dává mi spíše smysl dělení z pohledu životního cyklu. Je jasné, že mám jiný pohled na „kolik a za co“, když jsem na škole, jiný když začínám kariéru a jiný, když jsem na kariérním vrcholu. Roli hrají i další faktory typu, zda žiji v Praze nebo na vesnici, jaké mám vzdělání, povolání…

Ona je to ale spíše tíseň z toho, že byt za 120 tisíc za metr čtvereční je pro ně nedosažitelný a že možnosti, které tu byly v 90. letech tu nejsou a nebudou a tržní řešení to pro ně nemá.

Takže říct, že třeba zástupci generace Z by to utratili za latté a avokádový toast, to prostě nejde. Dělala jsem třeba před pár lety průzkum na mezigenerační spolupráci na pracovišti pro Svaz průmyslu a tam nám vyšlo dělení na tři skupiny: první jsou ti, kdo vstupují na trh práce, pak je široká sendvičová generace ukotvených mezi péčí o malé děti a staré rodiče a třetí skupinou jsou starší lidé až senioři.

Ekonomka Lenka Farkačová. (Foto: se svolením Lenky Farkačové)

Dá se tedy říct, že v reálné praxi, na trhu práce, se na dělení na různé generace X, Y, Z a další vlastně moc nehraje?

Jde spíše o to, že si ty jednotlivé generace nějak mentálně škatulkujeme, připisujeme jim určité charakteristiky, ale je otázka, zda to skutečně odpovídá. Z hlediska ekonomiky a třeba ochoty a schopnosti utrácet je to spíše o tom věku, než o tom, jak si modelujeme jednání zástupců té nějak pojmenované generace.

Bydlení a pocit nespravedlnosti

Vy vyučujete na vysoké škole, jste ve styku s mladými lidmi, sama jste řekněme mileniálka. Nepozorujete přeci jen nějakou generačně podmíněnou změnu v přístupu k ekonomickému životu a preferencím?

Faktem je, že se studenty, kteří jsou ve věku kolem dvaceti let, narážím hodně na to, že je u nich velký apel na environmentální stránku, než čistě na tu spotřební.

Z debat na sociálních sítích – samozřejmě značně nereprezentativních – to někdy vypadá, že co mladý člověk, to levičák, zakuklený komunista, Jánošík, který by bohatým bral a chudým dával… S tím, předpokládám, nesouhlasíte.

To určitě ne, byť asi tuším, co za tím je. Panuje tu generační spor mezi lidmi narozenými před rokem 1989 a po něm. Když se bavím s dnešními studenty o tom, kde jsou jejich největší strachy, tak oni třeba nemají zdaleka takovou obavu z nezaměstnanosti – na rozdíl od starších generací. Ale zároveň je mezi nimi velká obava z toho, že si nebudou schopni najít vlastní, nebo vůbec nějaké dostupné, bydlení.

Zrovna nedávno jsme se na přednášce bavili o odměňování a benefitech a padla otázka, jestli jsou v Praze nějaké firmy, které nabízejí služební byty. Tohle téma nepochybně je. Mladší generace to hodně řeší a může to v nich prohlubovat pocit nespravedlnosti. Někomu se to pak naopak může jevit tak, že mladí tíhnou ke komunismu. Ona je to ale spíše tíseň z toho, že byt za 120 tisíc za metr čtvereční je pro ně nedosažitelný a že možnosti, které tu byly v 90. letech tu nejsou a nebudou a tržní řešení to pro ně nemá. Starší generaci připadá naopak divné, že by oni chtěli po státu, aby jejich situaci řešil.

Narazili jsme už na téma odměňování. Každý vidí férovou odměnu trochu jinak, přinejmenším ze svého úhlu pohledu. Za férový se ale obecně považuje přístup – za stejnou práci stejná odměna. Je to tak jednoduché, nebo to má nějaký háček?

Pokud férovost myslíte ve smyslu spravedlnost, pak platí, že odměna musí být v souladu se zákoníkem práce a nařízeními vlády. Pak je tu ale i férovost daná tržní rovnováhou, kdy jste ochoten dělat nějakou práci a dostáváte za ni nějakou odměnu, která ale nemusí být nutně spravedlivá. Často se také zaměňuje tento tržní aspekt a přístup za stejnou práci, stejná odměna. Na výplatní pásce sice vidíte celkovou částku, ale ta se skládá z různých částí. Základní mzda na stejné pozici by sice měla být stejná, ale máte tam i výkonnostní složku a různé příplatky, které se přirozeně mohou lišit. Někdo také žije v pocitu, že když on je magistr a kolega bakalář, že by měl mít víc peněz, jenže pokud jste oba na pozici, kde vysokoškolské vzdělání není vyžadováno, tak to nemá hrát žádnou roli. Takže tak jednoduché to není.

Spravedlivá odměna je i velké téma spojené s genderem. To, co říkáte, se v tom jistě také promítá, ale automatismus ve stylu vy jste žena, tak budete mít o 30 % méně, to fér jistě není…

Souhlasím, že tohle je oblast, kde je to rozdílné odměňování hodně vidět. Pokud mám opravdu dvě identické pozice, se stejnou odpovědností, se stejnými nároky na vzdělání, na praxi a tak dále a je tam rozdíl 30 %, tak tam evidentně spravedlnosti není dosaženo. A není divu, že je to bráno jako diskriminace.

Ve své knize píšete, že „nejčastěji má člověk pocit, že vydělává nespravedlivě málo, když se dozví, kolik vydělává jeho kolega, nebo jeho soused, který se – jak se mu zdá – v práci nepředře. Jsou zde nové takové tendence, že by lidé měli mít právo získat informaci, kolik berou jejich kolegové…

To je směrnice Evropské unie z května 2023 o transparentním odměňování. A jednotlivé státy ji mají implementovat do své legislativy do 7. června 2026.

… a je to dobrý nápad? Není to krok k jakémusi rovnostářství?

Ono to nemá být tak, že byste se mohl zeptat, kolik bere váš konkrétní kolega, ale lze se ptát, kolik mají ostatní pracovníci na stejné pozici. Nicméně – co si budeme povídat – ve firmě si asi většina lidí bude umět za tou pozicí představit konkrétní lidi. Dá se ale čekat, že zajímat se o to bude ten, kdo má pocit, že je odměňován nízkou částkou, což může firmy vést k tomu, aby své lidi odměňovaly odpovídajícím způsobem. Takže neumím úplně odpovědět, zda je to opatření dobré, nebo ne. Pozitivně to může fungovat třeba v rámci výběrových řízení, kdy by měly být veřejně dostupné informace, jak to vypadá s odměňováním v konkrétní organizaci. Žadatel bude vědět, kde by se asi měly pohybovat jeho reálné nároky, což ve finále může být výhodné i pro tu firmu, která by sice krátkodobě mohla ušetřit, ale pak by jí zaměstnanec brzy utekl někam za lepším.

Na první poslech to stejně pořád tak trochu zní jako směrnice o závisti…

Je s tím určitě spojený velký myšlenkový přerod. Ještě před pár lety bylo úplně normální mít ve smlouvě podepsanou mlčenlivost o výši mzdy, někdy dokonce pod hrozbou sankcí. Dnes už to nejde, ale spousta firem si to ještě neuvědomuje.

Mnohem raději bych byla, kdyby politici řešili problémy koncepčně a s jasným vědomím, jaké efekty a dopady přijatá opatření budou mít. Ideálně s myšlením přesahujícím jedno volební období.

Proč musíme růst

Jiné moderní téma: jak se díváte na ideu ekonomického nerůstu?

Je otázka, co chceme, aby nerostlo. Když mluvíme o poklesu či růstu ekonomiku, bavíme se o HDP, ale to nám nic neříká o tom, jak jsou využívány zdroje – jak efektivně a jak šetrně. Nemusíme tedy chtít, aby rostlo vytěžování přírodních zdrojů, což však neznamená, že nemůže růst ekonomika. Nerůst bych tedy chápala spíše jako transformaci ve spotřebě, ve výrobě, ve využívání zdrojů, ale jak říkám: nevidím důvod, proč by zároveň nemohla růst ekonomika.

Proč má vlastně ekonomika – v ideálním případě – růst?

To souvisí s naším nastavením. My taky toužíme mít pořád vyšší mzdy, souvisí to s růstem inflace, kde se za cíl berou dvě procenta. Jsme tak dlouhodobě naprogramovaní. Nikdo si neumí představit, že v práci dosáhne nějaké výkonnosti, postavení, mzdy a dvacet let bude mít stejné peníze. Máme v sobě zakódováno, že růst je žádoucí a normální. Jestli je to krysí závod, uvidíme, ale myslím, že díky rozvoji nových technologií pořád můžeme ekonomicky růst.

V knize máte zajímavou úvahu na téma, co by se stalo, kdyby vláda poslala každému jednotlivci v České republice na účet 10 000 Kč, což by vyšlo na nějakých 105 miliard. Vypočítáváte, že multiplikační efekt takového výdaje, který by se skrze úložky v bankách dále půjčoval, by znamenal, že z původních 105 miliard by komerční banky vytvořily až 5259 miliard korun. Když pomineme inflační tlaky – k čemu by to bylo dobré?

Psala jsem to jako modelový příklad v době, kdy se ve veřejném prostoru hodně diskutovalo o takzvaném házení peněz z vrtulníku, jednorázových příspěvcích, různých podporách v době covidu. Počítala jsem tam ideální situaci, kdy lidé nemají obavy z budoucnosti a budou se chovat stejně a předvídatelně. Vládě bych nic takového jinak reálně nedoporučovala. Mnohem raději bych byla, kdyby se věci řešily koncepčně a s jasným vědomím, jaké efekty a dopady přijatá opatření budou mít. Ideálně s myšlením přesahujícím jedno volební období.